Letos nám konečně napadlo pořádně. Foto Vendula.

Nad Sentinel Bowl. Foto Vendula.

Předvánoční období je obvykle dost hektické: školní besídky, dárečky pro učitele, stromek, dárky pro rodinu a podobné přípravy prostě narůstají geometrickou řadou. U Lisy navíc proběhlo divadelní představení, posunuté z listopadu na prosinec kvůli škole v přírodě. Musím říct, že tentokrát to bylo dost zklamání, přestože naše očekávání jsou nízká. Školní divadlo je pro všechny, kusy obvykle zahrnují spoustu rolí kytiček či zvířátek, které zvládnou i předškolní prťata, a když nezvládnou, tak se nic neděje, neboť děj je tažen staršími zkušenějšími dětmi, které už netrpí tolik trémou a kuňkáním. Ovšem role pro letošní Sněhurku byly rozděleny zjevně dle jiného klíče než je talent, a tak kytičky a zvířátka a trpaslíci s jedním štěkem připadly na Lisu a její kamarádky, zatímco představitelé hlavních rolí se toporně prokousávali dějem. No, máme to za sebou — Lisa se fakt snažila, dokonce si do role přidala pár vět, aby to nebylo tak suchopárné. A možná je dobře, že se setkala se systémem "natvrdo" už teď.

Mojave je typická poušť s kaktusky.

A najednou dorazíte k nádherným skalním útvarům.

Školy měly prázdniny už v týdnu před Štědrým dnem a já jsem na podzim zamluvila kondo na Kirkwoodu. Hodlali jsme se modlit za to, aby letos konečně NASNĚŽILO. Původní plán počítal s tím, že odjedeme všichni v sobotu a Hroch se v neděli vrátí domů s někým z kamarádů, ale ti nám odříkali jeden za druhým, až si nakonec Sid musel zaplatit cestu autobusem. Hromadná doprava u nás téměř neexistuje, autobus jezdí pouze v sezóně cíleně do lyžařských rezortů — v pět ráno vyrazí z Údolí, v devět jsou účastníci zájezdu na svahu, v pět večer se odjíždí domů, takže nejde koupit jen lístek na zpáteční cestu. Nicméně pořád se to zdálo jako nejlepší řešení ze všech možných — jezdit na hory dvěma auty či absolvovat to, že já třeba na otočku Sida povezu domů, dávalo mnohem menší smysl.

Soutěska se stále zužuje.

V nejužším místě se musí po kroužkách.

A protože dle našeho přání nasněžilo, museli jsme jet se Subaru. To má náhon na všechna čtyři kola, ale mnohem méně prostoru, takže skládání proviantu na čtyři dny připomínalo řešení ježka v kleci. A balení se vymklo, zapomněla jsem foťák. Zbytek šel podle plánu, dali jsme si oběd v Giant Burgeru a ještě stihli odpolední lyžování. Samozřejmě se dalo čekat, že při prvním lyžování v tomto roce budeme funět, ale vydrželi jsme až skoro do konce — vlastně nám nic jiného nezbývalo, protože přihlásit se k ubytování jsme mohli až ve čtyři hodiny.

Tentokrát jsem vybrala The Meadows, kde mají přímo v budově vířivku. Náš oblíbený Base Camp poskytuje vířivku a posilovnu mimo, což je otrava — a často tam nemají přístup krátokodobí hosté. Meadows jsou zase kus dál od vleků, takže si jeden prostě nevybere. Ale zabydleli jsme se a když dorazili Kovářovi s Matesem, bylo to jako za starých časů.

Neděle proběhla v klasickém kirkwoodském stylu, akorát jsme pokukovali po počasí, protože mělo začít sněžit, tak aby ještě odjel Hrochův autobus. Hroch nakonec odjel a prý má z toho gultůrní zážitek, protože kromě něj a řidiče byli všichni ostatní pod pětadvacet — čemuž odpovídal výběr filmů a hlasitost ozvučení. Dále si autobus poněkud zajel, takže domů se Sid dostal v jedenáct, ale hlavně že se dostal.

Kojot.

Red Rock u Vegas.

V pondělí už sněžilo, zkoušela jsem s dětmi lyžovat, ale spodek byl zledovatělý a na tom těžký sníh — Kirkwood se chlubil prašanem; mno, prašan fakt vypadá jinak. Lise se ve vatě zasekly lyže a hodila šílené salto na záda, vyrazila si dech a zřejmě natloukla nějaká žebra. Usoudili jsme, že nemá cenu se nadále mrzačit a prolenošili jsme odpoledne v teplém bytě u karet a filmů. Mezitím silničáři zavřeli Carson Pass směrem na východ a Carson Spur směrem na západ od Kirkwoodu, a v resortu zůstala uvězněná spousta lidí, kteří nakonec přespávali v Day Lodge — místě určeném na odpočinek přes den, během lyžování.

Na trase.

Žraločí zub.

My jsme měli v tomto směru pohodu, ale v úterý neotevřeli vleky vůbec kvůli lavinovému nebezpečí. Nakonec jsem naložila Toma a odjela na druhý konec louky do běžkařského centra a půjčila mu běžky s tím, že alespoň oběhneme louku — to je asi pět kiláků, prostě na zkoušku. Naraženou Lisu jsme nechali skuhrat doma u pohádek s telefonem po ruce. Obávala jsem se, že Tom bude na běžkách prudit a že mu to bude klouzat a bude otrávený z toho, že nefungují jako sjezdovky, ale byla jsem příjemně překvapená. Nasadil tempo a jel — tempo, které bylo možná pod mou maximální hranicí, ale jinak velmi příjemné. Navíc se nedostavilo ani pubertální držkování, takže jsme si to užili. Je pravda, že jsme nejeli žádnou túru, louka je v podstatě po rovině, jsou na ní upravené stopy — a ještě jsme si mohli odběhnout do chalupy na oběd a na čaj a trochu rozmrznout.

Ve středu bylo zapotřebí ráno sbalit a vrátit klíče — a pak jsme mohli lyžovat. Sněhová nadílka byla super, ale taky to bylo těžké lyžování a Lisa ještě pořád trošku skuhrala, takže jsme to po obědě zabalili a vyrazili k domovu.

Na konci světa.

Calico Tank.

Vánoce byly s rybou a salátem a taky s dárky — i ty Tři oříšky pro Popelku jsem stihla. Takový poločas na vydýchání a naplánování dalšího výletu. Vcelku jsme věděli, že chceme za Hobitama do Hendersonu, letos jsme si to zpestřili o Mojave National Preserve. Na fotkách Břehů z Thanksgiving nás zaujaly krásné skály a duny a tak jsem Báru zpovídala kam že to jezdí, že to my neznáme — a vida, skutečně jsme neznali!

V sobotu jsme se napakovali do autobusu a přespali v Barstow. Ráno jsme místo po dálnici číslo patnáct do Vegas vyjeli po čtyřicítce na Needles — rezervace Mojave leží v klíněná právě mezi těmito dvěma tahy. Poslední úsek k Díře (Hole in the Wall) je po prašné, ale v tom máme cvik, takže jsme dojeli bez problémů. Děti se šly podívat do informací, poptali jsme se na cestu a vyrazili — napřed jsme šli relativně nezajímavou pouští, ale pak nás stezka zavedla do skalního bludiště a nakonec i k slavné DÍŘE — ve skále zapuštěné obrovské kruhy, po kterých se dalo vylézt o patro výše. Celé místo maličké, ale moc pěkné, takže jsme si tam ještě dali piknik a dokonce viděli v keřích kojota.

Cestou do Valley of Fire.

Tom ve Valley of Fire.

Ubytovali jsme se v Hendersonu a druhý den šli do Red Rock. Chtěli jsme se vrátit na Calico Tanks, výlet, který nás nadchnul loni. Letos tu teda bylo mnohem víc lidí, asi že jsme přijeli brzy. Nicméně je to velmi oblíbený a vděčný výšlap, a není tedy divu. Naštěstí se nám na konci podařilo vychytat pár minut, kdy na vyhlídce nikdo nebyl a trochu si užít pouštní romantiky.

Na další den byl naplánovaný zlatý hřeb výletu — jeli jsme s Richardem na místní venkovní střelnici a mohli si vyzkoušet některé z Richardových zbraní. Mě zajímala hlavně jeho Colt M1911 — model, který je funkční a používaný a vyráběný právě od roku 1911. Musím říct, že se pan Browning fakt vytáhnul — po více než sto letech pořád není překonaný a stále se jedná o zbraň velmi příjemnou do ruky a praktickou k používání — a značně blbuvzdornou, co se bezpečnosti týče — pokud ji nedržíte pořádně v ruce, nemačkáte pojistku a nemůžete vystřelit. Kluky asi víc zajímal Richardův Mauser, na mě je to nějak už moc veliké a nepraktické na obsluhu.

Zubatá (skála).

Kelso Dunes - nejvyšší duna vypadá blízko a dosažitelně.

S Richardem jsme ještě zašli v Boulderu na oběd, on pak musel zamířit do práce a my jsme pokračovali ve výletování. Opět jsme šli na nám známé místo — ovšem tentokrát bez davů — na zapomenutou stezku ve státním parku Valley of Fire. Byli jsme na místě dříve než posledně, a tak jsme vystoupali výš a dál. Sledovali jsme mužiky, které nás provedly až na hřeben, z něhož je opět vidět silnice. Skalní útvary jsou tady velmi křehké, možná je dobře, že se až na tato místa nedostane moc lidí — drolící se oblouk a propadající se stropy jeskyněk by nejspíš zmizely během pár dní.

Teoreticky jsme měli hotel zamluvený ještě na dvě noci, ale rozhodli jsme se, že si výlet o den zkrátíme. Nějak na nás padla únava, asi kombinace těch hor, vánoc a dalšího výletu v rychlém sledu. Ale možná to taky bylo tím, že na Toma už lezla nějaká choroba. Ještě jsme přespali v Hendersonu, ale třicátého prosince už jsme mířili zase do Mojave — tentokrát přes Kelso k dunám. A samozřejmě jsme byli rozhodnutí vyjít na nejvyšší dunu, což se zdálo docela hračkou takhle od parkoviště. Ovšem v poušti vzdálenosti klamou a hlavně písek byl velmi hluboký a sypký, takže nakonec z výšlapu byla pěkná fuška — určitě to byl mnohem těžší výlet než v Udolí Smrti, kde jsme se nikdy tolik nebořili.

Hroch na dunách.

Lise nevadilo se koulet a zase šplhat nahoru.

Děti se rozhodly vylézt dunu tou nejstrmější cestou, my s Hrochem jsme funěli okolo, takže děti nás snadno na vršek předhonily. Cestou dolů jsme zkoumali prdlavý písek — z nějakého důvodu písky v Kelsu při došlapu duní. Snažili jsme se to nafilmovat, ale samozřejmě z toho nic nevyšlo, takže nám zkrátka musíte věřit.

Domů jsme dorazili v noci, a na Silvestra se Tom probudil s laryngitidou — nakonec jsme byli rádi doma v pohodlí, a nemuseli řešit nemocné dítě někde na cestách. Bohužel se potvrdilo, že "jak na Nový Rok..." a následně jsme na střídačku byli nemocní až do půlky února. O tom ale až příště.