předchozí domů následující
Česko
19. září - 1. října 2017
Norské aerolinky - rodinná logistika - rychlé srazy - houbařská vášeň - létání je řehole
pište English

Norwegian.
Norwegian.
Na chalupě s k dětem přifařilo kotě.
Na chalupě s k dětem přifařilo kotě.
Letos jsme výlet do Česka stále odkládali, až nám z toho vyšel zase podzim. Zkoušeli jsme létat v létě, což má své výhody, jako třeba že děti mají prázdniny a nemusí pak dohánět školu. Má to ovšem i své nevýhody — drahé letenky, kamarády, s kterými se nevidíme, protože jsou sami na dovolených a návaly turistů. Takže úplně jednoznačně dobré řešení neexistuje a tak jsme to zkusili pro změnu takhle. Trochu tomu přispěla i Tomova virtuální škola, do které mohl docházet krásně i z babiččina bytu v Praze. Jeho spolužáci nakonec měli hlínu z časového posunu, když jim v půl deváté ráno hlásil, že se zrovna vrátil ze ZOO nebo prohlídky Vyšehradu.

Chtěli jsme vyzkoušet Norwegian Airlines, na které jsme slyšeli chválu i veliké klení. Nám se zalíbila cena letenek, která je odstupňovaná podle toho, co vše si člověk zaplatí — zavazadla, jídlo, výběr sedadel. Systém, kdy si můžete vybrat, že některé požitky si odpustíte, mi přijde jako výborný nápad. Alespoň nad něčím má člověk v dobytčáku kontrolu — a může mít pocit, že si dobytčák vybral a ne že platí přemrštěnou cenu za služby, o které vlastně ani nestojí.
Druhý důvod, proč jsme vybrali Nory, byly přestupy na malých letištích. Zběsilých úprků přes Frankfurt, tlačenic na Heathrow a nekonečných schodišť a smradlavých záchodků na Charles de Gaulle máme už tak akorát plný zuby.

Historický špýchar v Žirovnici.
Historický špýchar v Žirovnici.
Na hradě je množství fresek z patnáctého století.
Na hradě je množství fresek z patnáctého století.
Samozřejmě, že Norové v rámci úspor nelítají ze San Francisca, ale z Oaklandu, i když na letenkách srdnatě tvrdí, že to je SanFran (Oakland je až za pomlčkou). Oakland splňuje náš požadavek malého letiště, ovšem uvítala bych, kdyby se služby také trošku posunuly z třetího světa. Za prvé — na odbavení tří transatlantických letů byly otevřeny dvě přepážky, takže jsme prostáli ve frontě snad hodinu. Fronta se nevešla do haly, takže jsme se vinuli kolem záchodků v chodbě. Pásy na odbavená zavazadla byly rozbité, takže rozpačité pozemní letušky prosily pasažéry, aby teda odnesli kufry ještě na hromadu u pásu vedoucího do útrob letiště. To, že wifi možná byla zadarmo, ale nedalo se na ni přihlásit, snad ani nemá cenu komentovat.

Když jsme se rozloučili se Sidem, který s námi neletěl, a konečně se dobrali přes bezpečnostní kontrolu k bráně, ohlásil nám personál, že let bude zdržen, neboť letiště nevypumpovalo záchodky v letadle. To jsem zavětřila problém a navelela rodinu ke stánku s čínským jídlem. Moc dobře jsme udělali; orange chicken nás podšprajcovalo i přes další zdržení (letadlo na poslední chvíli zdrželi od odletu a začali ještě nakládat cargo) — do večeře někdy v půl jedenáctý večer bychom jinak fakt nevydrželi (nemluvě o tom, že v takovou hodinu už toho člověk moc nesní).

Foukání skla je pěkná fuška.
Foukání skla je pěkná fuška.
U koní Przewalskeho.
U koní Przewalskeho.
Cesta probíhala dle očekávání, naštěstí jsme byli varováni Vendulou, že si máme vzít deky a sluchátka, protože i za to se platí extra. Nám zdržení nevadilo, zkrátilo nám pětihodinovou pauzu v Oslu na poměrně příjemné zastavení a zcivilizování. Překvapili mě lidi, kteří vážně zůstali po přistání sedět a nechali jako první vystoupit ty, kteří skutečně spěchali; a pilot, který před přistáním odrecitoval, na které časy byli přeložení cestující nestíhající přípoj.

V Oslu jsme si dali snídaňovečeři (devítihodinový posun udělá velkou paseku v denním rytmu), zjistili, že tam mají skutečnou wifinu skutečně zadarmo, a trochu jsme se protáhli a proběhli. Let do Prahy se vždycky zdá po tom zaoceánském jako totální brnkačka, takže jsme za chvíli vylejzali už na Ruzyni, kde na nás čekal děda. S trochou improvizace jsme se dokonce vešli do dědova malého autíčka, takže jsem mohla odvolat odvozovou pohotovost pro Kočičku. Babí nás čekala na Písnici; letos jsme usoudili, že když budeme spolu tak krátce, tak že to vydržíme v její dvougarsonce všichni společně, abychom se alespoň pořádně užili. Ten první večer jsme samozřejmě hlavně zapadli do postele, vybalování jsme nechali na další dny.

Kostelík svaté Máří Magdaleny na Skalce.
Kostelík svaté Máří Magdaleny na Skalce.
U stánku s ohništěm.
2U stánku s ohništěm.
Ve čtvrtek se dostavil zbytek uvítacího výboru, Kristýna s holkama. Následovala rodinná logistika s dopravou Olinky na sbor, ale té jsem se neúčastnila — nechala jsem babí ve spárech dětí a vyrazila pro auto. Kočička mě letos opět zachránila, malé autíčko jejich babičky nám poskytlo tu správnou míru mobility. Hned v pátek jsme se mohli vydat na návštěvu za Švajdovými do Kyjí — městskou by to bylo určitě mnohem zdlouhavější náročnější, takhle bylo nejdůležitější se neztratit v pražské páteční dopravě (rozchodit navigaci na tabletu mě napadlo až o pár dní později). Našli jsme se, našli jsme Švajdovy a od nich pokračovali o ulici dále k Rýzlům. Tam se Tom zašil s Aničkou u nějakých her a Lisa si šla povídat (a hihňat se) s Andrejkou. A já si mohla pokecat s Míšou.

V sobotu jsme nechali babičku doma a v osm ráno vyjížděli směr chalupa. Děda už tam byl s neteřema, takže jsem mu tam nemilosrdně vyložila ještě moje děti a pokračovala do Telče, kde jsem měla domluvený oběd s Pepe, která dorazila z Vídně. Jako správné turistky jsme si daly smažáky a pivo, a pak ještě kafe a zákusek v cukrárně, ale stejně jsme neprobraly všechno. To už ale bylo pozdní odpoledne a bylo třeba se zase navrátit k rodině a zkontrolovat, jestli děti mezitím neumořily dědečka. Pokud vím, tak stihly za to odpoledne překážet u moštování a sekání trávy a taky si ochočit jakési sousedské kotě.

Schody.
Schody.
Křížová cesta.
Křížová cesta.
V neděli jsme vyrazili v plné sestavě v obou autech na zámek Žirovnice. Ten má status zámku díky administrativní chybě v papírech před mnoha lety — jinak se jedná o plnokrevný hrad, byť již zdaleka ne v plné slávě — druhé patro bylo zničeno dělostřelectvem za třicetileté války. Zůstaly ale zachované rozsáhlé fresky z konce patnáctého století, největší svého druhu v Čechách — a to na venkovních zdech i v interiérech.

Na oběd jsme byli už zase na chalupě, a odpoledne jsme nechali dědu spát a šli jsme na houby. Děda vrčel, že houby najdeme, a děti mírně prudily, že se jim nechce na procházku, ale po nálezu prvních babek se nálada v mužstvu rapidně zlepšila. Les byl zjevně vysbíraný v sobotu ráno, ale v podzimním poprchávání stačily za ten den a půl dorůst nové houby, dokonce jsme našli i pár hříbků, a Elsa se změnila ve vášnivého lovce. Po zbytek odpoledne jsme houby čistili a krájeli do nové sušičky, kterou děda prozíravě pořídil — jinak nevím, kam bychom to všechno dali.

V pondělí ráno jsme se cestou do Prahy ještě stavili v janštejnské sklárně. Po chvíli domlouvání se nám podařilo vnutit se na prohlídku. Ve sklárně pracoval kdysi můj pradědeček a pak různí příbuzní až po jedny prázdniny, kdy jsem tam chodila na brigády já. Takový kousek rodinné historie. Sklárna má dneska dvanáct pecí a vyrábí osvětlovací sklo, jako jediná v republice. Překvapivě se tady ještě pořád udrželo řemeslo a kumšt — spoustu procesů stále stojí na zručnosti a zkušenosti sklářů. A spousta na čisté nedoceněné dřině. Kontrolu kvality, která spočívá v zírání do holé žárovky přes sklo, v rámusu a vodě z brusek, bych fakt dělat asi nevydržela.
Tom byl nakonec vybrán jako nejzdatnější jedinec, aby si zkusil vyfouknout jednu baňku — vzhledem k tomu, jak při foukání fialověl, soudím, že i ta nonšalance, s kterou tam chlapi chodí s píšťalami a přidávají barevné vrstvy, není vůbec samozřejmá.

Vyhlídka z Černolických skal.
Vyhlídka z Černolických skal.
Vyhlídka z Vyšehradských hradeb.
Vyhlídka z Vyšehradských hradeb.
V úterý jsem měla domluvený sraz s virtuálními kamarádkami. Děti zůstaly více méně na krku babičce a já proseděla mnoho hodin s holkama, z nichž jsem některé viděla naživo poprvé v životě — a některé kvůli mě dorazily i z druhého konce republiky. Musím říct, že letos se mi nepodařilo se moc popasovat s jet lagem, takže ještě i v to úterý jsem si procházela fázemi útlumu — dle toho, zda jsem zrovna měla v sobě kafe nebo ne. Holky se mi smály, že mě asi unavuje ta čeština a že jim nerozumím, ale přísahám, že to nebylo jazykem, ale čistě únavou.

Ve středu nás čekal výlet do ZOO. Nevím, kdy se to stalo tradicí, asi hned ten první rok, kdy byla Elsa ještě miminko. Myslela jsem, že naši puberťáci už do ZOO nebudou chtít, ale šli s nadšením. Ne, že by pražská ZOO za to nestála, a tak jsme i tentokrát obešli ÚPLNĚ VŠECHNO. Mě nejvíc zaujaly komby ušaté. Viděli jsme ale i mláďata geparda, slůňata, lamy a koně Przewalského, opice, krokodýly, prostě VŠECHNO. Elsa s Olinkou nakonec objevily i poníky, takže na nich jely. Lisa naštěstí uznala, že když má doma Ljufura, tak nemá cenu nechat se vodit s malými dětmi na ponících v ZOO. Na rozhlednu jsme poslali děti samotné a já s babí si dala kafe, abych vydržela ještě cestu domů přes celou Prahu, protože mě zase dohonil jet lag.

Rotunda svatého Martina.
Rotunda svatého Martina.
Bazilika svatého Petra a Pavla.
Bazilika svatého Petra a Pavla.
Na čtvrtek nám babí s dědou naplánovali výlet do barokního areálu Skalka u Mníšku pod Brdy. Opět jsem byla ráda za autíčko od Kočičky, které nám poskytlo možnost výletů za Prahu. Byl státní svátek a tudíž i na parkovišti bylo narváno, a lidi tahali k autům koše hub. My jsme měli hub víc než dost z víkendu na chalupě, takže jsme si užili jen procházku na ostroh s kostelíkem svaté Máří Magdaleny od Kryštofa Dienzenhofera. V areálu je také křížová cesta vedoucí k modlitebně, klášter Skalka a zbytky hospodářského stavení. Pro děti byl ovšem největší atrakcí stánek, kde vám prodají studeného buřta na tácku s chlebem a hořčicí a vy si ho můžete sami opéct na ohni před občerstvením. Já jsem už zase musela doplnit hladinu kofeinu — nějak jsem při tomto pobytu vypila mnohem víc kafe než piva. Cestou do Prahy jsme se ještě zastavili na Černolických skalách. Ač je to poměrně známá oblast, tak jsem tam nikdy nelezla, takže i to bylo pro mě zajímavé. Děti se nejvíc vyblbly na houpačkách pod skalami.

V pátek jsme měli sraz s dědou a holkama na Smíchově — děda se rozhodl vzít děti na nákup dárků — holky měly svátky, a naše děti narozeniny a vybírat si dárky, je ten nejúžasnější program. Kupodivu jsme stihli pak ještě odložit část dárků u holek doma a výlet na Vyšehrad, původní sídlo českých knížat. Vyšehradský komplex si prošel spoustou válek a bojů, takže z původní zástavby toho moc nezbylo, ale přeci jen jedna významná stavba přežila — rotunda Sv. Martina z druhé poloviny jedenáctého století. Ve skoro metr silné zdi je ještě stále vidět dělová koule z roku 1575 z dobývání pruskými vojsky. V informacích jsme pořídili mapu, čímž jsme zaměstnali na poměrně dlouhou dobu Elsu, která se nás snažila podle mapy vést k zajímavým místům. Ovšem než jsme obešli Vyšehrad až k Čertovu Sloupu, ztratily děti trpělivost s mapou i historií, a bylo jasné, že je načase obrátit se k domovu. Nás navíc čekalo ještě balení na let zpět.

Čertův sloup.
Čertův sloup.
Tady někde skákal Šemík s Horymírem.
Tady někde skákal Šemík s Horymírem.
Večer jsem ještě stihla večeři a pokec s Kočičkou, a ráno jsme se naskládali i s babičkou do auta a zamířili na Ruzyň, s tím, že jsme auto vrátili Kočičce a nechali se Romanem odvézt zbývající kousek na letiště. Tam se přišel rozloučit děda s holkama. Loučení proběhlo v pohodě — největší zájem vyvolal model letiště postavený z Lega v odletové hale.

Pražské letiště si nezadalo co do vybavenosti s Oaklandem. Nefunkční wifi a kafe za tři stovky mě fakt nijak nepotěšily. Nakonec jsem našla automat s kávou levnou, leč tak hnusnou, že jediné, co o dalo říct v její prospěch, bylo, že byla teplá. Kodaňské letiště bylo jen o trochu lepší (za přístup k wifině se dožadovali osobních informací), ale pak už jsme konečně byli na zámořském letu. Letadlo bylo poloprázdné, takže jsme získali i trochu prostoru. Nicméně asi nebyla funkční klimatizace nebo něco, protože jsem myslela, že do Oaklandu nedoletím bez ztráty oběda. Tom na tom byl podobně — pocit kinetózy ve mě vyvolával obavy z dlouhé cesty domů autem — ale v autě se mi, překvapivě, udělalo mnohem lépe. Ale stejně jsem byla zralá tak na zalezení do postele, pokud možno na celou zimu....


předchozí domů následující pište nám English