Stádečko se nám smrsklo na pouhé čtyři kozy.

Pojízdná ordinace.

Samozřejmě, že první místo, kam jsme po výletě vyrazili, bylo za kozenkama. Ty se měly zjevně celou dobu velmi dobře a navíc kozy nijak moc netrpí steskem po lidech, takže se chovaly úplně normálně. Ovšem čekalo nás další loučení. Během výletu mě náhodně kontaktovala Kerry s dotazem na kůzlata, a když jsem jí poslala fotku Willyho stojícího na pařezu, neměla už vůbec šanci. Podívat se na našeho hňupíka přijela s rodinou a přepravkou, a milého Willse si rovnou naložili a odvezli.

Původně jsem myslela, že nám Willy zůstane, že samotnou kozu (natož kluka) neudám, a ani bych kůzle jako jednotlivce neprodala, ale Kerry vlastní sourozence Večernice — Hermana a Buttercup — a právě se přestěhovali na pětiakrový ranč a vím, že kozy milují. A tak mi přišlo sobecké Willse připravit o možnost vést pohodlný život milovaného kůzlete, na obrovském prostoru — a mimo matčin dosah. Kozy se v určité fázi začnou kůzlat zbavovat a zřejmě by časem ze stáda vystrnadily přímé příbuzné. Z hlediska genetiky a zdraví další generace to dává samozřejmě smysl, ale nerada bych, aby v mém malém stádečku panovaly nějaké velké boje.

Berry vypadal s obvazem fakt divně.

Lékorka Berryho odmítala a tulila se jen s dcerkou Starburst.

Willy odjížděl za velikého řevu a Starburst běžela za mizejícím truckem a volala Willse a celkově z toho bylo docela drama. Twilight, Willyho máma, byla následující dva dny mrzutá, zatímco Kerry mi psala opatrné zprávy, jako že se to s Willym a jejich kozama lepší. Což mě nenaplňovalo moc optimismem a tudíž jsem zase já ujišťovala na oplátku ji, že pokud to nepůjde, může se Willy vrátit.

Mezitím Rachel objednala veterinářku, aby nějak vyřešila rostoucí cystu na Berryho krku. Blackberry je kůzle od Lékorky a cysta se mu objevila hned asi tři týdny po narození. To ji veterinářka Kristin vytáhla jen jehlou, ale bohužel boule se vrátila a bylo třeba to řešit.

Lisa se chtěla akce účastnit, absolvovala uspávání Berryho a nakonec asi i polovinu zhruba hodinové operace, než se musela jít vydýchat stranou. Musím říct, že cysta velikosti golfového míčku nedělala dobře ani mně, přestože se jednalo jen o podkožní zásah bez velkého krvácení nebo obnažování vnitřních orgánů. Přišlo mi, že i asistentka veterinářky se držela stranou, jen Kristin zaujatě a opatrně řezala a sešívala. Nevím, jestli jsem vám někdy psala o Kristin Wallace. Moje veterinářka pochází z Nového Zélandu, kde se studenti místo na psech učí všechno na ovcích. Kozy jsou pro ni hračka, když jsem ji viděla, jak na jaře očkovala i rohatou bojovnou Hazel bez mrknutí oka, tak by si u mě byla vydobyla respekt, i kdyby při tom neměla na zádech své nejmladší dítě. Toto je její třetí, takže až Kristin jednou uvidím bez mimina na zádech, asi ji nepoznám. I Berryho zhruba hodinová operace proběhla s plnou zátěží.

Motorizovaná koza Starburst.

Willy v novém domově.

Berry skončil s řádově desítkou stehů na krku a obvazem až přes uši, a my s Rachel jsme držely služby, než se probral. Myslela jsem, že tím drama skončí, ale bohužel. Berry vyskočil jakoby se nic nestalo, ovšem ostatní kozy ho začaly tvrdě odmítat. Sid má teorii, že ho považovaly za zombíka — viděly ho nehybného a najednou on vyskočí a chce se kamarádit. Další teorie je, že Berry prostě divně smrděl (desinfekcí) a divně vypadal (Berry je celý černý a najednou měl přes krk a půl hlavy bílý pruh). Moje teorie je, že se nedokázal domluvit. Kozy v podstatě nemají moc mimiky, hlavní sdělení se odvíjí od postavení uší — a Berry své uši nemohl ovládat. Nakonec jsem musela na noc předělit chlívek přenosnou ohrádkou, aby hňupík mohl zůstat s ostatními kozami, ale ty ho nemohly nijak zmasakrovat nebo poškodit výšivku veterinářky.

Po dvou dnech a prvním převazu se situace uklidnila natolik, že jsme kozy oddělovali jen na noc, a stájníci a vedoucí kempů měli za úkol volat, kdyby to vypadalo na nějakou krizi. Druhý převaz jsem provedla o pár dní později, protože při prvním se hrozně cukal a měl obvaz nakřivo. Tentokrát už chápal, že se mu nebude dít nic hrozného a dopadlo to všechno lépe. Ale definitivní urovnání vztahů mezi kozami nastalo až po týdnu, když jsme obvaz sundali — a nastalo téměř okamžitě, což by podporovalo mojí teorii s ušima. Dokonce jsem zase viděla Lékorku Berryho krmit, což mu ten týden odpírala.

Do toho se přiblížily Lisiny narozeniny. Lisa si přála k narozeninám oslavu na bazénu a "něco s kozama". Myslela jsem, že si zajedeme zase na školení za Sárou do Boulder Creek, ale Sára mě šokovala tím, že kozy už nemá a mít nemůže, protože v letošní šílené zimě se jí na pozemku rozšířila nějaká plíseň toxická pro kozy — a že bude trvat dva roky, než se toho zbaví. Tak jsem zkoušela štěstí, jestli bychom nemohli navštívit prodaná kůzlata — Pixela a Willyho. Pixlovic byli na dovolený, ale Kerry pravila, že jsou doma, a tak jsme se vypravili na návštěvu.

Skoro u cíle na San Lorenzo.

Devils Corral.

Všechny tři kozy nás poznaly, nakonec Herman a Buttercup strávili podzim v našich stájích, takže vzpomínky mají docela čerstvé. Willy se dokonce nechal od Toma chvilku držet v náručí; mohli jsme si s Kerry pokecat o kozách a jejich novém sídle — malý ranč na krásném místě, s vyhlídkou k Mount Madonna. Trochu zádrhel nastal při loučení, když si Willy myslel, že odejde s námi a chvíli ještě brečel za vrátky. Srdce by mi to utrhlo, kdybych neviděla, jak dobře se tam má — půlakrový výběh jen pro kozy, koňský box na noc, plus Willy může mít na noc svůj domeček, z něhož vidí na Hermana a Buttercup, ale oni ho nemůžou odhánět od žrádla nebo rušit v odpočinku. Obě starší kozy jsou ve výborné kondici a velmi přátelské, a i když se Buttercup snaží Willse občas napomínat, Wills jí to vrací s vervou. A ještě Willy od pána domu dostal novou lichotivou přezdívku — Mark mu říká Pogi, což v tagalogu (filipínštině) znamená "krasavec".

Samozřejmě prázdniny nejsou jen o kozách. O víkendech jsme vyráželi na malé výlety po okolí, i když po liduprázdném Wyomingu byl návrat do předliněné Bay Area poměrně krušný. Také nám přišlo, že cestuje mnohem více lidí a že se nedá v podstatě nikam dojet bez dopravní zácpy, ani když vyrazíme brzy ráno. Parkování se ukázalo podobně složité, třeba na Point Lobos jsme museli jít skoro až od pláže.

Na tábořišti to bylo s námi nahnuté.

Měsíc nad Kirkwoodem.

Trošku klidnější byly moje výlety s dětmi k San Lorenzo River. Na písečnou pláž a ráchání se v řece jsme vylákali Lisinu kamarádku Rose s maminkou Cathy. Děti se koupaly a my s Cathy probraly všechno možné. Děti si pak vymyslely, že příště by chtěly řeku sjet na duši, a tak jsme začaly vymýšlet, jak to realizovat. Týden na to jsme nechali (těžkou) duši nahoře u mostu, naskládali se do druhého auta, to zaparkovali v cíli a pěšky jsme si prošli cestičkou trasu proti proudu. Ne, že by to bylo u téhle říčky až tak zapotřebí, ale chtěla jsem z výchovných důvodů dětem předvést, že je fajn mít nějakou představu o tom, co je na řece čeká — vědět, které rameno je slepé, kde se budou muset vyhnout stromům, a kde můžou třeba vylézt na břeh v případě nouze. Nakonec mě mile překvapilo, s jakou vervou a pečlivostí děti celou akci připravily a provedly. Částečně je to určitě proto, že Rose je jedna z mála holek, kterou Tom uznává — protože se tolik liší od pubertálně uhihňaných kamarádek Lisy. Rose střílí z luku a jezdí na motokáře a celkově má zajímavé zájmy.

Minulé léto jsme objevili letní Kirkwood a zalíbilo se nám na to natolik, že jsme se rozhodli výlet zopakovat. S permicí na zimní sezónu nás totiž ve středisku vyvezou vlekem až na Caples Crest, a odsud můžeme pak cestovat po svých. Plus to má tu výhodu, že před sezónou vyřešíme podepsání papírů; letos jsme také požádali o nové fotky na dětské permice — měli tam sedm let staré fotky a samozřejmě že ani jeden už nevypadají tak, jak vypadali v roce 2010.

Zen.

Round Top.

V sobotu jsme si prošli z vršku Devil's Corral v plném květu. Letos byla dlouhá zima a vše je opožděné, takže jsme stihli skutečně vrchol sezóny a kytky nejen kvetly, ale i usilovně voněly (některé smrděly, dle nátury). Také nám letos přišlo, že jsme potkali méně horských cyklistů. A ti, se kterými jsme se potkávali či míjeli, byli všichni veselé mysli; zdravili jsme se a žertovali na trati. Následovalo pivo a zmrzlina v místním konzumu, a pak jsme jeli hledat nějaké místo na přespání k Blue Lakes.

Našli jsme místečko u jedné z lesních cest — po poměrně prázdném Kirkwoodu jsme byli překvapení, kolik lidí se motalo v přilehlém národním lese a na tábořištích. Dali jsme si mírnou večeři a od karet nás zahnala pěkná kosa — se západem slunce spadly teploty výrazně směrem k nule, přestože přes den to bylo na krátký rukáv. Ráno jsme se vydali na cestu zpět, minuli jsme úplně narvaná parkoviště na Carson Pass, což okamžitě rozptýlilo naše pochybnosti o tom, zda jeti zpět na Kirkwood byl dobrý nápad. Davy v přírodě fakt neoceníme.

Nechali jsme se znovu odvézt na hřeben a našli jsme cestičku, tentokrát ne cyklistickou, po hřebeni mezi rezortem a jezerem Caples. Jezero je pojmenované po doktorovi Jamesi Caplesovi, jednom z prvních Kalifornských osadníků — ale jeho jméno je vikingské, ve staronorštině caple znamená kůň, caples je množné číslo. Caples Lake je přehrada, ovšem vybudová v místě dvou menších přírodních jezer.

Ve skoro devíti tisících stopách jsme byli sami s přírodou.

Ljufur a Lisa.

Túra i vyhlídky byly náramné, a hlavně si člověk připadal, že je v přírodě a ne na Václaváku, takže jsme byli s naším výběrem velmi spokojení. Překvapením ovšem byla namožená lýtka. Zjevně ani chození jen po rovině a z kopce není bez následků, takže byť jsme "podváděli" s lyžařským vlekem, podali jsme nakonec asi nečekané výkony. Nebo možná právě proto — že jsme nebyli na kopci dostatečně vyšťavení a měli jsme energii na víc chození.

Tímto víkendem skončily letní prázdniny, minimálně pro Lisu, která ve středu šestnáctého nastupovala do školy. Toma čekal ještě týden a půl volna, ale taky už bylo potřeba začít zařizovat nějaké papíry a vstupní testy, takže ani on už se nemohl jen bezstarostně poflakovat. Nicméně Lisa ke konci prázdnin dostala úžasný dárek — do stájí se vrátil islandský poník Ljufur, na kterém Lisa kdysi jezdila, a noví majitelé jsou ochotní poníka Lise propůjčovat. Ljufur je starý mazák a občas dokáže pěkně mrzoutit, nicméně Lisa ho miluje a okamžitě mu všechno odpouští, tak jako kdysi Sugiemu. Navíc je ochotná se o koníka starat od á do zet, takže já při návštěvách stájí můžu sedět na lavičce kibicovat jen zpovzdálí, případně pomoct s věcmi, které Lisa skutečně neutáhne (třeba westernové sedlo váží polovinu toho, co Lisa). A tak doufáme, že Ljufur bude tím koněm, kterého Lisa potřebuje, že si skutečně budou vyhovovat povahami — a že budeme moct konečně prohlásit, že Lisa loňskou koňskou nehodu přežila bez větších následků na psychice.