Mladými slepicemi poklovaná slípka Vanilka žádá o azyl u kozenek.

Tom se Sidem vyrazili na balóny.

Kirkwood díky hromadám sněhu vyhlásil prodloužení sezóny o dva týdny, takže jsme se nakonec ještě vypravili o velikonoční neděli uzavřít sezónu. Pro pouštní dovolenou a voltiž jsme se od března na hory nedostali, tak tohle byla taková tečka za lyžováním. Neměli jsme velká očekávání; jen si trochu zajezdit, moc si v jarním měkkém sněhu neublížit a užít si poslední den na sněhu, než vypukne jarní a letní stanování. Takže veskrze příjemná a relaxující záležitost, až na to, že mě pak dva dny šíleně bolely nohy — nějak jsem si tuhle zimu zvykla na hromady sypkého sněhu, a jarní břečka mě na stará kolena překvapila. Obzvláště ta stará kolena nějak bolela.

Poslední dubnový víkend jsme byli pozváni na řeckou oslavu ortodoxních Velikonoc rodinou Tomovy kamarádky. Bohužel jsme se museli rozdělit — já jela s Tomem na oslavu do Sacramenta a Sid zůstával s Lisou doma, protože Lisa měla voltiž. Přituhuje závodní sezóna, a zmeškat nedělní tréninky znamená, že by Lisa nebyla ani na týmovém, ani na individuálním tréninku. A holkám letos chybí spousta praxe — napřed zrušená voltiž na podzim kvůli požárům, kdy se nedalo venku dýchat, pak vánoční prázdniny, pak zase blbé počasí a různé jiné akce voltižového klubu — a výsledek je poměrně tristní.

Lisa měla ten samý víkend významné závody.

V tmavé hale se za pošmourného počasí nedalo moc dobře fotit.

Na druhou květnovou neděli připadá svátek matek. Trenérka holek navrhovala, že i tento trénink by se mohl zrušit nebo přesunout, na což jí ovšem jedna matka odpověděla, že hodlá svůj svátek oslavit tím, že odloží děti na voltiži a půjde ve stájích na ochutnávku vína. Nakonec z toho byla příjemná odpolední sešlost matek — přinesly jsme si nějaké to občerstvení, zabraly stolek na zahrádce a v krásném jarním dni poslouchaly živou muziku, kterou takhle na neděli vinohrad stáje hostí.

Svátek matek se tu hrozně prožívá a v podstatě nikdo se neodváží něco v tomto termínu pořádat. Čili všechny květnové akce se pak nakupí o víkendu PO. Velké, důležité závody, navíc pořádané Lisiným oddílem, což znamená, že všechno, co má ruce a nohy, musí pomáhat s organizací. Dále Wings of History, den otevřených dveří na sanmartinském letišti, na který obvykle přijede Jeanne s Tomem z Jižní Dakoty, a na nějž je potřeba posádky na stavbu balónu a pomoc s turistickými vzlety na špagátě. Když mi pak ještě napsali z Nedových stájí, že pořádají den otevřených dveří tam, připadala jsem si jak středověký zločinec odsouzený ke čtvrcení.

Individuální volná jízda.

Soutěž na barelech pod střechou stodoly na seno.

Vyřešila jsem to tak, že stájového dne otevřených dveří jsme se zúčastnili zapůjčením ohrádky pro Shellyinu zoo. S Jeanne a Tomem jsme se sešli v pátek na večeři, a v sobotu jsme jim půjčili Sida a našeho Toma na pomoc s balóny. Já a Lisa jsme byly zasekaný s voltiží.

Večeři s Jeanne a Tomem jsme měli v Rose's at the Beach v Morgan Hillu v pět odpoledne (balóny i voltiž vyžadovaly brzké vstávání, takže i večeře byla brzká). Akce se vydařila, bylo fajn posedět a pohovořit s přáteli v méně chaotickém prostředí, než je balónový závod. A jídlo bylo vynikající a restaurace má příjemnou atmosféru, takže samá pozitiva.

V sobotu kluci vstávali ve tři čtvrtě na pět, my s Lisou o hodinu později. To už bylo jasné, že je zaděláno na průšvih — předpověď nekompromisně slibovala už kolem poledne déšť. Kromě teplého oblečení, bund a deštníků, se na poslední chvíli měnilo i časování závodů tak, aby se co nejvíc jízd vměstnalo do kryté jízdárny a co nejvíc jich proběhlo během soboty dopoledne. Krytá jízdárna měla být původně využitá pro malé holky z nejnižších kategorií, a nejlepší čísla se měla jet na voltižovém kruhu, který má nový povrch (celou zimu se přestavoval) a tribuny ve stráni, takže je atraktivní pro diváky.

Lisa a Kate.

Sid cestou na služebku do Texasu vyfotil Racetrack v Death Valley.

Ovšem bláznivé počasí všechno změnilo. Abych upřesnila — v Kalifornii od dubna do října NIKDY neprší, vlhký monzun nastává v zimních měsících. Letos je ovšem všechno jinak, což značně zkomplikovalo všechny plány. Stáje nemají žádné haly a tělocvičny a sedlovny, většina činností se odehrává venku, protože skoro nikdy nemrzne a prší obvykle přímořským způsobem, že přijde přeháňka a je zase klid. Tělocvičnu s barely mají holky zastřešenou, ale ze dvou stran otevřenou živlům. Pak mají tedy ještě jednu tělocvičnu, velikosti nejmenší stavební buňky, kam se vejde jeden barel a vesměs se používá jako skladiště.

Kromě vlastních závodů bylo tudíž ještě potřeba umístit někam pod střechu jednotlivé oddíly, aby měly místo na převlíkání a rozcvičení, takže byli rozstrkaní po stodolách a přístřešcích, nebo se ukrývali pod střechou jízdárny.

Lisa měla mít všechny jízdy během soboty; já jsem se upsala, že dopoledne budu mít na starosti sbírání koňských kobližek ze závodní manéže — vybrala jsem si tu, kde jezdila Lisa, takže jsem viděla všechny jízdy. Holky měly trochu pech, že díky dešti nezačínaly na barelech, ale rovnou na koních, takže byly méně rozcvičené, ale zvládly to výborně. Dokonce měla Lisa nakonec spoustu obecenstva — z balónů přijel Sid s Tomem, ze Sacramenta Tomova kamarádka s rodinou, Lisina školní kamarádka Lucy, ve stájích jsem potkala rodinu Petry, s kterou se známe ještě kdysi z poníkového kroužku, a našla nás i Cathy s Lisinou kamarádkou Rose. Pravda, ne u všeho obecenstva jsme zvládli informovat o náhlých změnách programu, takže na Lisinu volnou jízdu se sešlo méně lidí, než na tým, ale pochybuju, že Lisa měla čas něco takového zaregistrovat.

Vydry na Moss Landing.

Soutěž ve Woodside, na narychlo půjčené kobylce Jacy.

Po Lisiných jízdách šla většina lidí na oběd, já musela dokončit šichtu, ale nakonec jsem se k jídlu taky dostala. To už pršelo a návštěvy se začaly rozprchávat. Dobře udělaly, mezi jedenáctou dopoledne a třetí odpoledne klesla teplota z příjemných dvaceti na pouhých osm, takže odpolední část závodů byla velmi nepříjemná — my, bafuňáři, jsme se mohli alespoň balit do bund, ale závodníci se museli svlíkat do tenkých lycrových dresíků a přebíhat v bahně a potocích vody a bouřkách mezi přístřešky a jsem si jistá, že Lisa nebyla jediná, kdo to nakonec odmarodil.

Odpolední část měla Lisa jen na barelu, v kryté jízdárně pokračovaly vyšší soutěže. Já jsem opět pomáhala, hlídala jsem "bránu" — řadila jsem a organizovala jednotlivé závodníky dle startovní listiny a řešila s rozhodčí a obsluhou doprovodné hudby všechny změny. Díky zoufalé snaze nacpat všechny pod střechu se vyskytly konflikty v rozpisu — a někteří závodníci nestíhali přebíhat mezi koňskou částí a barely, takže se různě měnila pořadí. Do toho rozhodčí nemůže přeskakovat mezi kategoriemi, takže se vyskytly prostoje, kdy se čekalo, až poslední účastník dané kategorie dokončí jízdu na koni a seběhne k barelu, kde mezitím se mezitím třásla převlečená a připravená další kategorie, která ovšem nemohla v prostoji nastoupit.

Výměna nohou.

Daenerys.

A protože jsem masochista, nechala jsem se ukecat, že přijdu pomáhat ještě i v neděli, ač Lisa už nezávodila. Jediné pozitivum bylo, že už jsem se nemusela obávat, kde se mi třese zimou Lisa a mohla jsem si i poklábosit s ostatními matkami a viděla jsem část jízd vyšší soutěže. Počasí bylo stále šílené, chvílemi průtrže takové, že v kryté jízdárně nebyla slyšet hudba ani hlasatel. Když jsem se nakonec odpoledne dopotácela domů, trvalo mi pak ještě tři dny, než jsem se přestala náhodně třást zimou nebo oblívat potem. Prostě jsme tady, v Kalifornii, koncem května pořádně a nečekaně vymrzli.

Bohužel studené počasí se protáhlo o další týden, což je náš první třídenní, kempovací Memorial Day. Předpověď na mrazivé noci a sněhové přeháňky přes den nezněla vůbec lákavě, takže jsme zůstali doma. Lisa už byla skolená chorobou po mrazivých závodech, takže nakonec ani na voltiž nešla. My, zbytek rodiny, jsme si udělali v sobotu výlet do Feltonu, v neděli jsem jen oběhla zvěř, a v pondělí jsme jeli do Sacramenta za Tomovou kamarádkou Ari. S tou jsme si udělali výlet kolem Folsom Lake, takže jsme viděli zase trochu jinou krajinu a u jezera bylo příjemně.

Holky řeší s trenérkou na poslední chvíli, jak předělat sestavu, aby fungovala s náhradnicí a na neznámém koni.

Apollo je na menší holky příliš vysoko.

Sotva se Lisa trošku vyhrabala z choroby, čekaly ji další závody. Počasí přešlo z tuhé zimy do léta, ale naštěstí jsou stáje ve Woodside v podhůří a poměrně větrné, a mají zastřešenou jízdárnu se zastíněnými tribunami, takže se to dalo vydržet. Průšvihy těchto závodů nebyly v nepřízni počasí, ale vyvíjely se postupně. Napřed na Avu, takto druhou největší a nejstarší holku v týmu po Lise, šlápnul v úterý před závody kůň — nemohla nastoupit kvůli úrazu. Při rozcvičování týmového koně Perche na místě před závody se ukázalo, že začal kulhat a ani on nemůže nastoupit. Trenérka cvalového týmu nakonec holkám půjčila na individuální a povinné sestavy svojí kobylku Jacy, takže holky odjely základní věci na koni, na kterém nikdy před tím nejezdily. To, že Lisa skončila šestá z třiadvaceti v povinných sestavách a třináctá ve volné jízdě, je na neznámém koni obrovský úspěch.

Jacy je ovšem příliš malá na týmovou jízdu, kdy mají na koni být až tři jezdci současně, takže osud týmu byl nějakou dobu nejasný, až nakonec hlavní trenérka Emma někde vykouzlila Apolla, obrovského bílého koně od oddílu z Webb Ranch. Kromě toho, že holky musely na poslední chvíli předělat sestavu tak, aby fungovala jen s jednou velkou holku, zatímco zbytek jsou prďolky, tak se ještě musely seznámit s novým koněm. Apollo je úžasný mazel, trpělivý, klidný a hrozně hodný — ovšem mnohem větší než Perch. Nakonec týmová volná jízda selhala na tom, že nejmenším holkám se muselo na koně dopomáhat a tím se diskvalifikovaly. Pozitivní na tom celém průšvihu je alespoň to, že holky nakonec jely a účastnily se. Na voltiži mě nepřestává fascinovat, že si oddíly pomáhají a půjčují si navzájem koně. Když se uprostřed závodů rozkulhal Uffa, kůň C týmu, tak holky dojely volné jízdy na Andantovi, zapůjčenému od klubu až z Utahu. Loni to byl náš oddíl, který půjčoval koně, letos jsme si to teda vybrali zpět ve velkém.

Červená Karkulka, myslivec a vlk.

Dobře to dopadlo, myslivec přemohl zlého vlka.

Tím, že jsem nemusela na těhle závodech s ničím pomáhat, mohla jsem v přestávkách mezi Lisinými šesti jízdami koukat na ty nejlepší, včetně reprezentace, kterou jsem na předchozích závodech nestihla. Lisa se dívala s ostatníma holkama (co s nudnou matkou, že), pro ni to bylo zajímavější o to, že některé závodníky zná osobně. Některé holky jsou původně z našeho oddílu, ale voltiž je tak malá komunita, že se špičkové týmy musí nakombinovávat z více stran, takže závodníci různě oscilují mezi oddíly. Přestože reprezentační tým měl nejimpresivnější vystoupení, osobně se mně nakonec nejvíc líbila Červená Karkulka od Pacific Coast Vaulters. I když se tam holky v jednom momentě sesypaly z koně, tak se to obešlo bez úrazu, a jejich sestava, podbarvená strašidelnou hudbou, měla ucelený příběh až po zabití zlého vlka hrdinným myslivcem.

Na Lisu ten den vyšel černý Petr — s Kate měly ještě úplně poslední vystoupení závodů na barelu, které mělo být v pět, skončilo až v půl šesté. To už jsme byly s Lisou obě totálně vyčerpané, jen jsme skočily do auta, Lisa v trikotu bez převlíkání — a jak jsem se snažila odjet co nejrychleji, tak jsem nacouvala do dalšího auta. Teď nás čeká ještě pakárna s pojišťovnou. Tohle se mi nestalo už dlouho — na druhou stranu, každý den jezdím po nechvalně proslulé dálnici číslo sedmnáct, kde v deštivých dnech pravidelně vídám auta na střeše za zatáčkou Big Moody, takže pokud jsem si tu svou nehodu vybrala odřeným nárazníkem a promáčklým blatníkem u druhého auta, tak je to asi dobře. Vzápětí jsem přejela odbočku z dálnice, tudíž jsme si s Lisou trochu zajely. Když jsem pak doma pustili šroťák v kuchyňském dřezu, byla v něm chycená lžička. Usoudila jsem, že tento den bude nejlepší zalézt si do postele a už raději nic nedělat.