Bodlák na Fremont Peak.

Tak jako každý rok jsem se i tentokrát těšila na prázdniny. Konec pravidelnému vstávání, konec povinností, konec policajtování nad úkoly a školními projekty. A jako každý rok jsem se už na konci prvního týdne ocitla ve stádiu totálního vyčerpání. Za prvé — děti pořád mluví. Ve světlých chvilkách se sice nehádají, ale pořád tvoří nějaký hluk. Tom odmítnul jakékoliv tábory, Lisu jsem ukecala alespoň na týden koňského ve stájích. Dost mi leželo v hlavě, jestli je to tak dobře. Z dob svého dětství si pamatuji prázdniny coby období, kdy se muselo jet někam — alespoň na chalupu s babičkou — a kdy to, že bychom zůstávali doma, by bylo v podstatě za trest. Pak mi ale došlo, že v našem starém dvoupokojáku na hlavní pražské ulici, s jediným prašným, špinavým hřištěm na oné hlavní ulici, by prázdniny skutečně za trest byly. A že naše děti jsou v jiné situaci — v domku s dvorkem a bazénem, patnáct minut do stájí, kde si chováme vlastní kozy a koně, třicet minut k řece či do lesa, hodina k moři. Pravda, v případě, že je někdo do těch stájí, k řece či k moři odveze autem.

Pohled z vršku Fremont Peak.

Na taxikaření jsem zvyklá, ale situaci mi trochu komplikoval Ned Pepper. Napřed mi přišlo fajn, že Nedouš s námi zůstane až skoro do konce června, ale nedomyslela jsem to, že pokud se chci postarat o koně, tak se nemůžu starat o děti, a naopak. Děti můžu s sebou vzít do stájí a můžou mi částečně pomoci s Nedovým čištěním — ale už nemůžu vyrazit do lesa a nechat potomky bezprizorně se potulovat po prostorách stájí. Částečně jsem to tedy řešila tím, že jsem je brala s sebou a holt nevyrážela do lesa, a nebo je nechávala doma.

S Nedem jsem si v posledních měsících docela užívala — když přestalo pršet a já se vyhrabala z pooperační rekonvalescence, mohli jsme zase jezdit na výlety a trénovat různé blbinky. Pořídila jsem mu bezuzdovou ohlávku a začali jsme jezdit s tím. Napřed jsem ještě na delší výlety, nevyzkoušené triky nebo neznámé koňské společníky používala uzdu, ale Ned mi pak jednoho dne pravil, že fakt bude poslouchat a že je uzda zbytečná, a co slíbil, to dodržel. Nakonec si myslím, že pokud mi bude chtít proběhnout stihlem, tak mi tím proběhne beztak — zase tak účinná není ani uzda. A Ned není odmlouvací zlomyslný kůň, Ned je kůň pracovní, s velmi jasnou představou o tom, co je jeho poslání, a toto plní zcela perfektně. Když ošklivě zakopnul a padnul na obě kolena, tak mě dokázal udržet v sedle — myslím si, že částečně je to právě bezuzdovkou — nemusel se bát o hubu a mohl natáhnout hlavu dopředu a pád vybalancovat tak, že se mi nic nestalo.

Vydra na Moss Landing.

Dále s Nedem neustále procvičujeme různé koňožrouty. K mé veliké radosti pár lidí ze stájí sestavilo na nevyužité zadní louce koňskou tělocvičnu. Kromě sudů a překážek tam mají fikané vynálezy — třeba vertikálně nastříhaný sprchový závěs na větvi stromu — projít překážkou, byť se mu tato rozestupuje před nosem, je pro koně obrovský bobřík odvahy. Nedovi se to vůbec nelíbilo, hrozivě na závěs frkal, ale po týdnu jím procházel se znuděným výrazem. Podobně nepříjemné je pro lovnou zvěř projít úzkým prostorem — třeba mezi dvěma barely — vlčí smečka totiž loví tak, že na zvíře skáče ze dvou stran. No prostě měli jsme si s čím hrát a co trénovat; u koní se nedá nic uspěchat, všechno se musí zvládat postupně.

Ráno ve stájích, kůň i kozy se pasou...

První týden prázdnin uběhl ve zběsilém tempu. Dětem se nahromadily nějaké akce s kamarády, do toho jsem konečně měla čas je oba sbalit a vzít na nákupy — ze všeho vyrůstají, boty se rozpadají. Oba už jsou ve věku, kdy je lepší, když si věci vyzkoušejí a vyberou sami. Druhý týden začal Lise koňský tábor ve stájích. Tyto mají novou manažerku, která tábory pořádala vlastně na poslední chvíli, tak jsem byla zvědavá, jak to dopadne. Sešlo se tam pět holčiček a dvě pubertální asistentky, které neváhaly s dětmi blbnout, takže Lisa chodila domů vysmátá, spokojená a úplně vyřízená. Samozřejmě, že její turnus připadnul na zatím nejteplejší týden, kdy bylo přes pětatřicet, takže jsme padaly obě. Já jsem si sice myslela, že zatímco bude Lisa na táboře, tak budu mít relativně volno, ale to mi jaksi nevyšlo. Většinu dní jsem tam zůstala s ní a starala se o kozy nebo o Neda; taky jsem Nedovi balila na cestu domů — vyprat a vyčistit všechny jeho cajky, odčervit ho a tak dále.

Jeden den jsem ale domů musela, protože nám přišel opravář na bazénový kryt. Potah má vydržet pět let, my ho měli devět, a objednávku nového jsme stále odkládali — až se ten starý poroučel. V podstatě celý depolymeroval a začal se rozkládat. Během dvou týdnů, co uplynuly od rozpadu do instalace nového, jsme si vyzkoušeli, oč jednodušší je údržba bazénu s krytem. Najednou jsem co tři dny musela luxovat, chlorovat, dopouštět vodu, čistit filtr — a navíc byl bazén ledovej jak sviňa. Přestože náš kryt je prostá plachta bez izolace, tak i to, že se voda neodpařuje a tmavá plocha vystavená slunci ohřívá horní vrstvu, dělá obrovský rozdíl. Dle mého odhadu alespoň pět stupňů — a koupat se ve dvaceti a pětadvaceti je zatracený rozdíl.

Lisa pokračuje ve voltiži.

Když nám byl instalován nový kryt, mohli jsme konečně zase zvát kamarády na bazén — a tak se u nás sešla partička od poníků. Ačkoliv Lisa už poníka nemá, tak některé maminky jezdí na novém koníkovi, Cowboyovi (náhradníkovi za Sugar) — a občas jezdí se mnou a s Nedem i do lesa. Navíc holčičky Patricia a Brianna byly s Lisou na koňském táboře, takže děti se pořád kamarádí.

Fotky z mobilu jsou bohužel mizerné.

A pak přišel den, kdy si přijela Craigova teta Kit pro Neda. Prý kdysi Neda koupila s dalšími koňmi, tak jsem byla v klidu a Nedouš se zdál v klidu taky — podle mě si Kit pamatuje. Do přívěsu si nastoupil zcela bez protestů, ale pak znervózněl — přívěs zná, osobu zná, mě zná — ale nejspíš si teprve pak uvědomil, že NEZNÁ tuhle situaci, v níž bychom se vyskytovali všichni současně. Kit ho odvezla na svůj ranč do Gilroye s plánem, že ho o víkendu odveze do Sierry. Každopádně jsem byla ráda; nám se blížila plánovaná dovolená a já jsem fakt nechtěla, aby Ned stál ve svém výběhu čtrnáct dní bez možnosti se proběhnout nebo něco dělat. Koně potřebují nejen fyzickou rozcvičku, ale i nad něčím přemýšlet, jinak je budou napadat samé koniny.

Odjezdu Neda mi bylo moc líto, za toho víc než půl roku se stal pro mě partnerem, ale na druhou stranu se mi i ulevilo. Můžu prázdniny víc věnovat dětem, nemusím od nich utíkat na mnoho hodin denně. Nemám zodpovědnost za dalšího dýchajícího, myslícího tvora. Můžeme odjet na dovolenou — a Ned bude doma, se svými starými koňskými kámoši, dělat práci, kterou umí a které rozumí. A můžu ho navštěvovat.

Lisa na osrdíčkovaném koni.

V pátek během Lisina tábora jsem odstěhovala Nedovy stájové věci, které jsem na podzim pořídila — podložky, vanu na vodu a podobně — do své kůlničky, tu jsem uklidila a přeorganizovala — a holt si počkáme na podzim, jestli se podaří si Neda zase vzít. Pak jsem také absolvovala Lisinu závěrečnou koňskou show. Lisa a praktikantka Emma se vyřádily a Lisina koníka Snickerdoodle, který má z nějakého důvodu třpytivě růžovou ohlávku, nazdobily růžovými srdíčky — prý že je to Amorův koník. No, nesl to statečně — a kupodivu i Lisu docela poslouchal, ač se znali jen těch pár dní. Nakonec si myslím, že tábor Lise prospěl — protože byla nejpokročilejší, tak dostala nejprudivějšího koně; nejvíc jezdila, protože se o prudiče nemusela s nikým střídat, a tak udělala velký pokrok v ježdění. Kromě ježdění ale holky také kydaly hnůj a koupaly koně a čistily sedla a učily se základní koňská fakta a anatomii, takže samá pozitiva.

Těší se Ned domů?

S Nedem a koncem tábora nám odpadla většina povinností a mohli jsme se začít chystat na letošní velkou dovolenou. Naplánovali jsme trasu až do Colorada — východním směrem od nás jsme zatím nikdy tak daleko nedojeli, a chtěli jsme vidět Rockies. Výjezd připadnul až na neděli, hlavně kvůli dopravním zácpám. Buď musíme vyjet v pátek po osmé večer nebo v sobotu do osmi ráno, jinak někde vykysneme. Neděle nám přišla jako méně riziková a navíc nám tím pádem zůstal pátek večer na příjemný pokec s Martinem Rýzlem a jeho kolegy, kteří přijeli na služební cestu — sobota nám zbyla na nákupy, praní, balení, doladění rozpisu služeb u kozenek — a taky odvoz křečka Frostyho ke kamarádům. Holt s tou zvěří už je to komplikovanější a člověk je musí nějak zaopatřit.

V neděli se nám podařilo skutečně vyrazit, akorát já jsem si asi hodinu od domova vzpomněla, že jsem si nesbalila kontaktní čočky. Rozhodla jsem se to neřešit a doufala, že alespoň pár jich v tašce mám od minulých výletů. Nosím denní čočky, vyhazovací, naštěstí jsem dalekozraká a brýle na čtení jsem s sebou měla, takže jsem usoudila, že to snad nebude nijak velká krize.

Naší první zastávkou byly Leavitt Meadows. Jednak jsme se stejně nějak museli dostat přes Sierru, a za druhé jsem se chtěla podívat na Neda, jak se aklimatizuje na staronové prostředí. Taky jsem byla zvědavá, jak se ke mně bude chovat — jestli třeba bude mít radost, až mě uvidí, nebo zda mě pošle do háje, teď když má svoje kámoše a nemá čas na nějakou bláznivou babu. K mému překvapení se Ned nekonal, Kit odložila výlet s přívěsem až na další víkend. Což mě sice trošku mrzelo ze zcela sobeckých důvodů, ale vzhledem k tomu, že v pondělí vypuknul požár v horách kousek od stájí, byla jsem moc ráda, že kůň je někde úplně jinde. Oheň se nakonec nedostal tak blízko, aby bylo potřeba zvířata evakuovat, ale ta představa, že někde cestou po Nevadě organizuju na dálku přesun koně, nebo se spoléhám na to, že to někdo zařídí, mi vůbec nebyla příjemná.

Nakonec vše dobře dopadlo — ale to v té době už jsme Leavitt Meadows i s celou Kalifornií měli za sebou a ukusovali jsme první sekci z patnácti set mil do vytoužených Rockies.