předchozí domů následující
Sněží
26. prosince 2018 - 6. března 2019
Spousta bílého nadělení - kůň bez dozoru - zimní kozy
pište English

Ned dorazil až po Silvestru.
Ned dorazil až po Silvestru.
Pohled z hřebene Kirkwoodu na západ.
Pohled z hřebene Kirkwoodu na západ.
Na Silvestra jsme měli naplánované lyžování s Igorem na Kirkwoodu. Rezort pořádá ohňostroj a sjezd s pochodněmi, pěkně hned po setmění, takže zarytí sportovci a staří páprdové (jako já) můžou být klidně už v deset v posteli. Zamluvili jsme motel ve Woodfords u starého Rona, a v pondělí jednatřicátého vyrazili z domova.

Cesta nám obvykle zabere dopoledne, ale při pohledu na předpověď (mínus osm a větrno), jsme si říkali, že nám vůbec nebude vadit lyžovat jen odpoledne. Mno, už na parkovišti se do nás zakousnul ledový vítr takovým způsobem, že jsme se museli hodně hecovat, abychom vůbec vykročili k vleku. Dlouhé vleky nejezdily kvůli nárazovému vichru na vrcholcích; dalo se vyjet jen do půlky — a i to stačilo k tomu, abychom sesedali s cvakajícími zuby. Po pěti jízdách jsem i já uznala, že tohle je prostě blbost a že bude lepší jet se zabydlet na hotel a sejít se s Igorem (mimochodem — ani Rusové nepovažovali toto počasí za vhodné k lyžování!).
 
V horách napadly hromady sněhu.
V horách napadly hromady sněhu.
U nás se větší množství srážek projevuje především zelenou travičkou.
U nás se větší množství srážek projevuje především zelenou travičkou.
Na hotelu jsme časem rozmrzli a zároveň zjistili z webovky Kirkwoodu, že se večerní ohňostroj i sjezd ruší — což nebylo vůbec překvapivé. Upřímně, i kdyby se nerušilo, pochybuji, že bychom byli natolik pomýlení, abychom šli stát v noci na hodinu na svah v tak šíleném větru a mrazu. Pravda, odpoledne a večer na hotelu se zdály poměrně dlouhými, děti chvilku zkoušely dělat táborák, ale ani u ohně se vydržet nedalo.

První den roku dva tisíce devatenáct byl o něco málo přívětivější. Na Kirkwoodu pořád ještě nejely všechny vleky, ale sníh byl nafoukaný do příjemných měkkých závějí. Vítr se trochu uklidnil, a tak jsme se vrátili na svah i po obědě. Překvapením dne byl ovšem text od Craiga, že mi "zítra přiveze koně". Celý podzim jsme totiž nedokázali najít vhodný termín, kdy by se Craig mohl vypravit osm set kilometrů na otočku a já přitom zrovna pobývala v Kalifornii (a ne třeba v Evropě) a mohla si převzít Neda. Kolem Vánoc jsem mu zkoušela telefonovat, ale nedovolala jsem se (byli na dovolený), tak jsem to prostě za letošní sezónu vzdala s tím, že holt ušetříme. A do toho takovýhle překvápko.

I začala jsem organizovat, zda by Nedouška od Craiga nepřevzala manažerka stájí Pam, protože my měli zaplacené lyžování, ubytování, Sid vybranou dovolenou a tak dále. Pam odsouhlasila převzetí, Craig odsouhlasil, že Neda předá, a já se modlila, aby všechno klaplo, a organizovala Nedovi návštěvy na obveselení, než dorazím z hor já. Také jsem zkoušela zorganizovat, že bychom se s Craigem sešli někde cestou — nejjednodušší trasa od něj do Bay Area je právě po osmaosmdesátce, na které se nacházel náš motel i Kirkwood. Tenhle plán nám ovšem narušil Ned, který prý ráno Craiga prohnal po pastvině a ani na vysvětlovaní, že jede do zimních lázní, nedbal a odmítal se nechat chytit. Vyráželi do hor s takovým zpožděním, že my jsme byli už dávno na svahu.
 
Tom v Thundersaddle.
Tom v Thundersaddle.
Zatmění Měsíce.
Zatmění Měsíce.
Převoz Neda jsem zařizovala takhle složitě i proto, že dle předpovědi to vypadalo v dalším týdnu na pěknou melu, a nejspíš by koně protáhnout přes průsmyky nešlo. Takhle Craigovi vyšlo na cestu slušné počasí — i na Kirkwoodu, v dvou a půl tisících metrech, bylo natolik pěkně, že jsme se odvážili stáhnout rukavice a něco fotit. A taky jsme mohli konečně trochu projet na lyžích místa na zadní straně hory, Thundersaddle a všeliké terény. Ve čtvrtek večer jsme si dali večeři v Mindenu a v pátek jsme lyžovali ještě cestou domů. Víkend jsme nechtěli riskovat, nějak jsme příliš rozmazlení lyžováním všedního dne, kdy se dá zaparkovat hned u vleku a nejsou nikde fronty. A taky jsem, samozřejmě, spěchala za koněm.
 
Subaru slaví výročí.
Subaru slaví výročí.
Vjezd do kozích stájí.
Vjezd do kozích stájí.
Musím přiznat, že letos se Ned zdál mnohem méně nadšený ze stěhování. Určitě v tom hrálo roli to, že přijel mezi neznámé lidi (já byla na horách) a do nového prostředí — na tuhle sezónu jsem pro něj získala paddock "v kotli" — uprostřed stájí, vedle jeho kámoše Cashe. Tři předchozí sezóny bydlel Ned na detašovaném pracovišti na kopečku nad stájemi. Mělo to své výhody, například jsem ho mohla vypustit do trávy před paddockem se pást, ale i nevýhody. Čtyři paddocky pro sedm koní jsou v dohledu rušné okresky, a MIMO dohled ze zbytku stájí, takže člověk stále trne, kdy mu nějací dobrosrdeční krmičové přivedou koně ke kolice (ne, koně fakt nepotřebují mrkve a jablka, a už vůbec ne chleby, natož kostky cukru) a jak dlouho bude trvat, než si někdo všimne, že je kůň zraněný či nemocný. Uprostřed stájí, kde denně prochází spousta koňáků, si obvykle lidi všimnou úrazů, nadšených krmících rodinek bez doprovodu, spadaných plotů, prázdných napáječek a podobných průšvihů. Během ledna jsem se stihla nachomýtnout k bezvládné kobyle zamotané do hrazení (přežila to — měla jen nějaké stehy), staré kobyle, která si lehla na sluníčko do kopce a pak nemohla vstát, a k dvojímu spadlému hrazení (jedno u Neda).
 
Santa Cruz Mountains.
Santa Cruz Mountains.
Kozu sánskou sníh nezkrušil.
Kozu sánskou sníh nezkrušil.
Druhý důvod, proč Ned asi nebyl ze stěhování nadšený, vidím v tom, že letos přijel fakt pozdě — a byl tudíž příliš dlouho na pastvině u Craiga. Poflakování se s kámošema, bez práce a povinností Nedovi rozhodně vyhovuje — ale bohužel v jeho věku mu moc neprospívá. Nedovi přerůstají kopyta dopředu, má tenkou rohovinu na chodidle a potřebuje pravidelnou péči podkováře. Takže má prostě smůlu, místo flákárny má přes zimu sice lázně, ale s léčebným programem, pravidelnou pedikůrou a cvičením.

Jen co jsem dala, za výrazné a drahé spolupráce kováře a veterinářky, Nedovi do kupy nohy, rozhodl se koníček, že se mu intenzivní péče líbí, a pořídil si šílený otok na břiše. Začalo to lysinou velikosti dlaně, která se ale rozlezla do velikosti předloktí a orámovala se šíleným otokem. Zpočátku jsem byla klidná, koně holt jsou občas pokousaní od hmyzáků, a obvykle to přejde — ale jak se to zhoršovalo, došlo zase na vetku a chemii. No, alespoň zkoukla Nedovu proleženinu — jak se zvedá na relativně tvrdém podkladu, tak si odírá pořád dokola hlezno. Vetka pravila, že můžu zkusit pořídit nějaké návleky — a nebo že to mám přelepit tejpovkou. Tak mám koně spraveného páskou za pár centů, a zdá se, že to funguje. Taky jsem Nedovi pořídila do paddocku hromadu cedrových pilin na měkké poleženíčko. Už jen telku a nějaké švarné ošetřovatelky a má to fakt jak v lázních. Doufám, že si Ned tímto vybral choroby a problémy, a že se vrátí do stádia pouze průměrně drahého koně.
 
Palma.
Palma.
Sněhulák na zeměpisné šířce Alžírska.
Sněhulák na zeměpisné šířce Alžírska.
Mezitím přitvrdila příroda a nadělila nám nadprůměrné srážky — natolik nadprůměrné, že si toho všimli pomalu už i politici, a zdá se, že Kalifornie přestala být oficiálně ve stavu katastrofálního sucha. Už loni nasněžilo v horách bratru třináct metrů, letos jsme na této metě byli začátkem března. Samozřejmě, že sněhová nadílka je fajn, ale v důsledku komplikuje lyžování stejně, jako nedostatek sněhu. Možná i více — zavřené silnice i lyžařská střediska nám nedávají tolik možností využít sezónní permice. Naštěstí jsme chytli docela dobré okno v době pololetních prázdnin, které mají naše děti logicky na konci ledna, a zvládli jsme si odskočit na tři dny mezi bouřema a prolyžovat si Kirkwood skrz naskrz. Trochu jsme museli hledat dobrá místa, kde sníh nestačil na povrchu odtát a namrznout, případně být odfoukán. Dost nás nakrklo, když jsme ve čtvrtek našli nádhernou, prašanem zasypanou sjezdovku — a v pátek byla přes ní vyfrézovaná cesta do dvoumetrové hloubky — a to dvakrát přes dvě různé sjezdovky. Do teď jsem účel tohoto nepochopila — leda, že by účelem bylo nasrání lyžařů.

Při návratu domů z hor jsme měli na tachometru Subaru 199 999 mil. Ne, nehecla jsem se k cestě kolem bloku, abych to dotočila na rovné dvě stovky tisíc, na to jsem byla příliš unavená. Jako jsme rádi, že se vozík dožívá takového kulatého výročí, ale trochu se bojíme, aby se nevydal na cestu Schrödingerova autobusu.
 
Brownie má na sníh svůj názor.
Brownie má na sníh svůj názor.
Cesta na Kirkwood.
Cesta na Kirkwood.
Sněhem zasypané hory se zřejmě přírodě nezdály jako dostatečně unikátní a nadělila sníh i tady k nám. Pravda, až od nějakých čtyř set metrů, tudíž přímo u domečku nesněžilo, ale u kozenek o deset kiláků dále už se dal i sněhulák postavit. Nakonec z toho byla v kozích stájích taková neplánovaná ranní párty s kávou a smaženými vajíčky. I dospělí se dokážou radovat z pár palců nečekaného sněhu! Kozenky byly mnohem méně nadšené, až na Sheilu, kozu Sánskou. Sánské kozy byly původně chované v Alpách a sníh je nezkruší. Sheila, vyrostlá v Kalifornii, sníh nejspíš nikdy neviděla; byla z něj u vytržení a neustále jej olizovala.

Většina ostatních škol má prázdniny v únoru, v návaznosti na Presidents Day (volné pondělí), a ti měli méně štěstí. V pátek a v sobotu byla otevřená jen jediná silnice do hor — padesátka — kde na zhruba padesáti kilometrech přes hory strávily tisíce lidí šest až devět hodin, protože jinak byla uzavřená dálnice osmdesátka, i kirkwoodská silnice číslo osmdesát osm. Ti, kteří měli zamluvené bydlení a lyžování, ať už v Sierře či dál na východě (Utah), měli v podstatě jen tuto možnost. My jsme ten průšvih sledovali z tepla pohodlí domova, na internetu i ze zpráv kamarádů uvězněných na cestě. Největší problém nebyl nedostatek oblečení či jídla — ale klasické "kam s tím" — tj. kam jít na záchod, když stojíte s autem v padesátikilometrové koloně, uvěznění na silnici třímetrovým sněhovým valem, kilometry a kilometry vzdáleni civilizaci. Vyběhnout do lesa, kde je sněhu po pás, pravda, není moc praktické.
 
Tomova zelená přilba.
Tomova zelená přilba.
Parta na Kirkwoodu.
Parta na Kirkwoodu.
My jsme vyčkali až do úterka, kdy přestalo padat bílé svinstvo, a pak i silničáři naznali, že by mohli otevřít více než jeden průsmyk, a vydali se na Kirkwood se Sidem. Sami. Děti se tvářily, že mají spoustu školních úkolů, ale já z toho měla pocit, že mají spíš potřebu být samy doma. S domácí školou a s maminkou neustále za zadkem se osamostatňuje těžko. Usoudili jsme, že jim tento luxus dopřejeme — a že my se Sidem si naopak užijeme výlet bez puberťáků. Ani nám se nedaří trávit moc času bez dětí — bez babiček nikdy nehrozily víkendy bez dětí, a dlouho ani třeba možnost jít na večeři nebo skleničku. Teď jsme se konečně ocitli ve fázi, kdy nemusíme být všichni spolu pořád, a je to velmi příjemné.

Na horách jsme se sešli s Honzou a Klárou (která na rozdíl od našich dětí měla prázdniny), a partou Honzových spolupracovníků, takže to bylo velmi příjemné. Lyžovat s kamarády je vždycky lepší, než sami. Pro velký úspěch jsem výlet v pátek zopakovala, tentokrát bez Sida, zato s dětma, které si užily přítomnosti Kláry. Končili jsme v horském bufetu u horké čokolády a pak jsme se sešli ještě na nejlepším burgeru, servírovaném v maličké provozovně s pěti židlemi v Pine Grove. Čili zážitek nejen sportovní, ale i společenský.

Ovšem zatímco na horách jsou hromady sněhu pozitivní, tady u nás, v údolí, věčné deště už začínají být dost únavné. A ačkoliv zpočátku se voda docela stíhala vsákávat, teď už je všechno promočené a podmáčené — čekám, kdy kozenkám narostou blány mezi paznehty a zda nebudu muset Nedovi kupovat šnorchl. Do lesa se s ním v podstatě nedá jet, bezedné bahnité jámy a sesuvy jílovitých strání mi přijdou příliš akční na takové starce, jako jsem já a Ned. Potřebovali bychom jaro a trošku konečně všichni uschnout.


předchozí domů následující pište nám English