Garrapata: první bodlák

Nevím, jestli se mám ještě na něco vymlouvat, ale deníčky zjevně zaostávají. Ono je to částečně tím, že se vlastně "nic neděje". Částečně se také nic nedělo díky mé rekonvalescenci. Přestože jsem se snažila rozhýbávat a trénovat a fungovat, tak stejně trvalo dvanáct týdnů, než jsem se začala cítit dobře a při síle. Všechno to lezení a chození a ježdění na kole do té doby bylo o tom, že musím, nikoliv že chci nebo si to užívám. Zajímavé je, že se to pak zlomilo v podstatě ze dne na den — najednou jsem přestala být večer úplně vyřízená a přestaly mě bolet sešívané břišní svaly.

Garrapata: v kytkách

Dalším důvodem, proč se na jaře nic neděje, je to, že lyžařská sezóna skončí v půlce dubna a sezóna na táboření a výlety začíná až v květnu. Letos navíc bylo velmi chladné a deštivé jaro, takže se stejně toho nedalo moc dělat. Ani ten bazén jsme neotevřeli až do června!

Ovšem díky deštivému jaru nám letos naše savana nádherně rozkvetla a tak jsme se v půlce dubna vypravili na klasickou Garrapatu. Děti skuhraly a pubertálně prudily už předem, že to neujdou, že je to těžký, a kdesi cosi. Přitom tenhle kopec chodily už někdy ve třech čtyřech letech. Ale zatím mají smůlu, nemají na výběr, musí tam, kam jim přikážou rodiče. Takže za velikého hekání a skuhrání jsme vylezli k lavičce — což není vlastně ani vrchol, ten je o kus výše. Já jsem tedy byla docela ráda, výlet spadal do doby, kdy jsem ještě pořád nebyla fit a byl pro mě velmi únavný. Ovšem kytičky byly nádherné a trefili jsme se do jednoho z mála velmi horkých dní, kdy i na pobřeží to bylo na kraťasy a tílko — takže já jsem se navíc spálila.

Aspoň hrajou slušnou muziku.

Jeden víkend jsme měli na programu kolečkové brusle; naše stájová kamarádka Cathy zamluvila parket v Santa Cruz, takže jsme měli soukromé dvě hodiny na blbnutí. Chvilku jsme museli s pubertální děvou za kasou smlouvat ohledně muziky — že fakt potřebujeme hudbu pro STARCE — aby z ní místo nějakých příšerností vypadla Abba a podobné vykopávky.

Lisa se soustředí.

Také jsme se jednu neděli nechali vytáhnout na severní pláže. Obvykle do Half Moon Bay nejezdíme, protože je to příliš blízko San Francisca a plné davů. Ale naši kamarádi z hor bydlí v severní části Zátoky, a tak jsme uznali, že by toto mohl být dobrý kompromis. My jsme přijeli první a usoudili, že se na akci posilníme. Jako restaurace byla OK, ale na to, že to byl napůl bufáč, za cenu, za niž u nás máme sushi, to zase až taková sláva nebyla. Než nám přinesli oběd, dorazil Igor s dětmi a šli jsme na pláž. Igor má děti v podobném složení a věku jako naše, takže se to pěkně spárovalo a vydrželi jsme na pláži déle, než bychom považovali za možné.

V půli května také bývá den otevřených dveří na letišti San Martin. Loni jsme vynechali, letos jsme si to nechtěli nechat ujít, protože z Dakoty přijela Jeanne s Tomem. Navíc se k letišti přestěhovala Shelly, majitelka Lisina poníčka Sugar, a byli jsme domluvení, že vezmeme Shelly na balóny. Akce probíhala dle obvyklého scénáře, různě se postávalo a čekalo. Do toho se ukázalo, že kromě Jeanne, která i přes půl kontinentu je schopná splašit silnou posádku, se má vožení lidí na provázku účastnit ještě další balón obsluhovaný dvěma piloty — se zkušenostmi s letadly, ale bez balonové posádky. Takže jsme se nakonec přifařili k nim a organizovali stavbu balónu, což bylo zajímavé. Bohužel než jsme postavili balón, začalo foukat. Plocha balónu tvoří velkou plachtu a pilotovi se nedařilo trefovat se hořákem do obálky, takže jsme nakonec museli balón zase stáhnout. Pilot byl velmi kysel a hrozně se omlouval, že to časově neodhadnul, a mudroval nad tím, že kdyby balón nafouknul více na zemi, tak že by se možná i to topení dařilo lépe. Nicméně pro mě osobně pilot schopný sbalit balón v okamžiku, kdy je další pokračování riskantní (kdyby se netrefil, tak může zapálit celou obálku), je někdo, s kým budu lítat ráda.

Kdo umí, už lítá.

Do toho jsme s napětím sledovali počasí a hlavně zprávy silničářů. Letošní vlhká zima se protáhla až do května. V půlce května sice otevřeli průsmyky, ale o víkendu před Memorial Day (první tábořící třídenní víkend) zase nasněžilo. Nakonec nám Sonoru otevřeli ve čtvrtek, takže jsme se mohli začít chystat. Bohužel předpověď odradila většinu kamarádů, odjížděli jsme tedy sami, což nás mrzelo. V noci mělo být nad nulou a odpolední bouřky v horách jsou v létě obvyklé, to není žádná katastrofa.

Vstáváme do zeleného rána.

Přišlo mi zvláštní opustit tady Neda a jet se podívat za jeho kámošema, ale nemáme ani přívěs ani auto, které by tento utáhlo. A tak jsme vyrazili sami. Stihli jsme to skutečně kolem osmé, abychom projeli Údolím ještě než se vypotácí většina výletníků, a docela to fungovalo. Na oběd jsme byli ve Strawberry a pak už jsme stavěli stan na našem obvyklém místě. Zašli jsme si na kus řeči na pack station, a když se začaly stahovat mraky, tak už jsme ujížděli do Walkeru. Bouřku jsme přečkali u večeře a piva u Jeffa, a vrátili se mírně navhlhlé tábořiště, až když bylo po všem.

Zrada na Walker Lake

Na neděli jsme měli naplánovaný výlet na Parker Lake. Byli jsme tam kdysi na výletě s malými dětmi, a tak jsme tentokrát chtěli okolí více prozkoumat. Ovšem když jsme přijížděli k parkovišti, stálo před námi bratru dvacet nezaparkovaných nastartovaných aut, která tam čekala kdo ví na co. Na úzké prašné cestě nebyla možnost nechat auto jen tak v příkopu, takže jsme se otočili a jeli o kousek zpět, kde byl ukazatel na Parker Creek. Doufali jsme, že nějaká cesta povede tam odtud, ale našli jsme jen krásné divoké tábořiště u potoka, které určitě hodláme v budoucnosti využít. Děti škemraly, že si tam chtějí hrát a dokonce kupodivu nespadly z klád do vody.

Pak jsme se trochu vrátili, na další odbočku na Walker Lake. Tam nás čekala pěkná zrada — jezero se nachází dvě stě výškových metrů pod parkovištěm, takže jsme seběhli dolů a pak museli funět vzhůru. Ale našli jsme tam stezku do Blood Canyon, což je spojka na Mono Pass — kudy vedla původní trasa z Yosemit k Mono Lake.

Už kolem půl třetí jsme vyvstali v Nellie Deli na pozdním obědě a ve čtyři zpět na tábořišti, kam právě dorazil jediný statečný Honza s Klárkou. Nechali jsme děti lítat po lese, opekli jsme buřty a šli relativně brzy spát, protože na další den ráno jsme měli zamluvené koně.

Řeka Walker je hluboká a proud rychlý.

Sid dostal Atticuse, Lisa mou oblíbenou Razmine, která měla zatím nakované jen přední. Tom jel na Jenně a Honza skončil s Opim. Mě přidělili Splashe, u nějž mi přišlo, že se docela zakusoval do udidla a ohýbal hlavu dolů, tak nevím — jestli na něm před tím jel nějaký tvrdoruký turista. Během jízdy se to zlepšovalo, tak snad se to spravilo. Řeka byla docela plná a velmi svižná — a Klárčin Tyler trochu stávkoval. Zajímavý, jak koně poznají začátečníka a budou ho prudit — i ti hodní a vychovaní koně.

Na hřebeni nad Leavitt Meadows.

V době, kdy to vypadalo, že se k nám nikdo nepřidá, jsme zvažovali čtyřhodinový výlet k vodopádům, ale kvůli Klárce a Honzovi jsme nakonec zvolili kratší okruh k Secret Lake. I tak si myslím, že toho bylo až až. Než jsme se rozloučili a vymotali, bylo po poledni, na tábořišti jsme dojedli zásoby a pomalu sbalili na cestu domů. Máme vyzkoušeno, že jezdit dřív nemá cenu, akorát člověk zůstane trčet v zácpě, takže jsme to brali lážo plážo. Mysleli jsme, že Honzu protáhneme našima tajnýma zkratkama, ale na Knights Ferry odpadli, že mají hlad, a šli na večeři v Roadhouse; my jsme vydrželi až na vietnamskou polívku v Tracy.

Tím jsme se de facto přehoupli do června a posledních pár dní školy. Ty jsou vždycky zběsilé, akce stíhá akci a já nestíhám sledovat, kdo má kdy jaký sportovní den či rozlučkovou párty, a co máme kam donést. Zdá se, že to děti zvládly, i ta vysvědčení přinesly. U Lisy byla poslední den velká sláva, předávání diplomů ředitelkou a brzký odchod domů — páťáci přestupují na middle school, skutečně tedy odcházejí z této konkrétní školy.

Škola skončila ve čtvrtek, a v pátek jsme jeli na oslavu napřed do stájí, pak na oběd do Scotts Valley, a nakonec k San Lorenzo River. Tomovi jsem přibrala Nicholase, Lise Klárku a jelo se. Nepřestane mě fascinovat, že i už skoro oficiální teenageři (Tomovi bude třináct na podzim) si nakonec vyhráli s transportem bahenních útočných koulí přes řeku na prknu. Asi to s tou pubertou nebude tak žhavé.