Spousta času padne na zdobení vozů a nacvičování — ale taky na postávání a čekání.

Holky si museli sestavit program v náhodně zvolených dvojicích.

V prosinci nám přibyl další (už čtvrtý) den voltiže týdně — Lisa přes zimu chodí v sobotu na trénink individuální sestavy na pohyblivém barelu, čímž jsme se dostali do fáze, kdy už mám z věčného ježdění na voltiž a zpět tiky. Ale je to jen na tři měsíce a skončí to posledními barelovými závody v únoru, které příjemně zaplní mezeru do prvních koňských závodů v dubnu. Navíc na rozdíl od individuální sestavy na koni je toto mnohonásobně levnější (protože neplatíme, pravda, toho koně) a pro Lisu je to zpestření — pořád je to VOLTIŽ, ale zase úplně jiného rázu — kreativnější než tým, méně fyzicky náročná než kůň, a má tréninky zase s trošku jinou sestavou holek a jinou trenérkou.

První prosincovou sobotu se taky koná tradiční vánoční průvod v Los Gatos. Několik let jsme chodívali s Bear Creek Stables, teď už třetí rok chodíme s Lisinou voltiží — Mt. Eden Vaulting Club. A tak jako loni, i letos vypadala předpověď špatně. Já jsem měla nápady typu jako jestli to nezrušit, když má pršet, ale Lisa mi věnovala naprosto zhnusený pubertální pohled (takový ten, že naprosto nechápe, jak tak geniální dítě může mít tak naprosto nemožné rodiče) — a tak jsme šly. Jen my dvě; Sid se účastnil ve funkci taxikáře — vyklopil nás ve městě (v němž se nedá zaparkovat) a o čtyři hodiny později nás nabral na druhém konci města, za koncem průvodu.

Samotný průvod samozřejmě netrvá čtyři hodiny — trasa se dá projít za dvacet minut, a při dvou stovkách účastnících se organizací je po průvodu během hodiny a půl, až dvou. Spousta času se ale stráví na seřadišti, zdobením a přípravami a nacvičováním. Voltižový oddíl ani letos nebral koně, protože se zvířaty je to složité a v dešti je asfalt kluzký, ale stejně bylo potřeba nazdobit náklaďáček, na kterém se vezl barel. Na barelu holky během celé trasy předváděly krátké sestavy. Individuálně a v náhodně sestavených dvojicích, takže to bylo potřeba nacvičit. Loni pršelo během příprav a pak na průvod bylo pěkně; letos to bylo naopak. Přípravy jsme zvládli relativně za sucha, lít začalo až na průvod. Nevím, co je lepší. Holky ale ve slejváku odcvičily celý průvod na promočeném barelu, a holt jsme to brali tak, že budeme za chvilku doma. Kupodivu letos Lisa průvod neodstonala, takže to asi dopadlo dobře. Po průvodu se konala ještě oddílová vánoční besídka, ale ty jsou naštěstí velmi neformální, což je milosrdné. Navíc to byla to JEDINÁ vánoční besídka, kterou jsme letos museli absolvovat.

Program pak předváděly v průběhu průvodu.

Pršelo čím dál tím více.

Neděle byla první možnost, kdy se vypravit pro kozenky ke Colleen, ale vzhledem k tomu, že nebyly otevřené průsmyky, odložila jsem výlet na pondělí — a neděli využila k setkání s virtuálním kamarádem Honzou. Je vášnivým horalem, má prochozených několik kontinentů, a teď se ocitnul na týden v Kalifornii na konferenci. I domluvili jsme se alespoň na malém jednodenním výletě "někam". Ovšem když jsem viděla jeho kamaráda Borise s obrovským foťákem, bylo rázem jasno, že jedeme na Point Lobos. To ale až po zastávce v Targetu. Borisovi letecká společnost ztratila kufry, a potřeboval si dokoupit nějaké základní oblečení a nezbytnosti — a z hotelu ho poslali na Santana Row — což je nákupní centrum s exkluzivními restauracemi, salóny a obchody pro smetánku — na dokoupení ponožek a prádla Target stačí bohatě.

Doma jsme přibrali Sida (děti odmítly jet s hromadou nudných starců a kromě toho Lisa si čerstvého povětří užila až až předchozí den), a už jsme fičeli k pobřeží. Chtěla jsem návštěvě předvést vydry, které se obvykle povalují v Elkhorn Slough, ale zřejmě město přestalo vydřákům platit a tito se vykašlali na to, aby dělali představení pro turisty. Nakonec jsme jednoho vydřáka (dle informace rangerů jsou to samci; samice s mláďaty prý plavou do chráněnějšího vnitrozemí) našli, a lvouny nějaké taky, tak byla moje průvodcovská čest zachráněna.

To už byl čas na oběd. V Moss Landing máme oblíbenou Lemongrass Thai, takže jsme se občerstvili tam a pak se konečně dokodrcali na Point Lobos. Ten splnil naše očekávání — Boris fotil jak o závod, čímž se naše procházka protáhla na neuvěřitelné tři hodiny, až do setmění. Ty dny těsně před zimním slunovratem jsou už krátké.

Point Lobos.

Volavka.

V pondělí ráno jsem se zrovna chystala do stájí, vyčistit kozenkám chlívek na jejich příjezd, když mi telefonovala Toni, majitelka stájí a místních koz, že koza rohatá Hazel nemůže vstát a vypadá nemocně. Takže to jsem zase já honem psala Colleen, jestli si může moje kozenky ještě pár dní nechat, že potřebuju zjistit, co je s Hazel, abych nevezla zdravé a pravděpodobně těhotné kozy k nemocné koze.

Pochopitelně, když se věci sypou, tak se sypou — naše "kozí" vetka (vystudovaná na Novém Zélandu, kde se veterina vyučuje a praktikuje na ovcích) byla na dovolené — překvapivě na Novém Zélandu — a nemohla se tudíž dostavit. Toni pozvala svou koňskou vetku s tím, že pokud Hazel nemůže vstát a má problém čůrat, je to na rychlé utracení. A samozřejmě, že než se vetka stihla dostavit, tak se Hazel postavila a rozchodila. Velmi bolestivě, ale nakonec snědla i trochu zrna. Veterinářka konstatovala, že bachor funguje, močový měchýř je vyprázdněný (kozy mívají problémy s močovými kameny), a že má Hazel trochu teplotu (ke čtyřiceti — mimochodem kozy mají normální teplotu někde mezi 38 a 39 stupni Celsia). Takže dostala injekci banaminu (na bolesti), s tím, že se uvidí — pokud je teplota jen ze stresu z bolesti (zřejmě artróza, pro kterou je zimní deštivé a studené období zátěžové), tak to přejde, pokud teplota vyletí nebo Hazel se zhorší, tak se budou dělat další testy.

Kupodivu Hazel se začala zlepšovat, a když pak ve čtvrtek dorazila kozí vetka, tak jen konstatovala, že Hazel je natolik v pořádku, nakolik může být vzhledem ke svému pokročilému věku a artróze. A že se máme připravit na to, že nadejde doba, kdy nebude mít ojedinělé špatné dny, kdy je jí mizerně, ale kdy těch špatných dní bude víc a víc a že pak bude třeba zvážit utracení. Hazel totiž už JE rok na medikaci kvůli bolestem a dostává obstřiky do kolenního kloubu, nicméně pomalu to přestává stačit. Alespoň mě vetka uklidnila co se nemocí týče, takže jsem mohla zase začít plánovat výlet pro kozenky.

Červený strom.

Schody.

Výlet byl zase na dva dny — je to přes čtyři sta kilometrů jedním směrem, to se na otočku nedá. A když jsem nechtěla jet v zácpě tam ani zpět, tak to znamenalo jet tam v neděli (aby Lisa nezmeškala moc školy) a zpět v pondělí (když už budou odjetí výletníci ze Sierry). Naštěstí jsem toto zohlednila už když jsme plánovali s přáteli lístky na Cirque de Soleil, a rovnou jsem lobovala za sobotní představení. Šárka nás zlákala, že půjdeme hromadně na Amalunu, a po velkém úspěchu cirkusu v březnu nás ani nemusela přemlouvat. Ovšem až po koupi lístků jsem pořádně zaregistrovala, že představení je v San Franciscu. Není to tak daleko, ani ne sto kiláků, ale co se ostatního týče, je to jak výlet na jinou planetu. V San Fran jsou POŘÁD dopravní zácpy a v podstatě tam není kde parkovat. Jako první jsem začala zjišťovat možnost jet tam vlakem. Caltrain má konečnou nějakých deset minut pěšky od AT&T Park, kde je šapitó Cirque, ale zběžný pohled na jízdní řád mluvil jasně — buď po dvou hodinách sezení ve vlaku přijedeme na představení o skoro dvě hodiny dříve, nebo o deset minut později. Takže jsem schlípla uši a zaplatila třicet dolarů za parkování hned u cirkusu. Vzhledem k tomu, že jsme do autobusu nacpali náš čtyři, Lucy a Šárku s Klárou, tak nakonec ten poměr cena/výkon nevycházel tak zle. Zvlášť když povážíte, že i na ten vlak bychom museli jet nějakých dvacet minut autem a zaplatili bychom sedm jízdenek po jednadvaceti dolarech, tak vlak přestal dávat smysl. Takhle jsme tam byli za hoďku a v klidu, přímo na místě, a benzín a parkování nás stálo zhruba třetinu toho, nač by přišla hromdoprava.

San Francisco byla ovšem komplikace i časová. Lisa má v sobotu do půl třetí trénink. Takže já jsem odvezla Lisu na trénink, zůstala tam s ní. U nás doma se na druhou sešel zbytek výpravy. My jsme s Lisou pak sjely ze stájí k dálnici a tam jsme přeskočily do našeho autobusu. Pak už zbývalo jen za hoďku dojet do San Francisca, zaparkovat, projít vstupní bránou, vystát frontu na záchody, promluvit s kamarády z Fremontu, kteří šli na stejné představení — a mohlo se začít.

Amaluna byla naše druhé představení Cirque de Soleil. Musím říct, že mě osobně se Volta líbil o trošku víc. Amaluna má úžasné sólové výstupy a jednoznačnější děj, s romantickou zápletkou. Volta byl víc cirkusový, akční a energičtější. Kromě toho měl opravdu vtipné klauny. Klaunská dějová linie je v Amaluně poněkud prvoplánovitá. Holky navíc usoudily, že to nebylo fér, když ještěří muž Cali byl mnohem zajímavější než Romeo, který získá Mirandu. Cali se nakonec zbaví ještěřího ocasu a přemění se (kvůli Mirandě?) na člověka a nic? Na druhou stranu — Romeo o tyči zase zaujal mě. Nikdy jsem nechápala, co se chlapům líbí na ženských tančících o tyči, teď jsem to pochopila :-).

Odcházeli jsme až po západu slunce.

Šéfová Peaches chce vědět, kdo jsme a co tam chceme (a jestli nevezeme nějaké mlsky).

Ze San Francisca jsem si já s Lisou musela udělat ještě odbočku do stájí, protože Lisa nechala na voltiži telefon. Ten jsme nenašly, ale později se nám podařilo kontaktovat trenérku, která nás uklidnila, že telefon zamkla do sedlovny. Takže Lisa musela telefon oželet až do úterního tréninku, protože v neděli jsme měly vyrážet pro kozy. Já jsem teda měla tajný plán, že vyrazíme brzy, odpoledne si zalyžujeme na Kirkwoodu, a teprve večer dorazíme do Walkeru, přespíme v motelu, ráno naložíme Večernici a Lékorku a budeme uhánět domů. Ovšem pohled na situaci na silnici vůbec nevypadal dobře. Coleville je na druhé straně Sierry, musí se projet nějakých 60 mil napříč horami, přes dvě ošemetná místa — jedním je Carson Spur v osmi tisících stopách, z kterého se klesá ošklivými serpentýnami v lavinovém poli, a druhým je Carson Pass. V případě sněžení (jako bylo v sobotu) můžou být jeden nebo druhý (nebo oba) úplně zavřený, často jsou průjezdné jen s řetězy. Ovšem v neděli ráno byly řetězy nařízené na v podstatě celých šedesát mil, což zkoušet s naším autobusem, nemělo smysl. A tak jsem napjatě sledovala postup pluhů, v devět odepsala plány na lyžování, ve dvanáct začala doufat, že možná přeci jen projedeme, když se oblast s řetězy smrskla na zhruba dvacet mil. V půl druhý už byl řetězový jen kousek před Kirkwoodem, takže jsem se to rozhodla risknout (řetězy máme, jen se mi fakt nechce v mrazu lézt někde pod autem), a vyrazily jsme.

Kolem třetí nám Sid z domova od počítače hlásil, že skutečně je celá silnice otevřená, a tak jsme ho zaúkolovaly tím, aby nám zamluvil na druhé straně Sierry hotel — protože už to začínalo vypadat nadějně, že dorazíme. Jak přibývala nadmořská výška, jela jsem čím dál tím pomaleji. Protisměr, od lyžařského střediska Kirkwoodu směrem DO města byl prosolený a rozježděný, ale naším směrem se zjevně jezdilo méně a místas uježděným sněhem mi fakt nedělala dobře. Asi to bylo dobře posypané, protože mi to za celou dobu neklouzlo, ale taky jsem se občas plížila rychlostí deset mil za hodinu se staženým zadkem. Od Kirkwoodu dál jsme zase my byli v protaženějším, projetějším pruhu, ale oddechla jsem si skutečně až dole, ve Woodfords. V Mindenu jsme si daly s Lisou vietnamskou večeři, kde jsem majitele ohromila objednávkou ve vietnamštině. Upřímně, na čtení potřebuju brýle a lovit je kvůli tomu, abych zjistila, jak přeložili com bo luc lac do angličtiny, se mi nechtělo, na to jsem byla moc unavená.

V původním plánu bylo, že navštívíme ještě večer kozenky, ale to jsme nakonec vzdaly. Byla tma a zima, kozenky jsou ve stodole bez světel, takže by to znamenalo tahat baterky a navíc bychom se dostavily v osm večer, kdy kozenky už tři hodiny mají noc — takže by to obnášelo tahat Colleen od rodinného večera, potácet někde po tmě, v zimě a ještě bychom budily a mátly celé stádečko koz. Vlastně bych komplikovala život lidem i kozám, jen kvůli tomu, abych upokojila svoji potřebu vidět miláčky co nejdříve. Takže jsem to vzdala a zamířily jsme s Lisou rovnou k hotelu. Ovšem objednaný Andruss Motel byl temný a prázdný — nikde ani živáčka, dokonce ani žádné auto. Zkoušela jsem zvonit, nic. Nakonec jsem si všimla telefonního čísla na dveřích a sehnala majitele takto. Ten pravil, že uvízl v zácpě na Tahoe, ale ať si "vlezeme na trojku, ta je odemčená, klíč je na stole" — a bylo. Když jsem v deset večer šla pro cosi do auta, viděla jsem, že je majitel zpět a šla jsem s ním promluvit. Situace se vysvětlila — on odjel ještě dřív, než prošla skrz naše internetová objednávka, takže o nás vůbec nevěděl. Zaplať pánbůh za venkovskou mentalitu, kdy lidem přijde rozumný nechávat odemčeno a připraveno pár pokojů, kdyby někdo přeci jen dorazil.

Lékorka a Večernice žádaly odvoz domů.

Kozy byly nakonec při tomto výletě nejmenší problém.

Ráno jsme si daly rychlou snídani a jely naložit kozenky. Lékorka a Večernice stály u plotu a ječely na mě. Těžko ale říct, zda tím něco myslely, protože velmi rychle se k celkové kakofonii přidaly i místní kozy, takže z toho bylo pěkné pozdvižení. Podařilo se mi prohodit pár slov s Colleen, odchytit postupně naše kozy a odvést je k přepravkám. Večernice se nebránila vůbec, ta vypadala, že ví, co se bude dít a byla s tím v pohodě, i do přepravky si vlezla bez většího pobízení. Lékorku jsem musela do bedny trochu přistrčit, ale myslím, že i ta byla ráda, že mě zase vidí a že se věci vrátí do normálu. Vlastně když si vezmu zavřenou a posléze ledovatou silnici a komplikaci s hotelem, tak kozenky byly na tomhle výletě ten nejmenší problém. Usádlily se v přepravkách a poslouchaly s námi audioknihu Artemis. Zřejmě je čtení uklidňuje; monotónní lidský hlas naznačuje, že není žádné drama. Alespoň tak soudím z toho, že mrčely v okamžicích, kdy jsme s Lisou musely přehrávač vypínat, abychom se domluvily na věcech, jako kdy bude zastávka na záchod a jestli si dáme ještě kafe.

Cesta domů tedy proběhla bez velkého dramatu, silnice byla mnohem sjízdnější, než předchozí den. O to větší překvapení byl dojezd do stájí. Zaparkovala jsem a chystala se vyložit kozenky, když se přiřítili tři uteklí a rozdovádění koně. Takže jsem musela nechat kozy kozama a jít pacifikovat koně miskou se žrádlem (na které přišli a nechali se pak už odvést domů). Do toho jsem zjistila, že do mnou v sobotu vyčištěného chlívku někdo pustil slepice, takže jsem musela znovu vyklízet chlívek od slepičinců, než jsem tam mohla vpustit kozenky. Domů jsme se s Lisou dostaly až někdy v pět odpoledne. Lisa musela dohánět školu a já nakonec "musela" jít lézt, protože po dvou dnech za volantem jsem si připadala úplně ztuhlá.

A to jsme se ocitli týden před vánoci, a z vánočních příprav u nás byla hotová jen koupě stromku — pro ten dojeli Tom se Sidem v neděli. Nějak se nám ty vánoce začaly vymykat. Na druhou stranu — zvládli jsme i přes různé překážky přivézt kozenky domů, což je taky pozitivní.