Dymno za úsvitu v Reno.

Nebe bylo plné balónů a louka plná lidí.

Po pohodovém třídenním víkendu v Sierře následovaly tři zrychlené dny, kdy bylo potřeba vybalit, vyprat a zase zabalit, uvolnit děti ze školy, a ve čtvrtek po obědě jsme zase mířili přes Sierru, tentokrát do Rena na balóny. Chtěli jsme se vyhnout nejrušnějším dálnicím přes Sacramento a zvolili osmaosmdesátku přes Kirkwood. Když jsme se přiblížili k Jacksonu, objevil se na obzoru velký černý mrak. Napřed jsme tipovali na bouřku, ale bohužel to byl právě vznikající požár. Pořád jsme netušili, co se děje, ani když jsme zastavili u pumpy na záchod a stál tam chlap ve vestičce, který organizoval šílenou frontu na benzín. My jsme tankovat nepotřebovali, ale zaujalo nás, že takhle ve čtvrtek brzy odpoledne je na pumpě takový zmatek.

Chtěli jsme se najíst v Giant Burger v Pine Grove kousek za pumpou, a tam se nám teprve objasnil rozsah požáru i fronta u pumpy — celé město bylo bez proudu a na všech jižních odbočkách trčely zátarasy a hasiči za ně nikoho nepouštěli. Na parkovištích se hromadily bydlíky, trucky, auta — a evakuovaní lidé. Obávali jsme se, zda se nám podaří projet na východ, ale osmaosmdesátka je hlavní tah a nakonec ji nikdy nezavřeli.

Kolem Kirkwoodu už jsme měli dost hlad, a tak jsme si odhlasovali odbočku přes South Lake Tahoe na večeři — do Rena bychom přijeli moc pozdě na to, aby se dalo najíst až tam, takže jsme si holt cestu takhle trošku prodloužili. Hotel v Renu jsme museli hledat — při rezervaci online nám náš oblíbený Best Western nabízel jen kuřácké pokoje, čili jsme zkusili Quality Inn. Byla levnější a nabízela snídani, ovšem poté, co jsme ji spatřili na vlastní oči, došlo nám, že holt nižší cena má svůj důvod. Hotel to byl značně zašlý a velmi hlučný.

Finále pátečního hromadného vzletu.

Dračí měsíc se připravuje k sobotní Východní hlídce.

Prvním dnem Velkého balónového závodu v Renu je pátek. To jsme vstávali rozumně, až v pět hodin. Recepční nám odemkla lednici se snídaní, takže jsme si mohli nafasovat alespoň jogurty a mazací sýr — a kafe bylo taky k dispozici. Museli jsme zaparkovat na místě pro veřejnost, zaplatit deset dolarů a ještě přejít kus parku k louce s balóny. No, alespoň jsme si vyzkoušeli, jak to dělají běžní smrtelníci. Pak už vše šlo jak na drátkách, balóny lítaly, vedly se řeči, potkávali jsme se s přáteli a tak. Lisa smutně hleděla na pouťové atrakce pro děti — se zlomeným malíčkem samozřejmě nemohla jít nikam skákat, a vlastně ani kolem balónů nebyla moc platná, protože holt s fixovanou nohou není moc pohyblivá. Vyměkla jsem a jako bolestné jí koupila nafukovací míč ve tvaru horkovzdušného balónu. V deset bylo po všem a my šli na oběd. Z nedostatku inspirace jsme vlezli do restaurace toho "našeho" Best Westernu, co neměl nekuřácké pokoje. Tam nám nejen uvařili obědové menu, ale i natočili pivo; rovněž potvrdili, že nedostatek pokojů byl nějaký korporativní online nesmysl (zřejmě jim nikdo nechce bydlet ve smradlavých cimrách), a doporučili příště zatelefonovat přímo. Pak jsme zaveleli nástup do postelí, zatáhli závěsy, a přestože děti protestovaly proti nucenému spánku, byly do pěti minut tuhé.

Ve dvě jsme byli vzhůru a někteří dokonce i akcechtiví. Hroch propagoval, že by se mohlo jít do kina, mě se zběsile nechtělo. Už třetí týden jsem jela v systému, že pořád někde musím být, musím něco stíhat, organizovat a zařizovat, a chtěla jsem mít jedno odpoledne, kdy NEMUSÍM. Nakonec jsem tedy vyhodila Sida s dětmi před místním kinem (šli na Minions) a já jela koupit obaly na tablety a ucpávky do uší, a objevila zmrzlinárnu. Stihla jsem si chvilku na hotelu číst, a pak jsem vyzvedla zbytek rodiny, dali jsme si večeři a šli na zmrzlinu.

Rodina na zemi...

...rodina ve vzduchu.

Sobotní vstávání v půl čtvrté ráno bylo pochopitelně brutální. Tentokrát jsme měli od naší pilotky nafasovanou povolenku na VIP parkování, takže jsme byli hned u balónové louky. Následovalo stavění balónů potmě a zakopávání o sebe navzájem, a pak krásné balóny rozsvícené na černé obloze. Východní hlídka (Dawn Patrol) je naše oblíbená část celé akce, i když to znamená to šílené vstávání.

Taky to znamená střídání těžké nečinnosti s prudkou činností — balóny se postaví a odletí, chvíli se openduje, pak ale musí vyrazit posádka sbalit balón na místo přistání a zase ho vrátit na louku tak, aby se stihl hromadný start v sedm hodin. Tentokrát se štěstí usmálo na Lisu a byla přibrána na denní start do koše s klienty — hrozila jsem jí, že by měla tedy vrátit cenu útěchy, ale to samozřejmě neprošlo. Jeanne se podařil husarský kousek a přistála časem zase zpět na spodní straně louky, vysadila klienty a ještě nabrala mě a Toma na krátký hop, abychom se přiblížili od rybníčka na sušší kousek. Takže nakonec obě děti spokojené a nadšené, že letěly v Renu.

Následoval časný oběd a dopoledně-odpolední spánek, a pak jsme jeli na návštěvu ke Kris a Lanceovi a jejich dvěma labradorům. Kris a Lance jsou také balonáři, takže bylo jasné, že návštěva se musí vejít právě mezi siestu a odchod do postele se slepicema, abychom v neděli byli schopní vstát opět v půl čtvrté.

Nad kadibudkami, balóny, a prodejními stánky.

Nad Dee III a placatým Darthem Vaderem.

V neděli se už při startu Dawn Patrol občas prohnal loukou mírný větřík. Ovšem vztyčený balón představuje obrovskou plochu a nebylo moc platné, že na korunovém laně visel Sid a následně i další dva dobrovolníci; protáhlo je to davem čumilů jak nůž máslem, zůstaly po nich překocené židličky a rozházené pikniky. Jakkoliv má tato akce být pro veřejnost, tak to, že diváci totálně ignorují základní pravidla, mě docela točí. Dokola můžeme vysvětlovat, že prostor mezi koncem lana a balónem není dobré místo na piknik, stejně se tam rozlezou. Tak jako nařízení, že na louce nesmí být psi a kočárky. Snad jen zákaz kouření je jakž takž respektován (všudypřítomné bomby s plynem).

Nakonec všechny balóny odstartovaly, posádka vyrazila pro ten náš a my se zatím courali po okolí, dojídali snídani a flákali se. A pozorovali, jak mírný větřík mírně sílí. Až to dospělo do okamžiku, kdy jsme pomáhali při startu balónu, který vyrazil jak špunt ze šampáňa a zmizel směrem k centru Rena. To už začalo být na pováženou — balóny, které stihly odstartovat, byly neúprosně hnány nad zastavěnou část — naštěstí Reno není moc veliké, tak se snad podařilo přistát na druhé straně. Některé balóny to vzdaly ještě před startem a samozřejmě se musely zrušit všechny lety na laně. My jsme díky zpoždění s návratem z Dawn Patrol náš balón ani nerozdělávali, nemělo to cenu. Piloti hodně nadávali na rosničkáře — takovýhle vítr v předpovědi nebyl, přestože se dala nějaká mela s blížící se frontou čekat.

Nedělní Východní hlídka připravena.

Divoký vítr z hor.

My jsme se ocitli ovšem před dalším problémem — kudy jet domů. Požár na osmaosmdesátce nebyl stále uhašený, naopak se evakuovala další místa. Nakonec nezbývalo než risknout Sacramento — díky zrušeným závodům jsme stihli snídani na našem mizerném hotelu (rovněž mizernou, bez místa k sednutí, fakt děs běs) a vyráželi hned ráno. Mohli jsme doufat, že provoz ještě nebude tak šílený.

Mezitím ovšem vznikl další požár na sever od San Francisca, takže od Truckee jsme jeli v kouři. Nejenže nebylo pořádně vidět, ale v některých úsecích jsme museli vypínat větrání auta, protože jsme všichni kašlali. Šílené na tom je, že jsme se pohybovali desítky kilometrů od ohnisek požárů a pořád to bylo cítit. Jak to vypadalo blíž si raději ani nepředstavujeme.

Když jsme dorazili domů, odhodlala jsem se k pročesání Lisy, která se neskutečně drbala — a samozřejmě jsem našla vši. Lise, sobě, ale i Tomovi. Plešatý Hroch se nám smál. Následovalo několik hodin šamponování, převlíkání postelí, praní, odklízení plyšáků a česání, což mi prodloužilo tento den na nějakých dvacet hodin — vstávala jsem v půl čtvrtý a do postele padla o půlnoci.

Po nácviku v Roosevelt Lake bylo vlezení do Pacifiku hračkou.

Děti samozřejmě nejsou blázni, aby lezly do ledové vody.

Kvůli šílené situaci s požáry jsme byli následujících pár týdnů odkázáni na nejbližší okolí — Sierra byla celá v kouři a některé části úplně uzavřené. Tak třeba Tom mohl jít na Klárčiny a Maxíkovy narozeniny a přespání. Vyzvedli jsme si ho až druhý den na pláži Davenport Landing. Jezdíme tam léta a velmi často, ovšem tohle bylo poprvé, kdy jsme byli schopní a ochotní vlézt i do Pacifiku. Ne, že by oceán byl o něco teplejší než obvykle (v povrchových vrstvách má maximálně patnáct stupňů), ale venku bylo sedmatřicet, takže jakékoliv osvěžení přišlo vhod. A tak jsem po patnácti letech pobytu v Kalifornii poprvé plavala v Tichém oceánu BEZ devítimilimetrového neoprénu.

Lisu jsme na tyto narozeniny nepustili — oslava se odehrávala v Pump It Up, což jsou skákací hrady v krytých halách, a toto by Lisin první den slavnostně bez papuče a slepené nohy — skákání nám nepřišlo jako vhodná rehabilitační technika. Lise jsme to vynahradili další víkend, kdy jsme pro ni a Kláru zamluvili lekci na ponících.

Zvandalizovaná skála Summit Rock.

Klárka na Charliem.

A aby to bylo pestřejší, tak já jsem si během dopoledne dala ještě dávku lezení v horách nad rančem. Někdy loni otevřeli dlouhodobě uzavřenou Summit Rock, tak jsme to chtěli vyzkoušet. Musím říct, že Summit Rock byla docela zklamáním. Uzavřená byla kvůli hnízdícím ptákům, teď je otevřená pro lezce mimo sezónu hnízdění a podle toho vypadá — člověk aby se bál někam sáhnout, všude guano. Kromě toho lezci možná uzávěrku dodržovali, ale ostatní ne — skála je počmáraná graffiti a pod tím se válejí střepy a bordel. Z lezením mě nadchla jedna 10d, která vede plotnou a člověk se tam musí držet v podstatě silou vůle a věřit tomu, že to ustojí. A když to ustojí, tak se ještě zvládnout vytáhnout o krok výš.

Murphyho zákony jsou ovšem neúprosné — v týdnu před lekcí ježdění začal Lisin Sugar Baby kulhat. Nakonec se mi podařilo zorganizovat půjčení druhého poníka, Charlieho, a Babyho měly holky jen na muchlování a obdivování a opečovávání. Charlie se ovšem předvedl ze své lepší stránky a vůbec neprudil — možná i proto, že Klárka je značně výrazná (důrazná?) osobnost a od začátku ho nenechala na pochybách o tom, kdo tomu velí.

S Babym se situace vyvíjela jak předpověď počasí — střídavě oblačno, občas záblesky naděje. Některé dny třeba ráno kulhal, aby odpoledne vypadal zcela zdravě (zvlášť pokud na to odpoledne majitelka poplašená našimi zprávami objednala nějakého veterináře nebo chiropraktora), a kromě konstatování, že mechanicky je koník v pořádku, jsme vlastně pořádně nezjistili, co se děje. Osobně bych si tipla za blokující se záda, také mám dny, kdy sotva vylezu z postele a dny, kdy si připadám stále mladá a perspektivní.