Joulupukki po vizovicku.

Křečková Sunny nás opustila náhle a nečekaně.

Jak už jsem psala, nějak se nám vánoční přípravy vymkly. Zkrátka bylo vždycky něco důležitějšího než vánoce (třeba kozenky). A tak jsme se ocitli týden před Štědrým dnem se stromkem v kýblu na dvorku místo nazdobeným v obýváku. Američani zdobí stromky hned po Thanksgiving, což vychází na první Adventní neděli — a pak je vyhazují hned šestadvacátého. My jsme už kdysi začali zdobit po americku dříve, protože děti se obávaly, zda teda k nám přijde ten Santa, když ani stromek nemáme — plus víkend před vánoci taky nemusíte stromek už vůbec sehnat. Takže pro nás to, že nemáme stromek, bylo poměrně alarmující.

Naštěstí jsme stihli, díky špatnému počasí na Díkuvzdání, napéct vizovické. Lisa si pozvala kamarádky a nastala velkovýroba pečených ozdob. Vymysleli jsme i jak udělat z vizovického kozy, protože naše bláznivá rodina se na vánoce hlásí k finské menšině, kde je Joulupukki, vánoční kozel, jednou z hlavních postav vánoc.

S dárky to bylo horší, a moje vlažné pokusy o nákup v kamenných obchodech skončily mým psychickým vyčerpáním a objednáváním na Amazonu. Po síti jsem nakonec objednala i dřevěný domeček do klece pro Lisinu křečkovou Sunny. Lisa pro Sunny koupila někdy na podzim větší klec, protože Sunny se snažila prohrabat plastovým dnem domečku integrovaného do menší klece. Kromě toho, že nám to nepřišlo jako zdravá zábava, tak si dokážete představit, jak zní takhle ve tři ráno škrábání drápky na plastik.

Zprávy, že je spousta krásného sněhu, nelhaly.

Zimní nebe.

Jenomže Sunny si užívala nové klece sotva měsíc, když nám znenadání zemřela. Byl to totální šok, měli jsme ji čtrnáct měsíců a naši křečci se dožívali kolem dvou a půl let; vůbec jsme to nečekali. Navíc umřela během Lisiny nepřítomnosti. Odjely jsme na voltiž a tam mi volal zcela zdrcený Tom, že křeček leží nehybně v kleci. Takže nám ještě navíc vrtá hlavou, co se vlastně stalo. Mně přijde jako nejpravděpodobnější teorie, že jsme Sunny už koupili starší — posledních pár týdnů mi přišla kostnatější — ale protože jí chutnalo, zdála se aktivní a čilá, tak jsem to neřešila. Akorát teda že místo vánočních příprav jsme pořádali na dvorku pohřeb křečka, chjo.

Ovšem víc než zanedbané vánoce mě trápilo zanedbané lyžování. Sníh napadnul, dle hlášení svědomitějších lyžařů byly pěkně zapadané kameny i stromky — a tak jsem ukecala Toma, aby se mnou vyrazil v pátek na lyže. Děti v pátek už neměly školu, ale Lisa měla ještě stále voltiž, kterou preferuje před lyžováním, takže ta nechtěla jet. Nakonec jsem jí domluvila, že ji do Garrods vezme Laura, maminka Lisiny kamarádky — Lucy v Garrods chodí pomáhat s koňma a za to má v pátek zadarmo jezdecké lekce.

Silnice po bouři.

Chvílemi ještě posněhávalo.

Tím jsem se zbavila starosti o jednoho potomka, druhého jsem vytáhla před sedmou z postele a v půl osmé jsme už vyjížděli s lyžema a lyžákama jen tak hozenýma v kufru. Všechno šlo hladce až do zastávky na Rancherii. Tam jsem si koupila kafe, dotankovala benzín, a když už jsme odjížděli do hor, dožadovala jsem se svačiny, kterou Tom ráno balil. Obhlídka zadku auta odhalila ty lyže a boty a bundy — ale také fakt, že svačina nejspíš zůstala doma na lince. Jíst na Kirkwoodu jsme nehodlali; tamní vysokohorská přirážka je nestydatá (třeba kafe stojí $5.50), ale zůstat celý den hlady jsme nemohli (Tom žere jak týden zasypaný horník, ten by nedal bez jídla ani těch pár hodin lyžování). I pokračovali jsme v jízdě a vyhlíželi v posledních vesničkách NĚJAKÝ obchod. První připomínal sortimentem spíš benzínku, v druhém se Tomovi konečně podařilo dokoupit salám a sýry, takže nikdo nezemřel hlady a ani nebyl sežrán.

Na Kirkwood jsme tudíž dorazili s mírným zpožděním, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o všední den, neměli jsme pak už další prostoje a lyžovali jsme jak diví až do okamžiku, kdy jsme přestali vidět. Takhle krátce před slunovratem, na severní straně hory, se začne v půl třetí dělat tma, takže člověk nevidí, do čeho jede. Naštěstí jsme vychytali krásný den, kdy byl sníh načechraný a měkký a dal se brázdit i téměř poslepu.

Druhý den bylo vše zalité sluncem.

Nějak jsme nepostřehli, že i Lisa vyrostla.

Víkend jsme naopak strávili doma posledními vánočními přípravami. Původní plán byl odjet na Kirkwood v neděli s celou rodinou a zůstat do úterka nebo středy, ale opět se přihnala bouře, takže jsme to zkrátili jen na dva dny, s návratem na Štědrý večer. Asi jsme udělali dobře, protože při nedělním balení se ukázalo, že Lisa nemá ani lyže, ani boty. Nevím, proč jsme s tímto vývojem (růst) počítali u Toma a boty mu koupili v listopadu, a nějak nám nedošlo, že Lisa TAKY vyrostla a že s nohou jednačtyřicítkou se nevejde do dětských lyžáků. Přitom jsem jí v prosinci kupovala nové boty na voltiž, a díky tomu, že má tak velkou nohu, tak jsme dostali nečekaný vánoční dárek v podobě dvou párů jednačtyřicítek — majitelka obchodu nám poslala jedny navíc, že má v téhle velikosti nadpočet.

Ale zpět k lyžařskému vybavení — u kterého se žádná dobrá víla nevyskytla a i když Sid vyrazil s Lisou na nákup ojetých lyží, vrátili se s prázdnou — poslední obchod, který ještě loni provozoval prodej použitého vybavení v komisi, tento prodej zrušil. Takže jsme museli improvizovat s tím, co máme. Lisa by teoreticky mohla podědit Tomovy zánovní lyžáky, ale ty jsou tak velké, že na ně nešlo uzpůsobit vázání na mých (165 cm dlouhých) lyžích — a stopětasedmdesátky by se svými čtyřiceti kily a sto šedesáti centimetry Lisa neutáhla. I dostala moje novější lyžáky a moje lyže, já si vzala svoje staré lyžáky a ty dlouhé náhradní lyže, s nadějí, že to nějak bude fungovat.

Caples Crest — je šílená zima.

No, Lise to jakž takž fungovalo, i když si stěžovala, že jí moje lyžáky tlačí do kotníků. Já jsem byla z výbavy naprosto zoufalá. Byť jsem v těch starých botech lyžovala mnoho let, musím zpětně uznat, že moc dobré nebyly, nesedí mi přesně na noze, takže se děsně nadřu. Staré lyže měly sjeté hrany a navíc tedy jsou o deset centimetrů delší, než nač jsem zvyklá, takže jsem se na svahu pohybovala s elegancí kozy na ledě. Kromě toho skutečně neumím lyžovat v prašanu — respektive to, co místní nadšeně označovali za prašan, podle mě žádný prašan nebyl — ano, byl to čerstvý sníh, ale poměrně těžký. Ne, že bych někdy byla nějak úžasný lyžař, ale tohle byla skutečná rána mému sebevědomí. A abych v tom nebyla osamocena, tak Sidovi se podařilo hned při první jízdě spadnout při nasedání ze sedačky, která ho napálila do zad; ten den jsme byli skutečně silná dvojka.

Když Lisa začala skuhrat, že ji bolí záda a že chce už na kafe, v duchu jsem zajásala a v bufetu ji briskně zula z MÝCH bot, popadla MOJE lyže a šla si konečně trochu zajezdit. Byl to pocit, jako kdybych najednou začala létat. Tom létal se mnou, a Sid s Lisou šli zjišťovat, jestli by na další den bylo možno půjčit boty a lyže pro Lisu v rezortu, abychom si druhý den zalyžovaly OBĚ. U závěrečného kafe jsme se sešli s Pavlem a Vendulou, takže jsme si stihli i popřát pěkné vánoce s kamarády a trochu pokecat.

Nádherné výhledy na Kirkwoodu.

Na noc jsme měli zamluvenou Motor Lodge v Mindenu. Ve městě je několik dobrých restaurací na večeři a Lodge náleží sousednímu kasinu, kde se dá ráno koupit kafe a pečivo, abychom s sebou nemuseli vozit jídlo. Ráno už cesta nahoru na Kirkwood vypadala náramně, slunný den se třpytícím se novým sněhem ilustroval krásně vánoce. Já se ale nechala natolik zmást sluncem, že jsem na parkovišti pod vlekem sundala mikinu, což byla zásadní chyba. Po zbytek dne jsem marně vyhledávala slunce, které bylo zimně zimomřivé, stejně jako já.

Domů jsme se dostali v sedm večer na Štědrý večer, naštěstí už jsou děti velké, takže se bez řečí zapojily do vybalování, uklízení a posledních příprav na sváteční večeři. V devět jsme tak mohli usednout ke stolu, umytí, převlečení, a co na tom, že k rybě byly jen hranolky. Pod stromečkem se objevily dárky a vše zafungovalo. I když tedy na Boží Hod jsem udělala konečně bramborový salát, nalila jsem si vaječňák a dívala se na Tři oříšky pro Popelku — ten vánoční absťák jsem si musela nahradit. A pro mě už ty vánoce nejsou o darech pod stromečkem, ale o těch okolních věcech.

Nakonec jsme stihli po lyžování i ten stromek a dárky.

Kůzle na ultrazvuku.

Šestadvacátého už tady není svátek, Sid šel do práce a my začali trochu fungovat v nevánočním režimu. Například bylo potřeba dojít se Subaru na olej. Chudák vozík už je značně ojetý (je starý jako Lisa a dvě stě tisíc MIL jsme na něm natočili už na jaře) a dýchavičný, ale pořád ještě doufáme, že nás odvozí alespoň tuto zimu. Subaru je totiž čtyřkolka (s náhonem na všechny čtyři) a tudíž nemusíme ve sněhu nasazovat řetězy, abychom vůbec dojeli na hory.
Ovšem když jsem byla s vozíkem u Tonyho, tak mě tento přesvědčoval, že bychom si vážně měli pořídit nové gumy. Následně jsem absolvovala anabázi s novými gumami. V našem nejbližším Costcu, poté, co jsem vystála asi čtyřicetiminutovou frontu, se přiznali, že mají gumy, ale nemají čas auto přezout, rozhodně ne do pondělka večer. Dostala jsem telefon do další Costca, kde údajně gumy mají, takže jsem opakovala cvičení s frontou, ale s výsledkem, že mi Subaru přezují týž den. Vytáhnout Sida z práce, aby mě odvezl domů (a já nemusela čekat čtyři hodiny na parkovišti) a posléze pak zase večer pro vozík dojet, už byla hračka.

Pak bylo potřeba sehnat Lise lyže — nakonec jsme usoudili, že jí půjčíme na sezónu z půjčovny, a příští rok uvidíme, zda by mohla mít staré lyže po Vendule. Trochu jsem se obávala, zda vůbec takhle narychlo, navíc před Silvestrem, budou nějaké lyže k mání, ale půjčovna ve Sports Basement je zjevně zařízená i na takové zoufalce, jako jsme my. Venku jsme byli během pár minut, s lyžema seřízenejma na Tomovy staré boty.

Posledním úkolem roku bylo postarat se o kozenky, zkontrolovat chlívek a promluvit se stájníky o tom, že tam pár dní nebudu, aby na kozy dohlédli. A podařilo se mi i takhle o svátcích dohnat vetku, aby udělala ultrazvuk a potvrdila případná těhotenství. Takže výsledek je, že obě kozy jsou těhotné, Lékorka má minimálně jedno kůzle, Večernice minimálně dvě. Konečně jsem si mohla vydechnout — auto v pořádku, kozy v pořádku, lyže v pořádku — mohli jsme vyrazit — pro změnu — na silvestrovské lyžování.