Ve stájích se objevilo zrcadlo...

Lékorka hledá tu další kozu.

Prázdniny
V červnu postupně končí školní rok, různé distrikty to mají různě. Virtuální škola končí v půlce června, o týden později než distrikt, do kterého patříme adresou. Další školy v okolí končily hned na konci května, takže ve stájích se rozjížděly příměstské tábory už první týden v červnu — byť jen s pár nejmenšími dětmi. U těch mě nepřestává fascinovat, s jakou oblibou budou prvňáčci muchlat a chovat slepičky a krmit kozenky. Občas tedy musíme zvířátka před nadšenými dětmi bránit, ale když jsou schopní vedoucí (letos se zdá, že jsou), tak to funguje dobře.

Toni, majitelka kozích stájí, pořádala v sobotu na začátku prázdnin grilování, kam jsme se dostavily s Lisou na kus řeči. Napřed Toni nabídla Lise místo praktikanty na pátky, kdy tábory dělají batikování a přírodní překážkovou dráhu, a vzápětí na to Lisu dohnala Jen, která si žádala praktikantu od pondělka do čtvrtka na výtvarný tábor. Takže nakonec jsme s Lisou odcházely s tím, že raději půjdeme domů, než jí někdo nabídne třetí práci. Lisa byla nadšená a polichocená, a já nakonec taky. Obvyklá praxe je, že od třinácti dětem můžou rodiče zaplatit týden tábora tak, jako všichni ostatní, a pak můžou být děti praktikanty "zadarmo", nebo za nějakou mírnější sumu. Tím, že ženské Lisu znají, tak dostala nabídku rovnou, čímž se dostala na tábor, který ji baví, a my nemusíme zruinovat náš rozpočet. Ne, že by si to Lisa "neodpracovala"", pomáhá s dětmi mnohem mladšími než je sama, ať už s výtvarnými projekty, nebo při ježdění na koni, které je součástí příměšťáku.

Před startem, Ned s Velkou Lisou vlevo.

Ned v šikaně.

Lisiny pracovní úspěchy motivovaly Toma natolik, že skončil alespoň jako "technická podpora dopravy" — funkce, kterou ze srandy vymyslela Tamara. Tom koordinuje provoz na bobové dráze vytvořené ze stráně, pár balíků slámy a umělého trávníku. Ne, že by mě pracovní úspěchy dětí netěšily, ale tím mi přibylo cestování do stájí dvakrát denně. Ráno vyklopit Lisu a proběhnout kozenky, odpoledne vyzvednout Lisu, v pátek pak v poledne odvézt Toma a ve tři vyzvednout. Nicméně alespoň se nemusím "obávat", kolik času stráví na počítači a telefonech. S bazénem a voltiží nám to vychází jako docela nabitý program.

Zvěř
Zdá se, že letos kozenky snáší lépe příměšťáky. Taky tedy mám jen moje dvě, letos bez kůzlat, plus občas přibírám Sheilu nebo Brownieho od Toni. Máme méně incidentů, kdy by koza trkla dítě — nevím, jestli je to tím, že jsou kozy víc v klidu, a nebo je to lepším vedením příměšťáků (že děti kozenky moc netrápí). Koza rohatá, Hazel, se za posledního půl roku taky velmi zcivilizovala, ale obávám se, že část je stářím. Má artrózu a dny, kdy se jí zjevně špatně chodí, navzdory obstřikům a lékům. K dobru si ale připočítávám to, že od prosince se mnou a se zbytkem stáda chodí na pastvu, a přestala být tolik teritoriální ve výběhu a zběsile utíkat. Ví, že se každý den projde a prošmejdí si louky a stráně ve stájích, a pak se jde v klidu odložit na přežvykování domů.

Jednoho dne se z nějakého důvodu objevilo u stodoly obrovské zrcadlo. Kozenky to zaujalo, šly se podívat, co to přibylo do stáda. Zajímavé bylo, že jim poměrně rychle došlo, že to není cizí koza — očuchávaly svůj odraz, zkusily se do něj opřít hlavou, ale když to nereagovalo jako koza, prozkoumaly prostor za zrcadlem, a nakonec zrcadlo opustily a šly se pást. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že moje kozenky jsou geniální, ale tento projev inteligence překvapil i mě.

Ned na houpačce.

Náhradník Cody je krasavec.

Ned byl přihlášený na druhý červnový víkend na překážkový závod, takže jsem s ním pilovala překážky. Nepředstavujte si Velkou Pardubickou, překážky byly mnohem fikanější a záludnější než Taxisův příkop. Závod nebyl na čas, ale bodovalo se provedení a spolupráce koně s jezdcem. Koně jsou lovná zvěř, jejich de facto jediná obrana je útěk, a první reakcí je leknutí a splašení se. Většina překážek byla dělaná právě na to, aby se koně naučili nelekat se a důvěřovat jezdci. Pár tam bylo technických (couvání, úkroky, otočka ve vymezeném prostoru atd.), ale mezi nimi byl třeba přechod plachty — koně se hrozně bojí o nohy, a plachta, která šustí a navíc může skrývat pod sebou díru, je prostě nebezpečná. A co teprve, když vertikálně rozstříhaná plachta visí jako závěs a mírně povívá ve větru — projít takovým strašidlem je skutečně znamením ocelových koňských nervů. Další disciplíny byly houpací mostek (paleta na liště, která se zhoupne, když kůň přejde na druhý konec) — paleta duní, plus se hýbe. Průchod "myčkou" — hadice, které musí kůň tělem rozhrnout, asi jako dveře do saloonu, aby mohl projít. Zastavit v úzkém prostoru mezi dvěma barely na tak dlouho, aby jezdec dokázal zvednout předmět z jednoho barelu a přendat ho na druhý — koně nemají rádi stísněné prostory, jeden nikdy neví, co na ně ze strany skočí, když není kam uhnout (takhle loví smečka vlků).

Paradoxně pro Neda byla nejstrašidelnější poštovní schránka. Americká poštovní schránka je tunýlek, kterému se sklápí vpředu vrátka, aby se mohly vyndat noviny a dopisy. Když jsme trénovali vybírání pošty, schránka se naštvala a na Neda vyplivla vrátka v nečekaném okamžiku. Přesvědčit mého koně, že ho to fakt nesežere, mě pak stálo spoustu úsilí.
Závod s Nedem jela Velká Lisa — poníková maminka, která se stará o Neda v sobotu a je koňská začátečnice. V kategorii dospěláků byly vlastně jen dvě — Lisa s Nedem a Melanie s novým mustangem. Zajímavé je, že nakonec skončily se stejným počtem bodů — začátečnice jezdkyně na zkušeném koni a zkušená jezdkyně na koňském začátečníkovi.

V půlce června si pro Neda přijel Craig. Říkal mi, že Ned s ním nebude chtít jet, což jsem mu nevěřila. Ovšem Ned skutečně na Craiga klopil uši dozadu a při odjezdu v přívěsu řehtal, takže zřejmě se mu domů nechtělo. Když pak ale za další týden jela na pack station Monique (nedělní pomocnice), tak Ned se zase točil k ní zády a zpupně odkráčel po pastvině za koňskými kámoši. Vzhledem k tomu, že Ned už se počítá mezi koňské seniory, tak se moc nepředře, a já si fakt myslím, že je mu v horách lépe.

Pas de Deux.

Na ukázkovou hodinu přišli kamarádi (Noemi).

Voltiž
Nešťastné závody ve Woodside, o nichž se psalo v předchozím deníčku, měly dohru v tom, že se oddíl rozhodl stáhnout kulhavého Perche ze závodů po zbytek sezóny, aby byl čas vymyslet, co mu to teda chybí. Perche u týmu nahradil Cody, ovšem Cody je relativně nováček a navíc víc "drncá" než poloviční percheron Perch. Cody neudrží dlouho tempo (týmová sestava je pětiminutová), v kombinaci s drncáním to pro tým nevypadalo moc nadějně, takže trenérky vymyslely, že místo týmu holky pojedou pas de deux — dvojice. Lise se do toho moc nechtělo, a protože je jich v týmu sedm, tak jsem nahlásila trenérce, že Lisa bude klidně lichá — protože už má dvojku s tou dospělou Kate. Bohužel zranění Avy se zkomplikovalo a Ava nebude mít do regionálních přeborů dost času trénovat, takže minimálně na koni bude za ní Lisa zaskakovat.

Oddíl nakonec neodjel koncem června na závody do Petalumy, hlavní trenérka byla obhlídnout terén a pravila, že tam nemají bezpečné podmínky (povrch na voltiž by měl být o hodně měkčí, než jen písek jízdárny) a že tam svoje koně a svěřence nepošle. Místo toho nakonec oddíl pořádal hry pro členy a informační odpoledne pro jejich rodiče.

Pro nás z toho bylo náročné odpoledne, protože Lisa měla normální trénink (tři hodiny) následovaný dvěma hodinami ukázky. Usoudili jsme, že by to Lisa nemusela vydržet se zádama, a přivezli jsme ji na trénink až po jedné, po řádném obědě. Do toho poslední hodinu Lisina tréninku ještě běžela ukázková hodina zadarmo pro budoucí zájemce, na kterou Blanka přivedla Elišku a Noemi — alespoň jsem si měla během dlouhého odpoledne s kým popovídat.

Celooddílová sranda s nacvičováním akrobatických prvků nasucho.

Na barelu si můžou dvojice dovolit figury, které by na koni byly moc složité.

Informační závody pro rodiče byly zajímavější, než jsem čekala. Začalo se krátkým představením na koních. Pak hlavní trenérka Emma vysvětlovala co a jak se u voltiže hodnotí, a hlavně proč — většina požadavků se totiž odvíjí od bezpečnosti jezdce i koně. Zatímco my jsme poslouchali teorii a výklad, tak oddíl, rozdělený do tří náhodných týmů, secvičoval akrobatické sestavy a posléze byl rozlosovaný do dvojic, které měly za úkol přijít s minutu a půl dlouhou sestavou na barelu, s kterou půjdou do regionálních přeborů. Barelové části závodů jsou spíš pro zábavu, proto je ohromný nápad namixovat zkušenější a méně zkušené závodníky — děti se trochu víc seznámí v rámci oddílu, plus si vyzkoušejí něco nového. Nadchlo mě, že Lisa s Vidhi si nacvičují sestavu, vybraly si muziku, sehnaly kostým — a vše bez nějakých zásahů nebo řízení zvenčí či shora, takže je to o to víc baví.

Auta
Při jedné cestě nahoru do stájí se mi vypla v Subaru klimatizace a následně se začala škrábat nahoru ručička teploty motoru. Dojela jsem to, nechala auto vychladnout a dolů sjela bez problémů. Nechali jsme autu doplnit všechny možné tekutiny, nicméně problém se opakoval. I zkusili jsme vyměnit termostat a nakonec nezbývalo než konstatovat, že to je těsnění pod hlavou, které jsme tušili, ale doufali, že to nebude. Mezitím Sid se spolupracovníkem Petrem vymysleli, že Schrödingerův autobus nejspíš nestartuje kvůli startéru. Opravář Daniel dále poradil, že taková auta se startují kladivem — a skutečně — zatímco bylo Subaru v opravě, vyměnil Daniel startér u autobusu, čímž nám pořád zůstala dvě pojízdná auta. Ovšem asi nás čeká nákup nějakého dalšího vozidla — starý autobus má zhruba tři sta tisíc mil, a Subaru přes dvě stě, holt už jsou to plechoví důchodci.