předchozí domů
Bez jet-lagu do Evropy
25. září - 10. října 2018
ale zpátky už s ním. Historické lodě v Oslu, rodina a přátelé v Česku
pište English

Vikingskipshuset.
Vikingskipshuset.
Vikingská pohřební loď.
Vikingská pohřební loď.
Oakland — Oslo — Praha

Když jsme zvažovali, kudy a jak poletíme, zaujala nás možnost devítihodinové zastávky v Oslu. Přestupy jsou vždycky zlostné, člověk stráví spoustu času na chaotickém letišti; vsunout do toho něco smysluplného a zajímavého se zdálo jako dobrá volba. Předem jsme zjišťovali, co a jak, a našli si letištní vlak do centra a spojení do muzea vikingských lodí s tím, že prostě uvidíme. Během letu jsem se snažila sebe i děti donutit k pár hodinám spánku, abychom byli schopní provozu po přistání v Norsku.

Přes Sidova proroctví o tom, že v září už je v Norsku zima a bude tma a pršet, jsme přistáli do nádherného, slunného dne. Vylodili jsme se bez problémů a bez problému jsme našli terminál Flytoget, odkud jezdí vlak do centra. Před terminálem stála uniformovaná průvodčí, která měla jako hlavní náplň práce organizovat zmatené turisty k automatům na jízdenky. Když nám tento odmítnul spolupracovat s naší kreditkou (americké kreditky nemají PIN), tak nám vysvětlila, že stačí kartou škrknout v turniketu a jet. Byla jsem zvědavá, jak to bude fungovat, ale zjevně jsou na tuto situaci připravení a dá se jezdit na kreditku místo jízdenky, takže jsme za chvíli seděli ve vlaku.
 
Valkýra.
Valkýra.
Fram má soudkovitý tvar.
Fram má soudkovitý tvar.
Centrální nádraží se ukázalo být trochu složitějším oříškem. Podařilo se nám dobloudit na meziměstské autobusy místo na místní dopravu. Nicméně i tam stál uniformovaný průvodčí, který nás nejen odeslal na správnou stanici, ale i nám vysvětlil, že jízdenky si máme koupit v trafice a ne u řidiče, protože u řidiče budou dražší, a ještě nám na lísteček napsal, jaké jízdenky chceme a který ze záhadně pojmenovaných obchůdků je "trafika". Tím jsme se ze zmatených turistů stali mazáky a po dvaceti minutách v autobuse jsme vystoupili před vikingským muzeem. To se opět ukázalo býti připravené na turisty — před budovou muzea stojí budka se skříňkami, kam je možno uzamknout i poměrně objemnou bagáž — zřejmě nejsme jediní, kdo potřebuje město proběhnout během jednoho dne.

Vikingskipshuset obsahuje zhruba tisíc let staré vikingské pohřební lodě a artefakty na nich nalezené. Lodě se používaly k pohřbu významných osobností, loď byla vytažená na břeh, vybavená pohřební komorou, dary — a obestavěna pohřební mohylou. Některé mohyly byly vykradeny, nebo objeveny příliš záhy, kdy byla archeologie ještě v plenkách, a tak dodnes nabízejí víc otázek než odpovědí.
 
Zimní bouře na moři.
Zimní bouře na moři.
Polárníci si zjevně museli sami prát.
Polárníci si zjevně museli sami prát.
Z vikingského muzea jsme odešli brzy odpoledne, a tak jsme se rozhodli prozkoumat ještě jednu další atrakci — muzeum Framu. Jediným zklamáním v této expozici byly skříňky na mince (které jsme neměli), navíc příliš malé i na naše příruční kufříky. Naštěstí má třípatrové muzeum výtah, takže jsme ho celé absolvovali s kufříky. Tedy — celé ne, ke konci nám došel čas a síly, takže expozici lodi Gjoa jsme jen prolítli. Ale zpět k Framu. Slavné polárnické plavidlo je obehnané třemi patry expozic o lodi, polárnících a výpravách. Plus se dá vstoupit na palubu, prolézt celé podpalubí a nasávat atmosféru. Mě asi nejvíc zaujala vlastní konstrukce — nepříliš elegantní soudkovitý tvar Framu se osvědčil jako velmi účelný do ledu — zamrzající severní moře Fram nerozdrtilo, ale vyplivlo na ledový povrch. Děti asi nejvíc chytla ledová jeskyně s hororovou náplní — paluba zmítající se v bouři, zima, nemocní námořníci na postelích, a nakonec lední medvěd dobývající se skrz led — taková krása pro jemnou dětskou duši!

Ke všemu jsme stihli ještě promítání filmu o polárnících — a když už jsme potřebovali běžet, tak Lisa zjistila, že v kině někde vytrousila telefon. Na poslední chvíli jsme tedy ještě museli pro telefon, naštěstí jsem ho, poté, co se rozsvítilo po dalším kole promítání, našla pod sedadlem. Pak nás ještě čekal zmatek s autobusem, který nás provezl do centra oklikou s přestupem na konečné, ale řidiči nás, zmatené turisty, byli schopní navigovat. Vláček na letiště — a v půl desátý večer jsme vystupovali v Praze, totálně vyřízení a zturistovaní.


Fram plující na ledu.
Fram plující na ledu.
Chuchelská vyhlídka.
Chuchelská vyhlídka.
Česko

Vzhledem k tomu, že jsme do postelí padli kolem půlnoci a spali ráno až do devíti, troufám si tvrdit, že jednodenní zastávka se zajímavým programem funguje na jet lag. Letos se nekonalo moje usínání uprostřed řeči, ani nespaní od tří od rána, takže jsem ani neprožila tenhle výlet s pocitem permanentní nezasloužené kocoviny (protože v podstatě nepiju). Ve čtvrtek jsme trochu vybalili krámy, odpoledne jsme vzali dárky pro neteře, a šli je s babičkou vyzvednout ze školní družiny a doprovodit domů. Takže program mírný a milosrdný.

Dalších sedm dní jsme trávili v Praze a okolí, většinou s rodinou. Všední dny jsme museli přizpůsobovat škole — byť se virtuální škola dá absolvovat odkudkoliv, tak devítihodinový časový rozdíl znamená, že v pět večer děti potřebují být v dosahu internetu. Do naší návštěvy spadal páteční státní svátek, takže jsme první, třídenní víkend mohli strávit výlety s neteřinkama. Plus v sobotu jsem mohla odeslat babičku na výlet se všema dětma a skočit si za Gabkou, zkolaudovat jejich nový domeček. V Chuchelském háji jsem pak také objevila kozy kamerunské, takže jsem si mohla i podrbat kozenku vypadající skoro stejně, jako naše Lékorka, a trochu saturovat zvířecí absťák.

Na rozcestí.
Na rozcestí.
Koza Kamerunská.
Koza Kamerunská.
Na úterý jsme s dědou naplánovali koncert Cappelly Mariana u Šimona a Judy. Brala jsem i děti, s tím, že tohle je naprosto výjmečný zážitek, který jim hned tak zase nezprostředkuju. V odsvěceném kostele, renesanční vícehlasy, takový výlet do minulosti. Nevím, nakolik to děti pobraly, ale čtyřiadvacetihlas je docela zážitek.

V týdnu jsem s Tomem oběhla nějaké úřady a pak taky různé kamarádky a známé, jak virtuální, tak ty "staré dobré". To je vždycky osvěžující, hlavně ten fakt, že některé vztahy se dají navázat i po roce či více.

Děti odsouhlasily, že jsou už moc velké na tradiční ZOO, a přemýšleli jsme se ségrou a babičkou, co jiného, aby to bavilo juniory ve věkovém rozmezí od sedmi do patnácti let. Kvůli blbému počasí padlo Mirákulum, a nakonec jsme teda vybrali Mořský Svět. Musím říct, že to bylo obrovské zklamání. Krásné rybičky, krásná budova — ale tím to končilo. Nudné oficiální popisky, v podstatě žádné interaktivní exponáty, které by dokázaly zaujmout i laickou (dětskou) veřejnost. Přišla mi to tak strašná škoda — tolik investovaných pěněz a práce — ano, víme, co práce dá i zcela malé akvárko s pěti rybičkama — vynaložených, a holky to zaujalo na dvacet minut. Vstupné nehorázné, takže tam člověk nezaskočí ani "jen tak", jak jsme to dělávali my s dětma třeba v Seymour Marine Center v Santa Cruz, které má podle mě mnohem méně exponátů a zajímavostí, ale kde děti vydržely hoďku dvě si hrát a byly nadšený.

Mlýn.
Mlýn.
Krásné expozice Mořského Světa.
Krásné expozice Mořského Světa.
Druhý víkend jsme věnovali chalupě, s dědou a neteřema. V pátek jsem si půjčila auto od Plynárenské, pak jsem ještě stihla oběd se Zuzkou a večer jsme odfrčeli na Vysočinu. Letos jsme nešli do žádného zámku, ale na výlet na Svatou Kateřinu, kde je vybudovaný novodobý kromlech — kruh z menhirů. Musím říct, že je na velmi zajímavém místě a ani bych se nedivila, kdyby zvláštní plošina ve zvlněné krajině nebyla přírodní. Děti samozřejmě nějakou sílu místa nevnímaly a jaly se mezi kameny blbnout, jako obvykle.

Zlatým hřebem výletu měla být zmrzlina v Počátkách, ale cukrárna byla zavřená a zůstala zavřená i při našem dalším pokusu v neděli. Mně to nevadilo, protože jsem měla na odpoledne domluvený sraz s Pepe v Telči, takže my jsme to rozjely ve velkém ve smažákách na terase jedné místní hospůdky a zmrzlina nám teda fakt nechyběla. Stále ještě považuju za své veliké štěstí, že Pepe za mnou takhle na otočku jezdí až z Vídně — některá přátelství fungují i přes mnoho let a mnoho kilometrů.

Vstupní brána kromlechu na Svaté Kateřině.
Vstupní brána kromlechu na Svaté Kateřině.
Telč.
Telč.
V neděli jsme tradičně museli na houby. Ještě, že děda má sušičku potravin, takže jsme dokázali to nadělení zlikvidovat do našeho úterního odletu. Musím říct, že let zpět byl velmi stresový a že tak jako Norwegian, mě už žádná letecká společnost dlouho nevytočila. Jako chápu, že nízkonákladovka šetří na nákladech, ale to, že si nechají zaplatit předem za to, že si můžeme vzít zavazadla, že dostaneme jídlo a můžeme si zarezervovat sedadla — a pak dvě z těchto tří služeb neposkytnou, to mě fakt namíchlo. Plus jsme měli pětihodinovou zastávku v Kodani, což je nejnepříjemnější letiště, které znám — hlavně tím, že si tam není kde sednout — občas nějaká lavička, ale na tisíce cestujících proudících terminály to fakt nestačí — i u brány je místo na sednutí tak pro čtyři až šest lidí, což je prostě otřes.

Domů jsme ale nakonec dorazili, teprve cestou v autě nám Sid sdělil smutnou zprávu, že Tomovi chcípla jedna rybička. Bohužel, rybička se nedá vzít k veterináři, ovázat jí rány nebo uvařit čajíček. Buďto to ryba zvládne, nebo ne. No ale konečně jsme byli doma a Tom si mohl převzít zbylé ryby do své péče.


předchozí domů pište nám English