Leavitt Meadows.

U ohně jsme letos byli sami, bez kamarádů.

Letos připadnul jeden z mála nepohyblivých svátků na čtvrtek. Naplánovali jsme si zase ohňostroj v Bridgportu, a když se nám nepodařilo sehnat žádné spřátelené rodiny, vyrazili jsme ve středu do hor sami. Všude je ještě dost sněhu, a hlavně vody. Nejen, že nasněžilo hodně, ale v horách padal sníh ještě v červnu, a díky chladnějšímu počasí všechno odtává pomalu a postupně. Naše původně oblíbené místo na stanování připomínalo středověký hrad (obklopený vodním — tedy spíš bahnitým — příkopem plným komárů), takže jsme museli zamířit na kopeček, abychom byli v suchu a nebyli sežráni zaživa. Opekli jsme si buřty a Lisa pak slavnostně na zahájení prázdnin spálila starý sešit z matematiky. Byl to sešit ze šesté třídy, ještě z kamenné školy, kde byl matikář totální vůl. Lisa nebyla jediné dítě, které nad matikou brečelo a my jsme nebyli jediní rodiče, kteří si chodili na dotyčného stěžovat — ať už se nám snažil ředitel namluvit cokoliv (že si nikdo jiný nestěžuje, a že matikář je strašně hodný člověk — mimochodem tento strašně hodný člověk byl letos prý suspendován, údajně kvůli chování ke studentovi). No Lisa si zjevně odnesla od tohoto vlídného muže lecjaké trauma, když jí stálo za to, dva roky poté, co se ho zbavila, najít starý sešit, sbalit ho na výlet a obřadně spálit. Doufám, že tím jsme uzavřeli kapitolu kamenné školy a čekají nás jen světlejší zítřky. Po slavnostní kremaci nás záhy tma a zima zahnala do spacáků. V noci měla podle předpovědi klesnout teplota k nule, ale myslím, že to nebylo tak hrozné.

Jak poznáte, že začaly doopravdy prázdniny? Dcera pálí sešit z matematiky.

Ke Gardisky Lake se musí vyšlapat do strašného krpálu.

Ve čtvrtek jsme ráno vyspávali. Ano, i já jsem vydržela ve spacáku až do půl devátý, děti a Hroch samozřejmě mnohem déle. Ale dovolená je od toho, aby si člověk dovoloval to, co normálně nemůže. Zavrhli jsme účast na celodenních oslavách v Bridgportu — a místo hlučících davů jsme zamířili do hor — usoudili jsme, že Virginia Lakes budou pod sněhem a Lundy pod vodou, plus jsme věděli, že Pavel předchozí víkend lyžoval na Saddlebag. A taky to chtělo trochu změnu — a vybrali jsme si Gardisky Lake na hranicích yosemitského parku, kousek od Saddlebag, s tím, že v záloze jsme měli Gaylor Lake.

Tom byl jediný, kdo nefuněl a zbývalo mu dost energie ještě pobíhat okolo a blbnout.

Pohled přes bezejmené jezírko směrem severním svahům White Mountain.

Musím říct, že pokud bychom to neměli vyhlídnuté předem dle průvodců a fotek na internetu, tak by nás k tomu nic nezlákalo — prašné parkovišťátko a stezka do prudkého kopce v nezajímavém lesíku. Plus začíná se ve třech tisících metrech, což nám, přímořským tvorům, způsobuje značnou dušnost. Vyhrabat se těch dvě stě výškových metrů se nám podařilo jen za velikého funění — jediný, kdo nefuněl, byl Tom, který není ani starý, ani tlustý ani astmatický. Výstup ale stál za to, ocitli jsme se v mělké pánvi s modrým jezerem a tůňkami z tajícího sněhu. Navíc tam bylo příjemné množství turistů — na břehu jezera se tetelil osamělý rybář, plus jsme časem zahlédli dvě další rodiny — ale jen zdáli. Zřejmě, jak je tato atrakce mimo hranice národního parku, tak tam nikdo nechodí, neřve a nedělá bordel.
Samozřejmě, že cesta dolů nakonec byla náročnější, než cesta nahoru. Nahoru jsme jen funěli a hekali, dolů jsme klouzali a kleli a doufali, že na stará kolena nám tato nevypoví službu.

Pohled směrem jižním, z více méně stejného místa přes Gardisky Lake a zelenající se jarní přírodu.

Bazének byl neuvěřitelně teplý.

Cvičně jsme pak ještě překročili hranice do národního parku, omrknout naši druhou variantu — Gaylor Lake — ale tenhle trail měl už na začátku sněhové jazyky, a zřejmě by se nám tam šlo hůře, než na Gardisky. Tak jsme jen vyběhli na loučku pokochat se klasickým yosemitským pohledem přes jezírko na zasněžené hory a pak už jsme mířili do Nellie's Deli na brzkou večeři. Po jídle nám zbyl ještě čas podívat se k Mono Lake a zahrát si karty v parku u Mono, než bylo na čase dopravit se do Bridgeportu na ohňostroj. Nevím, jestli letos bylo víc lidí, nebo jestli místní policajti méně zvládali situaci, ale po ohňostroji trvalo docela dlouho, než se rozmotala dopravní situace v městečku, takže do spacáků jsme se dostali až v jedenáct.

Já jsem ráno vstávala v půl osmý, abych si stihla udělat kafe a snídani, a v půl devátý mě Sid vyhodil na pack station, kde jsem se vnutila na výlet k vodopádům. Chtěla jsem se pozdravit s Nedem, ale ten se vesele proháněl na pastvině s kámošema, a i když v jednom okamžiku přišel k hrazení a nechal se podrbat na nose, tak na mě hleděl velmi podezřívavě — asi se obával, abych na něm nechtěla jet. Sid mezitím odjel zpátky za spícími dětmi na tábořiště, bohužel i s mými jezdeckými botami. Zkoušela jsem postupně volat všem členům rodiny, ale telefon nikdo nezvednul, takže mi nezbývalo, než absolvovat výlet v orvaných kožených mokasínách. Možná to nebylo tak úplně od věci — přes ujišťování kovbojů, že voda v brodu je jen po třmeny, jsem skončila s mokrýma nohama — což je v mokasínách asi menší průšvih než v kotníkáčích.

Cesta dolů byla náročnější, než cesta nahoru.

Mammoth Peak.

Musím říct, že tahle vyjížďka byla poměrně fest rána pro moje sebevědomí. Dostala jsem nového koně, Roscoe — je jeden z deseti "pronajatých" na sezónu z Idaha, a za celou dobu se mi nepodařilo se s ním "domluvit". Začalo to rodeem při odjezdu — Roscoe odmítl opustit stáje, poskakovala pobíhal všude možně, jen ne s ostatními koňmi. Nakonec nás musel jeden z kovbojů potupně odvést na vodítku a vyhodit za bránu. Docela jsem se bála, že se Roscoe rozhodne úprkem vrátit a dost jsem si na něj dávala pozor v kritických momentech — u vstupu do brodu, kde se různě čekalo a váhalo, když průvodce Brandon rozhodl vrátit ze špice na konec s repelentem pro turisty, když jsme míjeli zkratku zpět na ranč. Pak jsem ovšem podcenila moment, kdy se koně za námi zastavili a cosi řešili — Roscoe usoudil, že zastavují proto, že se budou vracet domů, a způsobil další rodeo, nepříjemné tím, že se odehrávalo na úzké lesní stezce. Naštěstí průvodkyně na konci zachovala duchapřítomnost a postavila svého koně napříč přes cestičku, čímž nám uzavřela cestu domů, ale Roscoe už nebyl schopen opustit myšlenku na návrat, takže jsme opět museli být potupně zachráněni Brandonem, který mého koně odvedl za vodítko zpět do řady. Roscoe je zjevně jeden z těch koní, kteří moc nepřemýšlejí a nechají se ovládnout okamžikem.

Ohňostroj v Bridgeportu.

Bronco.

Výlet k vodopádům mám ráda proto, že se před atrakcí sesedne a k vlastním vodopádům se dojde nějakých dvě stě metrů pěšky — člověk si protáhne nohy, aby ze sedla nezcepeněl. Roscoe ale ztropil další výtržnost, omotal se kolem stromu, ke kterému byl přivázaný. Jako co ho vedlo k tomu, že obešel strom tak, že skončil s hubou vtlačenou do kůry a proč nebyl schopen či ochoten couvnout, aby si udělal víc pohodlí, to netuším. Koně jsou, na rozdíl od oslů a mul, poměrně "hloupí" — když se dostanou do nějaké pasti, jsou schopní si utrhnout nohu nebo i hlavu, jen aby se z toho dostali, místo aby počkali na pomoc. Roscoe cukal hlavou a dřel se o strom a přitom ale stále chtěl jít kupředu, což nemohl, protože byl už v této fázi na konci (krátkého) vodítka. Takže jsme mého koně ještě museli zachraňovat z pasti vlastní výroby. Prostě magor — svým způsobem je mi ho líto, jeho kolegové z Idaha vypadali v pohodě, jen on zjevně nedokázal vystoupit z kruhu vlastní nespokojenosti a myslet na něco jinýho. Přitom byl velmi šikovný, bez problémů si hledal cestu změtí kamení ve strmých úsecích, nezkrušila ho vysoká hladina vody v řece, nebál se ani průchodu bažinou, nezakopával, neklouzal, zkrátka ideální kůň do hor. Akorát, že za celou čtyřhodinovou vyjížďku se mnou tenhle kůň nemluvil, a když jsem mu na konci nabídla jablko, tak odvracel uraženě hlavu. No jeho chyba — byli jiní koně, kteří se o dobrotku hlásili a tak jeho jablko dostali oni.

Chytit tele je těžší, než by se zdálo.

Severní Mono Lake.

Zbytek rodiny mezitím absolvoval (jako diváci, samozřejmě) opravdové rodeo v Bridgeportu. Měli štěstí, vychytali zrovna disciplínu ježdění na divokých broncos, takže si užili tu nejzajímavější část. Lisa by prý zůstala klidně déle, ale Sid s Tomem byli vaření pečení a bylo potřeba pomalu vyzvednout mě na pack station. Vrátili jsme se na tábořiště všechno pobalit, a pak nás čekala další tradiční návštěva — Mountain View Barbecue ve Walkeru. Dali jsme si pozdní oběd, pivo (dospělí), zmrzlinu (děti) a domů jsme to vzali raději po osmaosmdesátce. Nechtěli jsme riskovat sváteční provoz přes Yosemity nebo Sonoru — všude táhly stáda bydlíků a hejna motorkářů, což je na horských silničkách otrava. Osmaosmdesátka je přeci jen širší a rychlejší. I tak jsme se dostali domů až v půl desátý večer. Sid šel v sobotu napracovávat pátek, já s dětma se snažila odpočinout a vyspat — protože v neděli nás čekalo další kolo voltiže.