Nádherné běžkovací podmínky.

Carson River.

Na Silvestra jsme měli ještě pořád na našich lyžařských permicích blackout — bývali bychom museli doplatit polovinu denní jízdenky, aby nám dovolili ten den nasednout na vlek, takže jsme se na Kirkwood vykašlali a jeli rovnou do Hope Valley na běžky. Já mám běžky svoje, zbytek rodiny si rozpůjčil lyže v jurtě, a autem jsme popojeli kousek k louce za křižovatkou. Byl nádherný den, s jiskřivým sněhem a ostýchavým zimním sluncem, ale jinak se nám tedy moc nedařilo. Napřed sebou Sid seknul hned u parkoviště, což mělo za následek, že šíleně klel. Posléze jsme se domluvili, že asi nemá cenu zkoušet přizpůsobovat tempo začátečníkovi (Sidovi), a rozdělili jsme se — já s dětma zamířila dál do louky, Sid si dal o něco menší kolečko. Ovšem když jsme se sešli zase u auta, pravila Lisa, že někde ztratila jednu rukavici. A protože z rukavic taky vyrostla a měla nafasované mé náhradní (tj. další už jsme s sebou neměli), nezbývalo než jít rukavici hledat.

Tom rovnou nabídnul své služby a rozběhl se stopou v protisměru. Já se vydala po našich stopách, všichni pak doufajíce, že rukavice bude buď na začátku, nebo na konci trasy. Pochopitelně byla až v zadní úvrati, což znamenalo, že jsme si s Tomem dali celé kolečko znovu, jen skutečně během — protože se blížila kvapem čtvrtá hodina, kdy zavírají půjčovnu. Majitelka nám kladla na srdce, že potřebuje odejít vpravdě se zavíračkou, neb má vařit silvestrovskou večeři pro spoustu lidí, tak jsme se snažili vyhovět. To se podařilo, ale já teda byla propocená skrz naskrz.

Na Kirkwoodu chvílemi nebylo vidět.

Heavenly.

Tentokrát jsme měli v Mindenu zamluvený jiný hotel, Quality Inn, protože tam nabízejí v ceně i snídani. Motor Lodge neměla na Silvestra volno, a kromě toho je součástí kasina, u něhož nám přišlo, že bude v takový den pro lyžaře nepraktické — nehodlali jsme oslavovat a juchat, a naopak hluční slaviči by nám narušovali spánek. U nového hotelu se objevilo další plus — čínská restaurace hned přes parkoviště, což znamenalo, že není nutno kvůli večeři nikam jezdit a jen se vyběhne z pokoje.

Podle informací od Kirkwoodu byl na půl sedmou plánovaný sjezd s pochodněmi; na sedmou pak tradiční ohňostroj. Když jsme se v půl sedmý, tak abychom stihli před ohňostrojem v klidu zaparkovat, blížili k resortu, Lisa tvrdila, že se nad kopcem blýská. A skutečně — v šest čtyřicet jsme parkovali, a z parkoviště jsme stihli závěrečných pár minut ohňostroje. Vzhledem k tomu, že jsme zdaleka nebyli jediné auto, které vážilo desítky mil cesty na ohňostroj, a že jsme předjížděli mnoho chodců, kteří šlapali na ohňostroj pěšky, tak mi hlava nebere, proč Kirkwood spustil ohňostroj o půl hodiny dříve. Když jsem to následující den probírala s jakýmsi dědem na vleku, tvrdil, že ohňostroj spustili ještě než dojel průvod, úplně nesmyslně. Takže vlastně výsledek byl, že místo oslav akorát nasrali spoustu lidí. My jsme kvůli tomu najeli zbytečně nějakých osmdesát mil, a platili hotel, neb jsme schválně jeli o den dřív kvůli ohňostroji.

Kirkwood má znatelně víc sněhu než Heavenly.

I Kirkwood je ale ledový.

Předběžný plán byl, že bychom se prvního na Kirkwoodu sešli s Vendulou a Pavlem, ale ti nám od ohňostroje (oni přijeli o deset minut dříve, takže stihli větší část show) psali, že má prvního pršet a že jedou domů. Kroutila jsem nevěřícně hlavou; žádné online předpovědi déšť nezmiňovaly. Ovšem Vendula měla pravdu, prvního skutečně pršelo a na vršku hory pak posněhávalo. Vcelku to tolik nevadilo, sníh byl pěkný a jednalo se spíš o mrholení, než plnohodnotný déšť. Vadila ale mlha a mraky na vrcholu — okamžiky, kdy se člověk najednou ocitnul v bílé tmě a jel de facto poslepu.

Na další den jsme měli naplánovaný výlet na Heavenly. Toto populární lyžařské středisko nad jezerem Tahoe se nachází ještě blíže Mindenu, než Kirkwood — a dosud jsem tam nebyla. Když jsem se tak dotazovala po okolí, co si kdo o Heavenly myslí, dostalo se mi obvykle zaváhání a pak sdělení, že "jsou tam pěkné výhledy". Naše permice Heavenly zahrnuje, tak jsme si říkali, proč to nezkusit. První rozčarování bylo parkování. Ačkoliv jsme dorazili dost brzy, dali jsme si dvě čestná kolečka jednosměrkou, než se nám podařilo najít místo na méně populárním parkovišti. To je méně populární zřejmě proto, že odtud se člověk musí prokousat minimálně dvěma vleky, než se ocitne mimo začátečnický terén. Vleky jsou dlouhé a pomalé, celý proces zabere spoustu času. Když jsme se konečně dostali na trošku rozumné území u East Peak Lodge, kde dle tvrzení mapy byly středně těžké (modré) trasy, stály tam předlouhé fronty. Sjezdovky byly upravené do kalifornského ledového betonu (déšť předchozí den a prudký pokles teplot zřejmě nic jiného neumožňoval), neupravené terény se pyšnily kalifornským betonem na muldách — čímž se staly prakticky nesjízdnými. A tak jsme davově brousili ledovku, a já jsem pořád čekala, kdy začneme LYŽOVAT. Heavenly má značně nadhodnocené obtížnosti, takže modré trasy se podobají kirkwoodským cvičným loučkám, akorát že se táhnou a táhnou a táhnou — výsledný dojem je, že člověk jezdí nekonečné traverzy, které se podobají jeden druhému, aby pak zase stál patnáct minut frontu a následně seděl patnáct minut na vleku.

30 cm vlasů na charitu.

Volná sestava — Hotel Ritz.

Když jsem se v jedenáct hodin šla prodrat (pro změnu frontou) na záchod, dal se Sid do řeči s místním zřízencem, který ho ujistil, že na kalifornské straně hory si nepolepšíme, že tam bude lidu ještě více (protože rezort začíná přímo ve městě lanovkou) a poslal nás na postranní Galaxy. A protože už v těch jedenáct hodin bylo u bufáče narváno a nebylo kde si sednout, rozhodli jsme se uposlechnout doporučení a odkýblovat se z přelidněného území — s tím, že oběd si zkusíme sníst u neatraktivní začátečnické Boulder Lodge.

To se nám nakonec vyplatilo, dokonce jsme našli místo u stolku, kde jsme si mohli vsedě(!) sníst přinesenou svačinu. My se Sidem jsme si dali pivo — stálo patnáct dolarů (jedno každé), což je ještě o padesát procent víc, než na Kirkwoodu. Obsluha bufáče (po které jsme požadovali zázraky typu "hranolky") se pohybovala rychlostí šneka v zimním spánku. No zkrátka děs běs. Já s Tomem jsme chtěli po obědě zkusit ještě LYŽOVAT, ale opět se to skládalo vesměs z traverzů sem a tam, při hledání nějakého slušného terénu. Jako za ledovku rezort fakt nemůže, ale záludné šutry a prodřená místa by označené být mohly. Heavenly je o kousek níž než Kirkwood a na východní straně Sierry — tj. ve srážkovém stínu — a rozdíl v pokrývce byl velmi zřetelný.

Povinná sestava.

Jurta na Picketts Junction.

Davy na sjezdovkách znamenají nejen fronty na vlek (a záchodky a občerstvení a všechno), ale hlavně určitou nevšímavost a bezohlednost. Na Heavenly jsem pochopila, proč někteří považují páteřák za dobrý nápad — na přelidněné sjezdovce člověk neví, kdy do něj někdo vrazí, nebo kdy mu rozjařená partička zablokuje cestu, nebo kdy povedení snowboardáři usoudí, že nejlepší místo na posedávání na zadku a kontrolování fejkbuku je POD terénním zlomem, kde na ně není shora vidět. Na konci dne jsem ještě pořád neměla pocit, že bych si byla bývala ZALYŽOVALA, a už jsem se nemohla dočkat, až budeme zase na našem malém, zaprděném, nepopulárním Kirkwoodu. Protože jediná pozitivní věc na Heavenly jsou ty výhledy. A blízkost Mindenu, jelikož jsme zase ocenili blízkost restaurace k našemu hotelu, kde jsme si mohli se Sidem dát po večeři sklenku vína a poslat děti na pokoj.

Zaprděný Kirkwood byl další den sice taky ledový, ale jezdilo se mnohem lépe. Ten pocit, že člověk JE na sjezdovce a ne na Václaváku, kde se všichni šinou pomalým tempem, byl super. Domů jsme tedy odjížděli se spravenou náladou.

Lisa, Lucy a Tom na běžkách.

Nasněžilo i na východní straně Sierry.

Nový rok pak začal velmi zčerstva — děti měly před sebou dva týdny závěrečných písemek a pololetní klasifikaci, takže makaly jak fretky. Sid se taky neměl čas moc poflakovat, protože ho čekala služebka v Texasu. Libovali jsme si, že poletí odpoledne a z našeho nejbližšího letiště. Mno, v jednu jsem ho tam vyklopila, načež mi ve dvě volal, že jejich let byl posunut na sedm večer, a abych ho zase přijela vyzvednout. Takže jsem naložila Sida i kolegu Petra (jehož žena Blanka mezitím odjela s dětmi na odpolední výlet), vyklopili jsme Petra u nich doma, dojeli k nám, dvě hodiny byli doma a už jsem vezla Sida znovu na letiště. Vlastně jsme strávili víc času ježděním sem a tam, než pak Sid strávil v letadle. Ale aspoň, že to bylo tady u nás; kdyby letěl ze San Francisca nebo Oaklandu, tak by nedávalo smysl pro něj jet a musel by čučet několik hodin na letišti.

V době Sidovy služebky se Lisa náhle rozhodla, že se nechá ostříhat. Hučím do ní už docela dlouho, protože vlasy po zadek jsou složité na údržbu, schnou mnoho hodin, konce měla věčně roztřepené — a víte, kolik času jsem strávila před každými závody pletením půlmetrových copánků do voltižového drdolu? Naštěstí tady existuje organizace Locks of Love, která sbírá pravé vlasy na výrobu paruk pro děti postižené alopecií nebo rakovinou, takže Lisiných třicet centimetrů vlasů šlo na dobročinnost. Locks of Love chtějí 25 centimetrů, ale kadeřnice říkala, že je lepší poslat o kousek víc, protože nejspíš budou muset zastřihnout konečky a tak. Tím Lisa skončila s vlasy po ramena, což je trošku kratší, než čekala, ale vlasy dorostou. Hlavně, že šly vlasy v následujících závodech ještě pořád smotat do voltižového drdůlku. Pro mě byla velká úleva, že jsme s účesem byly hotové za deset minut.

Lucy měla předplacený začátečnický kurs.

Ve všední dny je na Kirkwoodu prázdno.

Závody to byly takové pro zábavu, jen na barelu, bez koně. Přeci jen to byly závody, na které se Lisa připravovala, sháněly jsme kostým, hudbu a tak dále. Startovní pole bylo miniaturní — čtyři holky z Lisina oddílu a dvě z pořádajícího, ale celá akce probíhala velmi profesionálně, s oficiální rozhodčí, hlasatelkou, výzdobou a vším. Když jsme v osm ráno přijely, tak mrzlo, což byl teda dost bobřík odvahy (převlékat se do dresíků), ale holky to zvládly v pohodě. Já jsem během nudnějších částí závodů (ranní rozcvičování a rozehřívání) objevila, že ve stájích jsou tři kozenky — a taky nigerijské trpasličí, jako mám já, tak jsem se dovolila a mohla jsem se jít poňuňat s kozama. V jedenáct bylo po všem a my se mohly jet domů ohřát — a balit.

V neděli nás totiž čekal odjezd na hory. Ukázalo se, že Lisina nejlepší kamarádka Lucy nikdy nebyla na sjezdovkách a tak jsme se rozhodli ji vytáhnout na lyže. Našim dětem začínaly pololetní prázdniny, škola Lucy měla alespoń státní svátek v pondělí, takže to šlo natáhnout na dva dny. V neděli jsme šli na běžky v Hope Valley, protože na běžkách Lucy už byla, tak aby se trošku procvičila v základním lyžování. Byl krásný čerstvý sníh, padalo se jak do peřin, mohli jsme si místy vyšlapávat vlastní stopu, svítilo sluníčko, prostě nádhera. Lucy běžkovala statečně a krásně nám stačila, dokonce si zkusila sjet mírný kopeček (což na běžkách bez hran zdaleka není tak jednoduché).

Zvolila jsem zase Quality Inn v Mindenu, abych po odřízených 230 mílích a odpolední lyžovačce už nemusela řešit večeři a snídani pro tři puberťáky. Na večeři jsme byli už v pět odpoledne, čímž se stalo, že Tom nedojedl své nudle. A protože ho znám a bylo mi jasné, že za dvě hodiny bude mít zase hlad, doporučila jsem mu vzít si zbytek na hotel — a skutečně, v osm večer ty nudle do něj padly. Snídani jsme si dali na etapy — napřed jsem šla já s Tomem a nechali jsme holkám prostor se ráno v klidu převléct a vyšmrdlat. Pak jsme se prohodili — holky šly jíst a my s Tomem jsme dobalili svoje věci. Ono se to nezdá, ale celý proces od zazvonění budíku do odjezdu nám zabral hodinu a půl!

V lednu bylo vše krásně zasněžené.

Západ slunce cestou domů.

Na Kirkwoodu jsem protáhla Lucy zápisem na kursy (vše měla zaplacené a vyplněné online předem) a půjčením lyžáků a lyží. Chudák Lucy byla velmi zaražená, úplně v cizím prostředí, nevěděla, co čekat. Předala jsem ji instruktorům a pak konečně vyrazila dohonit děti a trochu si zalyžovat. Po třech hodinách jsme si Lucy převzali, dali jsme si oběd a šli lyžovat s ní. Trochu mě zaskočilo, že za půl dne ji instruktoři naučili jen jezdit v pluhu, který není moc užitečný na prudší svahy — ale když jsem to pak konzultovala se známými, potvrdili mi všichni, že nasedání a vysedání z vleku a pluh je tak maximum, co se dá očekávat. Odpoledne jsme tedy strávili tím, že jsme Lucy učili hranit a jezdit s lyžema paralelně. Vzhledem k tomu, že byla docela zima a hodně rychlý sníh, měla to Lucy ztížené, protože lyže jí jely jak divé i na téměř rovinkách. Byla ovšem velmi statečná a dobře to skončilo, bez úrazů a problémů.

Cestou zpět jsme plánovali Giant Burger, ale před touto naší oblíbenou "dírou ve zdi" (není tam ani pořádné sezení), byla taková fronta, že jsem zavelela ústup a večeřeli jsme až v Tracy, ve vietnamské. Tam alespoň bylo teplo a dalo se tam sednout. A objevila jsem tam další své oblíbené jídlo canh chua, kyselou polévku, kterou mi místo obvyklé ryby (cá) udělali bez problémů s kuřetem (gà). Doufáme, že se Lucy s námi líbilo a že zase někdy vyrazíme.

Nám se lyžování s pravidelným přísunem čerstvého sněhu zalíbilo, takže jsme si výlet ještě zopakovali. Já jsem ve středu vytáhla Toma, který měl ještě pořád prázdniny, a ve čtvrtek jsme pak jeli i se Sidem — to sice už nebyl prašan, ale zato byly prázdné svahy a náramně krásný den. Dobře jsme udělali, protože zdá se, že s koncem ledna skončila i zima a celý únor nespadla ani vločka...