|
Závody v Rivertonu se konaly v náhubcích, ale alespoň se KONALY. |
|
Rivertonský slet. |
Riverton:
Nepodařilo se nám zamluvit Holiday Inn, osvědčený hotel z minula, a tak jsme
v Rivertonu zkusili Comfort Inn. Bez obalu — první noc byla příšerná.
Dostali jsme pokoj zkrácený o výklenek na stroj na led, který celou noc
hrkal a hučel. Pod oknem nekuřáckého pokoje jsme měli venkovní kuřácké zákoutí,
takže se v podstatě nedalo otevřít okno. A celou noc jsem měla pocit, že
v pokoji něco slabě, ale divně smrdí. To se objasnilo druhý den, když do dalších
pokojů v chodbě naklusali řemeslníci vyměňovat koberce. Náš byl už vyměněný,
čistý, krásný — ale s industriálním pachem. Večer se nám ale nepodařilo
pokoj vyměnit, tak jsme doufali, že ráno buď dostaneme jiný pokoj,
nebo zkusíme změnit lokál. Stejně jsme vstávali v půl páté (pro nás díky
časovému posunu to bylo v půl čtvrté) ráno na balóny.
|
Bizoni mířili neochvějně k cíli. |
|
Cílem byla vodní jáma - pro srovnání malé telátko a býk. |
Riverton Randezvous byl jeden z mála balonářských festivalů, který se letos
vůbec konal. Zbytek požrala koronavirová hysterie. Nicméně i tento sraz byl
poněkud postižen. Například jsem dva týdny předem musela každý den vyplňovat
dotazník, zda nemám příznaky rýmičky, či jsem nebyla v Číně. Naštěstí se mi
podařilo vysvětlit, že bychom mohli dělat jeden dotazník za rodinu, protože
kdyby byl nemocný jeden z nás, tak vzhledem k tomu, že sdílíme domácnost, nemohl
by se účastnit nikdo z nás. Dále neměla na startovní pole přístup veřejnost.
Na jednu stranu bylo fajn, že člověk nemusel hlídat, kde nějakého pitomce napadne
si zapálit (nápověda — každý koš balónu obsahuje dvě až tři propanové
bomby), vysvětlovat rozjíveným dětičkám, že po obálce balónu se nešlape,
a jejich rodičům, že přejíždět kočárkem korunové lano (nebo jakékoliv lano),
není dobrý nápad. Na druhou stranu nám chybělo nadšené obecenstvo, které je
obvykle přítomno ve větší koncentraci, než problematičtí návštěvníci.
|
Bizoni v obležení turistů. |
|
Horké prameny tvoří kaskádu bazénků. |
Poslední otravnou věcí bylo povinné nošení náhubků. Vcelku dokážu pochopit
roušku v koši (kde fakt není k hnutí a lidi si funí navzájem do obličeje
ze vzdálenosti pár centimetrů), ale při pobíhání na louce mi to přišlo zbytečné.
Nicméně tohle byly podmínky konání akce, tak jsme to holt museli skousnout.
Po balónech jsme šli hromadně na snídani do Trailhead. My jsme tam sice byli
předchozí večer na večeři, ale je to osvědčená hospoda. Pak jsme zkoušeli najít
jiný hotel, ale to se nezadařilo, tak jsme při návratu na ten náš zkusili
promluvit s managerkou — a najednou vše fungovalo a byli jsme briskně
přesunuti do třetího patra, na velký pokoj, se starým (nesmradlavým) kobercem,
bez hučících automatů. Tento luxus jsme využili k tomu, že jsme se po zbytek dne
povalovali v postelích, děti částečně dělali věci do školy a různě jsme
relaxovali — po sedmi dnech na cestě a spoustě zážitků, jsme potřebovali
dovolenou na zotavenou z dovolené.
|
Barva řas a sinic indikují teplotu vody, oranžovým se daří při teplotách kolem 29 stupňů Celsia. |
|
Pohled na Big Horn River s lidovou plovárnou. |
Děti dokonce večer odmítly jít na večeři, a tak jsme se Sidem vyrazili do víru
velkoměsta. Balonování je jen malou částí letních festivalů
a oslav, takže ten den probíhal průvod automobilových veteránů a večerní
pouliční slavnost. Na ulicích byla spousta lidí a stánků s "buřty",
ale my máme z Kalifornie plný zuby pojídání venku z papíru, a hledali jsme
místo, kde se dá usednout. Nakonec jsme našli Brown Sugar, které se tváří jako
pražírna a kavárna, ale také tam velmi dobře vaří. Natolik dobře, že jsme
nelitovali, ani když se obsluha ukázala býti velmi zpomalená.
Ranní vstávání bylo opět těžké, navíc jsme cestou ztratili magnet s nápisem
na autě, tak jsme byli mrzutí. A do toho se nakonec neletělo, ani se nestavěly
balóny, protože vítr byl takový, že by se nedalo trefit "plamenometem"
hořáku do otvoru v balónu. I usoudili jsme, že volný čas se dá využít ke
společenskému pokecaní a vzali jsme Jeanne a Toma na snídani v Brown Sugar.
Obsluha byla opět neuvěřitelně pomalá, ale to nám poskytlo čas si pořádně
popovídat a naplánovat s balonáři výlet do Jižní Dakoty. Děti jsme jen vyhodili
na hotelu, kde si mohly dát hotelovou snídani (v ceně ubytování).
Pak jsme se zkusili chvilku dospat a odpoledne vyrazili do Thermopolis.
|
Pohled na kaskádu a dřevěný chodníček od plovárny. |
|
Dovolená. |
Thermopolis:
Ve městečku mají hned dvě atrakce — safari skrz oblast osídlenou bizony
— a horké prameny. Říkali jsme si, že napřed objedeme bizony, kdyby
se čirou náhodou vyskytovali. Před dvěma lety se nevyskytovali, našli jsme dva
exempláře až u dálnice. Letos jsme byli odměněni celým stádem spořádaně tam, kde
byli inzerováni. Stádo s několika telaty přecházelo prérii a k našemu nadšení
zamířilo k vodě, kde se posléze všichni ráchali a pili a osvěžovali. Od rybníčku
první odcházela stará kráva, přišla nám zchromlá a mrzutá — zřejmě si
potřebovala nahnat předstih před stádem, protože cestou k vodě zaostávala.
Jakožto spořádaní turisté jsme si napřed prošli vrchní část horkých pramenů,
po cestičkách až k mostku. Letos nám přišlo v bazénkách velmi málo vody, ale
dole v řece se lidé koupali, takže jsme se šli také zúčastnit této taškařice.
Šlo tam ztěží zaparkovat, ale nakonec jsme se nějak vešli — i jsme našli
místo pod stromem ve stínu, s výhledem na řeku. Sid s Lisou koupání moc nedali,
já a Tom jsme nakonec doplavali až k ohybu řeky. Ono se to nezdá, ale Big Horn
River je ledová a je v ní velmi silný proud, zvlášť takhle na vnější straně
zatáčky, takže na cestu zpět jsme byli rádi, že jsme dosáhli na dno a mohli
proti proudu jít.
|
Nedělní start. |
|
Přistání na dvorku příznivě nakloněného veterináře. |
Turisticky uspokojení a vyráchaní jsme pak šli na večeři do osvědčené thajské
restaurace ve městě. Přišlo nám, že se změnil majitel, ale jídlo bylo tak
vynikající, jak si ho pamatujeme, takže velký úspěch.
Riverton:
V neděli nad ránem bylo létací počasí, takže se mohly balóny vznášet dle
libosti. Jeanne nakonec skončila na konci města, kde jsme před tím ještě nebyli
a moc se nám tam líbilo. Přistávali jsme a balili na dvorku místního veterináře,
který se zdál vstřícný této taškařici. Také jsme si pokecali s místním starostou
(letěly jeho vnučky), což bylo velmi zajímavé — zvláště proto, že jsme
zase jednou potkali člověka, který byl velmi pyšný na své městečko (deset tisíc
obyvatel) a jeho úspěchy.
V hotelu jsme si — pro změnu — dali snídani, a pak už jsme balili na
výlet do Jižní Dakoty. Měli jsme s Jeanne a Tomem domluvený sraz v hotelu v Hot
Springs. Zjevně jsme jeli dle stejného itineráře, protože jsme se potkali na
odpočívadle a i do hotelu jsme přijeli více méně nastejno. Oni asi jeli
pomaleji, protože vezli příves s balónem, my jsme se zase zdrželi v Casperu,
kde jsme — marně — obcházeli místního autosklenáře — kdesi nás
trefil do čelního skla kamínek a chtěli jsme to zalepit, než se díra rozprskne
přes celé okno. Bohužel sklenář v neděli nefungoval — přestože podle
otevíracích hodin měl být přítomen. Usoudili jsme, že to vyřešíme až v další
destinaci a pokračovali do Hot Springs.
|
Bizoni v Jižní Dakotě, zcela volně, bez rezervací a plotů. |
|
Čtyřnozí bandité přepadávají auta a vyžadují mrkvové výpalné. |
Na večeři jsme šli hromadně, do více méně jediné místní hospody, která slouží
také jako bowlingová hala. Ale jídlo i společnost byly prima. V noci navíc
začalo šíleně bouřit a pršet, takže jsem běžela honem zavřít okénka do auta.
Jsme zvyklí nechávat auta větrat — v Kalifornii moc neprší a kromě toho
míváme auta v garáži. V Jižní Dakotě se tento zvyk ukázal býti neprozřetelným.
Když jsem přišla zpět na pokoj, seděla Lisa na posteli u otevřeného okna
a fascinovaně zírala do bouřlivé noci. Pro astmatičku žijící v Kalifornii je
čerstvý vzduch zázrakem.
Black Hills:
Ráno jsme všichni naskákali do našeho auta — nebyli jsme si jistí, jestli
Jeanne bude chtít jet s námi, protože jsou lidi, kteří s cizím do auta kvůli
černému moru coronaviru odmítají sednout, ale Jeanne se zjevně
nebojí, že padne mrtvá k zemi, když pohlédne na někoho, kdo není členem rodiny
(tento deníček píšu s takovým zpožděním, že mohu potvrdit, že Jeanne nepadla
mrtvá k zemi ani o mnoho měsíců později a má se čile k světu) — a vyrazili
jsme na okružní cestu nádhernými Black Hills. Jen tak, u silnice se tam pásla
stáda bizonů, a protože začínali přicházet do říje, tak i šíleně bučeli.
Pokračovali jsme okružní jízdou s pozorováním divé zvěře — bizonů
jsme pár viděli, ale největší atrakcí byli divocí oslíci. Teda... divocí...
žebrající u aut o pamlsek. Srandovní bylo oslíče, které se rozhodlo zůstat stát
na silnici a zablokovat provoz. Prostě tam stálo a stálo a bylo na něm vidět
odhodlání se nehnout — zřejmě z něj vyroste velmi silný a velmi
tvrdohlavý osel.
|
Dvojčata nejsou u divokých koní a oslů tak obvyklá, zde ale zjevně přežila obě mláďata i matka. |
|
A zde vidíme mladého oslíka v zácviku - jistě z něj vyroste zdárný PALIČATÝ osel. |
Okružní jízda po místních krásách nás vedla přes Needles — nádhernou
skalní oblast — ovšem takové davy jsem neviděla už hodně dlouho.
U Sylvan Lake se nedalo ani zaparkovat, natož se třeba projít nebo něco vidět.
A to jsme měli to nejslavnější místo ještě pořád před sebou — Mt. Rushmore
s vytesanými hlavami prezidentů. Naštěstí alespoň tam jsou na davy připraveni,
a mají ohromné podzemní garáže.
Jeanne s Tomem nás ujišťovali, že je tam v podstatě prázdno — to, když
jsme se prodírali davy jak na Václaváku. Na cestičce až pod
hlavy to bylo lepší, přeci jen těch pár set schodů leckoho odradí.
Mohli jsme si čtyři prezidenty - George Washingtona, Thomase Jeffersona,
Theodora Roosevelta a Abrahama Lincolna prohlídnout docela zblízka. Mě nejvíc
zaujalo, jak mají udělané oči - místo prázdných mrtvých očních bulv jsou
ve skále vytesané oči, které se skutečně "dívají".
Na pozdní oběd / brzkou večeři jsme zastavili cestou ve Firehouse Brewing v
Rapid City. Dokonce trochu poprchávalo, tak jsme vytáhli větrovky a Lisa byla
nadšená. Nadšení jí vydrželo do rána, kdy pravila, že ona se z hotelu prostě
neodhlásí a do Kalifornie se s námi nevrátí. Ujistili jsme ji, že jí nehodláme
stát v cestě a že na hotelu visí cedule, že přijmou pokojské, ať se jde
domluvit. To ji trochu zaskočilo, nicméně jedna věc zůstala jasná — Jižní
Dakota si poskočila na vrchní stupně žebříčku toho, kam bychom se chtěli
odstěhovat.
|
Krajina v Black Hills v Jižní Dakotě se nám náramně zamlouvala. |
|
Needles - nádherné, ale naprosto přelidněné. |
O stěhování uvažujeme už několik let, různě na střídačku, a při našich cestách
vždycky zvažujeme, co ještě by přicházelo v úvahu a co nikoliv, které věci jsou
pro nás prioritní a bez kterých bychom se obešli. O tom ale až příště —
teď nás čekala předlouhá cesta domů. Začali jsme tím, že jsme zkusili místního
sklenáře, aby nám spravil čelní sklo — ten ale nakonec sklo nespravil;
měli jsme pocit, že si to trochu představoval jako Hospodu na mýtince a my jsme
mu narušil plány a lezli jsme mu do kšeftu. I nechali jsme to být, že se
zastavíme někde cestou a vyrazili do Nebrasky.
Nebraska • Wyoming • Laramie:
Nebraskou jsme de facto jen projížděli, a překvapila nás hned několikrát. Za
prvé jsme tam viděli nádherné skalní útvary — Scotts Bluffs a Wildcat
Hills. Za druhé jsme tam v podstatě nenarazili na město, ač jsme dle mapy
několika projížděli. Zdá se, že místní osídlení se skládá z nekonečné řady
obrovských farem. Farmáři jistě někde nakupují, chodí do školy a opravují
auta — ale zřejmě na to mají nějaká tajná místa, mimo hlavní silnice.
Z Nebrasky jsme vjeli zpět do Wyomingu, v Cheyenne jsme na křižovatce dálnic
nabrali benzín a pokračovali dále do Laramie, v kterém jsme měli
vyhlídnutou další opravářskou firmu. Při nájezdu na dálnici na nás svítila
cedule, že před námi je bouřka. Moc jsme nechápali smysl tohoto sdělení, bouřka
byla na obzoru viditelná. Pochopili jsme v okamžiku, kdy nám do auta začaly
bušit kroupy velikosti kuliček skleněnek. Jenomže to už jsme byli v místech,
kde nebylo úniku, ani třeba možnost schovat se pod dálničním mostem, jako před
pár lety v Montaně. Nakonec jsme dojeli do Laramie, a dokonce našli sklenáře.
Když jsme mu sdělili, že potřebujeme opravit prasklinu v čelním skle,
znalecky pravil "jo vy jste byli v té bouřce". Přisvědčili jsme,
ale ujistili ho, že od bouřky škody nemáme, že prasklina je od šutru.
Na to nás poslal podívat se na auto, které přijelo těsně před námi —
v kapotě prohlubně a přední sklo roztřískané na pěti místech —
zjevně jsme měli z prdele kliku (pardón, ale to se jinak nazvat nedá)
a projížděli jsme jen okrajem bouřky se skleněnkami, neschytali jsme to kroupami
velikosti baseballového míčku. Sklenář nám dále sdělil, že už mu telefonovali
další tři kunčafti, že jsou na cestě z bouřky.
|
Ksichty kamenné i organické. |
|
Oči prezidentů jsou vytesané tak, že se dívají a nejsou slepé. |
Sklo mělo být opravené za hodinu, a tak jsme se vydali do hospody Speed Goat.
Jistě uznáte, že s naší afinitou ke kozám, jsme neměli moc na vybranou. Speed
goat je indiánské jméno pro antilopu, a skutečně antilopy vypadají velmi podobně
jako kozenky. Usoudili jsme, že Laramie je velmi civilizované město — auto
nám opravili bez řečí, paní na recepci při vyzvedávání s námi vlídně promluvila,
přestože jsme přišli až po zavíračce, a ještě mají hospodu Speed Goat!
Cesta zpět:
Nicméně my jsme museli začít ukusovat míle směrem k domovu, měli jsme zamluvený
hotel v městečku Rowlins. Ten byl velmi... zvláštní.
Původně to byl klasický americký motel, s vchody do pokojů rovnou z otevřené
pavlače. Pak ovšem někdo usoudil, že v místě s tuhými zimami je toto
suboptimální a pavlače zasklil. V třicetistupňovém vedru to ovšem tvořilo pěkný
skleník — pro naši bezpečnost okna na pavlači nebyla otevírací, a pokoje
sice měly klimatizaci, ale tuto vyvedenou na onu zasklenou pavlač. Tato pak,
jakož i pokoje, smrděly jak pavilón opic, ty desítky a stovky návštěvníků
marinovaných ve vlastní, nevětrané šťávě; to byl teda nářez! Nakonec jsem našla,
že ze zadní strany hotelu se dá otevřít na dva prsty několik oken, a že to tam
méně smrdí, takže jsme se nechal přestěhovat. Bohužel jiná varianta nebyla,
zkoušeli jsme jiné hotely a všude vyprodáno.
|
Kosti mladých mamutků. |
|
Mamutí čelist s vroubkovanými stoličkami. |
Další den jsme projeli Utahem, kde nás chytla — k Lisině radosti —
pěkná bouřka, a na noc jsme skončili v Elku, v Nevadě. Tam už začalo
přituhovat, co se opatření týče, ale pořád jsme si mohli dojít na večeři do
restaurace a ráno jsme na hotelu dostali snídani ke stolku, a s příbory.
Odpoledne jsme brali benzín v Mindenu, na hranicích s Kalifornii, a už se nám
dostalo na benzínce agresivního sdělení, že "no mask, no service"
— bez ohledu na to, že jsou lidi (třeba astmatici), kteří v roušce fakt
být nemůžou.
A bylo ještě hůř, na večeři jsme se už ocitli v Kalifornii, kde stále ještě
panuje tvrdý lockdown — restaurace smí servírovat jídlo jen venku.
Takže jsme skoro ve čtyřiceti stupních seděli na smradlavém parkovišti u
umatlaných umakartových stolů, a lemtali jídlo z papírových
misek a kelímků. Jak hygienické! Ano, mohli jsme si nakoupit v sámošce, vézt
potraviny několik hodin domů a tam si o půlnoci vařit, ale...
Takže tentokrát jsme se z výletu domů fakt netěšili, a i když jsme byli rádi,
že jsme zpět s naší zvířenou, a že máme své postele a svou kuchyň, tak to byl
návrat do rouškové totality, plné nesmyslných nařízení a opíjení se mocí.