předchozí domů následující
Schroedingerův autobus
11. října - 25. prosince 2018
Pozdní podzim a začátek zimy v Kalifornii
pište English

Osamělý monarch na pouti Kalifornií.
Osamělý monarch na pouti Kalifornií.
Od návratu z Česka se vlastně nic nedělo, aby to stálo za samostatný deníček — hlavně kvůli požárům v severní Kalifornii. V čoudu jsme žili vlastně už někdy od července, i dovolenou v Montaně jsme měli zakouřenou, ale až do října to bylo takové nenápadné. Camp Fire se ale projevil u nás — v lepší dny byla jen hnědá poklička a blbě se dýchalo, v horší dny to všude páchlo spáleninou. Zamořená byla celá Kalifornie, v podstatě nebylo úniku — v horách ani u oceánu to nebylo lepší. Lisa měla zrušené tréninky, já jsem rušila lezení, nejezdili jsme na výlety. Zkusím tedy alespoň sepsat každodenní drobnosti, ne nezbytně chronologicky.

Ani u Pacifiku jsme se nezbavili hnusného kouře.
Ani u Pacifiku jsme se nezbavili hnusného kouře.
Škola
Ačkoliv děti zvládly z Česka virtuální školu více či méně navštěvovat, zbylo nám pár projektů k dodělání. Například úkoly, které vyžadují tiskárnu a skener, které jsme k babičce přes půl zeměkoule samozřejmě nevezli. Tom taky musel zase naskočit do laborek — výlet jsme plánovali tak, aby stihnul úvodní práce, pak jedny vynechal s tím, že je nahradí v prosinci. Tom se vynořil z laborky nadšený, v ruce pytlík s akvarijní rostlinou, kterou dostal od učitelky. Sledovali produkci kyslíku v závislosti na teplotě, světle a pH vody, a učitelka zbylé vzorky věnovala akvaristovi. Fascinující na tom je, že před tím viděla Toma jednou — a přesto věděla, komu udělá radost. Proti kamenné škole, kde si učitelé po půl roce každodenní výuky ve třídě odmítali všimnout toho, že někdo z žáků je po úraze, nebo že je někdo velmi a často nemocný, mi to přijde jako hotový zázrak.

S laborkama mám ještě jednu čistě osobní příhodu. Tuhle jsem tam čekala na Toma a vlezla jsem do místní kavárny. Taková špeluňka, s různorodým vybavením, od vysokých stolků s barovými židličkami, přes normální umakart až po polstrované sedačky. Osazenstvo je taky pestré. Kromě pár študáků a dvou byznysmanů s laptopy se tam nacházel brazilský ženský kroužek, dále napínavá šachová partie, a pak stolek vietnamských dědků, kteří tam vedli řeči, četli noviny a celkově mi hrozně připomínali atmosféru italského Arca, kde u dopolední kávy vysedávají vyštajflovaní důchodci a vedou přesně stejné řeči. Neumím ani italsky, ani vietnamsky, ale pocit poklidné neuspěchanosti z toho mám stejný. No a mně došlo, že to je po dlouhé době poprvé, kdy sedím u kafe a NIC NEMUSÍM. Nikam odjíždět, spěchat, zařizovat, organizovat, pomáhat, vařit, nakupovat, uklízet, trénovat, krmit, hřebelcovat, česat, připomínat, dohlížet — NIC. Že můžu jen sedět a pít kafe a číst si knížku (a čekat, až Tom skončí s laborkama).

Sunny Křečková.
Sunny Křečková.
Křeček
Co je Lisa ve virtuální škole, tak prosí o křečka, že chce taky zvířátko, aby jí nebylo doma smutno. Dlouho jsem to odkládala s tím, že nemá cenu pořizovat křečka, když budeme v létě na dovolené a na podzim v Česku, a že se o tom pobavíme po návratu. Mno, vrátili jsme se v úterý, a v pátek jsme už křečka kupovali. V těch třinácti letech už holt se děti nedají utáhnout na vařené nudli a nezapomínají. Lisa si vybrala dlouhosrstou zrzavou samičku a pojmenovala ji Sunny. Moje podmínka byla, že se o křečka bude starat, čistit klec, probíhat, krmit, všechno. Musím říct, že zatím to funguje. Akorát tedy dle odborníků z PetSmartu se jedná o nový živočišný druh — na našem účtě se skví informace, že jsme si pořídili "hampstera".

Schroedingerův autobus
Náš původní minivan se zbláznil už někdy před rokem; občas přestával fungovat tachometr a následně i třeba odpočet ujetých mil, ale protože byl jinak stále funkční, doufali jsme, že vydrží až do Tomových šestnácti, kdy se nám bude hodit mít staré auto pro novopečeného řidiče. Auto, u kterého nám nebude vadit, pokud s ním dotyčný řidič po vzoru vlastní matky nacouvá do baráku, nebo si nevšimne sloupku na parkovišti a podobně. Takže jsme udržovali autobus pojízdný, registrovaný a osmogovaný. Ovšem při jednom výletu do stájí jsem po vyložení dětí a nářadí najednou nenastartovala. Usoudila jsem, že se jedná o baterku, dojednala, že mně přijede Gary nastartovat s truckem, a šla za koněma a dětma. Gary mně nastartoval a autobus zase sekal dobrotu. Až zase jednou nenastartoval u Costca. I šli jsme s Tomem domů pěšky, tam jsem nasedla do Subaru a přivezla baterku. Nic. Večer jsme udělali ještě jeden výlet se Sidem, opět bez úspěchu. Vzhledem k tomu, že elektronika fungovala (např. se nevynulovaly hodiny v autě), nezbývalo, než konstatovat, že to nebude baterkou. Nicméně další den ráno jsem autobus nastartovala a přivezla domů. Sid si ho vzal do práce a k Tonymu, s tím, že pokud autobus zase umře, tak ho vyzvednu. Neumřel.

Voltižové zkoušky.
Voltižové zkoušky.
Postupně jsme se usoudili, že autobus funguje a že to byl nějaký škyt. Ovšem těsně před Thanskgiving mě opět nechal na holičkách před Costcem, tentokrát ovšem s plným kufrem nakoupeného jídla. Nastartovat se podařilo až po třech dnech — zcela náhodně a bez problémů. To už jsme měli instalovaný voltmetr, takže bylo jasně vidět, že to baterkou není. Tony pravil, že se zbláznila elektronika. Sid si opět vzal autobus na popojíždění do práce, já jsem usoudila, že zůstat viset dopoledne sama ve stájích není úplně optimální, protože bych se tam odtud velmi těžko dostávala domů. Do toho Subaru potřebovalo nové brzdy a pak ještě vyvážit kola, na což jsem ho musela nechat — v Costcu. Když Sid přijel domů, měl mě odvézt ke Costcu autobusem — a nenastartoval. Takže tím jsme nejspíš přišli o autobus, protože tohle je už hodně velká nespolehlivost, a bohužel neopravitelná (ne za cenu, která by dávala smysl u auta s půl milionem najetých kilometrů). Autobus se rozhodl byl tajemný jako ta Schroedingerova kočka — dokud neotevřete krabici (nezkusíte nastartovat), tak nevíte, zda je živý nebo mrtvý.

Voltižový oddíl se účastnil vánočního průvodu.
Voltižový oddíl se účastnil vánočního průvodu.
Voltiž
Tento podzim jsem si musela poupravit názor na to, že s voltiží nejsou žádná dramata. Loni si totiž Lisu vytáhli do týmu z přípravky, takže příjemné překvapení. Letos Lisu čekalo rozřazování do týmů, což přineslo nečekaná dramata. Ono rozdělit zhruba dvacet dětí do tří týmů tak, aby každý tým měl někoho solidního a zkušeného na bázi a někoho lehkého a gymnasticky nadaného na lítání, nejde bez různých šrámů. Lisa chtěla zůstat na úrovni klusu, což nám přišlo rozumné, protože loni polovinu sezóny promarodila a postoupit si o úroveň výš by bylo lepší s trochu lepším základem. Když to vypadalo, že v klusu zůstane s Lisou i její kamarádka Claire, měla Lisa radost — ostatní holky byly posunuty do cvalu a Claire byla jediná přibližně stejného věku a zkušeností (protože měla za sebou taky jen půlku sezóny). Ovšem pak došlo k nějakému dramatu, a Claire byla přeřazena taky výše. Lisa zůstala v týmu s holkama, které jsou o dva až pět let mladší, o hlavu až dvě menší a v polovině případů totální nováčci.

Se Santou.
Se Santou.
To zase byla hrozně zklamaná Lisa — ač si (podle mě rozumně) přála zůstat v klusu, tak takovýhle tým opravdu moc přínosný není. O tolik menší holky ji neudrží, takže místo aby se učila nové věci, tak bude zase "sedět koni na krku a podpírat ty, kteří budou dělat zajímavé věci". Psala jsem Lisině trenérce, i hlavní trenérce, že to teda vidím jako problém a jestli by nemohly vymyslet nějaké řešení, že Lisa by potřebovala alespoň jednu osobu na své úrovni. Hlavní trenérka nakonec přišla s brilantním nápadem — Lisa dělá čtvrtou do týmu dospělákům. Dospěláci voltují druhým rokem, jsou příjemně nad věcí a dělají to pro zábavu, je s nimi sranda — a potřebují čtvrtého, aby mohli být oficiálně tým. A když ten čtvrtý je čtyřicetikilová holka, kterou si můžou snadno přehazovat, tak je to ideální. No a Lisa si zalítá tak, že se by se jí o tom v jiném týmu ani nezdálo. Plus dospěláky má hlavní trenérka, Emma, která voltiži věnovala celý svůj život a od které se je sakra co učit. Takže nakonec by to mohla být pro Lisu velmi zajímavá sezóna.

Lancelot velí stádečku zlatavých kozenek.
Lancelot velí stádečku zlatavých kozenek.
Kozenky
Na podzim mě čekala dvě zásadní rozhodnutí. První bylo vystěhovat Lékorčina kůzlata. Na jaře jsem souhlasila s tím, že se Berry a Star můžou na léto vrátit, ale zima je problematická. Můj chlívek je na čtyři dospělé kozy prostě malý, zvlášť v případě Nigerijek, které se na zimu zaopatří kašmírovou vrstvou — která ale nesmí zmoknout. Kozenky to moc dobře vědí a do deště nevycházejí, ale tím pádem jsou pak klidně celé dny zavřené na malém prostoru. Do toho Berry a Star dospěli a začali si nárokovat své místo ve stádě — a to na úkor své mámy Lékorky. Lékorka je milá, mírná kozenka, navíc velmi obětavá máma, a útokům dětí se bránit nedokáže a nemůže. Takže bylo na čase spratečky odeslat domů. U Rachel mají pro sebe obrovský koňský přístřešek, lidskou rodinu, a spoustu rozmazlování, takže určitě se jim žádná křivda neděje. Při odvážení prý oba brečeli, ale Lékorka ani Večernice se prý nezdály rozrušené — myslím, že se jim taky ulevilo.

Lékorka, Večernice, sousedovic Sheila, Lisa, kamarádka Lucy.
Lékorka, Večernice, sousedovic Sheila, Lisa, kamarádka Lucy.
Druhé rozhodnutí se také týkalo kůzlat — ale těch budoucích. Samozřejmě, že všichni kůzlata chtějí, ale pro mě je to spousta starostí a zodpovědnosti. Počínaje sehnáním kozla. Shelly prodala Thora a ten zmizel kamsi do Centrálního Údolí, umělá inseminace je u koz neúspěšná, a kdo si bude držet smradlavého bojovného kozla? Nakonec se mi dominovým efektem přes kozí známosti podařilo kontaktovat Tamaru, majitelku Lancelota. Po pár dnech textování jsem se vnutila na návštěvu, abych se na případného ženicha podívala a domluvila praktický postup. Kozy jsou v říji velmi krátce, v okamžiku, kdy to na ně přijde, se nesmí váhat, všechno musí jet jak na drátkách, není čas na další dohady. Jenomže pak ubíhaly týdny a Večernice nejevila známky říje. Nejspíš jsem jedno kolo přehlídla a nebo se kozenky rozhodly, že už je na kůzlata pozdě. Přestože mají říje celoročně, tak ty podzimní jsou nejsilnější a i vetka mě varovala, že pak na jaře už nemusí být v náladě ani ten kozel. Holt nejsou blbé — kůzlata je třeba mít v období, kdy všechno roste a kvete, ne v době, kdy je Kalifornie spálená na poušť.

Nakonec jsem se ze zoufalství vypravila znovu za Lancelotem, opatřená kusem hadru. Lance jsem hadrem pořádně vydrbala a tuto čpějící navštívenku (pečlivě uzavřenou v igelitovém sáčku) odvezla kozenkám. Nevím, jestli smradlavý hadr Večernici motivoval, nebo jestli by říje přišla i bez toho, každopádně jsem se dočkala. Ovšem to jsem zjistila to ráno, kdy měla přijet veterinářka podívat se na sousední kozu rohatou, Hazel, která zchromla na pravou přední. Nakonec jsem tedy část dopoledne strávila tím, že jsem vetce držela chromou kozu za rohy, a posléze chytala všechny ostatní, protože jsem se rozhodla využít návštěvy k tomu, aby všem odborně zastřihla paznehty. Domluvila jsem s Tamarou, že přijedeme s Večernicí za Lancelotem navečer, až bude ona doma z práce. Tím mi vzniklo okno na nákup, pozdní oběd a přípravu večeře — a naložení dětí, které byly zvědavé na Lancelota a jeho stádečko úhledných malých kozenek zlatavé barvy. Naše kozenky jsou zbarvené hodně do tmava, tak doufáme, že Lancelotovy dětičky podědí něco z jeho zbarvení.

Ke kozlovi jsem brala jen Večernici a asi toho na ni bylo moc. Následující den nechtěla opustit chlívek, ani na pastvu. Je pravda, že předchozí den zažila návštěvu vetky, a pak byla nacpaná do přepravky a smýkaná serpentýnama po sedmnáctce za vlezlým kozlem. Lékorka měla za sebou jen tu veterinářku a nechala se z chlívku vylákat až pod příslibem zrní. Nicméně nedošla daleko, od vrátek výběhu se pořád vracela pro Večernici a mečela na ni, až se i Večernice nechala přesvědčit, že už na ni nečeká žádná záludnost. Myslela jsem, že tím mám vyhráno, ale den poté sice výběh opustila, ale byla velmi nepříjemná — všechny lidi trkala, prudila i chudinku Lékorku a celkově působila nasraně. Nejhorší je, že vlastně nemáme moc způsobů, jak zjistit, zda vůbec zabřezla. Ultrazvuk je relativně nákladný a musí se na něj vyholit koze břicho, což mi nepřijde v zimě jako zrovna rozumný zásah. Tak holt asi uvidíme až v květnu.

Tomovy narozeniny
Zdá se to neuvěřitelné, ale Tomovi už bylo patnáct. Naše nedonošeňátko mi přerostlo přes hlavu. A přálo si k narozeninám stolitrové akvárium, což jsme více méně slíbili a teprve pak nám došlo, že to není tak jednoduché. Sto litrů vody má sto kilo, k tomu nějaký ten písek, vlastní sklo akvária, filtry — a vyjde vám, že to nemůžete postavit jen tak na nějakou náhodnou skříňku. Takže kromě akvárka jsme museli najít a koupit skříň, vymyslet, kam to všechno dáme, a přešoupat nábytek. Včetně rozjetí a ustabilizovanání akvárka to zabralo několik týdnů. Nicméně akvárko vypadá moc pěkně, a Tom měl kam šoupnout přemnožené rybičky. Samozřejmě, že staré, malé, třicetilitrové akvárko si chtěl zachovat taky, tak teď máme dvě. Stejně jako s křečkem je podmínka, že se Tom bude o ryby starat, tak doufám, že to splní, protože já mám své zvěře až nad hlavu.

Thanksgiving
Původně jsme zamýšleli nechat se na Díkuvzdání přesvědčit k pokusu o pobyt ve srubu. Rodina Lisiny kamarádky Lucy jezdí do parku Samuela P. Taylora, kde se dá pronajmout chatka. Nicméně v zakouřeném podzimu se nám nechtělo zavázat se k nevratné platbě, plus po bližším ohledání nám přišlo, že tento park zvládneme navštívit na otočku; i rozhodli jsme se ušetřit za ubytování. Asi jsme dobře udělali, protože v úterý před Dnem Díkuvzdání začalo KONEČNĚ PRŠET. Ten pocit, kdy se po týdnech skomírání dalo konečně DÝCHAT, byl k nezaplacení. Nicméně trávit deštivé dny zavřená s celou rodinou v malé chatce, se sociálkou v umývárkách společných pro několik chatek a tábořiště, by asi nebylo to pravé ořechové. Tím, že jsme jeli jen na jeden den, mohli jsme vybrat ten, kdy nepršelo tolik. Zvládli jsme okruh redwoodovým lesem, kolem řeky, v níž táhli lososi, dále návštěvu farmy s chovem Morganů (koně), kde jsme si udělali piknik, a pak ještě výlet na pláž u zátoky, kde se z nějakého důvodu shromažďují rejnoci a občas se plácají u hladiny. A ještě jsme si mohli dát večer doma teplou sprchu a svalit se do svých vlastních postelí.

Už začátkem prosince to se sněhem vypadalo dobře.
Už začátkem prosince to se sněhem vypadalo dobře.
Lisa.
Lisa.
Lyžování
Ať počítám, jak počítám, vychází mi, že jsme měli několik špatných sezón za sebou. V únoru 2016 jsem měla operaci, po které už jsem nelyžovala. Na podzim téhož roku se Lisa polámala na koni, takže to zase nemohla až do ledna lyžovat ona, a to byla další sezóna, ze které toho moc nezbylo. Loni na podzim moje další operace, čili lyžování zase až od ledna — a na konci února onemocněla Lisa. Letos tedy doufáme, že už máme chorob a úrazů a operací vybráno dostatek, a užijeme si to trochu více.

Tím, že děti chodí do virtuální školy, jsme časově pružnější — a tak jsme si vybrali první prosincový čtvrtek jako dobrý den na zahájení sezóny. V našem systému to znamená, že v osm ráno vyjedeme, v poledne začneme lyžovat a obvykle nám dojdou síly ještě před tím, než zavřou vleky. Takhle ve všední den, kdy se nestojí fronty na vleky a kdy parkujeme hned pod svahem, tudíž nestrávíme spoustu času přejížděním lyžařskými autobusky a vláčením lyží po rezortu, se toho dá stihnout za pár hodin víc, než o narvaném víkendu za celý den.

Čtvrtek se nám osvědčil; další takový den nám vyšel na pátek před Vánoci, kdy měly děti už prázdniny — ovšem to nás zklamalo počasí, byla hodně zima a pofukovalo, takže jsme se pak museli rozmrazovat v lyžařském bufetu. Pravda, byli jsme tam jediní zákazníci, což bylo taky velmi neobvyklé. Další lyžování bylo naplánované na Silvestra s Igorem, ale o tom až příště.

Ulovený strom.
Ulovený strom.
Vánoce u Hujerů.
Vánoce u Hujerů.
Vánoce
Vánoce u nás letos přicházely a pomíjely tak nějak postupně. Pro stromek s námi jela Lucy, jejíž rodina normálně kupuje stromek v obchodě — chození po farmě a "lovení" toho správného stromečku bylo pro ni zajímavé. Lucy také pomohla dětem stromek nazdobit, což mi docela pomohlo. Holky si u toho pouštěly nějaké filmy a kecaly, a já mohla dělat jiné věci.

S dárky to letos taky moc nevycházelo. Pro Toma jsem měla velkou ozdobnou strukturu do nového akvárka, ale když jsem viděla, jak se chudinky rybičky krčí pod pár rostlinkami a hledají stín, tak jsem mu kořen vydala předčasně. Rybičky viditelně pookřály a Tom, myslím, taky. Přeci jen, v jeho věku, už se na toho Ježíška nečeká s takovým napětím. Druhý dárek dostal taky předčasně, protože hudroval, že nemůže najít žádné profesionální zdroje na seminární práci z biologie, kde si jako téma vybral choroby ryb. Knihovna zklamala a internet sice poskytuje spoustu rad, ale do seminárky se blbě uvádí jako zdroj, že nick PepaZDepa léčil ryby takovým či onakým postupem. No a protože Ježíšek měl připravenou naučnou rybí publikaci, tak ji nešťastnému studentovi vydal, aby tento mohl odevzdat práci v termínu sedmnáctého prosince. Lisa taky dostala jeden dárek předčasně, protože lyžařskou helmu potřebovala začátkem prosince. A na další dárek zase ještě čeká, protože oddílový batoh s vyšitým jménem se objednával přes oddíl a prostě to do Vánoc nedorazilo. Tomova helma — chtěli jsme pro něj specificky výrazně zelenou barvu, aby byl na svahu dobře vidět, protože zdá se, že chlapecké oblečení se vyrábí výhradně v odstínech šedé a černé — dorazila taky až po Vánocích. Nakonec jediným překvapením "pod stromečkem" byly dva hříbky, které jsme našli na vánočním výletě do Montereyské zátoky. Ani jsme nezdobili barák, a celkově jsme měli svátky velmi komorní — upřímně, my asi na ty oslavy moc nejsme nikdo a takovéhle Vánoce nám vyhovují.


předchozí domů následující pište nám English