Lisiny závody jsme nakonec nezmeškali - tentokrát Lisa dělala i sestavu dvojic.

Sid s Tomem si mezitím udělali výlet do Castle Air Museum.

Jak už jsem předeslala v předchozím deníčku, celý únor v podstatě nesněžilo. Původně jsem plánovala, že bych zase vzala naše děti plus Lucy lyžovat — na neděli a pondělní Presidents Day (státní svátek) — ale to začalo v horách mrznout, čili podmínky suboptimální; navíc mi ruply záda. Začalo to tím, že jsem se v neděli, týden před plánovaným výletem, probudila se zatuhlým ramenem. Usoudila jsem, že v mém věku už je postel druhým nejnebezpečnějším místě hned po koupelně, a že to rozhýbu a přejde to. V pondělí už jsem sotva chodila a řízení bylo takovou ruskou ruletou, protože jsem se nemohla otočit doleva, abych se na křižovatce rozhlédla. V úterý už jsem žebrala u Reginy, která je původním povoláním rehabka, jestli by se na mě nepodívala. Ve středu jsem tedy šla k Regině, která poměrně klela, že mám tuhé svaly, ale od ní jsem odešla po svých a i na té křižovatce jsem se rozhlídla. Od té chvíle se můj stav lepšil, ale upsat se tomu, že pojedu se třemi puberťáky tři sta kilometrů na hory, bez záložního řidiče (který by mě vystřídal, kdyby se záda nějak výrazně zhoršily, nebo kdybych si tím škubla při lyžování), se mi fakt nechtělo.

Některé figury musí být sehrané k dokonalosti. Riley musí vyskočit do vzduchu, aby Lisa stihla pod ní přehodit nohu přes koně.

Při týmové sestavě můžou být na koni až tři závodníci najednou.

Voltiž
Lisa měla na konci února další barelové závody. Z nějakého důvodu jsme všichni žili v přesvědčení, že závody budou v sobotu dvaadvacátého, a až při odpovědi organizátorky, že se na nás v neděli těší, jsme začali zkoumat startovní listiny — a skutečně — závody byly v neděli. No, přišli jsme na to dva dny před závody, a ne až v osm ráno v sobotu, haha.
Lisin tým na voltiži na koni začal dávat dohromady volnou jízdu. Musím říct, že pro mě, matku a pozorovatelku, je to značně o nervy. Jedna věc je obdivovat ostatní voltižové týmy, druhá věc je mít vlastní dítě uprostřed různých akrobatických výkonů na cválajícím koni. Ne vždy na trénincích zůstávám, a když už tam jsem, tak často využívám dvě hodiny k procházce po Fremont Older Preserve — ale osobně jsem viděla a nafilmovala na telefon okamžik, kdy se Lisa a Claire z koně skutálely. Claire má stát na koni a vytáhnout Lisu ze země před sebe — do poměrně úzkého prostoru mezi sebou a oporou Emmou, která sedí koni na krku. Nevím, co se nepovedlo, ale najednou se Lisa kutálela a pak se Claire kutálela a kůň cválal (naštěstí pryč od nich). Obě holky se zdály v pohodě, takže nejotřesenější jsem já. Na dalším tréninku už to ale holky zvládly, tak doufám, že budou tak pokračovat.

Potkanička Annie.

Potkanička Jazz.

Potkaničky Tkaničky
Loni v létě se Lisa na táboře zamilovala do potkana. Respektive potkanice Mim, a tuze se chtěla sirotka ujmout. To jsme jí rozmluvili s ohledem na křečka Sunny — ale když nám Sunny před Vánoci nečekaně umřela, ocitli se potkani zase programu dne. Navíc Lisina oddílová kolegyně Selma potkany od podzimu má, takže Lisa sbírala informace a prudila. Pro mě byla nejzásadnější informace ta, že Selma má potkany od chovatelky, která si hlodavce bere na hlídání v době prázdnin a dovolených. Jakékoliv zvíře je u nás komplikace právě s cestováním a výlety — a křečka si troufneme nechat pár dní samotného, ale potkani jsou už přeci jen jiná kategorie a potřebují větší dohled. Koncem února u nás tedy přibyly dvě potkanice, spíš tedy potkaničky, v té době velikosti zhruba tak myši. Po dlouhých dohadech nakonec byly potkaničky pojmenované Annie (Antimony Price ze Seannan McGuire: Incryptid) a Jazz (Jasmine Bashara z Artemis Andyho Weira). Lisa potkany trénuje a stará se o ně, včetně toho, že během pár týdnů jsme museli kupovat větší klec, aby měly potkanice dostatek prostoru.

Alabama Hills se Sierou Nevadou v pozadí.

Jeden z mnoha kaňonů a průchodů v Alabama Hills.

Lyžování
Začátkem března už jsme to se Sidem nevydrželi a vypravili se ještě jednou na Kirkwood. Bylo prázdno, otevřená i zadní strana, takže jsme se i docela olyžovali. Děti s námi nechtěly, prý se potřebují učit (čekaly je čtvrtletní písemky); měli jsme pocit, že nebylo potřeba je nutit — lyžování zase tak úžasné nebylo a přitom pořád ještě byla šance, že koncem března nasněží a bude lépe. No, nasněžilo, ale lépe nebylo, protože rezorty zavřeli kvůli virové hysterii. Ale o tom snad ani psát nechci.

Žraločí ploutev.

Moebiův Oblouk.

Výlet
Pohled do diáře byl nesmlouvavý — první březnový víkend byl náš poslední "volný" na dlouhou dobu. Pak už byla Sidova služebka do Texasu, Lisiny závody, a termín porodu Večernice. Bylo třeba toho využít a vyrazit na výlet. Zpětně jsem moc ráda, že jsme jeli, protože to byl poslední víkend jakéž takéž normálnosti našich životů.
V pátek odpoledne jsme začali ukrajovat první míle z naší štreky, na večeři do Paso Robles, a pak v noci na hotel v Tehachapi. Tím jsme se přiblížili první atrakci, Alabama Hills natolik, že jsme v sobotu už v jedenáct brousili po Movie Road a přemýšleli, kam se vrtnout. Nakonec jsme zaparkovali u Moebiova oblouku, a vydali se po více méně náhodné cestičce do kamenného bludiště, pryč od zaturistovaného oblouku.

Panorama Sierry z hotelu.

Death Valley - Mozaik Canyon je zanesený štěrkem.

Zkusili jsme se ještě hecnout na Whitney Portal, ale silnice byla teoreticky zavřená (byla tam značka) a děti prudily, takže jsme jen nafotili vyhlídky a jeli dolů do Lone Pine na kafe (já) a zmrzlinu (zbytek rodiny). Měli jsme zamluvený náš oblíbený hotel, ale po nastěhování jsme v tiché chvilce zjistili, že na pokoji něco bzučí. Posléze jsme objevili, že je to detektor kouře, našroubovaný na zásuvku. Naštěstí bylo ještě stále odpoledne, takže se podařilo sehnat údržbáře, aby si bazmek odmontoval a odnesl a my měli klidnou noc.

Na večeři v Kolotoči jsme se dostavili mazácky natolik brzy, že jsme dostali bez problémů stůl, takže i večeře proběhla v poklidu. Jediný zádrhel nastal večer, když Sid po sundání kalhot zjistil, že nemá na holeni modřinu z toho, jak klouzal v Alabama Hills po skalách, ale že si sedřel docela zásadní kus kůže. Což není nijak závažné zranění, ale s lézt s krvácejícím flekem do postele a omatlat všechny lůžkoviny, není moc apetýtlich. Normálně většinu zranění zvládnu ošetřit tejpovkou (rány zalepím jako náplastí, vymknuté kotníky a naražená zápěsti tejpuju) — ale na tohle byla i tejpovka krátká — respektive úzká. Chvíli jsem dumala, co by se dalo dát pod tejpovku, aby se nelepila na ránu — až jsem na to přišla, a Sidovi na holeň přilepila vložku.

Klouzačka v Mozaik Caynon.

Hroch v postranním kaňonku.

Sid vyhrožoval, že s vložkou bude klidně chodit i po Death Valley v kraťasech, ale k úlevě dětí (které se, samozřejmě, za rodiče stydí i bez vložek) nakonec usoudil, že ráně bude nejlépe na čerstvém vzduchu, takže v Mozaic Canyon nakonec nepohoršoval tolik. Cestou do Údolí smrti jsme ale měli ještě jeden z těch zážitků, nad kterými vám zůstává rozum stát. V zatáčkách nad Panamint Springs jsme dojeli auto z Pensylvánie. Ano, chápu, že někdo jede v neznámých, NEPŘEHLEDNÝCH zatáčkách raději pomalu. Ale proč, proboha proč, jezdí zatáčky v protisměru? Opakuji, v NEPŘEHLEDNÝCH zatáčkách. To jsme docela trnuli, abychom jim (a případným protijedoucím) nemuseli dávat třeba taky umělé dýchání z úst do huby. Nakonec se nám je podařilo předjet, takže doufám, že i oni dojeli v pořádku.

Mosaic Canyon, který byl při naší poslední návštěvě zavřený kvůli záplavám, byl nakonec zklamáním. Záplavy zanesly kaňonek místy až několikametrovou vrstvou štěrku, takže místo zábavného šplhání vyschlým korytem a obdivování ladných oblouků koryta vybroušených vodou, jsme putovali po vyštěrkované přírodní "dálnici", kde většina zajímavé architektury byla zasypaná. Naštěstí jsme pak objevili postranní kaňonek, který byl o něco divočejší než štěrkoviště a navíc jsme v něm našli i zajímavé ještěrky.

Pruhovaný fešák.

Drak.

Čekala nás dlouhá cesta domů, zkracovali jsme si ji posloucháním Hostitelky. Takový normální běžný výlet, součást našeho normálního běžného života... který byl vzápětí vykolejen. Sidovi zrušili služebku, Lise voltiž a veškeré závody, v obchodech fronty a nedostatek toaletního papíru, zákaz cestování, shromažďování... takové ošklivé deja vu. A to můžu být ráda, že u nás (zatím) nejsou povinné roušky. Dlouho jsem přemýšlela, proč ve mně pohled na zarouškované lidi vyvolává pocit neurčité úzkosti, a myslím, že jsem na to přišla. V poměrně útlém věku jsem přečetla a posléze i shlédla Planetu Opic. Tu původní, z roku 1968, kde mají herci přidělané nehybné protézy čumáků pod lidskýma očima. Fuj. Film mě dlouho strašil — a teď tedy na Planetě Opic žiju... Jsou mezi námi!!!