předchozí domů
Jak se dala Lisa k cirkusu
2. října - 2. prosince 2017
Návrat ke kozám - Lisa zase voltuje - Carol má operaci - soutěž ve voltiži - losgatoský vánoční průvod
pište English

Kalifornský podzim.
Kalifornský podzim.
Zapršelo, vyrašila travička a kozy můžou pohrdnout pečlivě vydrhnutým kyblíkem s čerstvou vodou a pít z louží...
Zapršelo, vyrašila travička a kozy můžou pohrdnout pečlivě vydrhnutým kyblíkem s čerstvou vodou a pít z louží...
Sobotní návrat z Evropy znamenal, že jsme měli neděli na vzpamatování se. Děti jsou vcelku pružné a flexibilní, ale já, stará osoba, prostě trpím. Vyzkoušela jsem spoustu rad na jet lag, a jaksi se nezdá, že by něco fungovalo nějak přesvědčivě. Nicméně na skuhrání nebyl čas; musela jsem se vypravit za kozenkama. A tady bych ráda poopravila své vlastní tvrzení. Kozám totiž NENÍ jedno, když je opustíte na delší dobu. Prvních pár dní mě nonšalatně ignorovaly, ale pak začaly prudit. Vymizel respekt a souhra mezi námi, místo spolupráce se dostavilo mrzoutské odmlouvání.

Do toho jsem ještě rychle domluvila, že si Rachel odebere svá kůzlata. V chlívku začínalo být těsno a vztahy se vyhrocovaly. Večernice byla zatlačená do pozice osamělé kozy, protože kůzlata se držela s mámou Lékorkou. Do toho Berry povyrostl a začal zpochybňovat postavení Večernice coby alfa kozy. A všichni svorně odkazovali Star do pozice nejnižší kozy, takže jsme museli trošku hlídat, aby se dostala taky k jídlu. Prostě bylo načase, aby se mladé kozy odstěhovaly do vlastního. Akce stěhování proběhla za velikého řevu všech koz. Berry a Star se trochu uklidnili, až když se ocitli zase spolu v novém domově.

Mě tím nastala starost o dojení Lékorky. Nevím, jestli jsem šikovnější, nebo jestli je Lékorka méně dramatická koza, a nebo jestli je to tím, že coby beta nemusí tolik dbát na důstojnost, ale bylo to s ní o něco jednodušší než s Večernicí. Ovšem mlíka má mnohem méně — opět nevím, jestli je to tím, že je menší koza, a nebo tím, že se chystala Star už beztak odstavit.

Lisa si musí trénovat poníka sama.
Lisa si musí trénovat poníka sama.
Lisina první soutěž.
Lisina první soutěž.
Mezitím Lise začala voltiž. Loni Lisa propásla rozdělování do týmů kvůli úrazu, takže zbytek roku po zhojení zlomenin odchodila v rekreačním režimu. Který byl fajn, ale nikam ji neposouval; Lisa projevila přání věnovat se voltiži pořádně. Promluvili jsme s trenérkou Ashley a Lisu zařadili do přípravky. Tréninky naplánované milosrdně na středu, jednou týdně, v pohodě. Tím se ale Lisa stala členem klubu Mt. Eden a začaly nám chodit papíry a dotazníky a přihlášky — a taky oznámení, že první závody se konají už dvacátého osmého října.

Pro mě to byla komplikace hlavně v tom, že jsem na devatenáctého měla naplánovanou operaci a musela jsem všechno zorganizovat, vyplnit a zaplatit během zbývajících pár dní, protože jsem nevěděla, nakolik budu mobilní a příčetná po operaci. Doktorka mi vyhrožovala šestitýdenní neschopností, a velmi důrazně opakovala, že šest týdnů nesmím vyvíjet žádnou fyzickou činnost, ani třeba jógu. A protože ze zkušenosti vím, že jsem zjevně slabší kus, a rekonvalescence mi trvá mnohem déle, než optimistické předpoklady doktorů, chtěla jsem být připravená.

Poslední týden před operací jsem tedy sháněla dojení, protože Rachel měla být zrovna ten týden pryč, snažila se pochopit všechny administrativní kličky voltižového týmu, do toho jsem musela k očaři, protože mi docházely čočky, a ještě mě hnali na nekonečná předoperační vyšetření. Ta mě neuvěřitelně vytáčela, protože se to odehrávalo tak, že mi vždycky zavolala sestra, že musím ještě tam a tam. Jako proč jsem se to nemohla dozvědět VŠECHNO najednou, při hodinové schůzce s operačním týmem? Proč jsem k obvoďákovi (do ordinace plné nachrchlaných lidí) musela jít honem honem tři dny před operací a proč mi dvanáct hodin před nástupem do nemocnice volala sestra s tím, že musím všeho nechat a jet do laboratoře na těhotenský test — do laboratoře, ve které jsem v předchozím týdnu byla TŘIKRÁT? To už jsem byla poměrně hysterická a na žádný test jsem nešla. Měla jsem dlouhý seznam toho, co je potřeba připravit a zařídit doma, a nemohla jsem to prostě zrušit kvůli tomu, že někdo je nekompetentní.

Lisina první soutěž.
Lisina první soutěž.
V týmu můžou být na koni až tři holky současně.
V týmu můžou být na koni až tři holky současně.
Schůzka s obvoďačkou byla nakonec nejpozitivnější z toho všeho — vymyslela, proč mě po posledním zákroku hrozně bolelo v krku z intubace — zřejmě mám "úzké trubky", což by vysvětlovalo i moje věčné problémy s ušima a dutinami — takže jsem mohla s anestezioložkou naplánovat, že tentokrát dostanu menší trubky. A skutečně pak s narkózou nebyl žádný problém. S vlastní operací to bylo horší — to, že jsem si nemohla nijak mačkat břicho, znamenalo, že jsem byla odkázaná na polohu vleže nebo vestoje na poměrně mnoho týdnů. Dva cykly antibiotik taky moc nepomohly.

Z nemocnice jsem šla hned tentýž den odpoledne — nějak jsem měla chuť na zmeškanou snídani (ráno nástup nalačno, pochopitelně) a pořádné kafe, a ne na nemocniční večeři. Byla jsem schopná samostatně zvládat základní životní funkce a doma mi navíc nepískají přístroje. Vzhledem k tomu, že když mi v nemocnici začaly řvát všechny přístroje (ač mně nic nebylo) a nikdo se neobtěžoval přijít a vypnout to, tak mi doma žádná péče fakt nechyběla. A ubyla pruda — když se na můj telefonát ohledně ječících přístrojů konečně asi po deseti minutách připlouhala sestra, tak mě seřvala, že přístroje řvou proto, že si zakrývám uši (po narkóze jsem fakt měla dost bolehlavu i bez sirén). Moje poukázání na to, že logika je opačně — že si zakrývám uši proto, že přístroje ječí, nikoliv naopak, nebrala v potaz a nasraně odešla.

Pátý den po operaci jsem prohlásila kozy za terapeutické a vydala se na návštěvu. Dojila Sarah, já si limit polohy vsedě vyčerpala řízením, ale cítila jsem, že se to lepší. Za další dva dny jsem přebrala dojení a i když jsem se jen tak plouhala, tak jsem se aspoň jednou denně dostala ven. Kozenky opět projevovaly mírnou nespokojenost s výměnou služebnictva, ale zdaleka to nebylo tak znatelné jako po dvoutýdenní nepřítomnosti. Navíc Sarah sama má nigerijské kozy léta a umí s nimi vycházet, takže to pro kozenky asi bylo snazší. Zaměstnanci stájí byli velmi chápaví a fakt mi hrozně pomohli s těžšími úkoly — převzali nošení kýblů a čištění chlívku a podobné náročnější práce.

Tom táhne vozík na seřadiště a Lisa mu dělá zátěž.
Tom táhne vozík na seřadiště a Lisa mu dělá zátěž.
Na seřadišti se dlouhé hodiny čeká... a jí...
Na seřadišti se dlouhé hodiny čeká... a jí...
Lisa převzala do své kompetence péči o poníka Ljufura. Já jsem byla schopná ji tam tak akorát dovézt, ale poně si musela zvládnout sama. Na jednu návštěvu jsem jí domluvila trenérku, aby na ně někdo dohlédnul, ale jinak si to Lisa odšéfovala více méně sama. Což je super — že je už ve věku, kdy ji můžu nechat s koněm samotnou a nemusím jim stát za zadkem. Zajímalo by mě, zda si Ljufi Lisu pamatuje z doby před šesti lety — přijde mi totiž, že se k ní chová mnohem lépe než k ostatním dětem a rozhodně lépe než k dospělým. A nebo jestli se prostě našli a sedí si povahou natolik, že v podstatě nevznikají třecí plochy.

Devět dní po mé operaci měla Lisa první voltižové závody. Lisa to brala velmi vážně, protože v rámci závodů měla dělat zkoušky. Klub to bral taky velmi vážně — fungování tak náročného sportu jako voltiž je závislé na dobrovolnících, protože z těch pár dolarů startovného by se rozhodně nezaplatilo zázemí pro několik klubů, desítky soutěžících a koní. Každá rodina měla poskytnout jednoho dobrovolníka, což jsem nakonec vyřešila tím, že jsem nabídla Toma, protože jsem si nebyla jistá, kolik toho vydržím. Navíc jsem chtěla, aby se Tom na Lisu šel podívat, a takové akce jsou vždycky příjemnější, když je člověk součástí dění a má nějakou funkci a náplň, než když jen bezcílně pimákuje kolem — bylo jasné, že Lisino vystoupení bude v řádu minut a zbytek bude různé postávání.

Závody probíhaly celý den, od šesti od rána. Měli jsme štěstí, Lisina skupina byla na programu až na jedenáctou, kvůli rozcvičení a přípravě ji tam Sid vezl o hodinu a půl dřív. Já mezitím podojila, vyzvedla doma Toma a stihli jsme to tak akorát. K mému překvapení a Lisině veliké radosti přijela i Lisina kamarádka Lucy s maminkou. Měla jsem pochybnosti ohledně toho, co Lisa bude po třech týdnech docházky schopná předvést, i když měla dělat jen povinnou sestavu. Ovšem Lisa nastoupila v oddílovém dresu, s profesionálním účesem a koncentrovaným vystupováním zodpovědného umělce. Voltiži vůbec nerozumím, ale Lisa vypadala ze své začátečnické skupiny nejlépe. A asi jsem nebyla sama, kdo si toho všimnul, protože za námi přišly trenérky s tím, zda by Lisa nechtěla do pokročilého týmu. Což o to, Lisa tuze chtěla. Mě se mírně protočily panenky při představě poplatků za dva tréninky týdně. Plus druhý trénink je v neděli, což nám značně narušuje víkendové plány.

... holky diskutují a secvičují sestavy.
... holky diskutují a secvičují sestavy.
Už se bude vyrážet.
Už se bude vyrážet.
Jenomže u Lisy jsme až to téhle chvíli nezpozorovali podobnou míru nadšení do jakéhokoliv jiného sportu, a je ve věku, kdy jí rozhodně neuškodí ani pohyb, ani to, že bude mít méně času na páchání volovin. S trenérkou jsme domluvili, že Lisa může občas neděli vynechat, navíc se ukázalo, že klub milosrdně dodržuje školní prázdniny (od kamarádů víme, že u některých sportů jsou školní prázdniny naopak důvodem k zavedení dvoufázových povinných tréninků), o kterých probíhají jen otevřené nepovinné hodiny, kam může přijít kdokoliv, kdo má zrovna čas zkoušet si svoje věci. Takže jsme se nakonec upsali — Lisa to musí dotáhnout až do začátku srpna, kdy je mistrovství — protože nyní je součástí týmu sedmi holek.

Tým ovšem znamená i další investice, třeba do teplákových souprav a později do dresu na vystoupení a tak. Ale opět doufáme, že se nám to vrátí jinak. Kupříkladu Lisa, jak teď víc sportuje, začala mít pocity hladu a víc jíst. Bez odmlouvání posiluje a má motivaci na včasné provedení domácích úkolů. V týmu je nejstarší a největší, a jezdí "base" — díky poměrně rozsáhlé zkušenosti jezdecké, má Lisa skutečně cit pro rytmus koně a dává smysl, aby byla tím člověkem mezi koněm a létajícími akrobaty — protože dobře sedí. U nás doma je Lisa na chvostu — je nejmladší, nejmenší, nejslabší a tak dále. Role nejstarší, nejrozumnější a nejzodpovědnější jí dělá rozhodně dobře a určitě je fajn vyzkoušet si to z druhé strany.

S koncem mé rekonvalescence se blížil i vánoční průvod v Los Gatos. Letos bylo jasné, že se musíme zúčastnit — Lisa chtěla jít s Mt. Eden a já s Tomem jsme si říkali, že půjdeme s Bear Creek. Tentokrát bez koz — jednak kozenky dojíme a stresovat je průvodem nám nepřišlo zdravé — a za druhé se mi nechtělo riskovat to, že zničím celý účel operace tím, že se budu někde přetahovat s tvrdohlavou kozou. Chtěla jsem si to jednou užít z takové té bezstarostné stránky.

Takže jsem vstala v půl sedmý, honem dojela podojit kozy, a na půl devátou se sešla s rodinou na parkovišti, kde se shromažďovaly skupiny s koňmi a zvěří. Následně jsem oscilovala mezi zdobením vozu Mt. Eden a traktorem a zvěří z Bear Creek, a domlouváním s dvěma různými skupinami lidí. Lisa se tedy dostala do stádia, kdy by nejraději žádnou matku neměla, a už vůbec ne takto veřejně, takže jsem ji pak nechala více méně být. Votižový spolek zahrnoval větší množství dospělých i skoro-dospělých, a zdál se to mít více pod kontrolou, než velmi různorodá skupina od Bear Creek zahrnující malé děti s poníkem, minikoně s vozíkem, traktor, větší slečnu na koni, větší slečnu s kozou (hňupíkem Marshmallow) a větší množství piknikových vozíků s občerstvením a krmením pro všechny účastníky, jež bylo potřeba přeměnit na elfy a vánočně tématické postavy. My s Tomem jsme převlek letos vyřešili kulichem ve tvaru sobí hlavy a zůstali jsme v džínách a mikinách — obávala jsem se, že opnuté elfské leginy v mém věku by mohly obecenstvo svádět k domněnce, že jdu za klimakterního díblíka, místo za vánočního Santova pomocníka.

Do města přijel cirkus.
Do města přijel cirkus.
Lisa na Jamiem.
Lisa na Jamiem.
V půl desáté nás vyzvedla policejní hlídka a doprovodila nás přes město na seřadiště průvodu. Naštěstí tím, že obě naše skupiny měly koně, tak měly jít i v průvodu blízko u sebe (koně chodí mezi posledními, těsně před Santou) a tudíž byly vedle sebe i na seřadišti. Tom se částečně nudil a částečně pojídal zásoby a hrál si s kozlíkem Marshiem. Lisa strávila tři hodiny čekání na průvod secvičováním triků s holkama z oddílu. Doteď nechápu, kde na to braly energii. V nějaké fázi je trenérka seřadila od nejmenší do největší a pak velké holky otočila naproti těm malým a spárovala je — takže nejmenší holky byly s největšími a střední byly spolu. Lisa jakožto jedna z menších tudíž vyfásla mnohem starší a zkušenější Bodhi. Dvojky začaly okamžitě plánovat sestavy na barelu — a mě došlo, že prostě s Bear Creek jít nemůžu, že tohle musím vidět.

Předpokládala jsem, že v průvodu se poveze barel na autě a holky povedou vyšňořené koně a budou mávat. Což jsem se hluboce mýlila. Barel se skutečně vezl na korbě auta, a právě vytvořené dvojice během průvodu naskočily na auto, zacvičily na barelu, seskočily, zařadily se ke koni, odcvičili na jednom koni, seskočily, zacvičily na druhém koni a tak stále dokola. Holky, které momentálně nebyly ani na koni ani na barelu, metaly hvězdy, chodily po rukou a nosily se na ramenou a vyhazovaly do vzduchu. Mělo to atmosféru jako když do města přijede cirkus. Takže jsem se snažila fotit. Párkrát jsem se vrátila za Tomem, aby nebyl úplně osamělý mezi stájovými holčičkami, ale nevím, jak moc to pomohlo. Příště ho asi nebudu nutit do průvodu jít, přeci jen už je příliš puberťák.

Ovšem průvodem nám den nekončil. Sice jsem plánovala Lise zatajit, že oddíl má ještě odpoledne vánoční párty, ale v podstatě jsem byla bez šance. Takže jsme musely ještě na párty. Bylo to naštěstí velmi milosrdné. Každý přinesl nějaké jídlo nebo pití, stáje, kde má oddíl hnízdo, přispěly vlastním vínem (mají vinohrady), a po pozdním obědě následovalo vyhlášení výsledků zkoušek a pak losování dárků (každý měl přinést jeden malý dárek) — a mohly jsme jít domů. Stejně ale bylo půl šesté, než jsme dorazily. Takže super dlouhý den — přestože se každý rok zapřísahám, že už nikdy, a přestože jsem letos měla výmluvu v rekonvelescenci, a v průvodu jsem vlastně "nic nedělala", tak jsem byla stahaná jak pes. Ale obávám se, že příště půjdeme zas.


předchozí domů pište nám English