Než jsem se dostala do stájí, byl Bandit už tak velký, že ochutnával seno.

Bandit s mámou.

Moje první cesta po návratu domů vedla, samozřejmě, za kozenkama. Zjevně se měli všichni velmi dobře, protože neprojevovali žádné velké nadšení z mého návratu. Ano, chodit na procházky je fajn, ale u tak krásných a roztomilých koz není problém zajistit si obdiv a péči i od jiných návštěvníků stájí. V podstatě jsem měla radost, protože jsem alespoň nemusela mít výčitky svědomí z toho, že jsem si užívala dovolené, zatímco má zvěř trpí.

Milým překvapením bylo i zjištění, co se za naší nepřítomnosti ve jednotlivých stájích "urodilo". V dolních stájích se narodilo poměrně nečekané hříbě — majitelka o těhotenství zakoupené kobyly neměla tušení až do jarního hromadného očkování. Hřebeček je nádherný a nebojácný, a nebojácná je i jeho máma — klidně nechá mlaďase družit se s lidmi a i když poočku sleduje, co se děje, tak neprudí. Místní kobyly jsou miminkem fascinované a tetičkují.

Druhým překvapením byla kuřátka v kozích stájích. Slepička Nugget, která odmítala opustit kurník a žádala seděti na vejcích, skutečně vyseděla dvě kuřátka. Kuřat jsem viděla docela dost, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem je viděla vysezené slepicí. Nugget se o svoje dětičky vzorně starala, neustále je sháněla, vodila je k zrní — a odháněla jakékoliv další vetřelce. Časem uznala, že by se hodilo pomocné křídlo — a vzala na milost starou malou slepičku Cookie, takže dvě kuřátka měla rázem maminku a tetičku.

V kozích stájích se zase vylíhla kuřátka.

Kozenky nejevily žádné překvapení nad mým znovuzjevením se — takové krásné kozenky berou všichni na pastvu pravidelně a s radostí.

Moje kozí miminka už dávno přerostla věk, kdy potřebují mateřské mléko, a tak jsem zahájila další kolo pokusů o dojení. Tentokrát už více vážně — nejen oddojování, co mi kluci zanechají, ale začala jsem kůzlata oddělovat od koz. Napřed na pár hodin odpoledne, a když jsem viděla, že hňupíkům je to v podstatě šumák, zatímco mámy kozy si užívají pohody bez dětiček, přitvrdila jsem, a začala ve spolupráci s rezidentní Ashley a stájnicí Trudy (takto majitelkou Caspera) oddělovat kluky i na noc.

Casper mi do toho ale trochu hodil vidle, když jeden večer začal vypadat špatně a dostal průjem. Moje nová dvorní veterinářka byla na dovolené, a tak jsem situaci řešila s pohotovostí. Tamní vetka se rovnou přiznala, že kozách nic neví, a že teda nastuduje kozí knížku a budeme postupovat dle toho, co vyčte. Ashley se mezitím uvolila půjčit nám teploměr — teda — ona ho už zpět nechtěla, když se ujistila, že i kozám (tak jako ostatním zvířatům a malým miminkům) se měří teplota v zadku. Casper měl 103,4 stupňů Fahrenheita (39,6°C), což je přesně na hranici kozí horečky (103,5°F neboli 39,7°C — normální kozí teplota je 39,2°C). Nakonec jsme se s vetkou usnesli, že Casperovi píchneme Banamine — to je zvířecí ibuprofen — protože je to analgetikum a antipyretikum, a uvidíme, jestli se trošku probere. Mezitím jsem do něj zkoušela nacpat trochu oddojeného mlíka, protože u takhle malého kůzlete je u průjmu největším nebezpečím dehydratace.

Banamine jsem měla ovšem doma v lednici, takže jsem nechala Trudy s Casperem a jela nafasovat injekce a Lisu. Musím říct, že letošní kozí dramata už mě značně vyčerpávají, ale naštěstí i tentokrát vše dobře dopadlo a patnáct minut po injekci už se Casper sám došel k Lékorce napojit. Tím mi ale narušil dojení — protože jsem mu chtěla nechat dva dny na zotavenou a neomezený přístup k mámě a mlíku, aby zase nabral sil. A do toho jsem musela mít pohovor s Claire, vedoucí táborů, že tímto ruším přístup táborníků ke kůzlatům — Casper pravděpodobně něco snědl, a že k zakázané dobrotce nejspíš přišel díky táborům a neukázněným malým táborníkům, byla poměrně pravděpodobná varianta.

Kocour Hugo Jay vypadal taky zcela v pohodě.

Kozí kluci byli bez maminek naprosto nevzrušení, takže jsem se rozhodla je začít oddělovat na noc...

Mezitím na táborech nastoupil jako vedoucí náš Tom. On tedy většinou byl s většmi dětmi, které trávily čas v lese nad stájemi. Možná bych se měla o táboře Tribal Wisdom Academy zmínit trochu obšírněji — byť se jedná o příměstský tábor, tak nabízí na dnešní dobu nevídané zážitky. Táborníci jsou vypuštěni do lesa s kladívkem a pilkou, mohou si stavět přístřešky a bunkry a lanové dráhy, opékat buřty, vyrábět (dřevěné) meče, střílet z luku, prolézat strže a zkusit si kovařinu. Není divu, že jsou obvykle obsazené dlouho před létem — a letos obzvláště. Spousta rodičů i dětí už byla unavená z domácí výuky a z věčného zavření doma, bez možnosti úniku. Veliký zájem byl přes to, že tábory měly povinné roušky. Abych si zase přihřála polívčičku, ráda bych upozornila, že tábor NEMÁ vůbec žádný vnitřní prostor, děti jsou venku za každého počasí, a přesto se musely dusit i v teplotách přes pětatřicet stupňů v rouškách. O tom, jak hygienická je rouška, kterou si dítě neustále posouvá rukama špinavýma z lesa či stájí, snad raději ani nespekulovat.

Tom byl z táborů nadšený, i když značně unavený — vlastně poprvé v životě si zakusil, jaké je to, docházet do práce každý den (dělal i některé neděle odpoledne) na šest až osm hodin. Ale také si vyzkoušel, že je vlastně fajn chodit do práce, kde člověk dělá něco, co ho baví, kde ho ocení (Claire chválou nešetřila) — a kde si může vydělat už docela zajímavé částky.

Lisa na tom byla hůř, po návratu se jí zhoršilo astma, a tak pár týdnů proskuhrala na gauči. O tom, že by chodila pracovat na tábor, navíc v roušce, nemohlo být ani řeči, i tak měla problém se udýchat. Holt ta úmorná vedra, v prašném a zakouřeném vzduchu, jí dávají každoročně zabrat. A i letos ji to omezovalo ve voltiži. Připočtěte k tomu astmatický kašel a to, jak se lidi hnusně dívají na kohokoliv, kdo i jen pšíkne, a Lisa byla v podstatě odkázaná na pobyt v baráku.

...aby na mě zbylo taky trochu mlíka.

Casper nás trochu vyděsil svou nemocí, ale zakrátko byl zase zcela v pohodě.

Asi po třech týdnech jsem ji ukecala, aby teda šla na voltiž — její trenérka Emma v mládí taky měla astma, takže byla ochotná snášet kašlající a rozdýchávající se Lisu. Myslím, že Lise výlet z baráku prospěl. Mezitím se přiblížily další virtuální závody — Lisa se odmítala účastnit, že nemá natrénováno, nakonec jsme ji s Emmou ukecaly, že udělá alespoň povinné sestavy, protože při nejhorším se natočené vystoupení do závodů vůbec nepošle. Snažila jsem se Lisu přesvědčit, že by mohla jet i volnou jízdu, a když to bude hodně špatné, tak se to vyškrtne a "nikdo to neuvidí". Lisa mi předvedla neuvěřitelný pubertální hysák — aby pak v den závodů, v doslova poslední minutě, "sama" došla k přesvědčení, že o nic nejde a proč to nezkusit. S tou poslední minutou to myslím doslova — Lise nezbyl ani čas se převléct do kostýmu, takže to odjela v oddílovém dresu. No, alespoň něco.

Do toho se blížil konec léta, pokud tedy za konec léta považujete začátek školní docházky. U nás se netrhly dveře a telefonáty zoufalých rodičů, kteří zjišťovali, jak to funguje s virtuální školou našich dětí — protože začínalo být jasné, že školy neotevřou, a že děti a potažmo jejich rodiče čeká další školní rok bez osobní školní docházky ve zcela nefunkčním systému. Bohužel virtuální školy už v půlce léta byly přeplněné a nebraly lidi ani na čekačku. Po letních táborech v rouškách, zrušených sportech a závodech, se stále zavřenými posilovnami, stěnou, bumážkama a povolenkama na vjezd do národních parků, buzerací s frontama před obchody (nejen, že musíte stát půl hodiny ve frontě na značkách, ale i tam se očekává, že budete mít náhubek), bylo tohle asi poslední kapkou.

O stěhování přemýšlíme dlouho; už náš výlet do Colorada v roce 2016 byl průzkumný — někdy v tom roce 2015 či 2016 jsme si začali uvědomovat, že už nežijeme v té Kalifornii, kterou jsme si tak oblíbili před lety, že ta původní Kalifornie už neexistuje. Kosmopolitnost se zvrhla v nekontrolované přelidnění — špička na dálnicích trvá v podstatě celý den, dostat se čtrnáct mil k zubaři zabere kolem poledne hodinu (ráno a odpoledne nemá cenu se vůbec pokoušet). Vyjet o víkendu (tj. v pátek po poledni) mimo Křemíkové údolí znamená trčet hodiny a hodiny v zácpách. Lyžovat jsme museli jezdit ve všední dny, protože o víkendech se tam často nedalo ani zaparkovat. Objednat se k doktorovi se musí nejlépe rok předem, i v poměrně urgentním případě se člověk dostane na vyšetření až za mnoho týdnů. Nikde se už nestaví americké předměstské domky — okrajové části našeho města připomínají pražské Jižní Město. I s tou chybějící infrastrukturou — už naše děti se učily ve stavebních buňkách, a to, že jsme je nakonec museli ze školy vzít, bylo důsledkem toho, že se ze školy pod náporem tisíců žáků stala velkovýrobna, kde ten, kdo vybočuje, je systémem semlet a ušlapán. Do toho nějak nikdo ze sociálních inženýrů nepřemýšlí nad tím, že už teď miliony lidí závisí na vodě, která se přivádí stovky kilometrů ze Sierry a že tento zdroj není bezedný. V okrajových částech mají lidi studny — které běžně vysychají a působí zlou krev mezi sousedy. Přehrada Anderson Lake na jižním konci Silicon Valley je na konci životnosti — a nějak nás články v novinách o tom, že vody bude dostatek, spíš znervózňovaly, než uklidňovaly.

Sami se Sidem jsme si vyrazili na Asilomar — byli jsme překvapení davama na pláži — lidi neodjeli na zahraniční dovolené.

Požáry byly tentokrát nepříjemně blízko.

Naše plány na stěhování byly napřed neurčité, podmíněné Sidovou prací, Lisinou voltiží — ale i třeba tím, že v Kalifornii máme přeci jen kamarády, které by se nám těžko opouštělo — takže jsme mluvili o tom, že bychom třeba na rok pronajali náš barák a zkusili si žít někde jinde, zkrátka chtěli jsme to vzít pozvolna. Ale situace s covidovou hysterií, a celkovou politickou situací se začala vymykat zdravému rozumu, takže jednoho dne v půlce srpna takhle na sebe se Sidem hledíme a Sid říká: "já myslím, že bychom se měli odstěhovat co nejdřív a rovnou".

A tak jsem napsala kamarádce, která dělá v realitce, jestli nezná nějakého dobrého realitního agenta. Dohodila nám Erica; ten přišel 19. srpna, kdy začalo hořet v Santa Cruz Mountains, podívat se na náš dům a promluvit s námi o tom, co a jak bude potřeba připravit na prodej. Hned druhý den volal, jestli by nemohl večer přijít s potenciálním kupcem. Třetí den přišel se smlouvou o prodeji — kupec nabízel pořídit dům tak, jak byl, bez dalších podmínek — protože jeho firma se živí tím, že skupuje staré domy, opraví je a upraví — a vzápětí prodá — takže mu bylo jedno, že v koupelně protékal sprchový kout, že trouba byla originální z roku 1964, a že střecha byla na konci životnosti — protože dům stejně celý vykuchá a předělá. A tak jsme v pátek smlouvu podepsali, a vyrazili honem evakuovat kozy před šířícími se požáry — tímto jsme předvedli ukázkový "fire sale" — anglický termín pro situaci, kdy vyprodáváte zboží ze skladu, který z druhé strany už hoří. Uznejte sami: prodat dům za dva dny je skutečná rychlovka.