Divocí krocani u stájí.

Koňská vycházka.

Jak už jsem předeslala v předchozím deníčku, až do půlky února jsme byli na střídačku nemocní. Rodinná postupka vypadala takto — Tom, Lisa, Carol, Lisa a Sid. Tím více méně sešlo z plánů, jak budeme lyžovat. Konečně máme sezónu se sněhem, a místo lyžování ležíme doma a koukáme, jak u nás prší.

Když už se našel jeden víkend, kdy to vypadalo nadějně, že by se nám vešlo alespoň lyžování na otočku v neděli, tak jsme v sobotu sbalili Subaru a já ještě honem jela vyzvednout Lisu z návštěvy. Cestou koukám, že nahoře v naší ulici leží u chodníku balík slámy. Slámy máme ve stájích velkou spotřebu a tady sousedi vyhazují celý, svázaný, čistý, suchý balík? Takže jsem zazvonila a optala se, zda si můžu slámu vzít pro kozy. Sousedka si asi myslela něco o výraznějších podivínech, ale já jsem otevřela kufr kombíka a balík naložila — co bych neudělala pro ušetření dvanácti dolarů, že! Kufr jsem nechala otevřený, abych nemusela skládat sedadla, však těch sto metrů domů se zvládne. Plna elánu a nadšení nad svými organizačními schopnostmi jsem bravurně nacouvala do garáže — respektive přesně tam, kde se střetla zvednutá garážová vrata se zvednutým kufrem, a očesala mi pár plastiků a drátů a žároviček. Tím padnul výlet na hory — autobus jsme na náledí a do sněhu brát nechtěli, a z naší čtyřkolky trčely různě dráty, takže do deště a sněžení nám to nepřišlo jako rozumný nápad.

Ned a poníci.

Vydra s krabem na Moss Landing.

Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy si člověk připadá jako totální DEBIL. Ušetřila jsem dvanáct dolarů na slámě a způsobila škody na autě za šest set. A to vlastně můžu mluvit o štěstí, protože jsem neurvala celý zadní dveře, nezkřivila rám, nezničila garážová vrata či rovnou celý barák (ty naše dřevěné kůlničky není až takový problém pobořit). Pozitivní na tom je, že jsem se zcela zjevně dobře vdala — Sid se tomu dokázal SMÁT. Já humornost situace začínám vnímat až teď, po nějakých dvou měsících.

Ned se rozhodl držet basu s rodinou a pořídil si také problémy. V horách chodí koně okovaní, protože na kamenech v terénu a při té zátěži, kterou absolvují, by si zničili nohy. Myslela jsem, že třeba by tady u nás, s malou zátěží, mohl být bosky, což je pro koně lepší a zdravější, ale záhy bylo jasné, že minimálně na přední bude potřebovat okovat. Koně nosí většinu váhy na předních nohách, proto ty více trpí na otlaky. Takže prvních šest týdnů byl Ned nakovaný na předek. Jenomže pořád to vypadalo, že ho nohy bolí, nechtěl chodit po cestách, raději se plouhal bahnitými škarpami. Takže jsem konzultovala s kovářem, který nakoval všechny čtyři. Do toho přišla série bouří, stáje se proměnily v tankodrom, v němž se koně i lidi potáceli v půl metru bahna. Přesunula jsem Neda do menšího ustájení na kopečku, aby měl alespoň kousek suchého tvrdšího místa, ale nepomohlo to — nohy mu rozmokly natolik, že chudák sotva chodil.

Tom v Pinnacles.

Skalní žebřík v Pinnacles.

Sázky byly na absces v kopytě i laminitidu, takže jsem zase volala kováře. Ten měřil teploty v kopytech a pravil, že laminitida to nejspíš není, absces taky snad ne — a přidal pod přední podkovy podložky, aby měl Ned chráněné celé chodidlo. Pod podložku přišel ještě zelený šlem — a ejhle — Nedouš okamžitě pookřál. Během pár dní se neuvěřitelně zlepšil, a když se pak předváděl před novýma kobylama, zadoufala jsem, že máme vyhráno.

V půlce února tradičně bývá President's Day — svátek je v pondělí, takže některým z toho vyjde třídenní víkend (pokud zaměstnavatel tento svátek uznává); školy mívají prázdniny celý týden. Přes naší tristní bilanci nemocnosti jsme začali opatrně plánovat, co a jak ve volném týdnu. Nakonec jsme se v sobotu vypravili do Pinnacles, kde jsme si dali sraz s Radimem a Jirkou. Bylo to napínavé, zda se sejdeme — v parku není mobilní signál a jeli jsme obě auta z daleka, takže byla sázka do loterie, zda se na čas sejdeme. My jsme dorazili bez problémů, kluci byli asi dvacet minut za námi, a už museli čekat na místo — do parku pouštěli další auta, jen když někdo jiný odjel. Dopadlo to ale dobře, našli jsme se a mohli jsme si pokecat s návštěvou z Česka, zatímco jsme zdolávali High Peaks.

Děti čekají na funící dospěláky.

Pirátské lodě v Oxnardu.

Pak jsme kluky ještě zavlekli do Paso Robles na večeři. My jsme měli hotel v Oxnardu, návštěvě jsme doporučovali ubytovat se někde u Pasa a mrknout se na California Valley se solným jezerem a sanandreaským zlomem, ale kluci nakonec nesehnali hotel. Jednak tedy byl třídenní víkend, ale hlavně byl předvečer přiblblého Valentýna, takže národ zešílel a tokal po restauracích a hotelích a romantických destinacích. I v naší oblíbené thajské v Paso Robles bylo narváno a museli jsme chvilku čekat — zvlášť proto, že nás bylo šest. Personál se ale hrozně omlouval a servírka, která si nás pamatuje (stavujeme se tam při všech našich výletech tímto směrem) nám nakonec na účet podniku přinesla zákusky. Což bylo milé. Chudáci kluci pak ovšem museli vyrazit zpět až do San Francisca, kde měli hotel v rámci konference. My jsme to teda nezvládli o moc lépe, do našeho hotelu v Oxnardu jsme se doplazili až o půlnoci.

Vstávání v sedm bylo tedy pro nás dost krušné. Museli jsme ale stihnout snídani, sbalit se a dorazit do přístavu v sousedním městě Ventuře, kde jsme měli zaplacený výlet lodí na ostrov Anacapa. Napřed jsme si říkali, že jsme vyvstali předčasně, protože v přístavu nebyli žádní lidé ani auta. Našli jsme kancelář, sdělili jim, že jsme tam na ten výlet, a slečna pravila, že to jsme přijeli do špatného přístavu. Odporovali jsme jí, že jsme dle jejich potvrzení v přístavu správném, na což ona trumfovala tím, že nám večer přeci volali, že odjezd je přeložený do Oxnardu. Mno, nechali nám zprávu na našem domácím záznamníku, zatímco my jsme byli v Pinnacles a následně v Paso Robles, že.

Keporkak.

Děti na přídi naší velrybářské kocábky.

Nezbývalo nám, než se sebrat a jet ZPĚT do Oxnardu. Naštěstí přístavy sousedí, takže jsme tam byli za pět minut. Našli jsme opět kancelář Island Packers, tentokrát řádně obleženou turisty. Hned u vchodu nám hosteska sdělila, že jsou šílené vlny a že není jisté, jestli loď bude moci přistát na ostrově, takže máme možnost výlet zrušit nebo jet s tím, že se když tak jen pojede vyhlídkový okruh na velryby. Vzhledem k tomu, že jsme kvůli tomuto výletu už absolvovali dlouhou cestu a platili hotel, rušit jsme nechtěli. Ovšem když už jsme čekali skoro hodinu na molu na naši loď, přišla opět hosteska s tím, že se jim loď rozbila a že se nejede nikam. A že dostaneme zpět všechny peníze a ještě poukázku na jízdu někdy jindy. Druhá varianta byla, že dostaneme peníze zpět a pojedeme ještě tentýž den na velryby. Rozhodli jsme se pro velryby a nakonec (po dalších peripetiích) se dostali na loď v jedenáct.

Když jsme se vyplížili z chráněného přístavu na širý oceán, nastaly skutečně neuvěřitelné vlny — ale jinak nádherný slunný den. A cestou se k nám přidalo hejno delfínů, což byl pro nás nový zážitek; na velrybách jsme už byli několikrát v Monterey. Delfíni surfovali na vlnách za lodí i před lodí, zjevně si užívali tuto atrakci asi tak jako naše děti horské dráhy a kolotoče. Ovšem časem jsme já a Tom zezelenali a posléze trávili část cesty na zádi. Což o to, delfíny bylo vidět beztak, ale taky jsme měli výhled na ostatní zelené, případně blijící pasažery, což bylo o něco méně příjemné. Hroch nás tam periodicky navštěvoval a rozdýchával se, jediná Lisa vydržela celou několikahodinovou cestu na přídi zběsile padající do vln. Časem jsme narazili i na keporkaky a hejna pelikánů, kteří se střemhlav vrhali do vln, ale pro mě byli největším zážitkem stejně ti delfíni.

Při vystupování jsme se ptali posádky, zda by se někde poblíž dalo dojít na vietnamskou polívku a byla nám doporučena restaurace kousek od přístavu. A skutečně — klasická vietnamská umakarťárna, ale ve tři odpoledne pořád narvaná a s výborným jídlem, neboť i do nejobyčejnější polévky krouhali hovězí panenku. Myslím, že našim poněkud rozhoupaným žaludkům polévka skutečně prospěla. Zvlášť když nás čekala mnohahodinová jízda domů. Doufali jsme, že když je volno i v pondělí, tak se nebude tolik lidí vracet už v neděli večer, ale to jsme se mýlili; ucpávka byla i tak řádná.

Delfíni surfovali na vlnách kolem lodi.

Pelikán.

V pondělí a v úterý jsme doháněli, co bylo třeba ve stájích, já jsem prala a přebalovala a chystala sebe a děti na hory. S napětím jsme sledovali předpověď, zda ještě ve středu projedeme před bouří, nebo bude potřeba nějak měnit rezervaci hotelu. Woodfords jsou od Kirkwoodu ještě dalších dvacet mil na východ, přes Carson Pass, takže hrozí, že v bouřích bude průsmyk uzavřen. Ovšem bydlet na Kikrwoodu se v podstatě nedá — pronájem je velmi drahý a velmi problematický, vždycky vznikne nějaká pakárna, jako že třeba tedy smíte bydlet, ale nesmíte tam parkovat — což je zcela absurdní, protože rezort je třicet až šedesát kilometrů od nejbližších civilizací, takže se tam těžko dá dojít pěšky.

Vzhledem k očekávané bouři jsem musela sebe a děti sbalit do Subaru, které má náhon na všechny čtyři a nemusíme se otravovat ve sněhu s řetězy. Ve středu jsme vyjížděli ráno za docela slušného počasí a nakonec jsme stihli si i dobře zalyžovat celé odpoledne na Kirkwoodu. Sněžit začalo až kolem půl čtvrté, takže vše nám nahrávalo. Sbalili jsme fidlátka a vyrazili do Woodfords. Hotel v zapadlé osadě na křižovatce objevili Kovářovi a myslím, že se stane naší lyžovací základnou. Pokoje jsou zrenovované, čisté, a při jejich zařizování někdo skutečně přemýšlel nad věcmi typu, že hosté si budou chtít pověsit kabát na věšák u dveří a že v koupelně je třeba pro čtyři lidi více prostoru. Navíc jsou pokoje vybavené ledničkou s mrazákem a mikrovlnkou, takže se tam i ta snídaně dá uvařit. My jsme si dali k večeři sekanou z domova a poté, co jsme nastěhovali náš cikánský lágr na pětidenní pobyt, jsme vlastně jen relaxovali. Já to rozhodně potřebovala, ten den jsem odřídila přes tři sta kilometrů, plus jsem lyžovala, plus jsem měla na krku veškerou organizaci tří lidí. Večer jsem ještě sklopila jedno zadní sedadlo a nacpala lyže dovnitř auta; v předpovědi bylo třicet čísel sněhu a mně se nechtělo druhý den zápasit s namrzlým nosičem na lyže a vyhrabáváním lyží ze střechy.

Lisin první pád na běžkách.

U tohoto šutru si děti později vybudovaly bunkr.

A dobře jsem udělala. Ráno jsme se probudili do zasněžené krajiny — a to i ve Woodfords, který je o sedm set metrů níže než Kirkwood. Naložit auto nebylo tak jednoduché, prašan se nám sypal do bot a všech koutů, vítr ho honil do auta a do pokoje, no prostě zima. Podle internetu to nevypadalo, že by v brzké době otevřeli vleky na Kirkwoodu — takže jsme lážo plážo dojeli jen do Hope Valley. Stejně na křižovatce na Kirkwood stálo policejní auto a silnice byla až zhruba do jedenácti zavřená.

U běžkařského centra chlapík ještě odhrnoval sníh, ale záhy jsme se dostali do jurty (je tam jen na zimu a slouží jako půjčovna) a děti si mohly rozpůjčit běžky. Já mám svoje vlastní, a tak jsme se za chvíli brodili loukou. Já s Tomem jsme se střídali v prošlapávání stopy, byla to docela dřina, ale zase obě děti jásaly nad tou zimní nádherou. A já vlastně taky. Lisa ovšem nějak nechápala princip hůlek, asi je po mamince a babičce mimochodník, prostě jí hůlky nefungují a víceméně překážejí. Chlápkovi dorazila posila v podobě malé babice, která vzala sněžný skútr a projela část stopy na louce a pak kus do lesa.

To už jsme ale měli hlad, takže jsme si dali u jurty oběd. Chlápek nás zval dovnitř, tam ale bylo tepleji jen o dva tři stupně, a jen proto, že tam nefoukal vítr. My s Tomem jsme jedli, ale Lisa se rozhodla, že mezitím půjde sama na běžky. Dostala instrukce, že se má držet v dohledu, a jestli jí nepůjde zapnout vázání, tak bude muset počkat. No, nečekala a nakonec zaměstnala chlápka z půjčovny. Zjevně spolu probrali i problém s hůlkami, protože jsem je najednou viděla kroužit po cvičeném okruhu, oba bez hůlek. Chlápek pravil, že hůlky jsou zbytečnost a že on jezdí bez nich, že je jen potřeba mít silnější břišní svaly. A skutečně — nezdá se, že by Lise hůlky CHYBĚLY — naopak, vypadá bez nich mnohem elegantněji a kompetentněji, než když se jí tyčky pletou pod nohy.

Míříme na oběd k jurtě.

Burnside Road.

Po obědě se děti věnovaly částečně zabydlování sněžného bunkru na louce a částečně vyrážely na výpravy po blízkém okolí. Já jsem také vyrážela, a nakonec jsem je vylákala na pořádný výšlap do lesa po Burnside Road. Cesta má vést až k jezeru, ale tam jsme se nedostali. První míle byla prohrnutá skútrem, pak dál už vedla jen stopa od lyží, která se ovšem na první mýtině ztratila — vítr stopy bleskurychle zavál. Usoudila jsem, že není nutné dětem běžky komplikovat tím, že se hned napoprvé ztratíme v horách (tady samozřejmě nějaké turistické značky nevedou), a vrátili jsme se. Nakonec jsme se rozhodli dětem půjčit běžky do konce sezóny s tím, že budeme každý den prázdnin chvilku běžkovat — a ne, nebylo to moje rozhodnutí, fakt potomci o běžky škemrali.

Na hotelu jsme byli relativně brzy, takže jsme sbalili plavky a jeli prozkoumat horké prameny v Markleeville. Grover Hot Springs jsou národní park a za vstup se tam platí, navíc chlap u kasy počítá lidi a vpouští jen do limitu. Prý to obvykle navečer způsobuje fronty a zácpy, ale my jsme byli v parku zavčasu a dostali jsme se bez problémů. V parku je normální vyhřívaný venkovní bazén — a další poměrně velký bazén s vodou z pramenů.

Chtěli jsme tento velmi uspokojivý den zakončit večeří v místní hospodě Wolf Creek, ale servírka pravila, že nemá kuchyni. To bylo velmi mrzuté, jediná hospoda široko daleko, další větší město je třicet kilometrů vzdálený Gardnerville nebo šedesát kilometrů do South Lake. Nakonec jsme zkusili cestu do South Lake, cestou jsou nějaké rezorty, které se chlubily restauracemi, tak jsme doufali, že uspějeme.

Na sjezdovce Olympic.

S Brycem na vleku.

A skutečně, ve Sorensens měli otevřeno, a i když se tvářili dost milostivě, přiznali se k volnému stolu — je pravda, že na to, že bylo pět odpoledne, tak o hosty nouzi neměli. Večeře byla dobrá, drahá — a zjevně nezdravá. Následující den ráno jsme se s Lisou střídaly několikrát na záchodě, a na Kirkwood jsme vyjížděli se zpožděním. Další jsme nabrali na parkovišti, kdy Lisa místo nazouvání lyžáků běžela zase na záchod a já šla za ní, abych v bufetu koupila flašku koly jakožto momentálně jediného prostředku na uklidnění žaludku (immodium jsme už v sobě měly, jen Lise holt zabralo později). Od té doby Sørensenu říkáme Sérensen.

Na Kirkwoodu byla už Rumiko s Brycem a Matesem, což bylo překvapení, ale milé — měli jsme s kým lyžovat. Děti už jsou ve věku, kdy nedělají kraviny, a tak jsme si krásně zajezdili, a i my dospělí jsme měli šanci si pokecat. Naše rodina skončila o chvilku dřív, chtěli jsme vyzkoušet běžky na Grass Lake v Luther Pass. Doufali jsme, že v údolíčku mezi horami nebude tolik foukat a najdeme projeté stopy. Bohužel tento předpoklad se nenaplnil, před námi ležela bílá pláň a nad nejbližší horou se honily mraky. Přesto jsme vyrazili s tím, že to zkusíme, když už tam jsme.

Následovala hodina utrpení a klasické běžkové pakárny — brodili jsme se proti větru prašanem a nakonec jsme se předčasně otočili, protože mraky postupovaly znepokojivou rychlostí a z prosluněné louky se stala potemnělá nehostinná planina. Takže jsme to vzali co nejrychleji zpět k autu a následně do civilizace — do South Lake Tahoe, kde známe slušnou thajskou hospodu. Domácí jídlo nám došlo a předražený Sérensen jsme už riskovat nechtěli. Překvapilo mě, že ač jsme v hospodě byli chvíli po páté, měli už relativně narváno; holt se všichni lyžaři vraceli a pojali stejný nápad — dát si lehký oběd na svahu a po lyžování pořádnou teplou večeři, a pak večer už třeba zase jen sváču.

Lisa spadla z Wave.

V terénu.

Na hotelu si děti na chvilku pozvaly Bryce, ale jinak jsme se flákali. O půlnoci nám Kovářovi doručili Hrocha, takže jsme byli kompletní. Na sobotní lyžování jsme se zase částečně dělili, protože děti se rozhodly skočit si Wave na Backside. Když jsem viděla obrovský sněhový převis, usoudila jsem, že si tuto taškařici odpustím, nechala jsem děti s Matesem, a šla fotit. Spadli oba, Lisa strašně ječela a Tom se zase kutálel přes půl svahu. Lisa nakonec později skočila Wave ještě jednou a tentokrát to ustála.

Děti byly nadšený, že funguje maličká poma, kterou je možno vyvézt se ještě na další kopeček a projíždět se v prašanu lesem. Opět jsme skončili o chvíli dříve a vyrazili do Hope Valley. Původně jsme mysleli, že vytáhneme na běžky i Hrocha, ale měl štěstí — přijeli jsme natolik pozdě, že už nedávalo smysl půjčovat mu další lyže, a tak se z toho zase vyvlík'. Děti si obíhaly louku a hrabaly se kolem bunkru, já jsem si dala samostatné kolečko, aby si trošku protáhla svaly. Pak jsme vyrazili opět na thajskou do South Lake — prostě nic lepšího tam zřejmě není.

V neděli jsme zůstali na hotelu poslední, ale taky jsme museli sbalit mnohem víc krámů a hlavně naskládat je do Subaru. Nakonec jsme nechali sklopené jedno zadní sedadlo a děti se mačkaly na dvou zbylých vzadu, abychom tam protáhli běžky a všechny hůlky — na střechu se nám vešly jen ty čtvery sjezdovky. Ale zvládli jsme to. Sníh byl už hodně zmrzlý, a tak jsem odmítla jít na Wall. Asi jsme dobře udělali, dostavila se šílená únava a skuhrání — přeci jen ten dvojboj sjezdovek a večerních běžek nám dal zabrat. Určitě to byly ale moc vydařené prázdniny — stihli jsme jarní výlet v Pinnacles v krátkých rukávech, delfíny, i sněhovou bouři a hromady prašanu na horách — od všeho trochu.