Kozí odbočka:

V úterý v noci, před návštěvou realtora, mi před očima běhaly světlé mžitky, a já poučená Vendulou o tom, jak se projevuje odchlípnutá sítnice, jsem došla k názoru, že zřejmě záhy oslepnu. Během další hodiny jsem zjistila, že asi neoslepnu, že záblesky jsou skutečné blesky blížící se bouřky. Což by byla humorná historka, kdyby blesky nezapálily několik požárů v Santa Cruz Mountains. A tak jsem o středeční schůzce s realtorem byla jak na trní; čekala jsem, zda se budou muset evakuovat kozí stáje. Toni a Trudy dospěly k názoru, že to nebude tak žhavé, a že ještě vyčkáme — ale stejně jsem měla celou noc zapnutý telefon, kdyby bylo potřeba vyrazit.

Srandista Brownie vozí kuřata na zádech po chlívku.

Ve čtvrtek jsme nakonec kozy i s kůzlaty převezly k Trudy — spíš pro jistotu, kdyby přišlo evakuační nařízení, aby ve stájích nezbylo příliš mnoho zvířat a nevznikly ucpávky a fronty. Na převoz jsem si vzala starý autobus, v němž jsem vezla Večernici a její dvojčata, Trudy na trucku vezla Lékorku a Caspera. Ovšem autobus v horách selhal a přestal řadit. Nicméně kozy jsem dovezla až k Trudy, kde pro ně byla připravená ohrada a plastiková kůlnička. Stádečko moc nadšené nebylo, a pořád za mnou všichni chodili a mečeli a žádali vysvětlení. Nakonec jsem musela v podstatě utéct. Cestou zpět autobus odmítal zařadit cokoliv nad druhý rychlostní stupeň, takže mě ještě Sid musel přijet zachránit. Samozřejmě, že jemu se autobus nakonec rozjel — ale nadále zůstal poněkud náladový.

V pátek se požár přiblížil a já jsem usoudila, že je načase kozy odvézt úplně pryč, z kouře a nervozity. Původní plán byl, že odvezeme Večernici, Lékorku a Pluta s Rocketem (Casper patří Trudy). Jenomže plán také počítal s tím, že budeme mít dva autobusy, takže budeme schopní naložit čtyři kozy. Trudy ale přišla s tím, že si chce nechat i dvojčata, aby Casper nebyl opuštěné kůzlátko — a my jsme byli schopní naložit jen dvě kozy. Nakonec se to ukázalo být slušným řešením — Trudy na svoje auto tři kůzlata naloží a v případě evakuace i její nemovitosti by byla schopná odvézt všechny kluky. Pět koz by se ovšem už nevešlo. My jsme zase mohli odvézt jen dvě kozy — domluvili jsme jim lázně u Colleen na východní straně Sierry.

Ani u Colleen kozy neunikly požárům na obzoru (foto Colleen).

Nakládání koz bylo velmi dramatické — Večernice s Lékorkou si bez problémů nastoupily do přepravek v autobuse, tohle už znají. Ale kůzlatům došlo, že je matky opouštějí a způsobila šílenou scénu. Kluci se prorvali plotem, Casper skočil do auta na Lékorčinu přepravku a plakal, šílený cirkus. Trudy byla v práci, ale byl to takový řev, že vylezla její sousedka, aby se podívala, kdo to šidí kůzlátka. Nakonec se Pluto nechal odnést zpět do ohrady, chudák mi věří natolik, že si to nechal líbit. Jeho dvojče Rocket ho nakonec následoval skoro dobrovolně, Caspera jsme museli vysloveně přeprat. Naštěstí sousedka s kůzlaty zůstala, zatímco my jsme unášeli jejich matky. Traumatizovaná z toho budu asi ještě dlouho.

Ke Colleen jsme dorazili o půlnoci, ve stodole bylo pro naše kozy připravené místo, seno, i voda. Colleen sama byla na pack station, takže jsme vyložili kozy — opět, Večernice i Lékorka se zdály v pohodě — místní kozy i stodolu znají, navíc na ně přes pozemek volal kozel Jasper — takže alespoň na téhle straně drama nebylo. My jsme si ustlali před stodolou v autě, a ráno jsme po rychlé kontrole kozenek vyrazili dále na východ.

---

Tím, že jsme měli "v kapse" smlouvu na náš dům, dávalo rázem mnohem větší smysl jet se podívat na potenciální nové domy. Již pár dní jsme si emailovali s realtorkou z Cheyenne, hlavního města Wyomingu. Smlouva nás rázem posunula z kategorie náhodných čumilů do kategorie vážných klientů. Také jsme měli větší představu, kolik peněz budeme mít — kolik nám zbude po vyplacení hypotéky na starém domě, kolik z toho zbytku požerou různé poplatky a daně. Navíc náš kupec platil v hotovosti — nemuseli jsme čekat, až si banky prohlídnou a ohodnotí dům a pováží, zda mu dají půjčku. Tím pádem jsme i my mohli dát nabídku v hotovosti — rozdíl v cenách nemovitostí (v Cheyenne jsou řádově čtyřikrát levnější než v Bay Area) znamenal, že jsme si půjčku brát nemuseli, ledaže bychom si chtěli koupit ranč přes celý okres.

Pomocná mapa pro ty, co se nevyznají ve Wyomingu.

Asi bych měla udělat další odbočku a trochu vysvětlit, jak jsme dospěli k Cheyenne. V prvním kole jsme hledali konzervativní, málo zalidněný stát, což vyloučilo jak východní, tak západní pobřeží. Nechceme žít ve vedru, zavření osm měsíců v roce v klimatizovaných místnostech — tím odpadla Arizona, Texas a podobná místa. Požadavek na to, aby dálniční nadjezd nebyl jediným krajinotvorným prvkem, vyloučil středozápad. Zbyl nám Wyoming, Dakoty, Montana a Utah. Utah je nádherný, ale má příliš velký civilizační gradient — buď bydlíte v relativně kosmopolitním Salt Lake City, kde nebudete vyloučeni ze společnosti kvůli tomu, že drogujete (LDS považuje i kávu za drogu) — ale co se dopravy, znečištění vzduchu a přelidněnosti týče, to už můžeme zůstat v Silicon Valley. S cenami nemovitostí bychom si pomohli jen velmi mírně. Montana má krásnou, turisty zamořenou, předraženou západní polovinu — a východ je beznadějná, mrazivá planina. Jižní Dakota se nám velice líbila — ale je tu podobný problém jako s Montanou — ta hezká část je malá a turisticky saturovaná. Navíc tam nemají voltižový oddíl. Nebo Costco. Takže nám "zbyl" Wyoming. Západní část Wyomingu obsahuje Yellowstone, Tetony a Jackson Hole — profláknuté nóbl lyžařské středisko. Střed neobsahuje nic — pokud nejste znalci, nebo se neumíte podívat na mapu, kde jsou vidět krásné hory kolem Wind River a pak kousek dál další, u Big Horn. Na severovýchodě zasahují do Wyomingu dakotské Black Hills, na jihu zase Skalisté hory. Na výletování a objevování a lyžování a táboření je tudíž Wyoming pěkně centrálně posazený a spousta pěkných míst je turisty opomíjena, protože se jedou raději tlačit do Yellowstone — a tím pádem jsou pěkně všichni uklizení a nepřekážejí. Dále nám přišel Wyoming výhodný daňově, ze Cheyenne se dá dojet do Colorada, kde jsou hned dva voltižové kluby — a kde mají to Costco. A případně i technologické firmy, kdyby Sid potřeboval změnit práci.

No a tak jsme tedy poměrně neochvějně mířili od Colleen na východ. Ono je to velmi jednoduché — mezistátní dálnice číslo osmdesát vede ze San Franciska až do New Yorku (přes Chicago — ale taky přes Cheyenne) — čímž splňuje moji představu o cestování v Americe... že jedete tři dny rovně a pak zahnete doprava. Takže jsme jeli a jeli, během soboty jsme dorazili až na východní konec Utahu, do Coalville. Tam jsme na hotelu zapředli řeč s místní recepční o tom, jak se (jí) tam žije a tak, protože městečko je zasazené v nádherné krajině s řekou a skalami. Recepční byla velmi opatrná, ale nakonec přiznala, že pro puberťáky je těžké vyrůstat v místě, kde budou jedni z mála, kdo nejsou členy mormonské církve. Což jsme vcelku předpokládali, ale bylo dobré si předpoklad ověřit.

V neděli nám zbývalo jen přejet celý Wyoming, a tak jsme mohli část odpoledne věnovat průzkumu možných oblastí k bydlení. Ještě před Cheyenne se nachází osada Granite, kde bylo pár domů na prodej, a protože podle Googlu se tomhle místo rozkládá na náhorní plošině, se skalami a stromy, zdála se nám vhodná k prozkoumání. Bohužel, jakmile jsme vyjeli z první zatáčky, bylo jasné, že zdání klame. Na fotkách ze Zillow ani z Googlu nebyly vidět monstrózní větrné mlýny. Myslím ty vrtule, co mají list dlouhý snad třicet metrů a co jsou vidět (a slyšet) zdaleka. Pokračovali jsme tedy dál, přes Cheyenne na jeho východní konec, kde jsme si zamluvili hotel — a kus od hotelu vyhlídli další dům. Ten jsme našli, a Sid se zvědavě hrnul k plechové krabici u silnice, aby konstatoval, že skutečně sem vede optický kabel na internet.

Pak jsme objeli ještě pár kandidátů ze seznamu realitek, abychom obhlídli krajinu a okolí, poslechli, jak moc je slyšet dálnice, a prozkoumali, jak velká část cesty k domu je prašná silnice — zde jsou i "ve městě" asfaltky spíš vyjímkou — v místech bez firem a obchodů, a kde tudíž jezdí jen místní, co tu bydlí, se asfalt nevede. Což nás trochu znervózňuje, protože přeci jen v osmnácti stech metrech nad mořem se dá čekat sníh a jezdit míle a míle v bahně je suboptimální. Realtorka nás pak poslala ještě do oblasti Ranchett — ukázalo se, že Ranchetty jsou čtyřakrové pozemky s domky, na moc hezkém místě — protože jí kolega sdělil, že v té oblasti bude mít od pondělka dům na prodej.

Sid zkoumal kabely internetového připojení, pro mě bylo prioritou, abych měla kam umístit kozenky.

Relativně ojetí a vyčerpaní pro ten den jsme šli na večeři do thajské restaurace, a pak se svalili do pelechu. V pondělí jsme měli ráno sraz s realtorkou a pak s ní objíždění domluvených domů a vnitřní prohlídky. Takže jsme viděli dům velkoryse roztažený na třech patrech, ale s tak malými místnostmi, že se cestou z obýváku do koupelny musela přeskakovat sedačka. Dále jsme viděli dům, kde spodní patro mělo tak nízko vedenou vzduchotechniku, že Sid musel procházet shrbený jak Quasimodo. V tomto domě jsme si rovněž prohlédli miniaturní ložničky — do kterých by se ani nevešlo nic většího, než dětská postýlka. Tohle mi hlava nebere — když má dům obyvatelnou rozlohu tři sta metrů čtverečních, proč jsou ložnice pod deset metrů? U tohoto domu se ukázala i další zásadní závada — v jeho sousedství je zakázáno mít kozy! Vzhledem k tomu, že jsme od stěhování očekávali to, že si budeme moci vzít kozenky "domů" a přestat konečně s placením za ustájení a s dojížděním, tak to pro nás bylo jasné NE.

Pak jsme viděli dům, který se nám hrozně líbil — do té chvíle, než jsme si uvědomili, že kotel na topení a klimatizaci je instalován hned vedle ložnice, nad další spodní ložnicí, a že od toho randálu nebude úniku ani v létě ani v zimě. To znamená, že tento dům by potřeboval poměrně zásadní stavební úpravy. Měl ale moc pěkné okolí, se vzrostlými stromy a krásnou stodolu, i s výběhem pro zvěř. Následující nemovitost dokonce měla i kozenky — krásné pygmejky, které si nás ostražitě prohlížely — ale vlastní dům byl montovaný domek, zařízený v padesátých letech — navíc menší než náš předchozí dům. Takže to jsme také museli odmítnout. Zbýval Sidův favorit s úžasným internetovým připojením. Ten rozdíl byl okamžitě viditelný — místo úvah, co všechno by bylo potřeba na domě změnit, jsme najednou uvažovali, jak by se to dalo všechno pěkně využít.

Jeden z argumentů k výběru Cheyenne je tento výborný nádražní pivovar.

Takže více méně padlo rozhodnutí — a večer nás čekala povinná četba dokumentů k baráku. Ta odhalila, že vlastně vůbec netušíme, jak fungují nemovitosti v tomhle konci světa. V Kalifornii je buď dům v místě, kde je ustanovená "Homeowner Association", která jednak účtuje nemalé měsíční částky na správu domů a okolí — např. dělá údržbu zeleně ve společných prostorách, spravuje společný bazén, někde třeba i zajišťuje opravy střech či oken — ale zároveň má poměrně velké pravomoce ohledně toho, co se svým domem smíte a nesmíte dělat — na jakou barvu si smíte dům natřít, jak vysoký a z jakého materiálu bude váš plot, pokud vám ho vůbec povolí, co si smíte zasadit na zahradě, zda si smíte vyměnit okna nebo udělat novou střechu. Pak jsou domy, která HOA nemají a podléhají jen tomu, ve které městské zóně se nacházejí. Třeba v našem domě v San Jose nesmíme mít hlučný provoz — např. autodílnu, ani provozovnu s velkým obratem lidí (večerka). Nesmíme mít chov zvířat, nesmíme mít dům víc než patrový, nesmíme na pozemek přistavět další strukturu a tak dále. Nikdo ale už neurčuje, jestli budou okna bílá nebo zuřivě fialová, a zda smíme mít na předzahrádce růže nebo ne. Třetí variantou jsou nemovitosti, které jsou mimo obecní pozemek, a ty pak nemají pravidla žádná — ale také nemají nárok na služby jako je policie nebo hasiči.

V Cheyenne jsme narazili na ještě další model, a to je systém Úmluv, takzvaných "covenants". Na první pohled to vypadá jako kalifornský systém HOA, což nás docela vyděsilo. HOA jsou totiž obdobou totáčových uličních výborů, kdy hejno povážlivých soudružek má rozhodující slovo ve věcech, do kterých jim nic, ale vůbec nic není. A ještě za to pobírají plat. V Cheyenne se vyvinul systém trochu jinak — místo zavádění zón se odprodávají pozemky stavitelům s definicí podobné zónám — a tyto předpisy se pak automaticky vztahují i na vlastníky jednotlivých parcel. Ve své podstatě jsou ty podmínky podobné těm, co známe. Na pozemku se nesmí těžit, vytvořit skládka nebo třeba motokrosová dráha, nesmí se na něm postavit prasečák nebo obchod a podobně. Rozdíl proti Kalifornii je v tom, že zde není nějaký "výbor", jde skutečně o sousedskou úmluvu. A když jsme si pročetli ty podmínky, došli jsme k názoru, že dávají smysl a že se nám líbí. Skutečně nechceme, aby soused mohl na pozemku postavit ropný vrt nebo prasečák. A jsme ochotní se ke stejným podmínkám zavázat.

Pivo by tu i lecjaký Čech ocenil.

Takže jsme si na úterý dali další schůzku s realtorkou a připravili s ní nabídku na na dům. Ona slíbila, že ji pošle prodejci — a my se vypravili na oběd. A na pivo. Předchozí večer jsme šli na jídlo do nádražního pivovaru Accomplice — a tuze se nám tam zalíbilo — tak jsme si to zopakovali. V bývalé nádražní budově vaří nejen výborné pivo, ale i jídlo stojí za to. Když jsem si ke své grilované rybě nechtěla dávat moučnou tortillu, nabídnul mi číšník místo toho dvojitou porci salátu. Pochybovala jsem, že jsem dostatečný hipster na to, abych dvojitou dávku do křupava pečené kadeřavé kapusty ocenila — ale bylo to tak výborné, že jsem si to skutečně užila. No a teď jsme potřebovali zapít tu nabídku na barák. Nakonec takovéhle eskapády člověk nedělá každý den, že. A čekalo nás pár napnutých dnů, zda prodejce naší nabídku přijme, nebo přijde s protinávrhem, nebo úplně zamítne.

Odpoledne jsme se dozvěděli, že naše nabídka byla přijata, a tak jsme ještě honem složili zálohu — a šli se vyspat před dlouhou cestou domů. I při střídání za volantem nám těch dvanáct set mil zabralo dva dny. Do toho se vtíral pocit naprostého nereálna — během sedmi dní jsme zvládli prodat náš dům, najít a podepsat smlouvu na nový — a taky evakuovat kozy a odřídit tisíce mil. Pořád se to zdálo jako nějaký bláznivý sen.