Všimněte si, jak přelidněné a nebezpečné pláže tu máme.

Leavitt Meadows - pohled směrem k mariňákům.

Život, který se v březnu zastavil, se vlastně nikdy pořádně nerozjel. Pořád jsme žili v jakémsi bezčasí a bezvládí, bez možnosti něco plánovat nebo se na něco těšit, jenom beznaděj a šeď nekonečných, pořád stejných totáčových dnů. Občas jsme si urvali nějakou radost, jako třeba když jsme si u Ralfa dali s kamarády pivo. Nicméně Ralf nevaří, a není možné brát s sebou děti — ani na tu zahrádku.

Vyráželi jsme pokoutně na výlety po okolí — nikdy člověk pořádně nevěděl, kdy se který okres rozhodne co zavřít — a obvykle zavřeli alespoň veřejné záchodky — jak to vypadá po lesích a škarpách, si nejspíš dokážete představit. Zavřená parkoviště znamenají auta zaparkovaná v příkopech, na krajnici, na příjezdovkách a dalších nevhodných místech — protože lidi dušení ve vlastní šťávě s (jakkoliv milovanou) rodinou prostě potřebují ven. Kromě toho vitamín D a pohyb má prospívat na imunitu, takže snahy o věznení lidí doma skutečně nechápu.

Když jsme se takhle propotáceli mnoha beztvarými týdny, objevil se na obzoru Den Nezávislosti (letos připadnul na sobotu 126. března — karanténa měla skončit na konci března, takže soudím, že březen ještě nepominul). Zkoumala jsem na stránkách města Bridgportu, co zbylo z tradičních oslav — tak prý ohňostroj. Žádné rodeo, žádný průvod — to by bylo nebezpečné (zatímco podpalování a rabování obchodů je vítaným projevem svobody slova). Nakonec teda že budou prodejní stánky — protože obchodníci měli nakoupené potraviny a šmuky (jakož i od města povolení ke stánkovému prodeji, která by se musela vracet...). No, stánky nám jsou šumák. Víc nás zajímalo, jestli bude otevřená pack station a jestli bude otevřené Mountain View Barbeque ve Walkeru, naše důležité zastávky, kde se majitelé stali dávno našimi přáteli.

Tioga Peak — a konec jezera se šluchtou.

Tioga Road.

Také jsme doufali, že budou otevřené kempy. Ne proto, že bychom v nich někdy hodlali pobývat, ale proto, aby v nich mohli pobývat ti ostatní, a nezaplnili nám moc divoká tábořiště v lese. To se nám splnilo, kempy otevřené byly, ale mezitím soudruzi vymysleli, že do Yosemit se může jen s bumážkou, a tyto jsou na příděl. Přes zhruba 600 kilometrů dlouhý hřeben Sierry Nevady vede jen několik průsmyků — ten yosemitský, Tioga Pass, je nejjižnější — tj. je často používán lidmi, kteří ani třeba do Yose nechtějí, jen se potřebují dostat na druhou stranu hor. A teď se tenhle průsmyk de facto uzavřel. Výsledek je to, že se všichni začali přelévat přes ty ostatní — takže otevřené kempy nebo ne, na našem průsmyku (Sonora Pass) přibyla většina yosemitského provozu. Jestli si nedokážete představit, jaká ZOO z toho vznikla, tak si to raději ani nepředstavujte, mohlo by se vám udělat nevolno.

Ve čtvrtek, když jsme dorazili, to ještě nebylo tak zlé. Na našem obvyklém místě bylo volno, a i když během večera dorazilo ještě pár dalších lidí, rozprostřeli jsme se po lese a vcelku nebyl problém. Ráno jsme vyrazili k Yosemitům z východní strany, ale do parku jsme se nenamáhali dojet — loni nás nadchlo Gardisky Lake, a tak jsme si návštěvu zopakovali. Tentokrát se nám šlo do kopce nějak veseleji, asi že jsme to už znali a věděli, že hnusné serpentýny stojí za to. Hned na začátku jsme potkali bábu, která se hlasitě dožadovala, abychom měli náhubky.
Ve třech tisících metrech nad mořem, na slunci, v horách, kde široko daleko nebyl nikdo jiný než naše rodina a ona, a kde nás mohla pohodlně obejít. Což také demonstrativně provedla, přičemž si něco zlostně žbrblala do svého obrovského náhubku.

Jezero, šluchta a sopky.

Po sněhu zbyly jen rybníčky.

Posléze jsme potkali ještě jakousi více-rodinnou skupinu se spoustou malých dětí; z nich nikdo náhubky neměl a byl klid posvátný. U vlastního jezera jsme viděli v dálce další skupinu, ale to bylo více méně všechno. Až při sestupu jsme narazili na tři mladé Indy; jeden z nich usedal na šutr a hekal, tak jsem mu říkala, že když jsem vylezla nahoru já, stará bába s chromým kolenem, tak on to zvládne taky.

To ale předbíhám — zatím jsme ještě pořád u jezera. Letos je všeobecně méně sněhu, protilehlé severní svahy, které byly loni polyžované, tak letos jsou holé, a ani Gardisky nemělo kolem jezera závěje. To nás motivovalo k tomu, abychom jezero obešli. Na druhé straně totiž jezero končí přepadem k Tioga Pass Road, a čekali jsme tam náramnou vyhlídku. To se nám splnilo a nakonec byl okruh kolem jezera docela pěkná procházka, proložená bojovkou při prodírání se lesíkem.

Svišť.

Pohled přes Gardisky Lake na severní svahy.

Za výšlap jsme se odměnili večeří v Whoa Nellie's Deli. Ovšem objednávky se musí dělat u okýnka a s rouškama, z čehož vznikla scénka jak hluchý s blbým — která by byla humorná, kdyby to nebylo tak k nasrání. Lisa chtěla sýrovou pizzu, servírka, že sýrovou nemají, že mají kuřecí s pestem. Zeptala jsem se, jestli teda nemají nějaké těstoviny nebo něco takového. Ona mi řekla, že mi dá tu kuřecí s pestem. A tak dále, třikrát dokola, fakt jak u blbejch, až jsem zaječela, že Lisa chce párek v rohlíku. My ostatní jsme si dávali tuňáka, to bylo bez problémů — a my se Sidem pivo. Sice v kelímku, ale tak co už naděláme.

Večer na tábořišti byl horší — vedle nás zaparkovala trojice nešťastníků s Priusem. Osobně byli tiší, ale od sedmi do deseti večer práskali v zhruba desetivteřinových intervalech dveřmi od auta. Furt. Ráno se opakovalo to samé, opět TŘI HODINY práskání dveřmi. Jak to dokázali, doteď nechápu; tři dospělí lidi, kteří se ráno měli nasnídat a sbalit na jednodenní výlet (stan tam nechávali) — jestli tím autem probíhali dokolečka nebo to měli jako nějakou bojovku, to nevím. Bohužel se naše divoké tábořiště s víkendem rozbujelo do neuvěřitelných rozměrů a hustoty zalidnění, takže jsme začali zvažovat úprk. Do přírody nejezdíme proto, abychom celou noc poslouchali sousedy ze všech stran. Takže se rodinná rada usnesla, že oželíme ohňostroj, a že to sbalíme a po koňské vyjížďce už zamíříme domů.

Ani v řece není moc vody.

Terénní koně.

Vyjížďku jsme měli zamluvenou jen hodinovou, po louce — Lisa nemůže moc jezdit kvůli zádům, já jsem neseděla na koni půl roku, a Sid s Tomem o to zase tolik nestojí, abychom se týrali něčím delším. Já jsem dostala nového koně Lloyda, hrozně mi připomínal Neda. Měkkým dlouhým krokem, chováním, i tmavě šedou hřívou. Ovšem když jsme dojeli a já z něj chtěla seskočit, tak jsem málem padla na zadek — země byla zatraceně daleko; Lloyd je o hodně vyšší než Ned!

Nakonec se ukázalo, že jsme s balením a krátkou vyjížďkou udělali velké štěstí — ještě jsme stihli otevřeno u Jeffa, který kvůli ohňostroji zavíral už odpoledne. A protože většina hostí chtěla sedět venku, my jsme naopak setrvali docela dlouho sami UVNITŘ (po třech dnech stanování jsme byli provenčeni skutečně do sytosti) a mohli jsme si tak i pokecat s Jeffem a Amandou. Pivo jsme dostali do skla a jídlo na talíř, a celkově jsme se zase cítili jako lidé — civilizovaně jsme se najedli a ještě jsme si ten den popovídali s různými přáteli, kteří se k nám nechovali, jako kdybychom byli prašiví.

Konečně zase běží tréninky.

Motýla jsem nakonec přišila nakřivo.

Návrat do zašpérované Zátoky byl deprimující, ale měli jsme de facto jen týden na vyprání a přebalení, než vyrazíme na velkou cestu do Wyomingu na balóny. Malý výlet prověřil, že kozenky to zvládnou bez mé přítomnosti — kozy se mnou normálně mluvily a tvářily se, jako že je jim šumák, že jsem se zase navrátila. Z toho jsem usoudila, že je Ashley a Trudy pěkně rozmazlovaly. Zbývalo klukům píchnout druhou dávku očkování, a sepsat plnou stránku instrukcí péče o kozy, což některým lidem přišlo humorné. Jenomže já jsem si kozíma klukama užila letos takových dramat, že jsem chtěla mít vše pod kontrolou. Takže jsem i psala dobrozdání vetce, že smí přijít ošetřit mé kozy i bez mé přítomnosti či schválení. Ono není nic horšího, než nemocné zvíře, ke kterému se lidi bojí zavolat veterináře, aby nevznikly nějaké problémy s placením.

Druhý červencový týden se také rozjela trochu víc Lisina voltiž. Oddíl a stáje konečně uznali, že by holky mohly třeba i zahlédnout jedna druhou a laskavě povolili tréninky. Jenom individuální sestavy, a s čištěním a rouškama na přechody — ale aspoň něco. Opět teda — nechápu roušky venku, na vzduchu a slunci, ale zjevně tomu nerozumím. Bohužel týmová sestava, která se v březnu začala pěkně rýsovat, je odpískaná. Podobně jsou odpískané závody. AVA se snaží alespoň nějak dostat peníze a motivovat, tak jsou závody virtuální — že oddíl natočí jednotlivé sestavy a rozhodčí posuzují videa. Nevím, co z toho pojde, ale tak alespoň něco — alespoň nějaká motivace pro děti. Moc nechápu, proč americký fotbal a baseball a podobné sporty, kde hráči sahají na jeden míč, se provozovat můžou, a individuální voltiž, kdy je jeden závodník na koni v kruhu, se provozovat nesmí — ale opět, zřejmě tomu nerozumím.

Povinná sestava.

Volná jízda.

Lisa měla poměrně štěstí v tom, že už od ledna měla pohromadě svou individuální sestavu na pohyblivém barelu, takže měla alespoň vymyšlené téma a hudbu a více méně kostým. Samozřejmě, že na koně se musí sestava hodně upravit — na koni si toho nedovolí zdaleka tolik, jako na cvičebním nářadí. A taky jsme musely alternovat kostým — na barel mohla nastoupit v košili, to na koně nejde z důvodů bezpečnosti. Kdyby padala, je třeba aby padla čistě a rovnou, a nezachytla se někde kusem oblečení. V případě pádu je dost možností úrazu, není potřeba přidávat variantu, kdy jí kůň vláčí nebo kdy jí zamotaný kus hadru poláme končetiny. I objednaly jsme bílý dres s rolákem a já na něj, za velkého klení přišila motýlka — holt čím dál tím hůř vidím na blízko, navíc teda šití fakt není mým koníčkem.

Zbývalo celou taškařici absolvovat. Přestože to jsou takové sranda závody, neuznávané, tak byla Lisa docela vyklepaná. Ale probíhalo to víc v klidu, než běžné závody, nebyl problém mít dostatek času na převlečení z oddílového dresu do kostýmu, a trochu se vydýchat. Já jsem navíc nemusela někde pomáhat a mohla jsem trochu fotit a sledovat. Takže vlastně samá pozitiva.

Tím jsme splnili poslední bod programu a mohli jsme se plně věnovat přípravám na velký výlet.