Ověřili jsme funkčnost lyžařských vleků.

Zde jsme.

Na zimu je potřeba myslet už v létě. Zhruba do září se dají koupit levné permice na lyžování, pak se ceny najednou zdvojnásobí. A tak jsem se pustila do hledání a objednávání lyžování. Tomovi bude v říjnu třináct — chtěla jsem mu poctivě koupit jízdenku pro teenagery, nicméně stroj pravil, že se nekvalifikuje. Dětskou mě to nechalo koupit bez problémů. Nicméně řešit pak tento problém první den lyžování, kdy se všude tvoří šílené fronty a člověk někde tuhne v těžkých tlačícíh lyžákách, se nám nechtělo. A tak padlo rozhodnutí vypravit se na Kirkwood.

Přes léto jsme vlastně pořád tábořili na Leavitt, přitom Sierra je krásná celá. A na Kirkwoodu přes léto jezdí dva vleky, hlavně tedy pro cyklisty, ale pěšího turistu svezou také. A pokud má turista permici na lyžování v zimě, už se nemusí platit nic jiného. Ovšem už cesta obsahovala dramatickou vložkou. Na oběd jsme se chtěli stavit v Giant Burger, a protože zbývalo asi deset minut do otevření, chtěli jsme zaparkovat v milosrdném stínu pod stromem na zadním konci parkoviště. Tam se ozval velmi nepříjemný zvuk — a následně jsme zjistili, že máme urvanou podprsenku na autě (takový ten plastik, co chrání motor zespodu). Z nám nepochopitelného důvodu trčely z parkovacího obrubníku ocelové výztuže.

Cirque.

Potůček v Ďáblově zahrádce.

S náprsenkou táhnoucí se po silnici jsme moc daleko pokračovat nemohli; i začali jsme shánět někoho, kdo by byl schopen auto zvednout, vlézt pod něj a plastik buďto urvat nebo spravit. To by se možná nezdálo tak těžké, jenomže jaksi byl víkend. Podařilo se nám to až v Jacksonu, kde ve 49er Auto pracovali dva chlápci i v sobotu, vlezli pod auto a pár šrouby a podložkami problém vyřešili. V podstatě nám tím zachránili víkend.

Na Kirkwood jsme tedy přijeli se zpožděním, nechali se vyvézt na Caples Crest s tím, že to seběhneme dolů. Děti byly nadšené z letní jízdy na vleku, Lisa s sebou vlekla nezbytnou plyšovou ovci Sierru a jásala, jak je to zvláštní být na sedačce bez lyží a zimní bundy. Dolů jsme šli přes Devil's Corral, a mohli jsme si tak naše oblíbené zimní terény obhlédnout v letním hávu. Přestože byla již půlka srpna, tady ještě všechno kvetlo a některé lupiny a trávy tu vyrostly vyšší než děti. Čertova zahrádka, která je v zimě nudná placka, se tak změnila v krásnou horskou louku. Překvapilo mě, jak dlouho jsme z Caples Crest šli dolů — na lyžích to člověk sfrčí za deset minut, pěšky jsme to šli dobře dvě hodiny. Pravda, obcházeli jsme tu Zahrádku, na doporučení chlápka z horské služby, který nás tam poslal kvůli kytkám a vodopádu. Poslední část túry jsme šli už s jasnou vidinou, jak si dáme v krámku dole pivo a zmrzku.

Kirkwood Meadow.

Ranní zrcadlo na Tamarack Lake.

Po osvěžení nás ještě čekalo hledání nocoviště. V autě jsme si vezli stan a spacáky a představu, že prostě zkusíme některou z lesních cest v Hope Valley. Minuli jsme přelidněné kempy a nakonec našli místo na hrázi Tamarack Lake. Kolem nádrže bylo celkem osídleno, ale všichni si se setměním spořádaně zalezli a nehýkali, takže noc proběhla v pohodě. Ráno jsem byla venku první a dobře jsem udělala — nehybná hladina jezera zrcadlila okolní hory a lesy — ale jen chvilku, během půl hodiny se zvednul vánek a bylo po zrcadle.

Doufali jsme, že nás Kirkwood a Tamarack Lake aklimatizovaly na řádný cíl naší výpravy — túru v Carson Pass. Před lety jsem tam byla na výletě s kámoškama a průsmyk se mi moc líbil. Žádné zběsilé škrábání se do krpálu, nádherné vysokohorské louky a plesa a jezera. Carson Pass je o kousek výš než Kirkwood a i tady jsme v půlce srpna ocitli na začátku krátkého léta. Dokonce jsme našli kvetoucí lesní jahody. Doufáme, že stihnou aspoň uzrát, než zase napadne sníh.

Jak jako že máme jít dál???

Caples Lake.

Po první míli se dorazí k Žabímu plesu — děti byly velmi otrávené, když jsme trvali na tom, že výlet pokračuje směrem na Round Top. Na ten jsme samozřejmě ani nedoufali vylézt, ale k Winnemucca Lake jsem rodinu vzít chtěla. Tohle pleso se tulí právě pod Round Topem a tváří se velmi divoce a horsky. Počasí je tam taky horské — zatímco u Frog Lake bych i uvažovala o koupačce, u Winnemuccy jsme nasazovali vešekeré oblečení, které jsme měli s sebou, a zalézali před ledovým větrem. Na Round Topu se museli čerti ženit, ač bylo klamavě krásné slunečné počasí.

Tímto horským výletem pro nás skončilo léto; dva dny jsme měli doma na vzpamatování a pak děti nastupovaly do školy. Letos už i Lisa postoupila na middle school (druhý stupeň) a tím pádem nám skončilo taxikaření. Middle school máme v pěším dosahu a tak jsme děti vyzbrojili telefony a vypustili je do světa. V Kalifornii, kde se skoro všude musí autem, na nákup, na poštu, do práce, je tohle vlastně veliký luxus. Navíc na prahu puberty děti trochu té svobody bez maminky za zadkem rozhodně potřebují. O tom, jakou svobodu to znamená pro výše zmíněnou maminku, ani nemluvě — najednou nemusí být v přesnou minutu před školou a šílet, jak zase nestíhá.

Louka v Carson Pass.

Winnemucca Lake.

Nicméně asi aby děti neměly ze školy takový šok, mají ten rozjezd pomalý. Začíná se v půlce týdne, takže to jdou do školy třikrát. Pak mají pětidenní týden — a pak už zase ten následující je volno v pátek před svátečním pondělím — celkem dva čtyřdenní týdny, aby se milánkové nepředřeli. Pro nás sváteční Labor Day znamená takovou tečku za létem a příležitost uspořádat nějaký větší výlet. Na letošek jsme s Craigem domluvili puťák na koních. Že nás odvezou i s krámama do divočiny k jezerům a tam nás ponechají do pondělka — a my se budeme rekreovat a užívat si přírody. Ovšem škola nám do toho plánu zasáhla tím, že onemocněla Lisa. Doufali jsme, že to bude třídenní rýmička a do víkendu bude v pořádku, ale v pátek ještě pořád hnusně kašlala a ploužila se mezi televizí a postelí, takže nakonec jsem vybalila půlku krámů, nechala Lisu doma se Sidem a vyrazili jsme s Tomem sami.

První brod.

Setkání s pěšáky.

Plán byl vyjet časně ráno a na oběd být ve Strawberry. Ještě ráno nám psal Honza, že se přidá, byť bez Klárky. Švajdovi a Dulinovi byli také na cestě, a nakonec jsme se všichni sešli v hospodě ve Strawberry. Přes hory jsme jeli zase odděleně, ale dorazili jsme v rozmezí asi deseti minut. Pak následovala organizačně složitá část — přeskládat naše cajky na nákladní plošinu, ze které bylo postupně naváženo a rozmístěno vše na čtyři muly. Pak se oddělila pěší část výpravy — Luba, Mirek, Olík, Ajka a Tim šli pěšky se sváčou, Honza se přidal k nim sportovně s plným baťohem. Jaro pěšáky odvezl k mostu, vrátil se s autem a vyrazil s námi na koních.

Jedeme do kopce.

... i po skále.

Nedouš nebyl k mání, dostala jsem Racera — taky šedý valach, ale asi o půl metru větší než Ned. Takže když jsem z něj sesedala, málem jsem se přerazila — na zem to bylo poněkud dál, než jsem čekala. Ale to předbíhám. Cesta tedy probíhala vcelku bez problémů, dokonce jsme narazili na naše pěšáky, takže se zdálo, že jde vše podle plánu. Žila jsem v domnění, že se s pěšáky domluvilo, aby počkali u Lane Lake — než my najdeme tábořiště někde trochu stranou od davů. Craig nám doporučil zabydlet se u řeky — jednak mimo hlavní tah na PCT, a za druhé u zdroje vody. Já jsem se pak s kovboji chtěla vrátit ten kousek k jezeru vyzvednout pěšáky. Ti ovšem nečekali a sami se pustili do obcházení jezera, takže jsem je našla dřív, než jsem čekala — nicméně pokud by se vydali na rozcestí po hlavní pěšině, tak bychom se minuli. Ale vše dobře dopadlo a my jsme se mohli utábořit na krásném místě.

Vodopády.

Průrva s říčkou pod vodopády.

Bohužel tedy noc byla poměrně zběsilá — foukal vítr a kousek za stany byl suchý strom vklíněný mezi dva živé, který v poryvech větru šíleně vrzal. Navíc nepravidelně, takže se nedalo usnout — a tím, že jsem se snažila sbalit co nejefektivněji, neměla jsem s sebou celou toaletní taštičku a tím pádem ani ucpávky do uší. Ráno jsem tedy vylézala ve stavu totálního zombíka a jako jeden z prvních úkolů jsem si vytyčila stěhování stanu. Postupně i z ostatních dospělých členů vypadávalo, že také moc nespali. Kupodivu se zdá, že dětem hluk vůbec nevadil, všechny byly velmi čilé a aktivní.

Tom mi pomohl přestěhovat stan na násep u řeky. Na jaře nebo na začátku léta bych si to netroufla, ale teď bylo tak málo vody a žádné srážky, takže mi spaní na oblázcích přišlo jako dobrý nápad. Honza se také stěhoval, ale ostatní zůstali na místě. Rovnou vám prozradím, že následující noc nefoukalo a strom pochopitelně vůbec nevrzal.

Děti si vydržely hrát v říčce neuvěřitelně dlouho.

Cestou k Lane Lake.

Nedělní program nebyl nijak definován, chtěli jsme prostě tábořit. Nicméně dopoledne jsme si udělali krátký výlet k vodopádům. Původně jsem myslela, že za dvacet minut tam dojdeme, peřej si vyfotíme a půjdeme zpět, ale nakonec jsme tam vydrželi poměrně dlouho. Díky nízkému stavu řeky se dalo prolézat kaňonem, čehož děti s chutí využívaly. My, dospělí, jsme se účastnili jen mírně, ale i tak tam bylo moc krásně.

Po obědě jsme si vyšli k jezeru, s tím, že bychom se mohli koupat. Ovšem předchozí větrná noc zjevně znamenala konec léta. U jezera ledově foukalo a tak jsem do něj vlezla spíš z principu než že bych k tomu měla moc chuti. Tom koupáním pohrdnul a místo toho zkoušel rybařit a učit to ostatní děti. Vlasec se jim neustále šmodrchal a nešlo pořádně nahazovat, za což jsem byla tiše vděčná — fakt nevím, co bych si počala, kdyby něco ulovili. Ve finále chytali do rukou raky, což je taky zabavilo — naštěstí nikdo netrval na vaření raků k večeři, pěkně jsme si dali fazole z plechovky.

Pohoda u jezera.

Tom láká raka.

Překvapil mě Tom, který se se setměním sebral a šel spát. Odpoledne si namočil tenisky a večer mu pro změnu nateklo do holin — má je totiž zteřelé a praskly mu na nártu. Říkal, že je mu prostě moc zima, a tak šel. Vlastně byl na výletě velmi samostatný a fungující — pomáhal se stavěním stanu a stěhováním, a posléze balením, řešil si sám problémy typu že mu nateklo do bot — a byl schopen si rozumně zalézt do spacáku, když mu bylo moc zima, i přesto, že náš stan byl kus dál od ostatních.

My jsme ještě chvíli poseděli, i jsme si zazpívali, ale po té předchozí hlučné noci jsme zase až tak dlouho nevydrželi. Druhá noc byla mnohem klidnější, ale taky studenější. Svou péřovou mumii jsem měla zapnutou až ke krku a k ránu jsem si dokonce nasazovala kapucu, protože mi táhlo na krk a na hlavu. A nebylo divu, pak ráno jsem ještě v devět vyklepávala z tropika kusy ledu, které se vytvořily, jak jsme stan zadýchali.

Večeře.

Cestou zpět nad jezerem.

Vstávali jsme v půl osmé, abychom právě na devátou byli sbalení na vyzvednutí mulami — a většina výpravy na devátou připravená byla. Mně to nějak šlo pomaleji, prostě ty druhé dospělé ruce chybí. I když jsme s Tomem celkově měli o něco méně věcí, tak stan a vaření prostě člověk táhne beztak. Naštěstí se kovbojové opozdili, takže jsem to i já nakonec pěkně stihla. Honza vyrážel jako první s tím, že spěchal domů, my jsme se zase postupně dopravili na pack station, přebalili věci zpět do aut, a protože Tom si zrovna otevřel jogurt, tak jsme nechali ostatní vyrazit, ještě chvíli opendovali na ranči a vedli řeči o koních a rybaření s Craigem. Stejně jsme pak ostatní znovu dohonili ve Strawberry na pozdním obědě.

Zdá se, že výlet byl úspěšný — a já mám radost, že se nám podařilo kamarády vytáhnout do divočiny. Mimo oficiální tábořiště, kadibudky a zdroje pitné vody. A že kamarádi vše zvládli bez problémů, včetně filtrování vody z řeky. Samozřejmě, že dovoz jídla a krámů na mulách je mnohem měkčí varianta, než když si člověk musí všechno nést na zádech, ale zase jsme to měli zpestřené tou jízdou na koních. Jenom škoda, že s námi nebyli Lisa se Sidem.