předchozí domů
Podzimní nástupy
17. srpna - 24. září 2018
Začala škola - Carol na kůň - balonové závody v Renu - převoz maroda
pište English

Ve vozíku se dá pohodlně přespat.
Ve vozíku se dá pohodlně přespat.
V osm ráno už jsou koně nastoupení a osedlaní.
V osm ráno už jsou koně nastoupení a osedlaní.
Tím, že jsme se vrátili z výletu dříve než bylo plánováno, jsem alespoň stihla rozlučkový večírek se Zuzkou. Zuzka je jedna z prvních Češek, kterou jsem tu potkala, a přestože jsme se vídaly málo, tak to vždycky bylo fajn. S Lisou jsme zase stihly oslavu na konec sezóny s voltižovým oddílem. Odehrávala se v domě rodičů bývalé (dnes již dospělé) závodnice, kteří mají obrovský bazén, v němž skončila většina současných závodnic, zatímco dospělí schůzovali. Naštěstí schůze byla milosrdně krátká a navíc ve společnosti fajn lidí, takže to se taky zvládlo.

Třiadvacátého srpna dětem začala škola. Předcházela tomu únavná pruda s formuláři a online povinnými schůzemi a samozřejmě, různými zádrhely a zmatky. I to jsme přežili a začali se trochu usazovat v novém režimu. Ve stájích skončily letní tábory, takže se uklidnily kozenky, dá se s nimi zase v poklidu chodit na pastvu a můžu s nimi brát i Brownieho. Přes léto se Brownie choval jak magor, utíkal od stáda pryč, působil pozdvižení u koní a trkal děti. Bez táborů a šrumce mám zase najednou spořádané stádečko.
 
Blíží se podzim.
Blíží se podzim.
Sunny chce mít už svatý pokoj.
Sunny chce mít už svatý pokoj.
Labor Day, třídenní víkend na začátku září, nás letos zastihnul nepřipravené. Rodina mrčela, že se teď vrátili z dovolené a že se jim nikam nechce, takže jsem se nakonec v sobotu po obědě sebrala, hodila spacák do vozíku a vyrazila sama na Leavitt. Asi mě nemělo překvapit, že i v našich končinách hořelo, ale spáleništěm jsem jela po sto osmičce v podstatě od Strawberry až po Kennedy Meadows. Lesní odbočky a tábořiště byly vesměs uzavřené, a rezort Dardanelle byl vypálený do smutných trosek. Za Kennedy Meadows už byly jen lesy červené od protipožárního postřiku a za průsmykem to vypadalo dobře, tak se mi ulevilo.

Craig mi ovšem řekl, že na neděli nejspíš nebude mít volného koně, že mají spoustu zákazníků, ale že když přijdu v osm ráno, tak uvidí, jestli mu něco zbude. Ptala jsem se na požáry — pack station zasáhly nepřímo — kvůli dvou týdnům, kdy byla zavřená silnice, což znamenalo, že nepřijeli zákazníci. Což je při tomhle podnikání prostě průšvih — koně musí žrát, ať lidi přijedou nebo ne.
 
Balóny se nafukují.
Balóny se nafukují.
Pilotka a posádka.
Pilotka a posádka.
Šla jsem navštívit Neda, ale ten už byl nastartovaný na vypuštění do velké ohrady k senu a jevil větší zájem o své koňské kámoše než o mě. Přestože nebyl první ve vratech, byl rozhodně první u sena, oběhnul všechny krmelce, z každého uždíbnul a pak se mazácky cpal u toho nejzadnějšího. Vidět ho takhle spokojeného mi dělá dobře. Ned se dostává do věkové kategorie "starší kůň", ale on sám se zjevně za starého nepovažuje. Craig ho zřejmě v této iluzi udržuje — Neda neposílá na příliš dlouhé trasy a tak si Nedoušek může o sobě pořád ještě myslet, že je velmi zdatný oř.

Večer jsem si vyjela na horní tábořiště, pohltila něco ze zásob a užívala si to, že se nemusím o nic starat. Žádné stavění stanů a vaření večeří a organizování karimatek. Jen jsem složila sedadla a natáhla se v autě. Ráno jsem se probudila ještě před budíkem, takže jsem si i uvařila kafe a dala snídani před osmou jsem už strašila na pack station. Craig nakonec pravil, že všichni koně jdou na trail s kunčaftem, ale že si můžu půjčit novou kobylu, kterou nemají zatrénovanou na turisty, ale která je prý hodná a prý ji zvládnu, a jít na vyjížďku s jeho tetičkou a "holkama". A prý můžu kobylu pojmenovat. Tetička se tvářila svolně, a že musí něco dodělat a pak že pro mě přijdou. Tak jsem pozorovala cvrkot a odjíždějící skupinky a čekala, až se vše trochu uklidní.
 
Dragon Moon.
Dragon Moon.
Noční osvětlená řada.
Noční osvětlená řada.
Nová kobyla se ukázala býti statná ryzka. Dokonce bych ji označila za tlustou, ale mezi námi děvčaty si takové věci neříkáme, zvlášť když máme samy co shazovat. Chodila vcelku ochotně a poměrně rychle se učila — obvykle jí stačilo něco dvakrát ukázat nebo připomenout, a potřetí už to zařadila do repertoáru. Reagovala lépe na moje nohy a pozici těla než na udidlo, takže jsem musela fakt "jet" a myslet na to, co dělám. Pro nás pro obě to byla velmi nová zkušenost — tetička nás protáhla cestou necestou za atrakcemi, které si pamatovala ze svého mládí. Záhy jsme opustili stezky a brali to přes louku a křovím a lesem. Jednu chvíli jsme se ocitli v bažině, což kobylu vyděsilo a snažila se ze situace dostat co nejrychleji. Podruhé se mnou poskočila, když si zamotala nohy do větví, ale nechala si vysvětlit, že poskakování není dobré řešení, a po zbytek výletu už nechala řešení situací na mně. Podobně se jí nechtělo na první dobrou do řeky, při druhém brodění váhala už jen mírně, a od třetího už řeku zvládala docela ochotně — a že jsme se přes meandrující řeku a potoky brodili snad desetkrát.

Kobylu jsem pokřtila Sunny — protože je oranžová (a kulatá) jako sluníčko. Při čurpauze byla Sunny trochu nervózní, přešlapovala a točila se, takže jsem nakonec za ní šla. Hladila jsem ji a promlouvala do duše a rozdělila se s ní o jablko, a ona mi nakonec jemně funěla do tváře. Prostě mazel. Navíc jsme byly hezky do páru, obě obtloustlé a ne příliš fit — jak jsem na ní opravdu musela jezdit, tak mě pak několik dní bolely nohy — přestože vyjížďka byla tak na dvě hoďky. Sunny zase odfuněla do výběhu — a odsunula se co nejdál od vrátek. Zjevně taky měla dost a schovávala se, aby po ní nikdo nechtěl nějakou další práci.
 
Let před svítáním.
Let před svítáním.
Kouř z požárů podbarvoval malebná svítání.
Kouř z požárů podbarvoval malebná svítání.
Mně zbývalo ještě skočit zase do auta a odjet těch tři sta kilometrů domů. Naštěstí tím, že jsem jela uprostřed svátků, tak nebyl moc provoz. Doma jsem měla pár dní na přebalení a ve čtvrtek jsme už zase uháněli přes Sierru — tentokrát do Rena na balonové závody. Jeli jsme přes Kirkwood — ač je to na počet mil zajížďka, tak se touto trasou vyhneme zácpám kolem Sacramenta a navíc si můžeme dát dobrou večeři v Mindenu. Když jsme sjížděli na východní straně z hor, viděli jsme — pro změnu — kouř. Ve zprávách jsme pak našli, že hoří kolem odbočky na Leavitt Meadows, a následujících pár dní jsme s napětím sledovali, jak se to vyvine. Craig psal, že jsou v pořádku, a navíc pack station je vmáčknutá mezi řeku a silnici, takže by tam plameny přeskočit neměly — ale opět byly zavřené okolní silnice, včetně hlavního severo-jižního tahu — dálnice 395.

Jestli se dá na požárech najít vůbec něco pozitivního, tak to bylo nádherně zbarvené nebe na balonářských závodech. Oranžové východy slunce a tajuplné mlžno vypadá na fotkách mnohem romantičtěji, než drsná, obtížně dýchatelná skutečnost. Samotné závody letos proběhli ale hladce. Počasí spolupracovalo, nebyl vítr, a tak se lítalo dle rozvrhu a bez vzrušujících událostí. Byli jsme ve známém hotelu, chodili na známá místa, i tradiční večeře v restaurantu Pinocchio ve Sparks se konala. Vlastně by nám to mělo být podezřelé a měli bychom čekat, co se semele...
 
Za svítání a zvuků hymny vzlétají balóny s vlajkou.
Za svítání a zvuků hymny vzlétají balóny s vlajkou.
Hromadný vzlet.
Hromadný vzlet.
Když v neděli ráno při vstávání ve tři čtvrtě na čtyři Tom skuhral, že mu není dobře, odbyli jsme to tím, že to jest jet-lag — že prostě mu je blbě z posunu času. Když skuhral i při pohledu na ranní balóny, poslala jsem ho lehnout si ještě do auta a dát si něco k snídani, aby se probral, a šla jsem pomáhat s balónem. Následovala textovka z parkoviště od Toma, že zvracel. Takže jsem odmávala Dragon Moon na ranní hlídku, Sida a Lisu na honbu za balónem, a odvezla Toma do hotelu. Bližší ohledání zjistilo, že má horečku, a tak byl zasunut do postele, nakrmen ibuprofeny a vybaven kyblíkem, kdyby to nestíhal z postele do koupelny. A už jsem zase musela vyrazit do pole, protože nás čekal ještě hromadný start, a taky jsem musela nějak vyzvednout zbytek rodiny.

Zpět na balóny jsem přišla až k závěrečnému jednání právě probíhajícího dramatu — po x letech konečně někdo poslal do háje jednu ze samozvaných pomocnic. Zdá se, že se smrtelně urazila a slibovala, že už nikdy nepřijede; doufáme, že to dodrží. Pro nás je balonování taková pohodová akce, která si plyne svým tempem, kde se hektické aktivity střídají s čekáním a klábosením, a kde je klid. Piloty balónů bereme jako kapitány lodi — pilot má první a poslední slovo, protože je to nakonec pilot, kdo má zodpovědnost za životy ostatních. Když se tam vyskytne osoba, která v kritických chvílích začne s pilotem debatovat, která svévolně ruší zajeté rutiny a začne přeorganizovávat zcela funkční systém (jako třeba, že začne lidi vyhánět od práce, kterou znají, nebo jim do toho zasahuje) a ještě je u toho poměrně hrubá, tak to značně narušuje kruhy — prostě i HODNÝ aktivní blbec je na ránu; když se jedná o blba nejen aktivního, ale navíc ještě neomaleného a nepříjemného, tak je to průšvih. Asi by se mi nemělo ulevit, že je tato osoba pryč — člověk nerad ztrácí okruh známých — ale tohle stejně byla známá, kterou když jsme někde náhodně potkali, tak jsme přecházeli na druhou stranu, aby nás neviděla.
 
Zvědavý sloneček.
Zvědavý sloneček.
Poslední přistání - balíme a jedeme domů.
Poslední přistání - balíme a jedeme domů.
Po dobrých zprávách nás čekala ale špatná — a to, jak dopravit nemocného, zvracejícího Toma nějakých 400 kilometrů domů. Nakonec jsme to vzali po částech, dvakrát jsme stavěli, aby si Tom mohl v autě na chvíli lehnout — protože i sezení ho vyčerpávalo a navíc se mu nedělalo dobře tlačení na žaludek. Dojeli jsme teda bez použití blisáčku, ale Toma mi bylo fakt líto — cesta pro něj musela být pěkným peklíčkem. A samozřejmě, že nezůstal osamocen — záhy to chytla Lisa, a pak také Sid — jeho půlnoční zvracení bylo natolik hlasité, že vzbudil celou rodinu a lehnout si šel za fandění a povzbuzování potomků. Oba mu radili, jak se s virusem vypořádat nejlépe a ujišťovali ho, že nejhorších je prvních 24 hodin, pak že už jsou to jen horečky a viróza. Já jsem tedy vývoj nenechala náhodě, a preemptivně jsem se medikovala fernetem. Ne, že bych nakonec nepadla s virózou, ale moje padnutí bylo bez ztrát na požité stravě.

Po(s)tupné marodění nám zabralo skoro dva týdny, takže s blížícím se odletem do Evropy jsem nestihla ani moc panikařit a bát se lítání, prostě už jsem byla odevzdaná osudu. Tak tak jsem zvládala chodit za kozenkama. Lise do toho začala voltiž — zatím jen šest týdnů volitelného programu na rozcvičení, s tím, že koncem října, po technických zkouškách, se budou tvořit týmy na další sezónu. Tom taky absolvoval první laborky — aby mu byly uznány kredity při příjmačkách na VŠ, musí dva roky fyzicky docházet na biologické laboratoře. Trochu jsem se obávala, jak to všechno bude, zvlášť když laborky jsou až ve Fremontu, což je od nás bratru čtyřicet kiláků, v šílených zácpách — ale naštěstí jsou laborky až od půl jedenáctý, právě proto, aby dokázali lidi přijet z různých koutů Kalifornie; učitelka se zdá velmi rozumná. A Tom je rád, že se s virtuálními spolužáky může vídat i v reálném světě.


předchozí domů pište nám English