Večer na vyhlídce nad Leavitt.

Tak schválně, který z šedáků je Ned?

Víkend po návratu z výletu jsme trávili ve stavu mírného omráčení a ploužení se po domě, jakož i likvidováním čtrnáctidenní špíny. Zatímco my jsme se rekreovali, sousedi prodali barák a nový majitel se vrhnul na důkladné opravy. Což je samozřejmě chvályhodné; na dům nikdo nesáhnul možná třicet let — nicméně nám sbíječky a rozbrušovačky běžící od půl osmé do čtyř, šest dní v týdnu, na prázdninové pohodě moc nepřidaly.

Takto jsem tedy měla o důvod víc ve středu sbalit sebe a děti, a vyrazit na dva dny za Nedoušem na Leavitt. S dětmi jsem byla už několikrát sama na horách a na jednodenních výletech, ale táboření mi přišlo jako další level — a byla jsem zvědavá, jak to zvládneme. Respektive jak já zvládnu všechno řízení a velení osádce. Sid nám připravil do auta Pratchettovy audioknihy, a tak se nám jelo v pohodě. Poslouchání knih má kromě zábavy pro všechny i tu výhodu, že se děti nemůžou efektivně hádat a ani nemají potřebu neustále mluvit, zpívat nebo vydávat (pa)zvuky.

Dali jsme si oběd ve Strawberry Inn a sjeli až na pack station, potvrdit, že s námi na další den počítají na vyjížďku. Nedouš byl v ohradě s ostatními zvířaty, ale přišel si pro koňskou sušenku a mrkvičky a šklebil se na ostatní koně, když se chtěli taky přiživit. My jsme se pak jeli ubytovat do naší zatáčky nahoře. Zkoušeli jsme hrát karty, ale vítr nám je pořád odnášel, tak jsme se šli s Lisou podívat ještě na vyhlídku nad loukou, odkud jsou vidět koně na ranči. Už měli ve velkém výběhu navezené seno a trvalo mi chvilku, než jsem našla Neda — šedých koní tam mají několik, včetně muly Kit Kat. Poznala jsem ho, až když se vydal prozkoumat jiný krmelec — je zajímavé, jak důležitý pro identifikaci je způsob pohybu.

Lisa vyfasovala mulu jménem Beau.

Tomovu Tylerovi se FAKT na výlet nechtělo.

Ráno jsme měli nástup na desátou, schválně jsme přišli už v devět; myslela jsem, že si Nedouše očistím a osedlám, ale byl už připravený. Před námi odjížděla maminka s dvěma holčičkama, doprovázená Craigem, na Secret Lake. Nechali jsme jim chvilku náskok a vyráželi po půl desáté. Na Nedovi normálně jezdí jen Craig, což je fajn, protože Nedoušovi nikdo zjevně neškube za hubu, ani ho nijak nehoní. Na druhou stranu bylo hodně znát, že je Ned zvyklý jezdit první. I se mnou v poslední době jezdil první, když nás Cowboy následoval, a pobytem na pack station se tohle jeho přesvědčení jen upevnilo.

To, že pojedeme naopak poslední, ho, myslím, nepříjemně překvapilo. Pořád nechtěl rozumět tomu, že půjde za Tomovým Tylerem, který je šíleně zpomalený, a prvních dvacet minut se jej snažil neustále předbíhat. Takže jsme si stále dokola vysvětlovali, že ne, že fakt jedeme poslední. V brodu přes řeku jsem Neda nechala přebrodit před ostatními, protože jsem chtěla fotit, ale dopadlo to tak, že na druhém břehu zůstal Tom s Tylerem, tak jsme šli zase zpět, zahnat Tylera do brodu.

Na cestě strání nad loukou nás zaskočil vracející se Craig se svou skupinou — zjevně se nakonec na Secret Lake nedostali a jeli jen okruh po louce. My jsme jim uhýbali z cesty, a tady se Tyler opět pokusil o stávku — respektive o návrat s druhou skupinou domů. Byla jsem dost ráda, že jsem měla Neda; sice po Craigovi koukal, ale chápal, že MY se nevracíme, a nechal se naštelovat na cestičce tak, aby blokoval Tylera. Ten se tam několikrát Tomovi otočil, naštěstí Tom nezpanikařil a vytrvale jej otáčel správným směrem, až to Tyler vzdal — cestu zpět měl beztak uzavřenou Nedem, který je naštěstí dostatečně dominantní, aby si Tyler nedovolil zkusit ho zastrašit.

Horská stezka.

Lise se zdála voda studená.

Zbytek cesty probíhal už bez problémů a u nádherného Lane Lake jsme byli sami. Já a Lisa jsme si i zaplavaly; Tom odmítnul i jen sundat holiny — no, jeho problém. Kolem poledne jsme už byli na cestě zpět a k našemu překvapení jsme potkávali spoustu lidí. Opět fungoval systém jako v Coloradu, bez ohledu na počasí (tam odpolední bouře, tady odpolední vedro) lidi vyráželi do hor v poledne, kdy my jsme měli už po výletě.

Původně jsme mysleli, že odpoledne ještě půjdeme někam na túru, ale po obědě nás přemohla lenost, a tak jsme jen hráli karty. Navečer jsme šli trochu ráchat do Walker River a pak k Jeffovi na večeři a na zmrzlinu. Cestou ke stanu jsme se stavili na ranči — koně byli vypuštění na obrovskou pastvinu u řeky — špacírovali si to mezi keři a stromky a popásali se ve vysoké trávě, a na lidi z vysoka kašlali. Ani se jim nedivím. Sice jsem Nedoušovi přinesla mrkve, ale ani jsem ho nezahlédla. Možná to byl ten bílý zadek čouhající z křoví půl kiláku směrem k řece. Takže soudím, že kůň se má doma velmi dobře. Kontrola vlastně proběhla uspokojivě. Ned na mě nezanevřel, poslouchá, pořehtává, když mě vidí, ale zároveň si užívá spoustu volnosti a kámoše.

V pátek jsme sbalili, došli dorozdat zbylé mrkve a v deset jsme už uháněli směrem k domovu, abychom se nedostali do pátečních ucpávek. Překvapilo mě, jaký provoz panoval v protisměru, tj. do hor, už v pátek ráno. Zřejmě si v těch vedrech lidi brali den volna navíc a houfně odjížděli.

Ale nakonec se v ní sama ráchala.

Odpoledne jsme se šli ochladit k Walker River.

Já jsem v pátek večer už měla povinnosti, přebírala jsem od Jenny péči o její kozy, zatímco ona jela na dovolenou. Docela jsem se těšila, byle jsem i zvědavá. Přeci jen její kozy znamenají i dojení a tudíž větší časový a organizační zápřah, než naše dvě kozí puberťačky bez povinností. První dojení v pátek večer probíhalo dle očekávání — kozy nervózní, já totálně propocená a výsledek asi tak poloviční než je průměr, který má Jenny. Ovšem další den už kozenky usoudily, že tedy když nový systém funguje tak, že dojím já, tak je to OK, a šlapaly jak hodinky — vystřídaly se na dojícím stojanu, neprudily a mlíko pustily v obvyklém množství.

V dalších dnech jsme už byly s kozama tak sehraný, že jsem začala učit dojit naše děti. Kupodivu jim to šlo líp než mně, já se to musela učit, oni k tomu přistupovali tak nějak přirozeněji a začalo jim to fungovat velmi rychle. Zase mě zaskočila ta absurdita — my považujeme dovednost podojit kozu za něco zvláštního; vsadím se, že před sto lety to bylo něco, co zvládaly i malé děti naprosto běžně...

Když se po týdnu vrátila Jenny, byly kozy zase zmatené. Vrchní koza Dixie nechtěla po procházce do chlívku, šla si stoupnout na dojení — a když jsem pořád nechápala, tak si pro mě přišla a zase si mě odvedla k dojícímu stojanu, vylezla si na něj a trvala na tom, že teda ona svůj díl práce odvedla a že bych se měla taky předvést. Až mi jí bylo líto, taková hodná spořádaná kozenka to je!

Lisa letos trvala na oslavě narozenin v termínu, nechtěla odkládat na začátek školního roku. Trochu jsem se bála, že z jejích kamarádek nebude nikdo ve městě, ale nakonec se holky dostavily v plné síle, tak to dobře dopadlo. O víkendu jsme pak ještě měli Dulinovi na grilování, takže nakonec chyběla jen druhá Klárka, která byla v Česku. Lisa byla spokojená a to je to hlavní.

Jedenácté narozeniny, s nezbytnou Sierrou.

Pool party.

Já jsem naplánovala další výlet za Nedem — zalíbilo se mi samostatné cestování s dětmi, plus mi přišlo přínosné, abychom o prázdninách jen neseděli doma (byť s bazénem, stájemi a podobně). Ovšem Lisa na poslední chvíli přišla s tím, že jí fakt není dobře, tak jsme místo výletu řešili Lisiny nevolnosti a lékařská kolečka a vyšetření. Ovšem lékaři také kroutí hlavami a vyšetření neprokázala žádný závažný problém, takže týden na to jsme se do hor vypravili znovu.

Chtěli jsme si výlet trochu zpestřit, a tak jsme se zastavili na koupání u jezera Pinecrest. Tomuto oblíbenému turistickému cíli se vyhýbáme a zřejmě zase budeme. Na pláži hlava na hlavě, stejně tak ve vodě. A to jsme tam prosím přijeli v úterý (tj. všední den) po poledni; jak to tam vypadá o víkendu si raději ani nepředstavuji. Ale vykoupali jsme se, osvěžili a v pohodě dojeli zbytek trasy na naše oblíbené tábořiště. Postavili jsme stan, šli se podívat na koně a všechno se tvářilo úplně normálně.

Dali jsme si večeři, já si otevřela pivo, a povalovali jsme se kolem stanu, když tu kde se vzaly tu se vzaly dva obrovské vojenské náklaďáky, z nichž vyskákalo několik desítek mariňáků, co se začali míhat po lese, práskat dvířky kadibudek a hulákat zupáckými hlasy rozkazy. Po nějaké chvíli k nám dorazil chlápek v civilu s tím, že mají tady cvičení. Vzhledem k tomu, že základna je pět minut od našeho tábořiště, a že se mi nechtělo po dni za volantem zase všechno balit a hledat jiné místo, tak jsem si jen ověřila, že neplánují noční střelby a usoudila jsem, že na noc se vrátí na základnu a večer takhle přežijeme.

Bohužel můj předpoklad, že když je základna blízko, tak se tam vojáci vrátí, byl velmi naivní. Zůstali kolem nás přes celou noc. Děti z toho měly druhé vánoce a plížily se za stromky špehovat, co mariňáci dělají, ale noc byla krušná. Pokračovalo práskání dveřmi kadibudek, startování generátorů a zupácké pořvávání. Nějak jsem očekávala, že speciální jednotky budou v lese neviditelné a neslyšitelné, podle naší dosavadní zkušenosti — vzhledem k základně se mariňáci po lese vyskytují často — ovšem nikdy v takovémhle množství.

Dojení jde dětem samo.

Nečekaná společnost na tábořišti (fotka bohužel jen z mobilu).

Samozřejmě, že vojsko vstává za úsvitu, takže jsme to měli i my s budíčkem v šest. Nicméně my nepodléháme přísnému řádu, takže když zelení mužíčci měli nástup, my se rozvalovali u snídaně. V absurditě zážitků mi vede pohled na děti v pyžamech, péřovkách a kulichách, srkající kakao zatímco v pozadí je nastoupená jednotka. Odchytla jsem jednoho ze zjevných organizátorů této taškařice a tem mi sdělil, že to jsou záložáci na cvičení a tady v lese budou bydlet ještě další dva týdny. Probrala jsem s ním možná tábořiště a usoudila, že se budeme muset přestěhovat někam, kde v noci není tak rušno. Upřímně — společnost pár fešných odborníků na pobyt a boj v horách by mi nevadila, ale co je moc, to je příliš.

Nicméně měli jsme nakvap; zase jsme měli domluvenou vyjížďku. Zababěle jsem opět zvolila Lane Lake s koupáním, prostě na pohodu. Nedouš se choval výborně — z naší průvodkyně, Liz, vypadlo, že na něm teď jezdí ona a že spolu jezdí právě na konci. Takže se mu zjevně dostalo převýchovy a tato vyjížďka byla vlastně až nudně bez zážitků. Do jezera jsem vlezla sama, bylo relativně teplé, dalo se i přeplavat na druhou stranu. Osvěžení jsme dojeli zpět, sbalili stan a odjeli k horkým pramenům na Buckeye. O to stále žebrala Lisa, a protože bylo jen třicet a ne čtyřicet jako při předchozí návštěvě, rozhodla jsem se žádosti vyhovět. No, Lisa byla spokojená, mě ráchání v horké vodě, když je venku šílený vedro, přijde mírně kontraproduktivní, ale zase to přispělo k pocitu spokojenosti v celé posádce. Během odpoledne jsem textovkami vyškemrala útočiště na louce u Craiga, abychom se vyhnuli mariňákům.

Pozdní oběd či brzkou večeři jsme si dali v Nellie's Deli, nabrali jsme benzín, nakoupili zmrzku a vrátili se na pack station. Dokonce jsme byli pozvaní na večeři, ale to jsme odmítli — už jsme byli po jídle. Lisa byla v sedmém nebi, od stanu mohla relativně snadno proběhnout k ohradám a očumovat koně. Při večerním krmení jsem jí dělala společnost. Seno rozvážejí mezi čtyři obrovské krmelce autem a zatímco se koně obvykle šourají mezi krmelci a uždibují, tak Ned pronásledoval náklaďáček a kradl seno z korby. Zřejmě kontrola kvality.

Na ranči se ráno vstává zjevně ještě dřív než u mariňáků, ale koně jsou tiší a péče o ně také — takže jsem málem Neda propásla — odjížděl s Liz na rybářskou výpravu. Aspoň dostal kousek jablka na cestu. Než se ze stanu vykoulely děti, byla většina koní a kovbojů v trapu — tak jsme v poklidu snídali a balili a opendovali a konverzovali se zbytky osazenstva (Mikem). Pak nás čekala cesta domů, a i ta byla v pohodě, takže celkově moc pěkný výlet.