Na procházce s kozama.

V kozím výběhu je pořád šrumec.

Přestěhováním kozenek mi ubylo poměrně dost stresů a starostí — a taky povinností. Samozřejmě, že část toho, co ušetřím krmením a staráním se o běžný provoz, zase padne na přejezdy mezi stájemi. Ned totiž zůstal v původních stájích — jednak z důvodů finančních, ale hlavně kvůli tomu, že původní stáje mají rozsáhlou síť cest v rezervaci, takže se dá s koněm jezdit po lese. Nové stáje jsou zaměřené na drezurní ježdění, mají úžasné jízdárny, ale neposkytují skoro žádnou volnost pro koně a jezdce.

Stáje jsou od sebe ale jen čtyři minuty jízdy autem, takže to zase taková katastrofa není, a navíc si myslím, že mně i zvěři prospělo to, že nejsem rozpolcená. Že u práce s koněm nepřemýšlím, kam utekly kozy, a u nahánění koz nepřemýšlím, že chudák kůň je zavřený v paddocku a měla bych ho vzít taky ven.

Sue hlídá bránu, my s Nedem honíme krávy.

Občas je třeba vybrat zatáčku.

No a mohla jsem si konečně zase troufnout na plánování i jiných akcí, než dozoru u koz. Zahájila jsem to výletem na třídění krav. Sranda akce, kterou pořádá jedna paní v Gilroyi. Trošku jsem z toho měla bobky — co bude Ned říkat na cizí prostředí, další koně, vzrušenou atmosféru a krávy? Trenérka Sue mě ujišťovala, že to bude dobrý, že na tyhle akce jezdí a že je to pohoda, ale zvíře je jen zvíře a Ned se leká poměrně neočekávaně — například mu nevadí spadlý strom, ale bojí se svačinového pytlíku.

Nervózní jsem tedy byla docela dost, zvlášť když hned při příjezdu bylo slyšet krávy, které řvaly — no jako tuři. Nedouš se ale tvářil nonšalantně a když jsem ho vzala k ohradě s krávama, tak se tam začal nevzrušeně pást. Dost se mi ulevilo. Než jsme se Sue nasedlaly, začali se sjíždět ostatní účastníci a já zjistila, že za prvé se všichni znají a za druhé že jsem tam těžká juniorka — to se mi ulevilo podruhé — skutečně nepůjde o nějakou ambiciozní soutěž, ale o setkání starých známých, kteří to berou hlavně jako společenskou událost.

Ned má ocas nahoru, tahle hra se mu moc zamlouvá.

Výlet na McClures Beach.

Pravidla jsou prostá. Dvě kruhovky spojené jedním segmentem (tzv. brána). V jedné kruhovce je deset očíslovaných telat. Rozhodčí řekne náhodné číslo a krávy je třeba nahnat v číselném pořadí do druhé kruhovky. Tj. když je výchozí číslo třeba trojka, tak trojka musí proběhnout bránou první, za ní čtyřka, pětka a tak dále až po nulu, jedničku a dvojku. V ohradě jsou dva jezdci na koních, typicky jeden hlídá bránu, aby jí neproběhla kráva mimo pořadí, a druhý nahání příslušné číslo naopak do brány.

Sue se svou mladou kobylou šla do brány — ta vyžaduje od koně a jezdce větší sehranost a prudké otočky a poskoky. Já s Nedem šla na krávy. Musím říct, že jsem se telat asi bála víc než Ned, který se na ně vrhal s profesionálním zaujetím. Přišlo mi, že kdyby uměl číslovky, tak jsem tam úplně zbytečná — jakmile pochopil, které tele potřebujeme oddělit, mohla jsem to nechat v jeho schopných kopytech. Při poslední jízdě se nám jedno zákeřné tele pořád schovávalo do stáda, až se Ned nakrknul a prohnal ho pořádně, skrz bránu až do druhé ohrady. Buďto Ned kdysi dávno tohle dělal a nebo jako každej správnej quarter má krávy prostě v krvi.

Odpočívající jelení stádo na McLures Beach.

Jeskyně Black Chasm je vertikální.

Asi nemusím zdůrazňovat, že do dvouminutového časového limitu jsme se nevešli ani jednou. Přeci jsme já i Ned obstarší závodníci a s Nedovou váhou a historií poraněné šlachy jsem se nechtěla pouštět do prudkých otoček, ale hlavně jsme si to užívali. Zajímavý je, že nám tenhle veleúspěšný výlet velmi prospěl. Ned vyrostl aspoň o deset centimetrů a nosí se po stájích jak mistr světa. A já jsem se konečně přestala bát — od Lisina úrazu na podzim jsem měla problém nějakému koni zase důvěřovat, ale Ned zvládnul nejen krávy, ale hromadu ostatních, neznámých koní na jedničku. Plus celá akce byla zpestřením šíleně nudné zimy, kdy se kvůli sesuvům a bezednému bahnu nedalo skoro nic dělat.

Mezitím už zase bylo na čase řešit kozy — Toni mi poskytla útulek rozdělením svého přístřešku a výběhu, ale ustájení počítané pro tři kozy nebylo trvalým řešením pro koz devět (šest mých). Kůzlata, tak jako většina lovné zvěře, nemají čas na postupný vývoj — musí stát na vlastních nohách během pár minut po narození a ve dvou měsících jsou de fakto připravená na samostatný život, i když nedosahují ještě stále plné velkosti. Když jsme si zase šlehli jeden výlet s tím, že bych se celou sobotu neocitla ve stájích, volala mi vyděšená Toni, že Večernice strašně bije Willyho a jak je možný, že je takhle hnusná na své vlastní mládě. Ono je to vlastně jednoduché, kozlíci jsou dospělí v osmi týdnech a rozbouřené hormony z nich udělají magory s vyplazeným jazykem, obtěžující jakoukoliv dospělou kozu. Včetně vlastní matky, které holt nezbývá, než situaci řešit velmi úderně. Nicméně bylo jasné, že to nemůžeme takhle nechat — že bude zapotřebí objednat kastraci kozlíků a konečně přistoupit k nějakému rozumnému řešení výběhu a přístřešku tak, aby měla všechna zvířata dostatek prostoru a netrpěla ponorkou.

Skalní krajka v jeskyni Black Chasm.

Detail kamenné jeskynní krajky.

Zajímavá byla reakce Večernice, mé alfa kozy — po dobu přestavby chodila asistovat a následovala mě na každém kroku. Zjevně si žádala řádného vysvětlení, co se to zase děje. První den či dva byly kozy zmatené z toho, že se z chlívku chodí ven druhou stranou a že mají úplně jiný výběh, ale větší prostor všem zásadně prospěl a ubylo bitek. To bylo velmi důležité, neboť jsme se chystali na Memorial Weekend, první prodloužený víkend kempovací sezóny a já jsem potřebovala, aby kozy nepřidělávaly Toni těžkou hlavu.

Zatím jsme s napětím sledovali počasí — na předchozí výlet jsme zvolili jeskyni Black Chasm, protože tam mělo být až deset stupňů a bezvětří, což znělo mnohem slibněji než letošní květnové počasí tady v Kalifornii. Na horách stále porůznu sněžilo a začínalo být jasné, že ani poslední víkend v květnu nebudou otevřené průsmyky přes Sierru. Z našich obvyklých parťáků jsme neukecali nikoho, přestože teploty na víkend měly být velmi příznivé a zajížďka přes Kirkwood je sice delší, ale zato po mnohem pohodlnější a rychlejší silnici.

Oteplilo se natolik, že oheň už potřebujeme jen kvůli komárům.

Takhle to dopadne, když požádáte skupinu, aby se tvářila.

Na pomoc nám přispěchala náhoda. Ukázalo se, že bývalá kolegyně manželky kamaráda našeho dědy se ocitla na dva roky s rodinou v Kalifornii a že jsou svolní k nějakému tomu dobrodružství. Tudíž jsme v sobotu ráno vyrazili a na druhý pokus se sešli u Jeffa v hospodě. První pokus nevyšel, my jsme dorazili do Walkeru překvapivě brzy, a tak jsme si ještě odskočili honem zabrat tábořiště. Prozíravě — z našeho oblíbeného místa zbyl smutný ostrůvek uprostřed bažiny, hojně zásobované vodou z říčky, ve kterou se proměnila příjezdová cesta. Po prozkoumání ostatních prašných cest jsme našli na kopci nad bažinou prostorné alternativní tábořiště a rozbili stan. Trochu jsme se obávali, zda Hornovi zvládnou terénní přístup, ale dali to na jedničku.

V neděli jsme vyrazili hned z rána na Mono Lake. Až na to, že jsme nenašli permici do národních parků a museli jsme tudíž zaplatit vstupné, probíhalo vše dle očekávání. Cestou od Mono jsme se stavili ještě na kráteru Panum. Od nevýrazného pahorku uprostřed pouště jsme nečekali nic ohromujícího a nakonec jsme překvapení byli. Kráter oplývá obsidiánovými žílami, které místy vyčnívají na povrch — představte si SKÁLY z černého skla. A na vršku vše zakončeno vyhlídkou na Mono Lake a Sierru.

Tom na vyhlídce na Panum Crater.

Sestup kolem obsidiánové vyvřeliny.

Pozdní oběd jsme si dali v Nellie's Deli a pak jsme museli zpět na Leavitt, kde jsme měli zamluvené koně. Šestnáct metrů sněhu, co napadalo za zimu, začalo odtávat, a tak se na koních nedalo přes řeku, i byli jsme odkázaní jen na kolečko po louce. Což ničemu nevadilo, protože jsme s sebou měli samé začátečníky a krátká ukázková jízda se moc hodila. Upřímně, ten jindy metr široký a po kotníky hluboký potůček hned za stájemi nám jako vzrůšo stačil. Vody koním po břicha a proud, že to i Craigovy silné koně strhávalo.

I zavedli jsme na ranči hovor s místňáky, kam by se tak dalo krucinál jít v pondělí na výlet. Při povodňovém stavu bylo jasné, že bažiny kolem Lundy Lake budou neprostupné, silnice do Yosemit byla zavřená, na Virginia Lake nebylo ještě ani odhrnuté parkoviště. Nakonec nám bylo doporučeno Convict Lake s tím, že tam je určitě otevřeno. Večer z tábořiště jsme stihli ještě rychle vyběhnout na vyhlídku na Leavitt Falls. Silnice byla ještě stále zavřená a tak jsme byli na vyhlídce sami.

Na vyjížďku jsem dostala Razmine.

Obvyklé malé potůčky jsou letos koním po břicha.

Ráno jsme sbalili a vydali se na jih, na Convict Lake. Už z mapy bylo jasné, že to je poměrně daleko a navíc proti směru, kterým jsme potřebovali jet, ale nic lepšího nás nenapadalo — a tohle jezero jsme ještě neviděli. Musím říct, že první dojem bylo těžké zklamání. Convict Lake je NÁDHERNÉ, olemované horami. Ovšem velmi, velmi oblíbené a velmi, velmi zalidněné. Na fotkách to vidět není, ale byly tam neuvěřitelné davy. Nicméně i tak jsme jezero obešli a nafotili, na delší túru jsme si netroufli — Convict Canyon Trail vedl, jak název naznačuje, kaňonem potoka. Toho potoka, který se momentálně rozléval přes turistické stezky a lávky, a tvořil ze zadní části jezera souvislou bažinu. Od Convict Lake si Hornovi ještě švihli Bodie, my jsme vydali už k domovu.

Následující týden byl poměrně stresující. I v rodinném cirkusu se dějí smutné věci a ve čtvrtek začal polehávat a pospávat křeček Frostie a v pátek večer mi umřel v ruce. Ale aspoň byl do poslední chvíle v teple a dostával napít stříkačkou. V sobotu jsme křečka pochovali na zahradě a pak nás čekalo ještě loučení s kozlíkem Pixelem. Do tříbarevného nezbedy se zamilovala rodina, která má už jeho strýce, Marshmallow a Walkera. Trochu jsem se obávala, jak starší hňupi přijmou mlaďocha, ale zdá se, že velmi dobře.

Convict Lake je nádherné, bohužel velmi zcivilizované.

Pixel neváhal a jako první z našich kůzlat si zajistil nový domov.

Bohužel jeho máma Večernice, která Pixela protěžovala před druhorozeným Willim, se rozhodla, že když už jsme jí sebrala Pixela, tak nebude krmit ani Willse a ze dne na den jej odstavila. To by nebylo žádné neštěstí, jedenáctitýdenní kůzle se bez mlíka hladce obejde, ale nám tím nastal boj s dojením. Večernici se nalévalo vemeno tak, že sotva mohla chodit, ale nikdy před tím jsme ji nedojili a ona celý proces považuje za velmi nedůstojný. Navíc jsme ji první dva dny týrali i čtyřikrát denně, protože se nám nikdy nepodařilo podojit ji pořádně a vemeno se nalévalo. Máme s Večernicí ale obrovskou kliku, Rachel, majitelka Starburst a Berryho, umí dojit, a absolvovala tato rodea pravidelně se mnou. První týden jsme se postupně dopracovávaly k dojení dvakrát denně, systémem, že koza byla uvázaná ve stojanu, jedna dospělá osoba držela zadní část kozy, druhá dospělá osoba dojila, a děti se pokoušely kozu přikrmovat a drbat. Koze jsme domlouvaly, vyhrožovaly a dokonce zpívaly vánoční koledy (zdá se, že Twilight preferuje rychlejší melodie před těmi romanticky rozvláčnými), s výsledky proměnlivými.

Po čtrnácti dnech jsme se dostaly na dojení jednou denně, zvládnutelné většinou v jedné osobě, ale i tak mi ještě stále vystupuje studený pot na zádech, když si na to vzpomenu. Uznávám, že zpívání vánočních koled pro kozu za letního soumraku zní děsně humorně, ale už teď se děsím chvíle, kdy si Rachel odveze svá kůzlata a budeme toto absolvovat s Lékorkou. Na druhou stranu musím říct, že mlíko má Večernice výborné, sladké nesmradlavé a velmi tučné (jogurty nemusím zahušťovat). A že když se vydaří den, kdy koza neprudí, tak zurčení našeho vlastního mlíka do džbánku v podvečerně ztichlých stájích, s výhledem na santacruzské pohoří, má značnou terapeutickou hodnotu. Nicméně asi si moc dobře rozmyslím, jestli do kolotoče s kůzlaty a dojením ještě někdy půjdu.