Noční kamera odhalila, že v noci dělají kozenky v chlívku to samé, co ve dne - NIC!

Prvních pár dní jsme přespávání ve stájích považovaly za velmi romantické.

Těsně po výletě nás dohonila karanténa. Sid do poslední chvíle doufal, že se dostane na služebku do Texasu, ale tu mu letecká společnost zrušila. Voltižový oddíl začal v pátek s tím, že tedy se bude více dezinfikovat náčiní, ale pak zavřel velmi zprudka a úplně. Kalifornské školy taky zavřely prudce a náhle. Brali jsme to sportovně, prostě chřipkové prázdniny — s tím, že se za dva tři týdny vrátí vše k normálu. No nevrátilo, teď instituce straší s druhou vlnou — jenomže u nás neproběhla ani ta první! Člověk ani nemusí být moc paranoidní, aby začal přemýšlet cui bono? Naštěstí máme kozenky a ty mě na poměrně dlouhou dobu, přivedly na úplně jiné myšlenky.

Nikdy jsem nepochybovala o tom, že moje kozenky jsou nejen děsně krásné, ale taky prudce inteligentní. Zjevně si byly schopné najít na internetu články o možných těhotenských, porodních a poporodních komplikacích u koz, a postupně vyzkoušely mou připravenost na všechny eventuality. O jejich inteligenci svědčí to, že si vybraly jen ty věci, které ani je, ani kůzlata neohrozily na životě, jenom mně procvičily nervy a srdeční svalovinu. To, že jsem nedostala infarkt, přičítám jen a pouze své špičkové kondici.

Kozy jsou březí 145 - 155 dní. V předchozím kole moje kozenky rodily po 147 a 149 dnech, takže jsem usoudila, že bude stačit Večernici začít hlídat v noci 146. dne. John, bydlící v sousedství kozenek, mi týden před termínem nabídnul a nainstaloval kameru, abych měla přehled. Takže jsem mohla i třeba v jedenáct v noci mrknout na tajnačku do chlívku z postele z domova, jestli je vše OK. Musím říct, že jsem byla celkově zvědavá, co takhle kozenky dělají, když tam nejsem. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že nedělají NIC. Jako fakt ne! Leží, přežvykují si, občas se jdou podívat ke krmelci, jestli se nezměnila konzistence sena — a to je tak všechno. Podezírám je, že se nahákovaly Johnovi do internetu a potají tam čumí na Netflix, jinak si jejich povalečství nedokážu vysvětlit.

V dubnu ještě stále často pršelo a soumraky bývaly malebné (vlhký spacák už méně).

Hazel do poslední chvíle potřebovala lidský kontakt.

V neděli, 146. den březosti Večernice, jsme si s Lisou sbalily spacáky a vyrazily na jarní noční bojovku do stájí. Vcelku jsme nečekaly žádný úspěch, protože Večernice se netvářila jako rodící, ale náhoda je blbec a komplikovaný porod, nebo nešťastně narozené kůzlátko, se můžou stát velmi rychle velkým průšvihem. Dalších pár dní jsme byly v klidu, ale koncem týdne už jsem textovala naší vetce, co jako máme dělat, a jestli by se nemohla na kozu podívat. Odpověď mě zaskočila — na kozu se podívat nemůže, neboť je zaseklá na Novém Zélandu. Takže jsem si zpestřovala čekání na kůzlata tím, že jsem obtelefonovávala všechny možné a nemožné vety v okolí. Také jsem zcela bez zábran otravovala všechny známé, aby vyzradili, kdo ošetřuje jejich zvířata.

Základní problém je, že veterinární licence jsou buď na "malá" zvířata — tj. domácí mazlíčky typu pes či kočka, a pak na "velká" zvířata, což je veškerá hospodářská zvěř. Ovšem v našich podmínkách se i ti hospodářští veti specializují převážně na koně. Nad kozama ohrnují nos, nebo přiznávají na rovinu, že si netroufnou žádné diagnózy. Jeden známý vet, specializující se na operace malých zvířat, mi to vysvětlil tak, že diagnostika je takové věštění z kávové sedliny a že na to nemá nervy — a že dělat chirurga, kdy ví co dělá a jaký to bude mít výsledek, je pro něj uspokojivější. Můj koňský vet, co ošetřovával Nedouška, to s koňmi uměl. Věděl přesně, po čem se dívat a jak rozklíčovat drobné náznaky do diagnózy. S hospodářskými zvířaty je totiž ještě problém v tom, že když je něco bolí, tak se snaží to nedávat najevo. Zraněný pes bude kňučet, ale zraněný kůň bude zticha a bude se nenápadně zašívat tak, aby si jeho slabosti nevšimla nějaká šelma. Zjistit, co takovému zvířeti je, se podobá detektivce.

Problém se sehnáním NĚJAKÉHO veta byl ovšem nic proti tomu, sehnat veta, který bude mít DOVOLENO přijet v karanténě pohlédnout na zvíře. Osvícení soudruzi ze Sacramenta totiž zakázali veškeré neurgentní návštěvy a zákroky. Mezi neurgentní zákroky spadly třeba kastrace (takže např. i kastrace toulavých koček plánované městem). Je jasné, že nějaká koza, která je "jen" těhotná, urgentní není. Nakonec jsem ale sehnala veterinářku, která byla ochotná prosadit to, že přenášející koza JE ve 156. den těhotenství v ohrožení života a tudíž je možno na ní pohlédnout.

Po noci přerušované budíkem a čuměním na web cam, zda si to Večernice s tím porodem přeci jen nerozmyslela, jsem v osm ráno zrovna upadla do fáze těžkého spánku, když mi volala Toni, jestli jsem ve stájích a nemohla bych pomoct Frankovi s Hazel. Seběhla jsem jen dolů k chlívku a viděla, že je to špatné. Stará koza rohatá, Hazel, ležela před chlívkem a ani s dopomocí se nepostavila na zadní nohy. Když jsem na ni sahala, byla studená, zjevně silně podchlazená. Kozy mají normální tělesnou teplotu kolem devětatřiceti stupňů Celsia, a silně prokrvené rohy bývají na dotek teplé. Rohy Hazel byly ve studeném ránu ledové. Mezitím dorazila Toni, přetáhli jsme Hazel na deku a přikryli starou koňskou dekou, nakonec jsme ji museli obrátit zpět na pravý bok (na levé straně mají kozy bachor, a ležet na žaludku jim nedělá dobře). Žrát Hazel nechtěla, asi ani nemohla, ale napila se trochu teplé vody, kterou jsem jí přinesla v termosce. To už jsem textovala vetce, jestli by nemohla přijet co nejdřív, že kromě těhotné kozy máme kozu umírající. Hazel byla klidná, jen když ji Toni hladila po tváři; musela jsem Toni vystřídat, když Toni odběhla pro tišící prostředek pro koně. Po něm už Hazel jen klímala.

Postupně se nás u umírající kozy sešlo několik, Tamara uvařila kafe, a my jsme si vyměňovali historky o tom, koho kdy Hazel potrkala a jak nás čím doběhla. Když přijela vetka, tak pravila, že koza dostala zjevně skutečně koňskou dávku, ale že v téhle situaci už je to vlastně jedno a že by jí anestezii stejně dávala. Za pár minut bylo po všem.

Casper - čtyři hodiny starý.

Casper si pak odmítal lehnout.

Veterinářka se pak mohla věnovat radostnějším záležitostem a živým kozám. Večernici udělala ultrazvuk a konstatovala, že kůzlata jsou malá a nezačala se ještě stěhovat nahoru, do pánve, k porodu. A vzhledem k tomu, že kozenky byly u kozla šest týdnů, tak zjevně Večernice nezabřezla v těch prvních dnech, kdy probíhal její velmi hlasitý a zřetelný milostný románek s Jasperem, ale musela si odskočit někam za roh až v dalším cyklu. Připadala jsem si trochu jako blbec, ale když je nenačapala ani zkušená chovatelka Coleen, tak jak jsem to mohla tušit já. Důležité bylo, že se nedělo nic urgentního a že jsme nemuseli řešit mrtvá či zaseklá kůzlata, vozit kozu na císařský řez a podobné kalamity. Holt to chtělo jen trpělivost a vyčkat další dva týdny do následujícího termínu.

Zdálo by se, že bychom se mohly s Lisou odstěhovat domů, ale tímto jsme se přiblížili termínu Lékorky. Na rozdíl od Večernice dokonce jevila nějaké známky toho, že se chystá porod, takže jsme zůstávaly, zvlášť když i vetka tvrdila, že to bude do čtyřiadvaceti hodin. Abych to zkrátila — sekla se jen o nějakých devadesát hodin, Lékorka porodila až v pondělí nad ránem. Porod mě naplňoval trochu obavami, zimní ultrazvuk i okometrie nové vetky se shodovaly na tom, že Lékorka bude mít jen jedno kůzle — to znamená, že kůzle bude velké, a porod může být komplikovaný. Plus ten pocit, že taky nemusím mít štěstí a nesehnat veta, kdyby šlo do tuhýho...

Casper je velmi relaxované kůzle.

Kocourek Jay byl fascinován jediným dalším mládětem ve stájích - kozlíkem Casperem.

Porod začal dramaticky, já jsem zrovna měla spací směnu a Lisa si v autě četla, když mě budila, že koza řve. Letěla jsem rozespalá do chlívku, a to už kůzleti čouhala ven hlava, tak obrovská, že se mi udělalo mdlo — vypadalo to, že to moje malá kozenka nemůže zvládnout. Kůzle se po narození nehýbalo, nemečelo, na několikrát jsme zkoušeli odsát nosík a sušit, než začalo trochu reagovat. Koza ho olizovala jak zběsilá, což asi hodně pomohlo. Pak se ale kozlík nemohl postavit na nohy — má je strašně dlouhé a celkově je obrovský. Po půl hodině zůstal ležet a přestal se pokoušet, takže jsem odstříkala trochu mlíka a nacpala mu to stříkačkou do tlamičky. Lisa ho v ručníku trochu nadzvedla — a buď teda pomohlo to mlíko, nebo to, že si mohl pod sebou srovnat nohy, ale obnovil pokusy o chození (kůzle potřebuje nejpozději do hodiny chodit a pít, jinak umře). Pak následoval boj s krmením — jak je Casper veliký, tak se nevejde pod mámu a musí podklesnout v kolenou, aby se dostal POD vemeno — což když mu ty nohy moc neslouží, je vlastně hrozně těžké. Ale nakonec to "stihnul v limitu", i když jen tak ucucával. Dalších asi pět hodin se Casper odmítal naopak položit — zřejmě usoudil, že když ho postavení na nohy stálo tolik sil, tak si nebude zase lehat. Chudák se v polospánku klátil na vratkých nožkách a pokusy o položení odmítal. Nakonec to nevydržel a konečně si lehnul a upadnul do tvrdého spánku.

Kromě starostí s tím, jestli toho vůbec vypije dost, při tom svém stylu třikrát zatáhnout a dost, jsme ještě měli starost o jeho termoregulaci. Kůzle bez sourozence nemá, ke komu by se přitulilo a hřálo. Máma u něj pořád být nemůže, sama se potřebuje najíst a napít, takže jsme se snažili Caspera co nejvíc brát na klín — a on u člověka vždycky okamžitě usnul — zřejmě fakt potřeboval to teplo. Akorát koza je teda magor, chodila ho budit, furt ho olizovala, pořád mu čistila zadek, tak jsem doufala, že ji to časem pustí. Myslím, že můžu být ráda, že jsem člověk a moje děti měly plíny — takovéhle nasazení bych fakt nevydržela.

Casper se hřeje na klíně, Lékorka se nechává drbat.

Rocket se prvních pár dní pořád někde schovával.

Asi vás ušetřím kompletního popisu toho, jak jsem sháněla někoho, kdo by Caspera odrohoval. Růžky se musí upálit během prvního týdne života — vlastně se kauterizují cévy vedoucí k růžku, takže ten pak nemá výživu a z čeho růst. Rozhodně to není příjemný zákrok, a je potřeba, aby ten, kdo ho provádí, měl trochu zkušeností. Přeci jen je lepší kůzleti neusmažit u výkonu mozek. Bohužel i tento výkon se ocitnul na seznamu zbytných — přestože — na rozdíl třeba od kastrace — je časování velmi úzce omezené. Zachránily nás tábory — nakonec právě kvůli nim kůzlata toto podstupují — kvůli bezpečí dětiček. Když vás trkne koza bezrohá, tak vás třeba i povalí na zem. Když vás trkne koza rohatá, je to, jako by vás někdo přetáhnul baseballovou pálkou. Modřinu přes půlku stehna, kdy jsem myslela, že mám nohu zlomenou, mi obstarala kdysi Hazel. Kozenky jsou ustájené s podmínkou, že budou sloužit jako zoo pro dětičky — a tím pádem potřebujeme zvířata neagresivní a bezpečná. Bohužel jsem nemohla nechat odrohovat všechna kůzlata najednou — Večernice ještě ani neporodila — a tak jsem musela Casperovi zaplatit extra cestu veterinářky k nám do hor.

Jestli počítáte se mnou, tak tím se završil třetí týden mého přespávání ve stájích. Do toho děti stále plnily školní docházku, Sid, coby nezbytný pracovník, stále jezdil do práce, a já mezi sledováním koz a naháněním veterinářů, ještě stála fronty do obchodu, vymýšlela, jak navařit pro všechny dostatek jídla z těch surovin, co byly zrovna k sehnání, snažila se urvat hoďku dvě denně na mojí práci, a měla pocit, že už se nikdy v životě pořádně nevyspím. Noci ve stájích vypadaly tak, že jsem každou hodinu až tři (dle blízkosti porodu) měla nataženého budíka a kontrolovala kameru, a mezi tím jsem pospávala ve spacáku v kufru auta, a snažila se moc nebudit Lisu, která potřebovala přes den dělat školu. Asi polovinu nocí pršelo, v čemž se moc v autě spát nedá (bubnuje to na střechu). Chození do kadibudky (a zaplaťpánbůh za ni), vaření kafe u piknikového stolku a vymýšlení, jak mezi spacáky hodit zabahněné holiny, udělalo z prvotního pocitu zábavného táboření takového bobříka vytrvalosti.

Pluto se ostýchal méně a klidně si na mámu zavolal.

Bráchové na průzkumu terénu.

Jenomže se blížil druhý termín porodu Večernice a nemohly jsme to s Lisou jen tak zabalit. Zachránila nás Toni, která nám nabídla chatku, co se jí díky karanténě uvolnila. Chatka je skutečně pouhá chatka — ale má střechu, postele, topení, okna, záchod, minisprchu, mikrovlnku — zkrátka neuvěřitelný luxus. Navíc má úžasný výhled na santacruzské hory, kde Loma Prieta často trčí do slunečného rána nad romantickou inverzí.

Strávily jsme tam s Lisou asi tři noci, když mi v neděli večer přišlo, že Večernice bude v dohledné době rodit (po měsíci sledování kozích zadků už jsem v tom měla zatracenou praxi). Lisu jsem nechala v chatce a přesunula se s autem před chlívek, abych slyšela, až to přijde. Do chatky koza slyšet není, a kontrola jednou za hodinu přes kameru nestačí — kozí porod může se může zvrtnout během pár minut. V pět ráno skutečně začala Večernice ječet, já telefonovat Lise a už jsme letěly do chlívku. První kůzle se narodilo bez problémů a fungovalo jak z učebnice. Postavit se na nožičky, najít vemeno, posilnit se, tohle všechno kozlík Pluto zvládnul na jedničku.

Pluto a Rocket mají velmi podobné zabarvení - ale v obličeji se liší.

Kozí školka.

Pak se ovšem nic dál nedělo. Ani druhé kůzle, ani placenta. Po hodině mi ruply nervy a volala jsem na veterinářskou pohotovost. Ti vytáhli z postele mou kozí vetku, která mi řekla, že to může trvat i dvě hodiny a že pokud se nic nestane za další hodinu, že si nás dá v osm jako první zastávku po klientech. Údržbářka Jen slíbila uvařit kafe, já jsem si chtěla doběhnout do chatky pro mlíko — ale když jsem byla v půlce kopce, volala Lisa, že máme druhé kůzle. Prý vystřelilo ven jako raketa, a tak byl druhý kozlík pojmenovaný Rocket. S Rocketem byl problém, narodil se s namoženýma zadníma nohama a nemohl se moc dobře na ně postavil. Sice se statečně odmeresjevoval k vemenu, ale první den se spíš schovával někam do ústraní. Museli jsme ho hlídat, aby taky někdy vylezl ze svého koutka a přidal se ke krmení, občas jsme ho museli vysloveně postrkovat.

Další den už Rocket docela chodil, tak jsme s Lisou uklidili půjčenou chatku a odstěhovaly se konečně domů. Rocket ale zůstal nejstydlivějším a nejméně společenským kůzletem, a i když časem přerostl staršího bratra, tak je pořád miminem stádečka. Tím, které brečí, když zůstane opuštěné, a čeká, že ho ostatní přijdou zachránit. Myslela jsem, že porodem dvojčat Večernice mám to nejhorší s kozama za sebou, ale to jsem se hluboce mýlila.