předchozí domů
Jeden Cirkus za druhým
7. března - 16. dubna 2019
Cirque du Soleil - kytičky - Díra ve zdi - Hobiti - Calico nádrže - Alabama Hills - závody ve voltiži
pište English

Rozkvetlé kopce.
Rozkvetlé kopce v jižní Kalifornii.
Divoký zajíc.
Divoký zajíc v Mohavské poušti.
Konec března přinesl moje narozeniny. Jedna pozitivní věc na nich byla, že ještě pořád nezačínají pětkou. Druhé pozitivum bylo věcí náhody. Kolegyně voltižová matka zjistila, že se k nám do v San Jose dostaví Cirque du Soleil, a že při zakoupení dvanácti vstupenek se nabízí dvacetiprocentní sleva — a lístky zajistila právě na mé narozeniny. Cirque jsem chtěla už dávno vidět, ale buď jsme vždycky propásli jejich turné u nás v Bay Area, nebo jsme neměli hlídaní pro naše (tenkrát) malé děti, a nebo jsme projížděli jejich domovské město Las Vegas narychlo a neplánovaně. Po devatenácti letech jsem se tedy konečně dostala na představení.

Velkolepou show asi není potřeba popisovat, stejně bych asi nevystihla vše. Mrzí mě jedna věc — že nejsou nikde zveřejněná jména účinkujících. Možná se cirkus nepovažuje za takové umění jako třeba klasický balet, ale určitě je za triky a čísly spousta potu a krve. Každá třetiřadá hollywoodská hvězdička má jméno v titulkách, a tady nic.
 
Skály vypadají jako Ementál.
Díry ve zdi: skály vypadají jako Ementál.
Skalní prolejzačka.
Díra ve zdi: Skalní prolejzačka.
Lisa představení sledovala velmi pečlivě a napjatě — sama má trochu náhled do světa, kde se potkává umění se sportem — volné jízdy ve voltiži kombinují hudbu, kostýmy a umělecké vyjádření, s přísně a specificky hodnocenými figurami. A s momenty, kdy vaše zdraví (a možná i život) závisí na partnerech v týmu. Lise se show velmi líbila — akorát teď máme problém, protože místo studia veteriny zvažuje útěk k cirkusu.

Jarní prázdniny jsme chtěli strávit v poušti a v suchu, ne v metrech sněhu, kterého jsme si užili za zimu spoustu. Ovšem původní nápad, že pojedeme do národního parku Zion, jsme museli zavrhnout — kvůli sněhu a sesuvům půdy rangeři zavřeli naše oblíbené stezky — a trmácet se takovou dálku a platit hotely na to, abychom mohli skály fotit z parkoviště, nám přišlo zbytečné. Takže jsme zkrátili cestovní plán jen na Vegas a Údolí Smrti, čím jsme se dostali na pět dní, a tím vyšla Lise možnost být na nedělních trénincích voltiže.

V pondělí jsme to vzali přes Paso Robles, s klasickým obědem v Basil Thai, kde si nás servírka stále pamatuje, i když naše návštěvy v posledních letech zřídly. Posilněni jsme pokračovali do Los Padres, střílet. Jeden z koníčků, na které v poslední době taky nezbývalo moc času. Největší atrakcí téhle cesty byly ale kytičky. Dubová savana, kterou normálně známe porostlou suchou zlatavou trávou, měla najednou jarní zelenou pokrývku obohacenou různobarevnými květy, které přilákaly nejen hmyz, ale i překvapivě velké davy turistů (překvapivé proto, že byl všední den).
 
Calico Tanks.
Calico Tanks.
Kaňonek pod Zabriskie.
Kaňonek pod Zabriskie.
Hotel jsme měli zamluvený v Tehachapi, Sid s Tomem chtěli na pizzu, my s Lisou jsme se hodlaly jen tak svalit do postele (sezení v autě v kombinaci s uzobáváním svačinek nám oběma způsobuje nechutenství), ale když mi Sid volal, že v té nové pizzerii mají dobré pivo, nechala jsem se ukecat na jedno či dvě.

V úterý jsme zamířili k Hobitům do Vegas, přes Kelso a Díru ve skále. Trochu jsme doufali, že pokvetou i kaktusky v poušti, ale ty jsme zjevně zmeškali. Ne, že by toho v poušti nekvetla spousta, ale pouštní keře mají velmi nenápadné květy a obvykle jsme je našli jen podle bzučení hmyzu. Výlet skalami s dírami jak v Ementálu s průlezem průrvou nám letos zpestřil zajíc, který se i nechal vyfotografovat.

Uplacírovali jsme se na hotelu a šli na večeři a kus řeči (a pivo) s Hobity. U toho jsme zjistili, že jsme vlastně ve Vegas nebyli přes dva roky — naposledy o vánocích 2016; nějak ten čas běží čím dál tím rychleji. Hotel jsme měli na dvě noci, abychom se trochu oprostili od neustálého sezení v autě — a taky abychom v klidu stihli výlet do Red Rock. Lisa žádala výlet na Calico Tanks, za což jsme byli velmi rádi — dokud puberťáci jsou nejen ochotní s rodiči na výlety jezdit, ale i si sami žádají určitých atrakcí, tak je to furt dobrý. Večer jsme šli na thajskou kuchyni, opět s přáteli, a ve čtvrtek ráno vyráželi zčerstva do Údolí Smrti.
 
V kaňonku.
V kaňonku.
Osmdesát šest metrů pod hladinou moře.
Osmdesát šest metrů pod hladinou moře.
Stejně jako Zion NP, bylo i Death Valley postižené záplavami a následnými uzavírkami. Nejvíc nás mrzel Mosaic Canyon, kde jsme taky už pár let nebyli a chtěli si ho znovu projít. Jak jsme se vraceli k autu ze Zabriskie Point, všimla jsem si v poušti obrovského suchého koryta, které se ztrácelo do skal pod Zabriskie. Když jsme se vydali po stopách téhle záplavy, našli jsme miniaturní kaňonek nově vyhloubený ve skále stejným způsobem jako Mosaic Canyon. Kousek se nám podařilo projít, zastavil nás až třímetrový schod — zpět nahoru bychom se nedostali a na túru až k dolní silnici jsme nebyli vybavení.

Naší další zastávkou byl Badwater, šestaosmdesát metrů podmořské hloubky, který byl dlouho považován za nejnižší místo na západní polokouli. Zjistili jsme totiž, že naše děti tam byly pouze jednou, a to v předškolním věku, tak jsme se jim rozhodli rozšířit obzory. Vzhledem k tomu, že to byl nápad nudných a trapných rodičů, tak se to nesetkalo s takovým nadšením a ochotou jako Calico Tanks, ale nakonec jsme všichni došli po vydusané cestě až do míst méně vydusaných, kde byly vidět solné bazénky.
 
Tenhle pohled na Sierru se mi nikdy neomrzí.
Tenhle pohled na Sierru se mi nikdy neomrzí.
Malý oblouk.
Malý oblouk v Alabama Hills.
Večer jsme zakotvili v Lone Pine, v našem oblíbeném hotelu Frontier (Best Western). Chlubí se obrovskými pokoji, vyhlídkou na zasněženou Sierru s Lone Pine Peak a Mt. Whitney přes pastviny s černými krávami, jakož i výbornou snídaní; my si k tomu přidáváme čínskou večeři v "Kolotoči", do kterého se díky přátelskému majiteli vždycky vejde spousta hostů. To všechno na mě dýchlo pohodou. Lone Pine takhle v zimě, mimo sezónu, je moje oblíbené místo. Ráno jsme mohli splnit puberťákům další přání a navštívit Alabama Hills. Tentokrát jsme nelezli, ale šli na procházku k Moebiově oblouku. Místy jsme se mezi skalami rozdělovali a zase nacházeli, děti lezly na vršky dostupných skalek a taky jsme fotili jak diví. Není divu, že Alabama Hills jsou tak oblíbené filmaři — bizarní skalní útvary s pozadím zasněžených hor jsou velmi fotogenické.
Pak už nám zbývalo jen skočit do auta a natáhnout těch sedm hodin za volantem, abychom byli na večeři doma.

Bohužel já jsem výlet odnesla zánětem dutin, což mě vyřadilo na dva týdny z provozu. Napřed pár dní, kdy jsem doufala, že to přejde, pak návštěva zubařky, která mě ujišťovala, že zuby mě nebolí, a nakonec tedy obvoďačka a antibiotika na deset dní. Během své neschopnosti jsem zvládla objednat veterinářku ke kozám. Koza rohatá, Hazel, pořád kulhala, takže pro ni Toni chtěla obstřik, a já jsem se přidala s Večernicí, u které jsem chtěla potvrdit či vyvrátit březost. Bohužel, ultrazvuk ukázal — či spíš neukázal — že koza těhotná není. To, že nebudeme mít kůzlata, bylo zklamání. Na druhou stranu — můžeme se radovat, že nám ubudou stresy.
 
Moebiův oblouk.
Moebiův oblouk v Alabama Hills.
Lisa zahajuje volnou sestavu dvojic hlavou dolů.
Lisa zahajuje volnou sestavu dvojic hlavou dolů.
Tím, že do chlívku nepřibudou kůzlata, mohla jsem nabídnout útulek starému kohoutovi Redovi a dvěma starším slípkám. Toni tvrdí, že Redovi je zhruba jedenáct let, a loňský mladý kohout začal Reda moc masit (oni pověstní dva kohouti na jednom smetišti). Ovšem Red a staré slípky jsou oblíbené u malých táborníků a oslavenců, jsou ochočení, nechají se zvedat a chovat a hladit, takže svou užitnou hodnotu ještě stále neztratili. Byla jsem trochu nervózní z toho, co na slepice budou říkat kozenky, ale zdá se, že se jim přítomnost slepic líbí. Zatím tedy nejdou tak daleko jako Brownie, aby vozily slepice na zádech, ale přijdou mi spokojenější — inu, je to o tři páry očí sledujících případné šelmy více, a tři zobáky můžou spustit pěkný poplach.

Lisina voltiž se mezitím konečně dokodrcala k prvním závodům, byť jen barelovým. Bohužel se mezitím rozpadl dospělácký tým, protože jedna ženská se odstěhovala a Thibault si zlomil ruku. Naštěstí hlavní trenérka podpořila Lisu a zbylou závodnici Kate v tom, že si "holky" secvičily duo. Kate je dospělá, určitě alespoň dvakrát tak stará co Lisa, hrozně milá, a Lise zjevně prospívá, že je braná taky za velkou. Takže se Lisa měla na závodech na co těšit. Do toho ovšem Lisa asi tři týdny před závody přišla s tím, že nebude mít jako individuální téma Růžového Pantera, ale že chce něco "méně dětského" a nakonec si vybrala Hru o Trůny. No já vím, není to úplně seriál pro děti, ale ona se nás jaksi neptala, než ho začala sledovat. A asi se můžu utěšovat tím, že si ze vší té krvavé řeže a různých psychopatů vybrala Daenerys Targaryen — princeznu vyrůstající tajně v exilu, vlastnící tři draky. Tahle změna znamenala urychleně vyměnit doprovodnou hudbu a najít kostým. To je fuška, když nechceme platit stovky dolarů za zakázkový dres (nechceme), najít něco tématicky vhodného v konfekčních tanečních kolekcích, a ještě zvládnout trikot objednat a doufat, že přijde včas a že se trefíme s velikostí.
 
Dračí princezna.
Dračí princezna.
Volná sestava.
Volná sestava.
Závodní maratón začínal vstáváním před sedmou, postupně nám do autobusu přibyla Ava s maminkou a posléze trenérka holek — závody se konají v malinkaté soukromé stáji, kde není parkování, takže jsme se museli vejít do co nejméně aut. Pak klasika — česání, převlíkání, hledání registračních čísel, shánění malých holek a pak nástup na povinné sestavy. Tyto závody byly relativně milosrdné, povinné sestavy se předváděly dopoledne, takže holky mohly zůstat v oddílových dresech. Pořád ještě nerozumím tomu, proč se musí povinné dělat dvakrát či třikrát za závod, ale zjevně jsou to různé sestavy a nějaký důmysl v tom asi je.

Během dopoledne a polední pauzy navíc probíhal mezioddílový velikonoční sranda závod, rodiče odpovídali (bez Googlu) na různé otázky z všeobecných znalostí, závodníci běhali štafetu s velikonočními gumovými kuřátky na lžičce a trenéři měli lovit jablka ze sudu z vodou (bez pomoci rukou). Náš oddíl vyhrál "zlaté vejce" — a hlavní cena je překvapivě hodnotná — trénink s Kristiánem Robertsem (až se tento vrátí ze šampionátu ve Francii).
 
Týmové téma jsou (pro změnu) draci.
Týmové téma jsou (pro změnu) draci.
Stojka.
Stojka.
Ovšem polední závody rozpumpovaly už tak hyperaktivní závodnice (zvlášť ty mladší), že odpolední volné sestavy probíhaly za ještě většího pobíhání a zmatkování. Lisině skupině navíc vycházelo osm minut na převlečení mezi individuální a týmovou sestavou. Naštěstí Lisa převlíká jen vrchní trikot, zůstávají jí pod ním krasobruslařské punčocháče, které se fakt nedají obléct moc rychle.

Po týmové sestavě došlo k adrenalinové kocovině — holky odpadaly jedna po druhé. Lisa chtěla zůstat, dokud se nevyvěsí výsledky. V povinných sestavách skončila třetí ze sedmnácti, v individuální volné sestavě pátá z patnácti. V dvojicích byly s Kate třetí (ovšem z pouhých čtyř), a tým skončil poslední (čtvrtý ze čtyř) — to jsme vcelku čekali, holt je tam hodně nováčků a malých holek — důležité je, že si holky zazávodí a něco se naučí. Celkově to byly poměrně úspěšné závody, a příjemný rozjezd sezóny, příští kolo už bude na koních.


předchozí domů pište nám English