předchozí domů
Tento způsob zimy…
3. - 31. prosince 2017
…zdá se mi ponekud nešťastným.
pište English

Lisa voltuje
Lisa voltuje.
Naše vánoce jsou ve znamení koz.
Naše vánoce jsou ve znamení koz.
Nadšení z vánočního průvodu nám nevydrželo dlouho. Vzápětí totiž Lisa ulehla s rýmičkou a pár dní na to už startovala antibiotika na zánět dutin. Loni to touhle dobou byla bronchitida. Lisa díky antibiotikům na začátku prosince propásla rodinný výlet pro stromek, nechtěli jsme ji se zánětem dutin vláčet do hor. Taky jsem kvůli její nemoci zrušila původní plán pozvat pár kamarádek a napéct s nimi nové vizovické na stromek. Jediné, co se mi podařilo, bylo zakoupení vánočních ozdob — koz. Přišly mi hrozně roztomilé a navíc dost vtipné. Když jsem se ale fotkami koz na vánočním stromku pochlubila svým mezinárodním kámoškám, bylo mi z Finska sděleno, že kozel je přeci typické vánoční zvíře a na zdobení stromku kozou není nic divného. A skutečně — v severském podvědomí patří koza k vánocům stejně jako stromeček či dárky.

Historie sahá asi až ke kozlům Tanngrisnirovi a Tanngnjóstrovi, kteří táhli Thorův kočár. Thor své oddané služebníky často porazil a s ostatními severskými borci snědl — u vědomí, že Tanngrisnir a Tanngnjóstr ráno vstanou z mrtvých, jakoby se nic nestalo. Kozel se tak stal symbolem znovuzrození, tolik aktuálním právě o zimním slunovratu. Křesťanská církev ovšem nesmrtelného kozla označila za ďábla a nějakou dobu skutečně byl vánoční kozel spíše upláceným škůdcem chodícím nezbednou koledou. Až došlo k dalšímu znovuzrození, kdy naopak začal přinášet vánoční dárky, případně tahat sáně s vánočními elfy a dárky pro děti. A tak dnes na severském stromku nemůže chybět slaměná ozdoba ve tvaru kozy, převázaná červenou stužkou. Rekord drží slaměný kozel ze Švédského městečka Gävle, který v roce 1966 dosáhl výšky třinácti metrů. Takže to, co u nás začalo jako vánoční legrácka, se ukázalo býti zcela běžným a normálním jevem u jen trochu severnějších lidiček.

Finské vánoční přání.
Finské vánoční přání
Letos Lisa tedy stihla návrat do školy poslední týden před vánočními prázdninami, a to včetně koncertů školního sboru, ale to jen proto, že tentokrát byly prázdniny o týden posunuté. Obvykle totiž dětem vyšel týden prázdnin PŘED vánoci, a pak týden mezi vánoci a Novým Rokem. Původně nám to přišlo divné, ale za ta léta jsme si zvykli, a naopak jsme ocenili to, že v předvánočním týdnu je všude levné a volné ubytování, a dá se tak v pohodě jezdit na hory nebo na výlety, bez davů, dopravních zácp a předražených služeb. Letos to bohužel vyšlo úplně blbě — i druhý, méně sváteční víkend začínal Silvestrem, čímž padly představy nějakého velkého cestování. Nicméně zamluvili jsme alespoň Woodfords Inn na tři noci kolem Silvestra — novoroční oslavy na Kirkwoodu nám přijdou pěkné a milosrdné; skalní lyžaři chodí spát brzy a nemají tendenci v noci vylézat a obtěžovat sousedy petardami a hysterickým veselím.

Pacifik z Wilder Ranch.
Pacifik z Wilder Ranch.
Tomovi jsme letos museli pořídit nové lyže a boty, a chtěli jsme oboje vyzkoušet na sněhu, než se vypravíme na delší pobyt. A tak jsme v sobotu před vánoci vyrazili na otočku na půldenní lyžování. Sněhu moc nebylo, ale pro mě to byl můj první sportovnější výkon po operaci, Lisa byla po nemoci a Tom se potřeboval naučit jezdit na mnohem delších lyžích. Tom tudíž skuhral první půlku lyžování a Lisa tu druhou. Já jsem skuhrala celkově, ale přišlo mi fajn, že se už dokážu trochu hýbat.

Štědrý večer proběhl v poklidu, už máme zaběhnuté rutiny. Kromě koz na stromečku byly i nějaké kozy pod stromečkem. I Tom dostal ponožky s kozou, Lisa dokonce kozí náušnice — a já knížku o výrobě kozích sýrů. Zasekla jsem se na tom nejjednodušším — když mi přebývá mléko, srazím ho citronem ze zahrádky a vyrobím panýr. Tak třeba se pustím i do něčeho dobrodružnějšího. Ovšem Lisa po dárcích zaplula překvapivě do postele a v pondělí se probudila s horečkou. Protože si stěžovala i na bolesti zad, vypravil se s ní Sid na pohotovost, aby zkontrolovali, zda nemá zánět močových cest. Ten se nepotvrdil, i usoudili jsme na virózku s tím, že si Lisa vleze na pár dní do postele bude to dobrý. To jsme se ovšem hluboce mýlili, virózka se ukázala býti velmi odolnou a nejen že sklátila Lisu na celé dva týdny vánočních prázdnin, ale postupně nás dostihla všechny.

Wilder Ranch — jeden z mála výletů, který jsme mezi chorobami zvládli.
Wilder Ranch — jeden z mála výletů, který jsme mezi chorobami zvládli.
To ale předbíhám — na Štěpána mi dorazil největší vánoční dárek — Craig mi přivezl Nedouška. Ned se tvářil spokojen se svým osudem — rozhodně se stranil Craigova přívěsu, aby nebyl naložen zpět — a vítal se se svými starými sousedy, islandskými poníky. Místo horské pastviny se zamrzlou vodou si zjevně užívá naše teplejší podnebí a flákárnu s pravidelným přísunem sena. Tentokrát jsem si už od Craiga nevyžádala nic z výstroje — s Nedem jezdím jen na ohlávce (bez udidla) a mám pro něj staré lehké sedlo, které na naše maximálně hodinové vyjížďky bohatě stačí. Prostě už máme zajeté rutiny.

Kirkwood.
Kirkwood.
Nakonec to funguje dobře i v kombinaci s kozenkami. Ráno se stavím za Nedem, pustím ho na travičku a rychle mu vyházím přístřešek i výběh, aby dostal snídani v devět do čistého. Ned se občas i sám z pastvy na seno vrátí. Pak vyrazím podojit kozenky. Lékorku tedy spíš už jen zkontroluju, v podstatě je zasušená. Zřejmě už moc nekrmila ani kůzlata a po odstěhování dětiček už mléko nezbývá. Twilight se pořád drží na svých šesti stech mililitrech, což nám tak stačí se Sidem k snídani a do kafe. Obě kozy ale reagují poměrně prudce na změny počasí — jakmile prší nebo je zima, tak se produkce prudce snižuje — asi využívají energii hlavně na zahřátí.

Trochu jsem se obávala, jak budou snášet zimu v nových stájích. Ve starých měly k dispozici koňský box, byť značně zchátralý a zatékající. V nových stájích mají v podstatě drátěnou klec se střechou a jednou dřevěnou stěnou, což je super v létě, že to pěkně větrá. Na zimu jsem si nebyla jistá, ale pak jsem prostudovala, že si kozy jednak topí vnitřně (bachor je poměrně výkonná mikrobiologická laboratoř), a za druhé se na zimu vybaví kašmírovou vrstvou. Dokonce se dokáží v zimě zježit tak, že vypadají jako kuličky a "svetr" mají dobré tři čtyři centimetry tlustý. Kašmír je velmi hřejivá vlna, ale má nevýhodu v tom, že nesmí profouknout nebo promoknout. Nakonec jsem kozí chlívek obalila plachtami a na jednu stěnu přihodila kus překližky, aby tam vzniknul závětrný kout. A mám kozenky v suchu asi účinnějším, než velký starý koňský box, kde táhlo a kde jsem (marně) přitloukala na schátralou střechu igelitové pytle.

Pořádný kůň zvládne odnosit i růžovou.
Pořádný kůň zvládne odnosit i růžovou.
Od koz se cestou domů můžu stavit zase za Nedem, který už je po snídani a příznivě naladěný i na návrhy nějaké činnosti. A taky se teď můžu vyřádit v zemědělských obchodech. Kromě krmení pro veškerou zvěř, jsem se rozhodla pořídit Nedovi i nějakou parádu — přijel mi se starou orvanou ohlávkou, tak jsem si říkala, že by si zasloužil novou. V Tractor Supplies v Gilroyi měli na výběr z různých barev a odstínů, ale když jsem nenašla tmavě zelenou, která se mi líbí nejvíc, usoudila jsem, že ve vínově červené bude vypadat taky dobře a koupila tu. Ovšem když jsem ji pak vybalila ve stájích, zjistila jsem, že je na denním světle růžovofialová. Tak mám teď starého pracovního koně s růžovou ohlávkou. Na ježdění mi Ježíšek přinesl side-pull, koženou ohlávku s kroužky na připnutí otěží, takže alespoň na výletech nevypadáme jak cvoci.

Tom na Ljufurovi
Místo nemocné Lisy se projel na jejím poníkovi Ljufurovi Tom.
Ned zaplul do našeho starého systému a zdá se, že se mu u mě líbí. Vyrazili jsme si na pár výletů po okolí a dokonce i hnusnou část cesty, která vede roklinkou, v níž se šíleně odráží rachot z dálnice skryté za zídkou a stromy, zvládnul Ned beze strachu. Nadšený nebyl (hluk znamená, že kůň přijde o jeden smysl — sluch — a tím pádem je mnohem nervóznější), ale na moje uklidňovaní se přemohl a projeli jsme to bez ztráty desítky. Tím, že jezdíme sami, tak je to pro Neda těžší než ježdění v horách. Koně jsou stádní zvířata, zvyklá na to, že se navzájem chrání a informují — osamocený kůň musí věřit svému jezdci, že ví, co dělá, a že ho nepřivede do nebezpečné situace. Nu, zdá se, že léta, kdy Neda bráním před zákeřnými nepřáteli typu poletující svačinový pytlík, se osvědčila, a kůň je ochoten mi svěřit svůj život i ve strašidelné rokli.

Mezitím ovšem na domácí frontě lehnul s Lisinou chorobou i Sid. I vymyslela jsem, že na Silvestra na hory pojedu jen já s Tomem. Na Kirkwoodu měli být Hornovi, tak jsme si říkali, že by to mohlo být fajn. Ovšem ve čtvrtek večer si začal Tom stěžovat, že ho škrábe v krku, a v pátek ráno se probudil s horečkami i on. Takže jsem zrušila sobotní příjezd do Woodfords, napsala Hornům, že teda bohužel nepřijedeme nikdo a odvolala náhradní dojičky. Dobře jsem udělala, protože na Silvestra začalo být špatně i mně, i když v plné síle to na mě padlo až o dva dny později. Musím říct, že takhle zkažené vánoční prázdniny jsme neměli už dlouho. Vlastně jsme se jen plácali doma, více či méně (spíš více) neschopní se postarat ani sami o sebe. V jedné fázi došlo i na tu náhradní dojičku, když jsem usoudila, že není v mých silách dojet do hor a potácet se mezi chlívkem a dojicím stojanem. Doufejme, že rok 2018 bude o něco příznivější — nezbývá nám, než si přát hlavně to zdraví.


předchozí domů pište nám English