Třetí den výletu jsme konečně vyjeli z pouští do zeleně - Hidden Haven.

Hidden Haven - vodopád.

Tehachapi:
První den jsme měli naplánovanou jen krátkou štreku, protože jsme ráno ještě dobalovali všechno možné na dvoutýdenní výlet. S karanténami a každý den se měnícími pravidly jsme moc netušili, co nás čeká, takže jsme brali "všechno". Zásoby jídla, spacáky, stany, oblečení do vedra i do sněhu, kdybychom někde uvízli a nemohli dál, nebo se naopak nesměli vrátit domů.

Cesta do Tehachapi, stále ještě v Kalifornii, proběhla relativně bez potíží; následovala pizzérie u hotelu, jež měla otevřenou zahrádku. Protože je mnohem, mnohem zdravější sedět venku u silnice ve čtyřiceti stupních, než si sednout uvnitř — kam stejně musí všichni furt chodit, hosté objednávat, pinglové nosit. Podařilo se nám ale urvat místo ve stínu, kde pofukoval větřík a dát si pivo do SKLENICE (nikoliv kelímku), takže v zásadě hodnotíme pozitivně.

Hotel k snídani dával balíčky, s nějakou sušenkou a zeleným pomerančem, dost to připomínalo totáčové obědové balíčky na škole v přírodě — ale byli jsme připravení a holt se najedli z vlastních zásob.

Vyhlídka na Virgin River a Zion NP.

Cedar Breaks se otevírají jako jáma v náhorní plošině Markagunt.

Las Vegas/Henderson:
Už jsme se zase přes rok neviděli s Hobity, a protože nám chybí vlídné lidské slovo od někoho, kdo se k nám nechová jak k leprózním, zařadili jsme Henderson do cestovního plánu.
Vegas! V červenci! Kdy v noci teplota klesá mírně pod čtyřicet a nedá se v podstatě vyjít ven. Tak zoufalí jsme byli! Nicméně návštěva byla příjemná, pokecali jsme si se spřízněnými dušemi, pojedli ve vietnamské jídelně z talířů, a ještě si odvezli pár doporučení od potenciálního zetě hobitů na další štaci výletu.

K hotelovému hodnocení — náš oblíbený Best Western na St. Rose nezklamal, dostali jsme suite, se dvěma místnostmi, klidný, tichý, dobře se nám spalo. Snídaně se objednávala v předvečer, menu vypadalo dobře. Ovšem ráno jsme dostali zase papírový pytlík. Sice v něm byla např. houska plněná vajíčky a buřtíkovou plackou, ale když jsme tuto ohřáli v mikrovlnce, tak už jaksi nebylo na co horkou housku položit, neb talíře jsou nehygienické. Zřejmě mají hosté jíst snídani z ručníku, nebo si pořídit azbestové rukavice.

Cedar Breaks.

Na Cedar Breaks jsme viděli i sviště.

Cedar City:
Při plánování jsme hledali místo, které by nebylo daleko od Vegas, ale kde by se dalo venku pobýt déle, než na přeběhnutí z klimatizovaného auta do klimatizované budovy. Pohled na mapu odhalil Cedar City, které je stulené pod poměrně vysokými horami, v nichž se skrývají Cedar Breaks. Kromě toho mám k Cedar City literární vztah — hraje hlavní roli v mé oblíbené knížce Čisté radosti mého života. Celý život jsem měla temné podezření, že autor v Utahu nikdy nebyl, a že hlavní hrdina, Nat Jessel, nikdy nemohl v těchto končinách tábořit u potůčků a jezírek ve stínu borovic. A tak jsem se po vzoru dalšího literárního hrdiny, Saturnina, chtěla věnovat trochu uvádění literárních omylů na pravou míru.

Ve třech tisích metrech rostou borovice osinaté - nejdéle žijící organismy na Zemi (5 tisíc let).

Brian Head Peak tvoří v Markagunt Plateau jen takový kopeček - přestože má úctyhodných 3448 metrů.

První šanci jsem měla hned odpoledne — na hotelu jsme byli velmi brzy, a alespoň jedno dítě (Tom) projevilo ochotu jít s námi na malý výlet na Hidden Haven, který sliboval vodopád. Takže ano, ačkoliv samotné Cedar City je městem pouštním, hned o kousek dál (a výše) se nacházejí potůčky, vodopády a stromy (včetně borovic). A tak můžu nahlásit jen dvě knižní chyby — i les je natolik suchý, že skutečně nehrozí povalování se v mechu. A poté, kolik jsem toho viděla z Malého Solného Jezera na vlastní oči — bych si troufla tvrdit, že se tam nejspíš nedá moc koupat. Solná pláň na pouštní straně dálnice moc lákavá není — když už bych někam šla randit, tak k nějakému jezírku v horách.

To ale předbíhám. Z procházky jsme rovnou zamířili do čínské restaurace vedle hotelu, jen jsme zavolali Lise, aby vylezla z pokoje. Dostalo se nám stolu uvnitř a jídla na talíř a kovových příborů! Možná jsem přízemní, ale fakt jsem netušila, jak moc si cením civilizace. Hotelová snídaně byla horší — trvanlivé muffiny v igelitu fakt nemusíme. Naštěstí jsme byli připravení a pojedli vlastní snídani v ledničce.

Little Salt Lake.

Dvojotisk stopy hadrosaura.

Posilněni jsme vyrazili do hor, směrem na Cedar Breaks. Tyto jsou poměrně vyhlášenou atrakcí, ale mají status pouhého národního monumentu, nikoli národního parku, tudíž tam zatím neexistují žádná omezení či opatření, ani povolenky a další bumážky. Jednoduše jsme vyjeli nahoru do tří tisíc metrů, ukázali babici v kase naši propadávající, ale dosud platnou permici, zaparkovali — a šli se projít po hřebeni nad rozervanými rudými skalami. Vyhlídka je šokující o to více, že se cestou k ní nacházíte na Markagunt Plateau, náhorní plošině vysokohorského pásma, s mělkými půvabnými loučkami, zpestřenými sem tam borovým hájkem či jezírkem. I nejvyšší hora v okolí, Brian Head Peak se svými 3448 metry, se zvedá coby malý přívětivý kopeček. A v téhle mírné krajině se najednou před vámi otevře hluboká rudá jáma. Je to hodně podobné Bryce Canyon, lepší o tu procházku, kdy máte na jedné straně stezky skotačivé loučky a na druhé vášnivé drama změti věžiček a kaňonů. V Bryce, které má rudé šluchty po obou stranách silnice, se dá zase sejít dolů, mezi skály, ale tím člověk ztratí tu perspektivu. Navíc v Cedar Breaks nebylo zdaleka tolik lidí jako v národních parcích, takže jsme si výlet pěkně užili. Protijdoucí děd nás upozorňoval, že je tam spousta svišťů. A skutečně — když jsme byli připravení a sledovali krajinu, podařilo se nám tyhle místní hlodavce i vyfotit.

K Vermillion Castle se musíme vyškrábat přes bílé vrstvy až do červených skal.

Rumělkový hrad.

Obědový piknik jsme si udělali v lyžařském středisku Brian Head, a po rodinné poradě jsme sjeli z hor k Malému Solnému jezeru podívat se na stopy hadrosaurů. Dneska jsou to vlastně vystouplé tříprsté odlitky původních stop v měkkém bahně. Nezdrželi jsme se dlouho, protože sjezdem z tří tisíc metrů nad mořem do pouhých sedmnácti set se prudce zvedla teplota. Navíc se v pláni rozšířil kouř z požáru ve Veyu, o kterém jsme v horách ani nevěděli.

Na večeři jsme si našli thajskou restauraci, a pak jsme se Sidem vyrazili přes ulici od hotelu na pivo do Policy Kings Brewery. Ve výčepu jsme byli sami, a tak jsme dali řeč s hospodským. Ukázalo se, že je taky z Kalifornie, a v Cedar City si dělá piloťák na helikoptéru. Připadala jsem si skutečně jako turista, protože jsem fakt netušila, že universita v malém městečku nabízí nejuznávanější pilotní program a má největší letku z celých Států.

Rumělka.

Směrem na sever vjíždíme do počasí - a těšíme se na déšť!

Ráno jsme pohlédli na zakouřený obzor, smutně sbalili a doufali, že v kaňonu silnice č. 143 kouř ještě nebude. Měli jsme tam vyhlídnutý výlet na Vermillion Castle. Začátek byl do šíleného kopce, takže Hroch hudroval, děti prudily a já se oháněla holí. Stáří je hnusný a občas mi vynechává levé koleno, takže do terénu chodím s turistickou hůlkou. Jak stará bába. Naštěstí se pak cestička sklopila do přijatelného úhlu a když zahnula za skalní rožek, objevil se před námi nádherný rumělkově zbarvený skalní hrad. V téhle oblasti se střídají bílé a červené pískovce, takže barevné kontrasty jsou neuvěřitelné. V kombinaci s místní šťavnatou zelení a modrým nebem to vše vypadá jako divoký sen malíře kýčovitých suvenýrů.

Teplota vzduchu se mezitím vyšplhala k horečnatým hodnotám, takže jsme s úlevou vlezli do klimatizovaného auta a začali ukrajovat další míle na severo-východ až do Ballardu. Jelo se tam kulisami neuvěřitelných hor. Kalifornie je velmi pestrá, ale pokud bych měla hlasovat pro nejkrásnější stát, tak to bude Utah.

Flaming Gorge.

Ovce tlustorohé jsme marně hledali ve Skalistých horách - tady se normálně pasou v kempu.

Flaming Gorge:
Na noc jsme měli zamluvený hotel ještě stále v Utahu, v Ballardu. My s Lisou jsme odmítly jít na večeři — ne, že bych vysloveně trpěla kinetózou, ale dlouhé sezení v autě mi nesvědčí a měla jsem pocit, že pro sebe udělám líp, když se v klidu umyju a odpočinu si. Navíc rozhodně nejsem podvyživená, aby mě jedna zmeškaná večeře porazila. Tom se Sidem ale na večeři šli, skončili o městečko dále v místní burgrárně alias obchodu se suvenýry jménem Marion's Variety, kde za večeři pro dva, včetně nápojů a zákusku a zpropitného, dali to, co u nás normálně padne na jednu porci (bez daně).
Tohle byl první hotel, který nabízel relativně normální verzi snídaně, takže jsem mohla ráno nechat zbytek rodiny spát, a sebrala jsem se s počítačem a šla si sednout na kafe, objednala si u veselé babice vajíčka a snídaňové kořeněné buřtíky, a pojedla jako člověk, bez toho, že bych si drobila do postele a polovybalených kufrů.
Po snídani jsem z okna fascinovaně pozorovala trénink kovbojských koní — a podruhé během pár dní jsem viděla ovčácké psy honící krávy — nevím, jestli je to utažská specialita, nebo jestli jsem někde něco přehlédla, ale zaujalo mě to jako koncept.

Sheep Creek Geological Loop.

Tower Rock.

Sid vyhlídnul Flaming Gorge jako zastávku na dlouhé cestě do Rivertonu, abychom si trochu protáhli nohy. Dopadlo to tak, že jsme litovali, že nemáme více času, protože je to místo, které by si zasloužilo rozhodně podrobnější prozkoumání. U turistického centra jsme narazili na rangerku s českými kořeny, takže jsme si popovídali, a přitom z ní vytáhli i další informace — třeba že nejlepší zmrzlinu v okolí mají ve Farsonu, v sousedním státě Wyoming, kterým budeme projíždět.

Dále nám ukázala obrovskou můru sedící na informačním centru, věnovala nám mapy, a doporučila projet si Sheep Creek Geological Area — taková smyčka skrz různé geologické vrstvy proříznuté potokem ve skalním podloží. Cestou na vyhlídku na přehradu jsme viděli pokojně se pasoucí ovce tlustorohé — ty, které jsme — tak jako tisíce dalších turistů — marně hledali po slavném národním parku Skalnatých hor. Flaming Gorge se navíc nachází v Ashley National Forest, plném jezírek, tábořících míst, hor a skal — bez pakárny národních parků a monumentů. Příště si určitě vyhradíme na tuto oblast více dní.

Sheep Creek Bay.

Přehrada Flaming Gorge.

Krajina mezi Flaming Gorge a Rivertonem je už pak poměrně nudná — pokud tedy westernové kulisy polopouště, rančů, zvedajícího se prachu a sem tam skalky považujete za nudné. Ovšem zmrzlinová zastávka ve Farsonu přišla rozhodně vhod, zvláště pro naši rodinu, která zmrzlinu miluje. S výjimkou mé maličkosti — nabídněte mi kafe a kus dobré čokolády, a můžete si zmrzlinu nechat. Zbytek rodiny se tedy statečně prokousával svými "baby" porcemi (objemem tak velikosti malého piva), zatímco já se v poklidu koukala, jak jim chutná, užívala si přestávku od dlouhého sezení v autě a těšila se na druhou půlku výletu.