Na Black Sand Beach je vidět kouřový příklop nad vzálenými kopci.

Krystal.

Kvůli Lisině voltiži nám letos vycházela rodinná dovolená až na půlku srpna, což nám přišlo jako dobrá doba na další pokus s Glacier NP. Před třemi lety, při pokusu v červnu, nás celou dobu pronásledoval sníh. Park, jenž se nachází na hranicích s Kanadou, byl tenkrát pořád ještě neprotažený. Jak se ale blížilo datum letošního odjezdu, začala se rýsovat jiná komplikace. Začalo hořet kolem Reddingu, takže už jsme museli z itineráře vypustit sopečný park Lassen. Den před odjezdem evakuovali kvůli požárům Shady Cove v Oregonu, kde jsme plánovali rafty a návštěvu Crater Lake. Webcam z Crater Lake s popiskem "vyhlídka na Wizard Island" poskytovala pohled na jednolitou šeď. Takže jsme si povzdechli a rozhodli se severní Kalifornii a jižní Oregon v podstatě jen projet a soustředit aktivity až k řece Columbii.

Kamenná chobotnice.

Latourell Fall.

Nejrychlejší dálnice, pětka, měla být v kouři, s evakuacemi a požáry kolem Reddingu, takže jsme to vzali po pobřeží. Doufali jsme, že tam se alespoň vyhneme dýmu, a abychom celý den jen neseděli v autě, odbočili jsme na Black Sand Beach. Tahle oblázková pláž je skutečně tmavá a táhne se mnoho mil — dá se po ní jít i na několikadenní vandr pobřežím. My jsme se šli jen proběhnout a trochu vydýchat — i tak ale nad pobřežními kopci byla vidět hnusně nahnědlá kouřová poklička. Do Arcaty jsme dojeli se soumrakem a užívali si pobřežního čerstvého povětří. Děti říkali, že to tam voní jako v Česku — skutečně: vlhký chladný vzduch připomínal atmosféru českého podzimu.

Po snídani jsme přejeli z Kalifornie do Oregonu a odbočili k jeskyním Oregon Caves. Na naše polopouštní podmínky bylo pod kouřovým příklopem dusno a prázdné silničky a odbočky k turistickým atrakcím dodávaly všemu post-apokalyptický nádech. Párkrát jsme i váhali, zda jedeme správně — nikde nikdo, i když teoreticky by tahle oblast měla být plná turistického ruchu. Jeli jsme ale správně a časem přišlo i parkoviště u jeskyní. Třísetmetrová procházka od auta k jeskyni nám dala zabrat — mně a Lise se v kouři špatně dýchá. Mramorové jeskyně byly velmi občerstvující — jednak jsme konečně měli pocit prázdnin a dovolené, kde se něco zajímavého děje, a za druhé — chladný čistý vzduch pod zemí nám udělal velmi dobře. Když jsme pod jeskyní objevili starý hotel, kde potok protéká interiérem, a Cafe zařízené jak z padesátých let, nechybělo k prázdninovému pocitu už nic. Číšník oplýval šarmem zlaté éry a tak jsme kromě kávy ještě okusili různé zmrzlinové poháry a nechali se ukecat na polevu z marionberries (oregonská odrůda vyšlechtěných ostružin). Bohužel hotel se má teď na dva roky zavírat a rekonstruovat, takže musíme s příští návštěvou počkat.

I v údolí řeky Columbie zdálky hrozí kouř.

Výhled z helikoptéry.

Přespali jsme v Eugene a ráno doklepli ten kousek do Portlandu — a rovnou si dali výlet k místním vodopádům. Máme raději ty kolem Crater Lake, protože nejsou tak strašně přeturistované, ale tam jsme se holt nedostali. Do řeky Columbie stéká ze sopečných útesů řada říček a potoků, ovšem místo je tak vyhlášené, že k vodopádům Multnomah je silnice zavřená a musí se zaparkovat a odjet autobuskem. To jsme vzdali jako příliš velkou komplikaci a objeli jen přístupné vodopády. Latourell, který padá přes nádherné čedičové varhany, a Bridal Veil, který nabízí alespoň kousek procházky na protažení nohou. Do tůně pod Bridal Veil skákali odvážlivci ze skály — v tom příšerném dusnu to asi bylo osvěžující, ale my jsme zvolili trošku mírnější formy ochlazení — jen jsme se krotce ráchali v potoce.

Na hladině Spirit Lake ještě stále plavou mrtvé kmeny.

Mt. St. Helens a Touttle River.

Večer jsme si skočili pěšky do nejbližší vietnamské restaurace na polívku a druhý den jsme přejeli hraniční řeku Columbii do státu Washington k proslulé sopce Mt. St. Helens. Před osmi lety to byla naše poslední sopka, protože čtyřletá Lisa začala malovat mrtvé lidi, takže jsme pak už volili veselejší program. Sid toužil po letu helikoptérou a nakonec nás ukecal. Já nerada lítám, jak nemám sedák a lano, tak mi výšky nedělají dobře, takže se mi nechtělo. Na druhou stranu, sopku a okolí člověk vidí nejlépe z ptačí perspektivy. Heliport jsme museli hledat, přesunul se z výhodné pozice na hraně nad Toutle Creek dál od sopky, do poměrně neurčitého kaňonu, hned vedle domku, kterému čouhá z nánosů popela a bahna jen střecha. Pilot leštil stroj a přiznal se, že má volno a může nás naložit.

V kráteru se už zase nafukuje další lávový dóm.

Potomci v helikoptéře.

Tentokrát byla tou šťastnou na místě vedle pilota Lisa. Posledně seděla mezi mnou a Sidem vzadu, takže toho moc neviděla, tak si zasloužila lepší místo. Uprostřed jsem skončila já. Zaplatili jsme si delší let, i s obletem kráteru, což bylo dražší, ale taky mnohem zajímavější. Od výbuchu sopky je to už skoro padesát let, ale nás překvapilo, jak i po těch osmi letech od naší minulé návštěvy je vidět zase další postup přírody, jak je vše zase mnohem zarostlejší a zelenější, lesem se pohybují jeleni a všeliká další zvěř.

Po letu jsme si dali oběd na terase místní hospůdky, a pak jsme ještě vyjeli na observatoř naproti sopce — a bylo na čase se vrátit zpět za řeku na hotel. Další den jsme měli v plánu projet kaňon řeky Columbie, stavit se na kolesový parník a na Bonevillskou přehradu. Když jsme ale přijeli k přístavišti parníku, bylo lezavo a vypadalo to na déšť, parník se nám zdál malinký a turistů na něm hodně, a kromě toho jízda se zdála obsahovat jen kolečko po široké řece, bez průplavu plavebními komorami nebo nějakým silnějším zážitkem. Tak jsme si parník jen vyfotili a šli na přehradu. Tam taky nastalo mírné zklamání, v tomhle ročním období netáhnou ryby, takže rybí žebříky zely více méně prázdnotou. Ale možná jsme byli jen ofrnění po silném helikoptérovém zážitku z předchozího dne.

Parníček jsme si nakonec jen vyfotili.

Plavební komora.

Když jsme už odjížděli z přehrady, uviděli jsme v plavební komoře tlačné bárky a tak jsme zastavili tam a pozorovali jeden cyklus zdymadel. Rozdíl hladiny před a za přehradou je přes dvacet metrů, a aby se mohla otevřít vrata, je třeba otočit silnici, tak bylo na co koukat.

Cestou dál na východ jsme míjeli požár stepi, i s hasicími helikoptérami — a pak už jen nekonečné travnaté pláně až do městyse Ritzville, který obsahuje asi tři pumpy, tři hotely a dvě hospody, a pak už jen pár napůl rozpadlých baráků. Místní Best Western (hotel) mě ale velmi potěšil, zařízený na hranici kýčovitosti jak z divokého Západu — včetně toho, že jídelně dominoval starý sporák a ve skříňce jak z parádního pokoje byly vystavené dobové fotografie.

Logan Pass - pohled na východní stranu Glacieru.

Logan Pass - pohled na západní (zakouřenou) stranu Glacieru.

Následující den, v neděli, jsme jen jeli a jeli, abychom překonali celý stát Washington, úzký vršek Idaha, a dorazili do Kalispelu v Montaně, městečka pod národním parkem Glacier. Po dlouhé cestě jsme ocenili pivo od Tamarack Brewing Company. Pivovar jsme objevili před třemi lety a jeho popularita zjevně nijak neklesla — v půl šestý večer bylo natřískáno a na stoly se čekalo. Do hotelu jsme to měli už jen skok a pokoušeli jsme se zjistit, zda bychom kromě naší jedné zamluvené noci nezískali nocleh na tu další, ale nezadařilo se nám. Ono totiž sehnat slušný hotel v turistické oblasti je problém. Za každou smradlavou díru se účtují nehorázné ceny. Usoudili jsme, že jedna dobrá noc se taky počítá a bezstarostně šli spát. Ráno jsme si dali snídani a pozorovali hemžení rozčilených turistů. Jediný Sid měl tolik duchapřítomnosti, že se zajímal o důvod rozčilení — a zjistil, že přes noc se v Glacieru rozhořel požár a že je zavřená silnice parkem, slavná Going to the Sun Road. Tahle silnice je vlastně jediným způsobem, jak se dostat do vlastního parku a před třemi lety v červnu byla zavřená pro sníh.

Část stezky je vykutaná do skály.

Ovce tlustorohé.

To nás docela sebralo — tolik dní na cestě a zase se nám vytoužený cíl ztratil před očima. Nakonec jsme se rozhodli, že když už jsme dojeli až do Montany, tak park objedeme a vnikneme z východní, zatím požáry nezasažené, strany. Samozřejmě, že tento nápad měli i všichni ostatní, takže jsme se potáceli několik hodin v zácpách. A samozřejmě, že léto je tou dobou, kdy se v Montaně dají třeba opravovat silnice, čili kromě běžného provozu zmatených turistů a neforemných autobusů jsme si ještě užili dopravní omezení, pouštění provozu na střídačku po prašném staveništi a podobně. Do parku jsme tedy dorazili ve stavu značně zřízeném.

Parkování v Logan Pass bylo zkouškou trpělivosti — nakonec jsme nechali Hrocha kroužit po parkovišti a koukat, kde kdo odjíždí, a vyrazili s dětma na záchod a — do obchodu se suvenýry. Lisa zcela cíleně vyškemrala kamzíka běláka — v angličtině je to mountain goat, a v naší rodině mají kozy holt privilegované místo. Doufali jsme, že nádherné bílé obyvatele hor potkáme osobně, ale tentokrát jsme měli smůlu — a tak Shasta byla jedinou "horskou kozou", kterou jsme na tomto výletě viděli. Trochu to připomínalo naši cestu do Colorada, kde jsme neviděli ovce tlustorohé (bighorn sheep) kromě Lisiny plyšové Sierry.

Jediný kamzík bělák byl spatřen u Lunch Creek.

Když Sid konečně zaparkoval, sbalili jsme se na výlet — z Logan Pass vede v podstatě po vrstevnici stezka s výhledy do údolí. Zpočátku se nám šlo vesele, dokonce jsme viděli i ty ovce tlustorohé, ale ze západního údolí v poledne začal stoupat kouř, který mně a Lise začal působit obtíže s dýcháním, a tak jsme se museli vrátit. Zastavili jsme ještě na východní straně, to už ale kouř překonal průsmyk a neúprosně se valil na nás, takže jsme výlet odpískali. Stejně nás čekala dlouhá cesta zpět do Kalispellu, kde jsme měli zamluvený hotel.

Rozsáhlé lanové centrum Tree to Tree v Idahu.

The Fairbridge Inn and Convention Center má honosný název, nicméně v plném lesku bylo podle mě tak někdy v sedmdesátých letech — a od té doby se v něm nic moc nezměnilo. Od zařízení hotelu bych čekala přeci jen něco trochu mladšího a méně unaveného a zašlého, než jsem já. Takže jsme nakonec docela rádi zrušili další noc (bylo jasné, že do parku se prostě už nepodíváme — i dole v Kalispellu jsme se dusili) a holt přežili tu jednu.

Směrem k domovu jsme mířili s tím, že se cestou můžeme ještě někde zastavit a něco zajímavého podniknout. Ovšem kouř nás pronásledoval z Montany do Idaha. Tam jsme usoudili, že to lepší nebude a na veliké naléhání Lisy jsme zastavili ve státním parku Farragut v lanovém centru Tree to Tree. V pobřežním lesíku u jezera Pent Oreille nebylo tolik zřetelné, jak moc je okolí zasmogované, a byla to jediná atrakce, kterou jsme byli schopní vymyslet. Do vrcholek stromů se vydaly jen děti a po prvních pár překážkách jsem byla moc ráda, že jsem se nenechala zlákat.

Kouř nás provázel přes pět států.

Trasy jsou moc hezké, nápadité, prošpikované zip-lajnami, a náročné. Po dvou hodinách a třech trasách bylo vidět, že děti umdlévají, nicméně Tom se ještě vyškrábal na dvojitou černou. Lise se nepodařilo zdolat nástup, což bylo asi dobře — nejtěžší trasu by zvládala se svou dětskou výškou jen velmi obtížně. Překvapilo mě, že Tom, který trpí závratěmi a nesnáší výšky, mezi korunami stromů vůbec žádné potíže neměl. Nejspíš to má ložené jako já — v sedáku a na laně se nebojím, ale pak se mi točí hlava na Golden Gate Bridge.

Ten den jsme dojeli až do Kennewicku ve státě Washington. Příjemně nás překvapilo uskupení hotelů a restaurací na jižním konci města, kdy jsme nemuseli všude jezdit autem. Ovšem zprávy nevypadaly příznivě, problém s požáry a kouřem nás pronásledovaly další den do oregonského Sutherlinu, a ani v domovské Kalifornii jsme si moc nepolepšili. Oběd v Shasta City byl jak ve městě duchů — nádherný sopečný kužel nad městem, obvyklý turistický cíl, skoro nebyl v kouři vidět a hlavní ulice i restaurace a obchody zely prázdnotou. Domů jsme se tedy vraceli s pachutí smutku nad zmarem obrovských území přírody — doprovázení nekonečným kouřem.