Ned a Islandští poníci, Trausti a Osp.

Naše přání zdraví do nového roku se moc nevyplnilo; mizérie pokračovala po celý leden. Za prvé jsme všichni ještě stále kašlali plíce a zotavovali se z vánočního nadělení tři čtyři týdny. Za druhé záhy lehla znovu Lisa, tentokrát s angínou. Za třetí mi zchroml Ned. A za čtvrté Lisa přišla o poníka.

Vezmu to odzadu — v prosinci mi majitelka poníka hlásila, že poníka teď bude trénovat Jenny. Ta Jenny, která mi vyhodila ze stájí kozy. To už jsem rovnou tušila, že bude problém, ale kvůli Lise a Ljufurovi jsem se tedy zkusila s Jenny domluvit, že my můžeme za poníkem chodit v úterý po škole a že bychom ho rádi měli k dispozici. Samozřejmě, že v podstatě první úterý po prázdninách jsme přijely s Lisou do stájí a Ljufur nebyl ve svém paddocku. Vrátka otevřená, obě jeho ohlávky visely na hřebíku, takže v nás hrklo, že se kůň vydal na výlet. Pak jsem uviděla auto Jenny a bylo vcelku jasno. Lise jsem nabídla, že si tedy holt vezeme Neda a může se projet na něm.

Lékorka si užívá sluníčka pod dozorem krávy Bessie.

Když jsme měly Neda nasedlaného, Jenny vyjela na Ljufurovi z lesa. Děsný údiv, že jsem naštvaná, a že přeci ho teď můžeme mít. Třiadvacetiletý poník byl zbrocený potem, jak na něm rajtovala dospělá ženská bez sedla po lese, takže jsem odmítla. V tomhle stavu měl chudák Ljufur myšlenky tak akorát na seno a ne na další ježdění. Nicméně Lisa nakonec chtěla před naším odchodem milovaného Ljufiho alespoň navštívit. Vzaly jsme ho na jízdárnu, aby se mohl po odpolední šichtě trochu poválet (písek funguje podobně jako mýdlové bubliny — nabalí na sebe špínu, tuky a pot, a dá se pak z kožichu vyklepat), a zkontrolovaly mu nohy. A u toho jsme zjistily, že Ljufi má napůl upadlou jednu podkovu. Takže nejenže Jenny sebrala poníka, když ho měla zamluveného Lisa, ale ani se o něj nebyla schopná pořádně postarat — s padající podkovou ho mohla taky zchromit.

Následovala stájová italská opera (dramatické plačtivé scény, vyhrožování a vydírání), na kterou už jsem poněkud stará — takže jsem nakonec musela Lise vysvětlit, že Ljufiho fakt mít nemůže — z Ljufiho se teď stal bohužel provozák, na kterém jezdí kdokoliv kdykoliv a jakkoliv bez respektu k jeho věku a stavu. A naložit mu pozdě odpoledne (dřív se díky škole do stájí nedostaneme) ještě další práci prostě není fér. Některé dny stojí Ljufi ve výběhu se svěšenou hlavou a má toho zjevně plné kecky. Jiné dny naopak vykukuje u vrátek, jestli by ho někdo nevzal ven. Bohužel pomoct mu taky nemůžeme, neboť nám nepatří a nemáme co mluvit do toho, co si s ním činí majitelka a komu a za jakých podmínek ho půjčuje.

Večernice na vyhřáté silnici.

Nakonec jsem se domluvila s paní, která vlastní islanďáky vedle Neda, a pronajímáme teď Lise kobylku Osp. Ta je ještě o dva roky starší než Ljufi, ale má alespoň poměrně jasný řád toho, kdy na ní kdo jezdí, má v týdnu odpočinkové dny a je na pastvině se svým synkem Traustim, takže nesmutní a může se proběhnout dle potřeby. Lisa byla ze změny přešlá, ale myslím, že se s Osp skamarádí. Plus Osp se zná s Nedem, takže doufám, že časem budeme moc jezdit obě najednou a nemuset se bát, jestli si to koně nezačnou vyříkávat. Ned i Ljufi jsou oba valaši a velmi dominantní, takže tam jsem plánovala postupné seznamování tak, abych mohla zasahovat, pokud by si to oba obstarší pánové chtěli vyřešit ručně (teda spíš kopytně). Osp je nekonfliktní a navíc kobyla — a Ned je gentleman a s kobylama se nepere.

S Osp máme nakonec i lepší rozvrh, protože tu můžeme mít v pátky, kdy Lisa nemá tolik úkolů — a když už, tak má ještě celý víkend na dohánění. Ljufiho jsme měly v úterý, takže to dělala úkoly večer, a pak hned ve středu má Lisa sbor a ještě voltiž, a to se dostane domů kolem sedmé a úkoly dělá taky třeba do půl desátý. Takhle má mezi koníčky vždycky jeden den "jen" školu a může si trochu odpočinout.

V polovině ledna taky začalo pršet a mně tím pádem zchroml Ned. On nosí v horách podkovy, aby si ve skalách neubrousil kopyta na krev (kovat se koně začali ve středověku, když nastal problém s přesunem do hradů s kamennými nádvořími a maštalemi), na podzim Craig podkovy koním sundá a strčí je na pastvinu. Běhání bosky je pro koně lepší, kopyto při dopadu na zem pruží a pracuje, čímž pumpuje krev a lymfu do oběhu, nohy se lépe prokrvují, lépe zahřívají a netrpí tolik klouby, protože se otřesy částečně vstřebávají v pružném kopytu. Ovšem Ned bosky být nemůže, protože má "ploché nohy" a na zem došlapuje celou plochou chodidla, nejen kopytní stěnou. V okamžiku, kdy zaprší, tak se mu v blátě a mokru měkčí chodilo rozmočí (asi jako když je člověk dlouho ve vaně) a začne ho bolet každé došlápnutí. Ned je typický quarter horse — krátké nohy, mohutné tělo, velký zadek, bratru 600 kg váhy — s tím skutečně cítí pak každý kamínek na cestě a potřebuje nejen podkovy, ale na přední nohy, které nesou až sedmdesát procent váhy, i podložky na celou plochu kopyta.

Protažená hřebenovka nad Kirkwoodem.

Tohle všechno o Nedovi moc dobře vím, ale když mi ho Craig v suchém prosinci přivezl bosky, chtěla jsem mu dopřát co nejdelší dobu bez podkov a domluvila se s kovářem, že oková jen přední (které vypadaly, že by zátěž ježdění nevydržely), a až bude potřeba přihodit podkovy na zadní a podložky na přední, tak to uděláme dodatečně. Michael, náš kovář, jezdí do stájí i několikrát týdně, takže mi to přišlo jako rozumný plán. Ovšem v okamžiku, kdy Ned přestal být schopný chodit a já se s Michaelem domluvila na kování na následující den, lehnul kovář s brutální chřipkou. Naivně teda tvrdil, že během dvou tří dnů vstane, tak jsem si říkala, že to třeba zvládneme.

Následovaly tedy tři dny, kdy jsem Neda vláčela na vodítku. Když ho bolí chodidla, tak odmítá chodit, když nechodí, tak mu tuhnou svaly a klouby; začarovaný kruh. Nejhorší bylo dostat ho vždycky dolů po cestě od výběhu — jakmile byl na jízdárně s pískem nebo na měkkém jílovitém bahně v lese, tak se pohyboval mnohem ochotněji — a čím více se pohyboval, tím se postupně rozhýbal a rozehřál, a vypadal celkem funkční. V rámci koňské terapie jsme vzali Neda i na houby — letošní zima je, bohužel, atypicky teplá, a jak zapršelo, tak kolem stájí vyrašily nádherné muchomůrky, i usoudili jsme, že jedlé houby budou nedaleko. Nedovi se sbírání hub velmi zamlouvalo — on si škubal travičku ve stráni houštiny, z které se ozývaly nadšené výkřiky houbařů. Navíc v jeho stavu na něj nikdo nelezl a nic po něm nechtěl. Takhle nějak by si asi představoval dovolenou.

Tom.

Po víkendu i Michael naznal, že ani tento týden nebude schopen vylézt z postele, natož kovat koně — a tak jsem z něj vymámila kontakt na spřáteleného kováře, aby mi dal Neda do kupy. Cody přijel, potvrdil mou diagnózu a nutnost nejen podkov, ale i podložek a učinil malý zázrak. Ke Codymu jsem Neda vlekla, od Codyho si Ned vesele poskakoval. Mně teda bylo při pohledu na účet do skoku mnohem méně — ale holt to byl kovář volaný k extra případu, navíc vyhlášený odborník. A nechat Neda v bolestech prostě nešlo.

V okamžiku, kdy jsem měla vyřešeného Neda, tak nám lehla Lisa. Začínalo být jasné, že pokud budeme čekat s výletem na hory, až budeme všichni zdraví, tak se taky nemusíme dočkat. A tak jsme nechali doma s Lisou Sida a vyrazili s Tomem na Kirkwood, alespoň na jeden den na otočku. Takhle ve dvou a na půl dne je to jednoduché balení, sklopí se zadní sedadla, tam se hodí lyže a helmy a jede se. Zrovna jsem uspokojeně konstatovala, že máme dobrý čas, když jsme narazili za Carson Spur, zhruba míli před Kirkwoodem, na ucpávku. Nápad vyrazit na půl dne mělo zjevně spousta lidí a příjezdovka do rezortu nestíhala. Těsně před námi začali policajti dopravu odklánět a bylo nám řečeno, že máme zaparkovat u běžkařského centra, kam prý pošlou autobus, co nás doveze pod vlek.

Za tím skalním bobkem úplně vpravo začíná Kirkwood.

Nakonec to nebylo tak špatné — autobusek nám stál hned u nosu a vyklopil nás skutečně pod schodama k vleku, takže jsme nejspíš byli na lyžích rychleji než při parkování v nějakém odlehlém koutě. Jediné, co jsme podcenili, bylo oblečení. V poledne u auta bylo na slunci vysloveně vedro, takže jsme si nebrali moc vrstev, čehož jsme po dvou hodinách trpce litovali. Kirkwoodské svahy jsou otočené na sever a v půlce ledna slunce zapadá zatraceně brzy. Lyžování jsme si ale užili, v týdnu napadlo trochu sněhu, takže to docela šlo. Samozřejmě, že v oblíbených terénech čuměly šutry a ošklivé holé fleky, takže jsme se museli omezit na upravené sjezdovky, ale výlet to byl pěkný.

Měla jsem radost, že jsem zvládla odřídit tři sta kiláků, odlyžovat a odřídit tři sta zpět bez větší újmy. Ještě větší radost jsem ale měla z výletu. A došlo mi, že s kozenkama a Nedem je to stejný jako s dětma. Jakkoliv je miluju, tak občasná přestávka je velmi osvěžující. A s tím mi došlo i to, že už nechci dojit. Mlíko našich kozenek (teď už teda spíš jen Večernice, protože Lékorku dojím jen proto, že si ochotně chodí na dojicí stojan) nám chutná a dojení mě těší, ale po osmi měsících každodenního závazku, kdy i jednodenní výlet na hory znamená shánět náhradu, už mi přišlo, že by bylo dobré to nějak utnout. Krom toho mi Večernice trochu pohubla, tak jsem usoudila, že by třeba taky chtěla přestávku. Mlíko dávala skoro rok (když počítám i ty tři měsíce, kdy krmila kůzlata), a to je na tak malou kozenku a ještě k tomu prvničku docela dost. Na polovinu února jsme navíc plánovali hory s Igorem a jeho dětmi a to by znamenalo shánět náhradní dojení na osm dní.

Pohled k Palisades.

V pondělí po mém a Tomově návratu z hor pořád nebylo Lise lépe, a tak jsme musely k doktorovi. Vzhledem k brutální chřipkové epidemii jsme návštěvu odkládali a doufali, že se jedná jen o rýmičku, ale už nebylo zbytí. Doktor diagnostikoval angínu a předepsal antibiotika na deset dní. Rozhodli jsme se tedy prostřídat horskou sestavu s tím, že doma zůstanu s Lisou já a na hory pojede s Tomem Sid. Bohužel to byl víkend po vydatném sněžení a kluci se nakonec vůbec do rezortu nedostali — nebylo kde parkovat a byli v podstatě vyhozeni.

Kluci teda nakonec zastavili v Carson Spur a šli alespoň na procházku po prohrnuté hřebenovce. Potkali tam lyžaře, kteří nakonec zvolili tuto trasu na proniknutí do rezortu — hřebenovka vede až k výstupní stanici vleků. Ovšem na to je potřeba mít skialpové vybavení, protože se jedná o poměrně dlouhou trasu do kopce, s normálníma sjezdovýma lyžema se to samozřejmě absolvovat nedá.
No a aby si teda zklamání trochu osladili, či spíše omastili, zvládli se stavit v Lockfordu u uzenáře. Leta jezdíme kolem místního uzenářství, kde se obvykle vine fronta až roh, takže jsme byli zvědaví, co tam nabízejí za tak obzvláštní požitky. Zdá se, že tam prostě vyrábějí dobré domácí uzeniny, takové, po kterých není člověku špatně z různých přídavných látek. Nicméně ani buřty nic nemění na tom, že kluci jeli šest set kilometrů vlastně zbytečně. Letos nám to lyžování nějak není přáno.