Zatmění za mraky.

Pixel bojuje s hruškou.

Samozřejmě, že to nezačalo najednou. Stresy a problémy bublaly na povrch postupně. Lisa začala chodit do školy, přinesla spoustu papírů k podpisu, následoval Tom o týden a půl později. Do toho běžné starosti s kozenkami, seznamování s poníkem Ljufurem a plánování výletu do Česka. Plus příroda se nás rozhodla letos řádně vysaunovat — vždycky, když už jsme doufali, že vedra skončí definitivně, dorazila další vlna. A ne obyčejné kalifornské horko, kdy je ve dvě odpoledne čtyřicet, pustíme na tři hoďky klimatizaci, kterou v sedm vypneme a otevřeme okna, protože se ochladí na dvacet a dá se krásně dýchat. Kdepak — pěkně podusit ve vlastní šťávě s nezvykle vysokou vlhkostí vzduchu a teplotami neklesajícími pod třicet ani v noci. Musím říct, že po třech měsících už je to velmi vyčerpávající.

Alex s námi vyrazil na koně.

Lane Lake před bouří.

Jednadvacátého srpna, na zatmění Slunce, jsme dopoledne byli doma — sice jsme provedli několik úvah na téma, zda dává smysl jet dva dny někam, kde bude zatmění úplné, ale nakonec jsme je všechny zavrhli jakožto příliš náročné. Plus se nám nechtělo být někde s davy lidí a sedět hodiny v zácpách, kterými všichni hrozili. I tak jsme měli z naší zahrádky docela dobrý výhled. Bylo trochu pod mrakem, takže ubývající slunce bylo krásně vidět. Na naší rovnoběžce se konalo zatmění zhruba sedmdesátiprocentní. Nezažili jsme, že by se vysloveně setmělo, pořád bylo jasně vidět, ale ztichli ptáci a udělala se zima — v naší polopoušti na úrovni Alžírska je sluneční svit velmi výrazným zdrojem tepla, a když ho useknete o sedmdesát procent, je to zatraceně znát.

Tom našel pěkný hříbek.

Nad vodopádem.

Na konci srpna se nám podařilo pozvat se na návštěvu za Pixelem, prvorozeným kozlíkem od Večernice. Pixel bydlí se svými strýci na nádherném hřebeni santacruzských hor, uprostřed hruškového sadu. Překvapilo nás, jak je Pixel tlusťoučký, ale to se rázem vysvětlilo — on miluje hrušky a má k jejich dobytí celý systém. Buď je češe z nízkých větví, nebo se opře o kmen a střásá je — a pak hrušku nakulí do nějaké prohlubně v terénu, aby se do ní mohl řádně zakousnout. Z Walkera, Tomova oblíbeného hňupíka, je nádherný elegantní mládenec, a Marshmallow, pojmenovaný tak kvůli své bělostné srsti, začal tmavnout do hněda. Všichni tři hňupi se s námi rádi vydali na procházku, ale podobně spořádaně si pak šli domů. Asi by nás nemělo překvapit, že Pixel nás při odchodu žalostně volal, tak jako předtím Willy. Tím se ale potvrdilo, že to vlastně není zoufalé volání o pomoc a návrat k mamince, ale spíš takové vydírání, jestli by z nás třeba nevypadla ještě nějaká dobrůtka.

Na Labor Day jsme se snažili zorganizovat vícerodinný výlet na Leavitt Meadows. Ovšem my organizujeme a ostatní mění. Takže týden před odjezdem, když už jsme měli u Craiga zamluvené koně a muly na výlet do divočiny, nám kamarádi akci zrušili. Děti byly zklamané, že nebudou mít dětské kamarády, a my byli poměrně zpruzelí z toho, že nám v ruce zůstal černý petr objednaných drahých koní. Kdybychom od začátku věděli, že s námi nikdo nepojede, neobjednávali bychom si dovoz na koních na Lane Lake, ale nejspíš bychom to vzali tak nějak podle nálady a šli třeba jen na půldenní vyjížďku. A kdybychom chtěli skutečně investovat do koňského vandru, tak bychom šli někam jinam než na blízké Lane Lake (které jsme zvolili proto, aby tam nekoňáci byli schopní dojít pěšky).

Svítání v Renu.

Takže jsme s výlety tam, kde jsme byli před tím. Nemáme s kým jezdit. Pro část našich kamarádů (jako Kovářovi) jsme málo akční a pro většinu dětných kamarádů jsme zase akční až příliš. Navíc asi táboříme "divně" — přespávání pod stanem je pro nás způsob, jak se dostat na zajímavá místa a k provozování zajímavých činností, a nevadí nám, když je tábořiště uprostřed divočiny bez technického zázemí a civilizace.

Komár.

Sid na poslední chvíli teda sehnal kolegu z práce, Alexe, tak jsme měli alespoň nějakou společnost. Scénář výletu byl podobný jako před rokem. V sobotu jsme se nechali odvézt k Lane Lake, respektive k West Walker River. Naše loňské místo bylo obsazené, museli jsme se posunout o kousek dál. Celkově bydlelo v divočině šílených lidí, obzvláště v místě, které je tak blízko, že se dá k němu dojít i s malými dětmi. Tom s Lisou se ofrňovali, že se nudí, a půl večera prudili — ale časem se zaměstnali a zřejmě je i přešel elektronický absťák; pak už byli velmi příjemní a ochotní věnovat se různým úkonům typu nošení dříví, filtrování vody a podobně.

Dragon Moon.

Tím, že nám náklad vezly muly, použili jsme opět dva stany, takže v noci jsme se mohli roztáhnout slušně se vyspat. Dokonce ani já jsem nebyla vzhůru v obligátních 6:45 a natáhla jsem to skoro do osmi. Zastihla jsem ještě Alexe před odběhem — Alex běhá supermaratony a výlet do hor bral jako trénink; celý se třásl, aby se mohl zhuntovat na okolních kopcích. My jsme velmi ležérně došli k vodopádům, pak zpět na oběd, a nakonec k jezeru, s plánem se vykoupat. Asi pětiletá holčička v houpací síti u pláže na břehu jezera měla nějaké poznámky, že jim furt někdo chodí přes jejich tábořiště — ale když se rozkulačí na jedné ze dvou pláží, tak co s tím?

Ovšem nějak jsme podcenili naší horskou zkušenost a fakt, že odpoledne chodí bouřky — než došlo na koupání, zvednul se ledový vítr a my jsme se jen třásli na břehu a pozorovali hemžení raků pod vodou. A lidí kolem jezera — fakt neuvěřitelné, kolik jsme našli stanů a skupinek rekreujících se takhle v horách. Nakonec jsme se rádi stáhli k našemu tábořišti trošku stranou. Tom posléze našel v lese pravého hříbka, tak jsme si trochu zpestřili večerní fazole.

Balóny svítí proti stále ještě temné obloze.

Ranní chaos.

V pondělí pro nás kovbojové dorazili v poledne, jak bylo domluveno. Měli jsme čas v klidu sbalit, pokecat s Alexem a porovnat totáčové zážitky. Na cestě zpět se ale přihodila věc, která — z mého pohledu — vyvažuje všechno zklamání a také drahotu tohoto výletu. Sid slezl ze svého koně Racera a pravil, že si jízdu neuvěřitelně užil, protože kůň s ním komunikoval. Po letech, kdy se směje mým popisům toho, co mi říkal Nedouš a co pravily kozy, najednou zažil, jaké to je, když zvíře "mluví". Zřejmě tím, že na Racerovi jel dvakrát za sebou v krátké době, se Racer rozhodl, že s tímhle člověkem by bylo dobré se nějak domluvit a ne ho jen trpně nosit — a když se setkal s kladnou odezvou a pochopením, tak si to oba užili mnohem více.

Leckterý koňák (či spíše mystická koňská slečna se zasněným pohledem) vám bude tvrdit, že koně mají telepatické schopnosti a vycítí, co si člověk myslí. Ona to nejspíš není pravda, koně jsou ale velmi dobří pozorovatelé a výborní trenéři lidí. Obvykle hned při prvním setkání začnou vypouštět pokusné balónky směrem k člověku a čekají, co člověk udělá. Pokud člověk balónek zaregistruje a náležitě zareaguje, kůň začne víc přemýšlet, co s takovým člověkem dál. Turističtí koně, na nichž se střídají nezkušení jezdci, se často ani nenamáhají, protože ví, že ten rozhodující člověk je ten, kdo je krmí a sedlá, ne ten, kdo na nich sedí; někdy chvilku trvá prolomit tenhle kruh.

Šťastná Lisa.

Lise se tak naskytnul pohled zhůry.

Domů jsme se tedy vrátili v pondělí večer a ve čtvrtek v poledne už jsme zase brali děti ze školy a zamířili přes Kirkwood do Rena na balóny. Balili jsme v rychlosti, co kdo popadnul, a zjevně nikdo nepopadnul tašku s botama, což jsme zjistili až v půlce cesty. Já byla ve vietnamkách a Tom v hadrových městských botech — ani jedno z toho se nekvalifikuje jako vhodná obuv na potácení se ve čtyři ráno po poli s těžkým balónem. Nakonec se rodinná rada usnesla, že místo kupovaní náhodných co nejlevnějších tenisek si raději koupíme boty pořádné a potřebné v Tractor Supplies v Mindenu. Mě odcházejí koňské boty a Tomovi chybí trekovky, a tak jsme skončili se super pohodlnými jezdeckými kotníkovými botkami od Ariatu. A jak už s námi v tomto obchodě bývá, nezůstalo u bot — Sid a Tom si pořídili džíny.

Balonování probíhalo s příjemnou zajetou rutinou, počasí spolupracovalo, davy se chovaly relativně ukázněně, osvědčená restaurace ve Sparks nás pojala všechny na hromadnou večeři a Lisa byla ten šťastlivec z naší rodiny, který se tentokrát dočkal letu. Trojité vstávání v nekřesťanskou hodinu (tři čtvrtě na čtyři) nám přivodilo značný jet lag, ale už jsem ani neměla sil to nějak řešit. Naopak jsem to brala tak, že mě stejně čeká během deseti dnů další časový šok s cestou do Česka.

Zbývalo tedy trošku se věnovat kozenkám, dokoupit a sbalit, co budeme potřebovat, uvolnit děti ze školy, zorganizovat dojení Večernice po dobu nepřítomnosti a naopak zkusit naplánovat nějaké srazy s kamarády na dobu pobytu v Česku — a snažit se moc nestresovat se blížícím se letem.