Ned Pepper.

Carol & Ned & Sugar & Lisa.

Mezi koňáky se s oblibou říká, míval jsem čas, peníze a kamarády, teď mám koně. Přísloví znám, jen jsem netušila, jak moc pravdivé je. Peníze se teoreticky dají spočítat — máte ustájení, kováře a pak "drobné" výdaje. Drobné proto, že přeci maličkosti jako různá hřbílka, kartáče a háčky na kopyta stojí pár dolarů. Jenomže i pár dolarů krát spousta věcí nakonec vyleze u pokladny na šedesát.

Dále jsem zjistila, že do stájí prostě nemůžu přijet bez nářadí — a v mém autě se usídlilo kladivo, svinovací metr, stahovací pásky, hřebíky, nastřelovačka, nůžky na drát (kterými jde ucvaknout případně i zámek), různé lepicí pásky, zahradnické nůžky, kterými jdou stříhat kopyta kozám, a podobné vymoženosti moderní civilizace.

A pak tu máme kosmetiku. Tady se kůň odře, maličkost. Do druhého dne si z půlcentimetrové záděrky vydrbe mokvající lysinu velikosti palce, později půl dlaně — a vyválí se v hnoji. A vy kupujete desinfekci a "něco proti svědění", aby se přestal drbat a ničit vaše úsilí o udržení rány v čistotě a na dobré cestě k zahojení. Přestože jsem udělala pečlivý výzkum mezi ostatními obyvateli stájí a nakoupila co nejvíc ingrediencí v normální lidské drogerce, nikoli tedy ve specializovaném obchodě (kde na vše nalepí obrázky koní a účtují třikrát tolik co ta drogerka), tipla bych si, že Nedova krabice s mastěma a sprejema stála víc, než celá moje taštička s kosmetikou.

Duny v Údolí Smrti.

Navrchu pěkně foukalo.

Volný čas pak trávíte detektivní prací ve výběhu. Kůň si pořizuje ty drobné záděrky, ale KDE? Přeci v prosinci by měly všechny slušné mouchy a klíšťata přezimovat, ne? Takže se zaujetím Sherlocka Holmese oblézáte stěny přístřešku, obcházíte sloupky ohradníků a hledáte, kde jsou vytrhané chlupy. Nakonec je naleznete a stojíte před otázkou, co s roztřepanou hranou sloupku nebo parapetem okýnka — a skončíte tím, že potmě rozřezáváte podélně starou hadici a natloukáte ji na příslušné místo.

Potmě samozřejmě proto, že ohledávání sloupků není tak jednoduché. To přijdete do stájí, zkontrolujete kozy. Zjistíte, že už vyžraly všechno seno, takže jdete pro seno. Ovšem to se musí rozdělat balík, takže je potřeba najít nějaký nůž na přeříznutí provázku. Nůž je kůlně se sedlem, ale je v ní také ohlávka a vodítko, která měla být na výběhu poníků. Vezmete vodítko, odnesete k poníkům, ovšem poníci nemají vykydáno. A když už tam jste, tak vystrčíte poníky na jízdárnu, aby měli taky nějakou změnu a nefuněli vám za krk. Přitom zjistíte, že jeden z poníků má šíleně roztřepené kopyto, takže otevřete poníkovic bednu a najdete pilník. Poníka musíte vzít někam, kde se dá pořádně uvázat, což je u koz, které se pořád ještě dožadují sena a vypuštění ven, čímž znervózňují poníka. Po třech hodinách jsou kozy nakrmené, hnůj od poníků vyvezený, kopyta zabroušená, nůž ztracený, pilník v kozím výběhu, všechny sedlovny a skříně otevřené — ale ještě jste neviděli ani jediný sloupek z přístřešku velkého koně. Dokonce ani toho koně a už vůbec netušíte, kde se ten trouba odírá.

Údolíčko s bahníčkem.

V Alabama Hills jsme objevili další oblouk.

S přáteli je to naopak docela jednoduchý. Přestanete rozlišovat, která osoba je Shannon, která Sharon a která Shelly — a označujete je jako "ta od Racera" nebo "ta co má Daisy" — a záhy zjistíte, že ani ostatní neví, že ta ženská se jmenuje Sharon, ale ví, že její kůň se jmenuje Freckles, že je mu patnáct, a že měl minulý měsíc v levé přední absces. Nakonec systém s koňskými jmény dává smysl — jména koní visí nad jejich výběhy, takže ani sklerotičtí starci to nemohou poplésti.

Samozřejmě, že kromě stájí fungujeme i v normálním světě — ve světě, kde zabahněné holinky nejsou normální zimní obuv a kde se u oběda běžně nezmiňují věci typu "na nohy je dobrá, ale nemůžu jí sáhnout na zadek". Bohužel tentokrát se nám nepodařilo nikoho ukecat na tradiční pouštní výlet na prodloužený Thanksgiving, takže jsme vyrazili sami.

Na druhou stranu jsme si mohli udělat program dle svého a zastavit se na odpoledne střílet v Los Padres. Letošní zima začala poměrně mrazivě, takže jsme se trochu báli, že nám budou mrznout prsty, ale nakonec jsme vydrželi docela dlouho a užili si netradičního koníčka. Akorát Lisa se odmítá účastnit a četla si v autě.

Titulní skalní útvar.

Cukrárna v Alabama Hills.

Do Lone Pine jsme přijeli večer, ale nevadilo nám to. Ubytovali jsme se a blahopřáli si k rozhodnutí zvolit tentokrát patrový hotel a ne klasický americký, kde se vchází do pokojů zvenčí. Venku totiž mrzlo až praštilo, a to, že se dveře otvírají do vytopené chodby, hraje dost velkou roli v celkovém pocitu pohodlí. Nemluvě o srovnání s případným stanováním — a že jsme v tuhle dobu v Lone Pine pod stanem taky už byli.

Druhý den jsme se vydali do Údolí Smrti — opět na klasiku, na duny. Tentokrát se Lisa rozhodla osamostatnit a běžela napřed. Na nejvyšší dunu se tedy dostala nějakých dvacet minut před námi. Myslím, že škola v přírodě jí ukázala, že může občas být bez rodičů i bratra, a fungovat zcela samostatně. My jsme si funěli svým tempem, ale na vrcholek jsme nakonec dorazili. Foukal studený vítr, hnal nám písek do svačiny, a i chození bosky (v botách se moc nedá, pokud nechcete co tři minuty vysypávat) bylo méně příjemné než loni.

Cestou zpět jsme se stavili na Aguereberry Point. Vyhlídka je to náramná, ale jestli dole na dunách, v záporné nadmořské výšce, bylo chladno, tak ve skoro dvou kilometrech byla samozřejmě kosa jak blázen. Na tuhle vyhlídku si Lisa přinesla maňáska Orea — krátce před výletem utratila veškeré své kapesné za plyšovou KOZU. Musím říct, že Oreo je veliký hit, akorát že nám děti teď pořád mečí — a o plyšáka se tahají.

V sobotu jsme se ráno stavili v Alabama Hills — letos jsme ani nelezli, sice svítilo sluníčko, ale mráz zalejzal nehty, nějak jsem si nedokázala představit že svleču rukavice i ponožky a nazuju se do tenoučkých lezaček a budu se necitlivým prsty snažit udržet na drobných lištičkách. Takže jsme se jen vyškrábali skalním bludištěm až k nevyfotitelnému oblouku a objevili zajímavý skalní útvar — kamennou prdel. Ta se nám vyfotit podařila — a mohli jsme jet domů. Neděli jsme použili na celkovou deratizaci, přípravu Lisy do školy (před týdenními prázdninami byla týden na škole v přírodě) — a kontrolu koně (pro změnu).

Příprava na seřadišti.

Hňup Blue je Santa Claus a táhne vozík.

V jakési slabé chvilce jsem přislíbila, že se první víkend v prosinci zúčastníme slavnostního vánočního průvodu v Los Gatos. Na podzim jsme učili kozlíka (tedy vlastně hňupa, abych byla přesná) jménem Blue tahat vozík s tím, že malé kozeny a poníci budou na vodítkách. Trochu jsem se obávala, jak naše rozmazlené kozy průvod zvládnou, ale nakonec nejhorší na celé akci bylo ČEKÁNÍ. Ve stájích jsme se sešli v sedm, kolem osmé jsme měli naloženou zvířenu, vozík, postroje, žrádlo, ohrádky, všechno. V půl devátý jsme byli ve městě, vše jsme vyložili, postavili kozám ohrádku, aby se mohly trošku protáhnout a čekali jsme na policejní doprovod, který nás z parkoviště protáhnul městem na vlastní seřadiště. Průvod začínal v jedenáct, ovšem koně a zvířata jsou považovaní za zlatý hřeb, takže na nás přišla řada až v půl dvanáctý. Ani to by tolik nevadilo, ale proč zrovna zvířata musela na seřadišti být hned vedle alegorického vozu s diskotékou, to fakt nechápu. I mě šla z toho randálu po hodině a půl čekání hlava kolem, co teprve kozy a koně, kteří mají citlivější sluch? Jediný, kdo si muziku užíval, byla asi Lisa, která neúnavně tančila a strhávala kolemjdoucí.

Průvod měl mít vánoční motiv, původně jsem měla jít za elfa, ale nakonec jsem rozpůjčila svůj kostým účastníkům, kteří se stihli otočit dvakrát (jít na začátku průvodu se svou školou a na konci s námi) a jako nouzovku jsem si na hlavu nasadila sobí paroží. Chtěla bych podotknout, že není vhodné s parožím používat kadibudku — parohy se zasekávají do dveří. Nakonec jsem se zvládla vyprostit a stihla jsem i průvod.

Důležitá je důstojná representace.

Blue: byly jste letos hodné, děti?

Po průvodu se opakovala ranní pakárna v opačném pořadí — dojít k autům, naložit vystresovanou zvěř a vystát zácpu ven z města. Nakrmit, napojit a uložit zvěř, vytahat všechny propriety z aut a odnosit je do příslušných stodol a skříní. Ze stájí jsem odjížděla v půl třetí — suma sumárum jsme kvůli půlhodině slávy v průvodu absolvovali skoro osm hodin pimákování a práce. Ještě štěstí, že nám vyšel relativně slunečný den, takže jsme neklepali příliš kosu a dalo se to vydržet. Chuděry kozy odpoledne odmítaly opustit chlívek, asi se bály, abych je zase nezavlekla k nějakému nepříčetnému DJovi. Do druhého dne se ale zregenerovaly a už jsou zase veselé a čilé.

V neděli po průvodu jsme si dojeli na farmu pro vánoční stromek. Letos tedy mírně s předstihem, čímž jsme se zjevně ocitli v hlavní stromkové sezóně. Farmy nejblíže k civilizaci byly naprosto přelidněné a obložené, nakonec jsme našli malou zastrčenou farmičku, kde byl trošku menší poprask. Musím říct, že nakonec to byla Lisa, kdo se staral, aby stromek dorazil po aklimatizačním dni do obýváku a byl nazdoben. Zjevně v ní probublaly geny babičky Jožinky; já na tu domácnost fakt nejsem — a je moc příjemné mít nějakou oporu a pomoc v této oblasti.