Přes teplé jaro jsou sněhu pořád ještě hromady.

Běžkařské stopy jsou příjemně opuštěné.

Ve středu po prázdninách jsme vstali brzy ráno a Sid mě odvezl do chirurgického centra v Los Gatos na operaci. Tříselnou kýlu mám už spoustu let, jen mi trvalo dost dlouho, než jsem si uvědomila, co to vlastně je, a smířila se s faktem, že to fakt nepřejde samo. V mém věku už nějaké ty vrzavé klouby a drobné bolísky považuju za normální, a většina z nich se objevuje jen občas nebo vymizí (aby se problém objevil jinde). Kýly — při předoperační prohlídce mi doktorka sdělila sladké tajemství, že kýlu mám oboustrannou — zkrátka nevymizí a ignorace by se časem mohla nevyplatit.

Kupodivu se operace provádí ambulantně, což jsem byla ráda. Nesnáším nemocnice. Na příjmu Hrocha ujistili, že si mě může v půl jedenáctý vyzvednout, a pak už jsem byla vhozena do soukolí. Z narkózy jsem se probudila poměrně nepříjemně, tím, že jsem se dusila. Jak mě intubovali, tak mi nějak podráždili trubky a já měla prudké nutkání kašlat, což jsem ovšem nemohla kvůli sešívanému břichu. Tenhle problém mě provázel několik dní; nemohla jsem odkašlávat, různě jsem chrčela, a nakonec jsem přišla na systém, že když visím hlavou dolů z postele a držím si břicho, tak alespoň něco vykašlu.

Měla to být banální laparoskopie, ovšem během operace se mi roztrhla jedna vrstva svalů, takže jsem obdržela ještě nějaké to vnitřní štupování, a to se ukázalo být druhým problémem. Doktorka mi slibovala, že dva týdny po operaci budu čilá jak rybička, a já se po čtrnácti dnech pořád ještě šourala jak v posledním stádiu těhotenství (nebo v posledním tažení?), odkázaná na sukně a tepláky — džíny, moje stájová uniforma, prostě nehrozily.

Hope Valley.

Běžky vskutku přespolní a přeslesní.

No a teď k těm výhodám. Rodinu jsem předem připravovala na to, že nebudu schopná šest až osm týdnů nic nosit nebo zvedat, a tak se děti seznámily s obsluhou pračky, Lisa se naučila vařit a Hroch musel každý den z práce telefonovat pro instrukce ohledně nákupu. Musím říct, že systém, kdy pouze dohlížím na výkon práce, mě ještě nestačil za těch šest týdnů omrzet.

To ovšem nemění nic na tom, že jsem se z operace vzpamatovávala pomalu. Asi jsem vypadala děsně, protože Sid mi pro povzbuzení předal předčasně dárek k narozeninám — 1911 od Springfieldu. Tu jsem v ten okamžik nebyla schopná ani natáhnout — je zajímavé, na co všechno člověk používá břišní svaly, aniž by si toho byl vědom. Nicméně motivace to byla dobrá. Po třech týdnech jsem začala chodit trochu na procházky, mohla jsem se konečně vysvlíct z tepláků a alespoň do těch stájí nosit džíny (řídit v nich ještě pořád nešlo). Taky se mi špatně sedělo — mohla jsem stát nebo ležet, čímž vyprchala má přestava, jak dopíšu deníčky a dohoním všechny zmeškané emaily a podobně. Buď jsem musela fungovat v domácnosti a stájích, nebo jsem ležela u seriálů.

No, a abych v tom nebyla sama, naplánovala jsem na toto období operaci i Nedovi. Přes zimu se mu začaly tvořit melanomy. Vzhledem k věku a k tomu, že je šiml, tak to tak překvapivé nebylo, nicméně jeden se mu objevil v místě, které mu neustále odíral obřišník, a tak jsem pozvala veta, aby mu ho vyříznul. Vzhledem k místu rány bylo jasné, že se na koni nebude dát pár týdnů jezdit — tak jsme rekonvalscenci absolvovali spolu. Ned tedy s mnohem lepším průběhem než já.

Blizzard.

Lisa a Marshmallow.

Po čtyřech týdnech jsme pak vyrazili na hory. Rodina šla na sjezdovky, já si pořád ještě nedokázala představit pořádně ani sezení na vleku, natož otřesy při sjezdu nebo nošení lyží od auta, takže jsem šla na běžky. Pitomých šest kiláků více méně po rovině jsem zdolávala hodinu a půl, ale krajina bez davů se mi zamlouvala a letošní hromady sněhu jsou fakt romantické. Ovšem večer jsem zase skuhrala vleže v posteli. Děti si našly v hotelu kamarády a jejich aktivní tatínek uspořádal táborák, což bylo prima. Chvíli jsem se tam šla společensky ukázat a s tatínkem by se i prima povídalo, ale já už byla ve fázi, kdy jsem nemohla ani stát, natož sedět (což mi mačká břicho), takže jsem se zase odporoučela do postele.

V neděli jsme se napřed zastavili v Hope Valley a šli na běžky. Hrocha jsme ani tentokrát nevylákali, ale upřímně, louka byla více méně odtátá, takže jsme se potáceli s dětma v lese. Těm se to šíleně líbilo, mým zanedbaným svalům mnohem méně. Po asi hodině terénní jízdy jsem to vzdala a šla si do auta číst; děti si šly hrát k potoku probublávajícímu loukou. Nakonec jsme je museli několikrát upomínat, že chceme pokračovat na Kirkwood a dát ještě sjezdovky s jejich novými kamarády.

Na Kirkwoodu tedy všichni lyžovali a já si četla. Bylo hodně teplo, takže jsem mohla zůstat v autě v pohodlí a s jídlem a pitím po ruce. Hroch s Tomem odpadli první, Lisa zůstala lyžovat se spřátelenou rodinou ještě další hodinu, v podstatě do zavíračky. Takže na tu bídu se sněhem i mým zdravím, to byl veleúspěšný výlet.

Carol a Walker.

Pomoooc, je tu moc koz!

Následující víkend jsme organizovali oslavu narozenin pro kozy. Kozám je to samozřejmě šumák, ale děti chtěly vidět loňská kůzlata, a tak jsme je všechny pozvali na jedno odpoledne do stájí. Kozy si pamatují prostředí i svou rodinu, a naše kůzlata byla prodaná coby společníci, mazlíci či sekačky na trávu (v případě koz tedy spíš křovinořezy), žádné to nedopracovalo na pekáč. Koupila jsem obrovský dort, kozlíkům (hňupům, abych byla přesná) jsem pořídila motýlky a kozenkám barevné šátky na krk a bylo. Akorát fotek moc nemáme, protože zjevně si všichni užívali oslavy a nikdo nefotil.

A aby nebylo těch koz málo, poslala mi Shelly obrázek malého kozlíka, kterého měla šanci koupit. Ovšem Shelly také zrovna zakoupila ranč a potřebovala nějakou dobu na vyspravení plotů, zatímco původné majitelka žádala kozlíka prodat co nejdříve. Takže jsem nabídla, že kůzle může dva týdny zůstat s našema kozenkama. Nakonec jsem pro kozlíka i jela, protože na rozdíl od Shelly nepracuju. Můj zájem na kozlíkovi je velmi sobecký — potřebovala bych papírového mládence pro Večernici a Lékorku. Vlastnit a hlavně ubytovávat kozla není žádný med, proto to také lidi nedělají a tudíž to, že někdo JE OCHOTEN mít kozla někde poblíž, je vlastně terno.

Vyzvedla jsem Thora (děti rozhodly, že si zaslouží nějaké důstojné a silné jméno, do kterého může dorůst) a jeho papíry, a mastila pro Lisu do školy. S kůzletem v přepravce. Reakce lidí byly k nezaplacení — všichni se chodili ujišťovat, že se nezbláznili, a že skutečně z přepravky mečí koza. S Lisou jsme kůzle vezli rovnou do stájí. Chudák Thor byl celý počůraný a ubrečený, no prostě miminko ve stresové situaci. A kůzle ve necelých pěti týdnech je pořád ještě miminko, které by podle mě mělo být u mámy — ale máma byla prodaná jako výstavní koza a její dětičky rozprodaný a hotovo. Thor odmítal flašku a bál se a pořád volal mámu, no děs.

Thor.

Thor je ještě pořád takové miminko.

První dva dny byly tedy docela záhul, ale nakonec se na flašku naučil a zvyknul si na naše kozenky. Původně jsem myslela, že si ho budeme brát na noc domů, ale on tak zjevně potřebuje další kozy, že jsem to zavrhla hned po prvních pár hodinách. Taky mám teorii, že Thorova maminka byla černá — chudák pořád chodí za naší černou Lékorkou, a když jsem se ve stájích objevila v černém triku, tak se pořád hrozně tulil. Ono mu asi vůbec chybí kontakt — s mámou nebo sourozenci by se tulili a spali pohromadě, pro naše kozy je to cizí koza, a přestože ho po čase akceptovaly natolik, že za ním na jeho zavolání chodí, tak přeci jen není jejich mládě.

Uprostřed kozích starostí jsme si vyrazili ještě jednou na hory, na tři dny školních prázdnin. Tentokrát s námi jela Klárka s Honzou, a já jsem chtěla vyzkoušet sjezdovky. Na běžky to stejně nebylo, Hope Valley odtálo a ani ten Kirkwood nevypadal nadějně. Nakonec lyžování s Honzou dopadlo výborně — Honza neprožívá tolik sportovní výkony, ale lyžuje natolik dobře, že párkrát vzal naše děti do náročnějších terénů, zatímco my s Hrochem jsme učili lyžovat Klárku. Já jsem zjistila, že upravené sjezdovky jakž takž zvládám, ale černé a terény pro mě ještě pořád moc nejsou — takže ježdění pomalu a časté zastavování mi naprosto vyhovovalo.

Po zbytek prázdnin musel Hroch chodit do práce a já s dětma měla na starosti kozlíka. Dvakrát jsme s sebou vzali Klárku — a skončilo to jako obvykle tím, že děti lítaly po okolí, pásly kozy, cvičily žížaly u potoka, zbahnily se, propotily a vyhladověly. Prostě idylka.

S Klárkou a Honzou je na lyžovačce pohoda.

Na koni se dá jezdit třeba i pozadu.

Druhou prázdninovou neděli jsem konečně Lise splnila loňské přání, jít na hodinu voltiže. Na podzim, když byly zápisy a rozřazování, skončila Lisa se zlomeným malíčkem, takže jsme to nakonec vzdali. V neděli ale klub pořádá drop-in lekce. Kdo přijde a zaplatí pětadvacet dolarů, tak si takovou hodinu může zkusit. Může chodit na víc lekcí, může vynechávat, prostě volný režim.

Samozřejmě, že když už jsme se konečně rozhodli Lisu na voltiž vzít, tak lilo. K mému překvapení se hodina konala, a k mému ještě většímu překvapení se nekonala na zastřešené jízdárně, ale na voltižové kruhovce pod širým nebem. Je pravda, že zkušebna je pod střechou, žíněnky i cvičební nářadí jsou relativně v suchu — ale jedná se pouze o střechu, stěny má stodola jen dvě, takže i tam byla zima a lezavo. Kupodivu nikomu z účastníků to nevadilo. A když trenérka trvala na tom, že děti musí nacvičit pády ze zídky do kruhovky, vrhaly se holky po hlavě do promočené kůry. Po hodině jsem byla zmrzlá, navlhlá a nevrlá — zatímco Lisa byla totálně promočená, rozehřátá a nadšená. Od té doby nemluví o ničem jiném, tak uvidíme, jestli by něco takového byla cesta pro naši komedošku. Poníka Sugar už v podstatě přerostla, a navíc Sugar odchází na ranč k Shelly, takže už nebude dětem k dispozici ve stájích. Nastal čas na změnu a je otázka, kterým směrem se momentálně vrhnout.