Lisa si postoupila do vyššího týmu, na vyššího koně.

S Fabiánem mají tréninky smysluplnou náplň a maká se.

Tento deníček se částečně překrývá s předchozím dílem, který byl věnován výhradně kozenkám. Teď zase zpět od ergonomiky kozích chlívků a psychologie slepičího hejna k lidské části rodiny. Od prvního října začala Lise oficiálně voltižová sezóna. Tomu předcházelo tradiční každoroční drama rozdělování závodníků do týmů. Tyto závodí v různých kategoriích, které jsou omezené, co se výkonnostních tříd týče. Takže třeba závodník na bronzové úrovni nemůže nastoupit se začátečníky v klusu. Samozřejmě, že realita je taková, že se všichni hrnou do lepšího týmu; ne že by se někdo nutil do nižší kategorie. V týmu může na koni závodit šest lidí (současně smí být na koni maximálně tři). Takže tým potřebuje minimálně šest lidí — plus nějakého toho náhradníka. Teoreticky by se mohlo zdát, že pozice náhradníka je dalším předmětem sporů a nepříjemností, ale upřímně, za dva roky závodů jsem nezažila, že by někdo během závodů "seděl" — problémy jsou spíš opačné — že tým nakonec nezávodí, protože ani nenastoupí těch šest lidí kvůli školním zkouškám, nemocem, úrazům a podobně.

A teď si představte, že máte do tří týmu — Klusu, Cvalu C a Cvalu B (tým na A úrovni náš oddíl nemá) — rozdělit bratru dvaadvacet puberťáků. Tedy spíš puberťaček (i když i jednoho kluka oddíl má) — upozorňuji, že se jedná o hormonálně a emocionálně nestabilní puberťačky. Kromě čisté výkonnosti a bodů ze závodů musíte brát v potaz i to, že v týmu se musí sejít velcí silní zdvihači a lehcí malí "letci" — ti, co budou skutečně ve vzduchu, na vrcholu lidské pyramidy — a to celé na běžícím koni. Trenérům fakt nezávidím, protože často to musí být velmi těžké volby. Do toho Fabián začal s oddílem spolupracovat teprve v srpnu, což rozhodování ztěžovalo (a nebo možná zjednodušilo, když nebyl účasten mnoha měsíců a let různých dramat?).

Lisa má konečně v týmu holky podobného věku.

Pobřeží u Wilder Ranch.

Lisa se obávala, aby jí vyšel postup do cvalového týmu. V klusu strávila dvě sezóny, z toho ta druhá nestála fakt za moc. Jednak tam byla zdaleka nejstarší, takže s "malýma holkama" se poněkud míjela sociálně, za druhé se jednalo o skutečně mizernou sezónu. Napřed nemohly trénovat kvůli (ne)kvalitě ovzduší z požárů, do toho se přestavovala voltižová jízdárna, pak pořád tréninky odpadaly z jiných důvodů a trenérka se nijak neměla k nějakému nahrazování, k tomu zraněný kůň Perch, takže holky byly bez koně, závody jezdily na vypůjčených zvířatech a posléze na nováčkovi Codym. To, že končily poslední, by ani nevadilo, ale to, že končily poslední o mnoho bodů, nebo byly diskvalifikované, to je prostě špatně.

Somrák racek čeká, jestli vydrám něco neupadne.

Lvouni si dávají odpoledního napíka.

Koňská odbočka: v létě začalo být jasné, že Perch už nebude schopen dělat voltiž; má artrózu, což je neléčitelné. Jediné řešení je udržovat bolest pod kontrolou a zařídit méně intenzivní práci, kde nebude muset běhat a dopadat na bolavou nohu. Přitom Perch vždycky z ohrady smutně sledoval šrumec kolem voltižové sedlovny — klidně i odešel od sena, aby holkám připomínal, že on přeci taky voltiž umí a že by se tuze chtěl této psiny zúčastnit. A představte si, že nakonec se Perche ujali v Dreampower Horsmanship, kde jsme před šesti lety s dětmi absolvovali velmi formativní tréninky u charismatického starého koňáka Garryho Staubera. A navíc s Perchem šla dělat terapeutické programy Lisina (a Perchova) původní trenérka Ashley. Zkrátka ideální kombinace, takže držme všem palce, aby to fungovalo.

Tom se Sidem si udělali výlet na Quicksilver.

Viděli tam krásného supa, který machroval na sloupu.

Nakonec se tedy Lisa dostala do C týmu a dokonce tam má i pár kamarádek, jak byla doufala. Náročnost tréninků jí, myslím, taky vyhovuje — v úterý a ve čtvrtek mají dvouhodinovku na koních, v pátek hodinu posilovny. Tenhle rozpis se líbí zase nám, rodičům — konečně nemáme Lisinou voltiží zasekaný víkend. Mnohem méně nadšení jsme z toho, kolik celá ta sranda stojí, to snad zdůrazňovat nemusím. Ovšem letos je alespoň od začátku vidět, že to celé někam směřuje, a že oddíl a tréninky mají řád a strukturu a dlouhodobý plán. Holky si prošly hodnocením držení těla, mají individuálně rozepsané rehabilitační cviky na doma k posilování a dorovnávání různých nedostatků a nepravidelností. Tréninky jsou vedené tak, aby si nikdo neublížil, posilování, protahování a rehabilitační cviky jsou šité na míru specifikům voltiže a individuálním potřebám. Takže konečně máme pocit, že přes všechnu tu pakárnu s dovážením Lisy na voltiž třikrát týdně a placením šílených peněz, to má nějaký smysl.

Fabián nenechá holky ulejvat, fakt musí makat. To zase má pozitivní důsledek v tom, že Lisa má hlad a je ochotná jíst. Negativní dopad je, že Lisa má koncem týdne všeho plný brejle a nechce s námi moc jezdit na výlety. Uznávám, že část z toho bude taky pubertou. Naštěstí Tom už z téhle fáze vyrostl a je zase ochotný s námi jezdit alespoň on. Za podzim jsme stihli pár výletů po okolí, k moři, ale i třeba do parku Calero, kde jsem byla naposledy někdy před dvěma třema lety s Nedem.

Závody letos pořádali... ufoni.

MIB, agent F dohlíží na rozcvičování ufonků.

Poslední říjnový víkend Lisin oddíl pořádá pravidelně závody. Kromě loňska (viz. přestavba jízdárny), kdy se na Halloween konala jen oddílová merenda, se obvykle na tuhle akci sejdou oddíly z blízkého okolí, aby si závodníci mohli nezávazně vyzkoušet, co obnáší takováhle soutěž. Výsledky se nezapočítávají do oficiálních pořadí, ale jinak běží vše dle pravidel, v dresech a účesech a kostýmech, se skutečnými rozhodčími, hudbou a celým tím cirkusem okolo. To také znamená, že náš oddíl, coby pořadatelský, je ve stádiu vrcholné paniky, a všechno, co má ruce a nohy, musí pomáhat. Mně to nakonec přijde velmi užitečné — Tom má možnost účastnit se závodů jakožto pomocník, takže je s Lisou a je součástí jejího koníčku, ale nemusí tam být celou dobu a nemusí voltiži rozumět.

My s Lisou jsme vyrážely časně z rána, Lisin tým nastupoval jako první hned v osm patnáct ráno na povinné sestavy na koni. A na to je samozřejmě potřeba připravit a rozcvičit nejen holky, ale i koně, takže jsme do stájí přijížděly už na sedmou. Toma jsem přihlásila na pomoc s bufetem až na milosrdnou desátou, takže ten ještě vyspával doma.

Lisinu jízdu na koni jsem fotila narychlo, tak tak jsem to stihla.

Volnou týmovou sestavu holky předváděly jen na barelu.

Ve stájích jsem jen Lisu vysadila a jela zaparkovat pod kopec, k baráku hlavní trenérky Emmy, aby ve stájích zbylo místo pro hostující týmy a běžné zákazníky stájí. Příjemně mě překvapilo, když mi hned zastavil minivan osazený konkurenčním oddílem — a odvezl mě zase nahoru, abych nemusela šlapat. Už jsem párkrát psala, že mě na voltiži fascinuje přátelská atmosféra i mezi konkurenčními oddíly — a tohle byla zase taková maličkost, která potěšila.

Já jsem měla taky nástup v osm ráno — přihlásila jsem se, že budu dělat bránu u barelové části soutěže. Někdo totiž musí hlídat, zda soutěžící nastupují dle pořadí na startovní listině, ve správné kategorii, aby rozhodčí věděli, koho posuzují a aby k tomu běžela správná hudba. Zní to jednoduše, ale když zároveň běží i závody na koních, které mají prioritu, tak dříve či později dojde k časovému konfliktu, protože zákonitě jedno či druhé místo má zpoždění, takže pečlivě naplánované přestávky na přesun přestanou fungovat. Do toho já jsem se potřebovala ulejt na Lisinu jízdu na koni, takže jsem musela na svém konci vše připravit a ujistit se, že všichni vědí, kdy jdou na řadu. I tak jsem Lisu málem propásla, protože mě zdržely stravenky.

Calero

Ještě, že ten Tom s námi na procházky chodí — a občas i skočí do příkopu, aby si matka mohla připadat větší než on.

To jsem totiž tak dlouho navrhovala, že by se měly prodávat stravenky na obědové menu, až jsem se jaksi stala dobrovolníkem na organizaci stravenek. Rozhodně mi to nevadilo, protože si opravdu myslím, že systém, kdy se prodávají zvlášť burgery a buřty z grilu, a zvlášť si k tomu lidi dokupují různé přílohy či nápoje, zákusky a brambůrky, je šíleně chaotický a nepružný, a obsluha (Tom) musí neustále odpočítávat peníze, kdežto zkasírovat deset dolarů za jednu věc z grilu, jednu přílohu (malý salát, brambůrky nebo koláček) a jedno pití (kafe, voda, minerálka, limonáda), celý proces urychlí a zjednoduší. Navíc se stravenky daly koupit předem, takže oddíl dostal peníze rovnou. A k tomu připočtěte to, že při závodech se zajišťuje oběd pro rozhodčí, parkovače a zdravotníka — a je jednodušší, když tito dostanou stravenku, než aby se museli dožadovat v bufetu, že jim náleží oběd zdarma, u obsluhy, která často nemá tušení, kdo je kdo, a proč by měla někomu dávat něco zadarmo. Pro mě, coby matku závodnice, bylo zase praktické vrazit Lise a Tomovi stravenky a vědět, že za to dostanou najíst (na rozdíl od toho, kdybych jim vrazila každému deset dolarů a oni museli přemýšlet, na co jim to stačí a na co ne, případně si za to koupili místo slušného jídla deset koláčků). Podobná motivace zjevně vedla i ostatní rodiče, protože stravenky byly velkým hitem i v rámci oddílu. Ovšem jak už to na světě chodívá, můj úžasný nápad byl oceněn tím, že jsem to dostala na starost, a tudíž jsem mezi organizováním startovní listiny ještě prodávala stravenky, ha! Naštěstí si stravenky v deset převzal Tom, takže jsem to měla z krku.

Zimující monarchové v Pacific Grove.

Krabi ožižlávají cosi na kamenech — buď nějaké řasy, nebo vodní šneky?

Když už jsme u zmatené obsluhy, která neví, kdo je kdo: zrovna jsem si byla pro svůj oběd, když do bufetu přišla trenérka jednoho oddílu, taková holka v oddílové teplákové soupravě, a snažila se z Toma (obsluhy) vyškemrat dvě flašky vody, že nemá u sebe peníze a přinese je později. Tom jí to dovolil, jen se jí ptal na jméno, že si to napíše. A ona, že je Haley, tak si ji Tom zapsal a teprve, když holka odcházela, tak mi došlo, že to je TA Haley. Tedy Haley Smith, která jezdí pas de deux s Danielem Janesem, a jsou fakt výborní. Výjimečné u téhle dvojice je to, že Haley je docela vysoká, takže jejich jízdy nejsou typické "silný muž si pohazuje drobnou holkou", ale jsou skutečně partneři s rovnocennými rolemi. Posuďte sami 2018 World Equestrian Games. Takže to jsem si připadala trochu jako trouba já — když nepoznám svou oblíbenkyni. Nicméně když jsme to s Tomem vykládali Lise, coby veselou historku, tak byla Lisa celá vyjevená, že jsme jí to měli říct, že chtěla Haley vidět — takže jsem jí musela objasnit, že nejspíš Haley během celodenních závodů viděla a potkala ixkrát, ale holt si jí v teplákové soupravě, stejné jako mnoho dalších trenérů, nezařadila.

Náš oddíl měl jako Halloweenské téma ufony — jedna šikovná maminka nažehlila pro holky i rodiče hlavy ufona na zelená trika. Trenéři byli Muži v černém (Men in Black, sci-film z roku 1997). Lisin tým soutěžil dvoufázově — na koni holky dělaly individuálně povinné sestavy, a týmovou sestavu secvičily jen na pohyblivý barel. Což jsem byla velmi ráda — po pouhých čtyřech týdnech tréninků, kdy v týmu jsou tři nováčci, by společné figury na cválajícím koni nemusely vůbec dopadnout dobře. Ve zvládnutelných disciplínách čerstvý tým skončil slušně — sice poslední, ale jen o zlomky bodů za týmy, které soutěží a jsou sehrané už více sezón.

Neukáznění turisté na Lovers' Point krmí veverky — a ty jsou pak takhle obézní.

Na Díkuvzdání začalo konečně pršet, na okolních kopcích pak sněhové.

S těmito závody jsme měli štěstí na počasí — následující den se k nám přivalil kouř z obligátních podzimních požárů. Letos to tedy nebylo tak hrozné jako loni, dalo se chodit ven, většinou i tréninky fungovaly. Pršet začalo, samozřejmě, až na Díkuvzdání, kdy jsme měli zamluvený hotel v Lone Pine, sedm hodin jízdy z domu. Rezervaci jsme při pohledu na předpověď nakonec zrušili, a dobře jsme udělali, protože i v jižní Kalifornii napadl sníh a dálnice č.58 přes Tehachapi, kterou bychom museli jet, byla zavřená.

Ten týden volna jsme nakonec užili i doma. Udělali jsme si výlet do Pacific Grove, kde jsme letos konečně viděli pořádně přezimující monarchy (migrující motýlky). Na vlastní díkuvzdání jsme byli pozvaní k Regině, která pravila, že krůta je suchá a jestli nám nevadí, že udělá svíčkovou. No ještě aby. Já jsem tedy navařila misku quinoi, protože nemůžu knedlíky, ale z účastníků oslavy nad mou quinoou všichni ohrnuli nosy a cpali se knedlíkama. Pak jsme ještě zvládli procházku na Nový Almaden s rodinou Lisiny kamarádky Lucy a tím jsme se překulili do prosince.