Samozřejmě jsme fotografovali vic, než by se do tohoto deníčku vešlo. Ty "další" obrázky najdete v galerii.

Lehmanova jeskyně, Great Basin NP, Nevada

Na kasino Prospector v Ely jsme kdysi zanevřeli, když výbornou klasickou americkou restauraci změnili na mexickou. Tentokrát jsme ale nedostali místo nikde jinde, a tak jsme se vrátili do Prospectoru. Měli jsme za sebou oběd v Carson City — obskurní Thai Thai v opuštěném nákupním centru je vynikající — a téměř čtyři sta mil pouští, kde jediným zpestřením bylo stádečko divokých koní — a tak jsme k velké radosti dětí odhlasovali, že k večeři bude jen zmrzlina. Hotel také nabízí bazén, takže jsme měli alespoň nějakou možnost protáhnutí se po šesti hodinách sezení v autě. Kromě zmrzliny děti nesmírně potěšila reklamní gumová kačenka v koupelně — a ještě víc fakt, že si smíme kachnu ponechat. Někdy mi jejich puberta přijde velmi vzdálená, aby o to zákeřněji udeřila v nečekaný okamžik.

Krápníkové brčko obsahuje vodní kanálek.

V úterý ráno jsme sbalili kačenku i ostatní krámy, a vyrazili do Great Basin NP, na jeskyně. Ranger se napřed tvářil, že už nemá na prohlídky místo, ale pak pravil, že vlastně kdosi zrušil rezervaci a že nám zbývá dvacet minut do začátku. To nám přišlo neuvěřitelné štěstí — dvacet minut bylo přesně tak akorát na to, abychom se náležitě oblékli na pokles teploty o dvacet stupňů — a vyrazili. Průvodkyně byla nová, takže bychom jí nejspíš mohli napovídat — v Lehman Caves jsme byli již několikrát. Lisa se protlačila dopředu a obveselovala průvodkyni i zbytek turistů svými nápady na pojmenovávání skalních útvarů.

Na prohlídce stříbrného dolu Bachelor - Syracuse.

Po osvěžení v jeskyních nás zase čekala venkovní darda, kolem Ely se teploty držely ke třiceti, ovšem jak jsme se prokousávali svým denním přídělem čtyř set mil dále na východ, pouště přitvrdily na skoro čtyřicet. Moab, Utah, naše cílová stanice, vypadal jak ze starého westernu. I v šest večer bylo ještě stále vedro a na opuštěných ulicích silný nárazový vítr zvedal oblaka červeného prachu. Večeře v místním pivovaru se tudíž neobešla bez náležitého občerstvení — my si dopřáli pivo, děti dostaly zmrzlinu — Lisa si dala zmrzku z granátových jablek, Tom si vybral jablko s karamelem. Na hotelu si děti našly další neuvěřitelnou hračku — skládací dveře od skříně používaly jako ty u tramvaje a zavíraly se navzájem ve skříni. Taková blbost a tolik radosti!

Nadšenci usilovně rýžují zlato v důlním potoce.

Původně jsme mysleli, že se v Moabu podíváme alespoň na Dead Horse Point, ale kombinace vedra a prachu metaného větrem do očí i jen při přechodu od hotelu k autu, nás vyhnala pryč. Usoudili jsme, že čím dřív se dostaneme do hor, tím lépe. Do coloradského Ouray je to z Moabu jen sto padesát mil, takže i se zastávkou na vyhlídce na Mt. Sneffels jsme byli na našem hotelu úderem třetí odpoledne. To už lilo jak z konve, a když nás recepční ujistila, že důl bude mít otevřeno až do čtyř, vydali jsme se na další prohlídku podzemí — s tím rozdílem, že do jeskyní v Nevadě nás hnalo vedro, zatímco zde to byl déšť. San Juan Mountains v okolí Ouray jsou proslulé těžbou drahých kovů, akorát s těmi názvy jim to moc nevyšlo. V Gold Mountain, kde jsme byli na prohlídce, se těžilo stříbro, zatímco v nedalekém Silvertonu kutali zlato. Když jsme se dostali zase z dolu na povrch, svítilo sluníčko, a tak jsme si šli ještě zkusit rýžování v místním potoce. Děti nafasovaly malé flaštičky na případné úlovky a následující hodinu strávily hledáním drahých kovů, až jsme je museli odtrhnout pod záminkou večeře.

Čtvrtek byl náš odpočinkový den — první takový, kdy jsme ráno nemuseli balit a uhánět, ale naopak jsme si chtěli užít, co nám nabízí Ouray. Pohled na předpověď počasí nám objasnil, že bychom měli venkovní program stíhat dopoledne. Ouray je hodně zařízené na džípové výlety; na to nám ale děti přijdou ještě malé — sedět na klaustrofobních zadních sedadlech kodrcajícího se džípu asi moc zábava není. Platit za vyhlídku na vodopády se nám nechtělo, a tak nakonec padla volba na Bear Creek Trail. Stezka začíná ve dvou a půl tisících metrech (8,460 stop) a náš cíl, Grizzly Bear Mine, je ve třech tisících (9,900 stop). Grizzly Bear je vzdálený asi tři kilometry, ale samozřejmě se stezkou dá putovat mnohem dál do hor. S převýšením pěti set metrů a hrozbou odpoledních bouřek jsme usoudili, že sedm kilometrů bude až až.

Národní rekreační chodník Medvědí potok by vystřílen do skály dynamitem.

První přeháňky nás dostihly už v úvodních serpentýnách, ale nakonec jsem přesvědčila i Hrocha, že půjdeme ještě dál. A dobře jsme udělali; nudný pochod suťoviskem se změnil v mnohem exponovanější balancování po stezce vysekané ve skále. S dětmi jsme byli již leckde, ale v národních parcích mívají na těch strašidelnějších úsecích zábradlí, nebo alespoň řetězy. Tady žádné takové pojistky neexistují. Cesta je široká a dost bezpečná, nicméně některé pohledy do hlubokého kaňonu potoka nedělaly dobře ani mně. Tom má trochu strach z výšek, takže toho jsme museli docela povzbuzovat a motivovat, ale nakonec to zvládnul taky.

Kaňon Medvědího potoka, v pozadí Mt. Sneffels.

Nakonec jsme ke Grizzly Bear Mine nedošli; vzdali jsme to kousek před koncem. Jednak tam chodníček zaplul do relativně nudného lesa, ale hlavně se nad horami začaly kupit velmi ošklivé mraky a my usoudili, že je čas na ústup. Zajímavé je, že cestu zpět jsme snášeli já i Tom v pohodě, ač se jednalo o úplně stejnou trasu, se stejnými pohledy dolů. Překvapivé bylo i množství lidí, které jsme najednou potkávali. Moc nechápu tu logiku, dle které se někdo vydá do tří tisíc v horách v poledne, kdy už začíná pravidelně dle předpovědi, a nakonec i skutečně bouřit. My jsme dorazili k autu s prvními kapkami deště, ve městě nakupovali za lijáku, a bouřka přišla, až už jsme se choulili pěkně na hotelu, u karet a knížek.

Soutokem potoků Medvědího a Od Červené hory začíná řeka Uncompaghre, doprovázená Miliónovou dálnicí mezi Ouray a Silvertonem.

Když se navečer zase vyčasilo, sbalili jsme plavky a šli vyzkoušet termální koupaliště. Místní prameny nejsou sirné, takže koupaliště nesmrdí. Nejteplejší sekce má čtyřicet stupňů, v tom jsem vydržela fakt jen pár minut. Velký bazén s tobogánem a prolejzačkami pro děti má mnohem nižší teplotu a děti se neuvěřitelně vyblbly, zatímco my jsme si s Hrochem lebedili v příjemném středním koupališti. Vstupné je relativně drahé, na druhou stranu je vše velmi čisté a civilizované. Když jsme byli už fest rozmáčení, začalo zase pršet, takže nám to pěkně vyšlo na odchod na večeři do sucha.

Hluboko pod námi hornické městečko Ouray.

Původně jsme v Ouray chtěli zůstat do soboty, ale předpověď na pátek slibovala celodenní déšť, takže jsme se ráno odhlásili z hotelu, zastavili se v místním obchodě s důlními potřebami, zkoupili dětem sadu pánví na rýžování zlata — a vyrazili na další štaci. Tou byl Black Canyon of Gunnison, kde se více méně jen jezdí autem od vyhlídky k vyhlídce. Černý Kaňon dostal své strašidelné jméno proto, že je velmi úzký, hluboký a některá místa mají jen půl hodiny slunečního svitu denně. Grand Canyon je hlubší, ale říčka Gunnison je prudší než Colorado a skála Black Canyonu je tvrdší než pískovce Grand Canyonu. Oficiální objevitel říčku pojmenoval Grand (zřejmě aby se to nepletlo), ale když ho o rok později zabili indiáni kmene Ute, byl tok přejmenován na jeho počest.

Černý kaňon Gunnison je v kombinaci s počasím docela strašidelný.

Kaňon je dodnes velmi těžko přístupný a říčka Gunnison sjízdná jen částečně. Pro nás ovšem návštěva informačního centra znamenala rodinnou krizi, která poněkud odvedla naši pozornost od historie a přírodního významu tohoto útvaru. Lisa objevila v prodejně suvenýrů plyšovou ovci tlustorohou a následoval hodinový boj o zakoupení zvířete, který jsme měli od začátku prohraný. A tak si k nám na další cestu přistoupila Sierra.

Svrchu se kaňon Gunnison jeví rozervaným bludištěm kolmých kamenných stěn.

Městečko Salida vypadalo skutečně jako zapadlá westernová štace, ale na křižovatce jsme si všimli nápisu Thai a zkusili jsme, jak vypadá thajské jídlo na divokém západě. Mno, bylo to teplé a velmi autentické, včetně čaje z várnice a tak. Hledali jsme, co zajímavého můžeme natrefit na naší další cestě, a našli jsme raftování a lanový park. Rafty jsme zavrhli — těžká řeka, s průvodcem, v neoprénech, v chladném počasí a bouřkách nám přišla z kategorie zážitků silných, nikoli pěkných. Lisa ovšem tuze toužila po lanovém centru, a tak jsme dětem tuhle legraci zaplatili. Trošku jsem byla nervózní z Toma, přeci jen mu výšky nedělají dobře, ale nakonec byl Tom schopen skočit na hrazdu a nechat se spustit dolů vcelku bez řečí, zatímco Lisa předvedla prvotřídní scénu, aby nakonec skočila za povzbuzování davů.

Rodina si odhlasovala teplý oběd a poněkud naivně jsme si mysleli, že se najíme v městečku Buena Vista (místní si údajně odhlasovali, že se Buena bude vyslovovat anglicky, tj. bjůna, a nikoli španělsky buena). Oběd na trase z Denveru do hor si zjevně naplánovala půlka Colorada, a ačkoliv místní pivovar vypadal přívětivě, nebylo kde zaparkovat ani si kde sednout. Nakonec jsme našli u silnice mnohem méně obsazenou čínskou restuaraci Jade Garden. Ačkoliv si zrovna na kontinentální čínské jídlo nepotrpíme, tohle byl moc dobré, restaurace čistá, obsluha vlídná a rychlá.

Nákladné, ale velmi povedené prolejzačky nad řekou Arkansas u Buena Vista, CO.

Tom i Lisa si každý lezli jinou cestou a jenom občas se sešli.

Mnohem lépe se nám tedy prokousávalo zbývajícími mílemi do Estes Parku, kde jsme měli slíbené ubytování u kamaráda Karla. Fascinující je nejen to, že si někdo pozve čtyři lidi domů, ale hlavně to, že je pozve domů v době, kdy tam sám zrovna není. A že zařídí se sousedkou, že ta nechá dům pro nás ODEMČENÝ. Absolutně netuším, jak se za něco takového kdy odvděčíme — v největší sezóně jsme najednou disponovali DOMEM jen pár mil od vstupu do třetího nejnavštěvovanějšího parku v USA. Po týdnu, kdy jsme se byli tísnili na jedné hromadě v hotelových pokojích, jsme najednou měli možnost zavírat mezi sebou dveře — tj. děti mohly spát a my si povídat, nebo děti hrát karty a my spát — dle naturelu a okamžitého stavu.

Sid pravil, že když jsme v Coloradu, tak chce k večeři steak — onehdy byl na služební cestě v nedalekém Longmontu a na steaky pořád vzpomíná. I nasedli jsme do auta a naivně zamířili do města. Po pěti minutách totálního václaváku, kdy jsme se nehnuli z místa pro davy lidí a kdy jsme mezi obchody s upomínkovými předměty a předraženým sportovním vybavením neshledali jediné pohostinné místo k večeři, jsme se otočili a zamířili ven na konec města co nejvzdálenější od vstupu do parku. Tam jsme našli malou ÚPLNĚ PRÁZDNOU hospůdku Mountain Strong, kterou jsme se rozhodli vyzkoušet. Když nám přinesli jídlo, pochopila jsem, proč Hroch tolik trval na steaku v Coloradu — ten jeho mu z poloviny sežrala Lisa a žádala, že další den přijdeme zase a ona si dá steak SVŮJ.