Blizzard a Tuxedo přijeli na návštěvu.

Pohled do jednoho stání strašidelné stodoly.

Druhou polovinu října jsme trávili ve stájích. Jednak jsme chystali den otevřených dveří, a za druhé se holky připravovaly na Horse Show. Nikdy jsem na takové akci nebyla, a tak jsem netušila, co od toho očekávat. Poměrně jsem se rosila při představě formálních leštěných holinek a navzájem se utěšovala se spolutrpicími matkami Katjou a Cathy, že vezmeme ledničku s pivem a budeme si na tribuně povídat a fandit. V této fázi ovšem příprava naší účasti na koňských závodech připomínala organizaci vylodění v Normandii. Ani my, ani Katja, ani Cathy nemáme tažné auto, natož pak koňský přívěs; navíc holky máme dohromady čtyři, a k tomu jen dva poníky — Sugar se sice s kulháním zlepšil, ale na den závodů měl na odpoledne focení — takže jsme domluvily půjčení Tony Ponyho od trenérky Sue a shetlanda Piggybanka od organizátorky závodů Mel.

Sue Tonyho přivezla na trénink do stájí a Piggybank zůstával velká neznámá. Lisa na Tonym na jaře párkrát jela u Sue, a tak se k němu docela hrnula a byla ochotná na něm jezdit. K Charliemu má hlubokou nedůvěru. I když ho docela zvládá, tak s ním nemá ten vztah, co má se Sugar, dokonce ani takový, co má s Tonym, kterého vídá jednou za čas. Sue holky docela cepovala, nacvičovaly některé z disciplín, a hlavně je učila, jak se mají chovat. Že si musí dávat pozor na koně před sebou, nemají se k přibližovat k jiným koním, aby nedošlo k nějaké bitce, že mají poslouchat a přesně plnit pokyny rozhodčích, aby nebyly diskvalifikované, a tak dále.

Sugar se s Lisou nebojí ničeho, ani strašidelné plachty.

Rozcvička.

Do toho nám do stájí přijeli na prázdniny kozlíci Blizzard a Tuxedo. Jejich majitelé se chystali na tři týdny do Evropy a my jsme se rádi shledali se zavrženými kůzlaty, která mezitím vyrostla ve fešné hňupy (fakt jsem nevěděla, že hňup je původně označení kastrovaného kozla!). Kozy navíc mají výbornou paměť; udrží si přehled o všech tetách a sourozencích, ale i lidech a prostředí. Byla z toho pěkná mela. Kozy lítaly, skákaly, mečely a vítaly se. Akorát Muffin nesla návrat bratrů těžce a pořád se trkala s Tuxedem — jestli proto, že jsou prostě sourozenci, nebo proto, že ani jeden z nich nechtěl být nejnižší kozou v hierarchii, těžko říct. Každopádně výsledek vypadal příšerně — Tux si zatrhl zbytky růžků a krvácel na hlavě, a jak trkal zbrocenou hlavou do Muffin, tak ta vypadala jak řezník. Nakonec jsem musela obě kozy vzít a umýt, a Tuxe ještě nastříkat desinfekcí. Muffin mě zná a nechala se poměrně v klidu očistit, ale s Tuxem to byl boj. Je znát, že kozlíci byli nějakou dobu mimo intenzivní lidskou společnost. Přesto si myslím, že si oba pamatují, kdo je odchoval na lahvích — zvlášť Blizzard se chodí tulit a zamilovaně mi hledět do očí.

Řazení před závody.

Lisa a Tony Pony vyhráli první stužku.

V sobotu pak proběhl den otevřených dveří ve stájích — kromě tréninků na ponících a vítání staronových kůzlat jsme ještě navíc s Katjou a Cathy strávily tři dny zatemňováním a výzdobou historické stodoly — a přeměnily ji na stodolu strašidelnou (tj. strhaly jsme staré pavučiny, vynesly mrtvé krysy, instalovaly pavučiny umělé a krysy plastikové). Stodola se náramně podařila — vlastně celá akce se podařila, přišla spousta lidí a vybraly jsme docela dost peněz pro neziskovku, která se snaží zachránit stáje. Ovšem než jsme po návalech davů všechno sklidili, bylo pozdní odpoledne — a nás ráno čekalo brzké vstávání a odjezd na slavnou Horse Show.

S Lisou jsme vstávaly ještě dřív, než normálně máme budíček do školy, před půl osmou jsme byly ve stájích, nakrmily kozy a pustily je do výběhu. Katja zatím připravila poníky. V osm přijela Sue a naložila do přívěsu k Tonymu Charlieho i Sugar. Pak bylo potřeba soustředit do jednoho dalšího auta naše propriety — židličky, piva, kostýmy pro děti i poně, sedla, ohlávky, uzdy, dečky, helmy, kartáče — no prostě VŠECHNO. Sue je svatá žena, neboť nabídla, že holky můžou všechny jet s ní v jejím trucku — že s nimi ještě probere, kdo pojede co na kterém poníkovi. Sue totiž nejenže zvládá koně, ale ona zvládá levou zadní i uječené, paličaté a hysterické prepubertální holčičky — a dokonce to vypadá, že ji to BAVÍ. Nám (matkám) tím pádem odpadla nutnost řešit všeliká dramata — s čímkoliv holky prudily, byly odkázány na všemocnou trenérku jakožto jedinou a konečnou autoritu.

Dolarový maratón.

Soutěž s balónkem.

Když jsme dorazili na místo, značně se mi ulevilo — Horse Show pořádali Summit Riders, což je organizace koňáků tady v kopcích, a mně začalo být jasné, že to bude POHODA. Většinu lidí a koní totiž známe ze stájí, takže žádné oficiální naleštěné holinky se nekonaly. Naše Poňská Hlídka (Pony Posse) nakonec vypadala nejprofesionálněji. A samozřejmě, že čtyři holčičky na čtyřech ponících obměkčí srdce nejednoho rozhodčího. Nakonec to dopadlo tak, že holky v podstatě měly svou kategorii a tudíž neustále vyhrávaly nějaké stužky, což bylo asi značně nevýchovné, ale přispělo k dobré náladě v mužstvu.

Co ovšem vzalo záhy za své, byla představa, jak popíjíme pivo pod slunečníkem na tribuně. Čtyři poníci a čtyři děti potřebovali neustálý dozor. Pokud zrovna nezávodili, stáli mimo jízdárnu s ostatními koňmi a lidmi, a to prostě byla příliš zmatená situace. A i přes náš dozor se Piggibank zvládnul vymknout kontrole, nacouvat do Tonyho a párkrát ho tvrdě napálit do břicha. Zaskočilo mě, že to od Piggyho nebyla nějaká obrana, vysloveně si k Tonymu nacouval. Naštěstí Lisa zrovna minutku před tím z Tonyho slezla a jen jej držela z otěže — Tony se vyškubnul a zdrhal před Piggym pryč od Lisy. Kdyby na něm Lisa seděla, nejspíš by taky nějakou chytla, kdyby se jí nevyškubnul, mohla se ocitnout v pasti mezi poníky. Piggyho jsme pak museli držet v izolaci — k lidem se choval slušně a ochotně poslouchal jezdce, ale nebyl schopen vycházet s ostatními koňmi.

Pořadatelé to se stužkami fakt přehnali.

Využili jsme stále funkční strašidelné stodoly.

Kolem poledne se přijeli na chvíli podívat Sid s Tomem, Lisa se tak alespoň mohla pochlubit prvními stužkami. Kluci samozřejmě dlouho nevydrželi, a ani se jim nedivím — ono to je poněkud jednotvárné a než všichni účastníci projedou danou disciplínou, tak to docela trvá. Pánové tím pádem ovšem přišli o soutěž masek, a pak o taškařice typu jízda s golfovým míčkem na lžičce či dolarový maratón — ten se jezdí bez sedla, s dolarovou bankovkou pod stehnem — a kdo si svůj dolar udrží nejdéle, smí si posbírat ty popadané. To byla poslední disciplína a tam došlo k finálnímu zaseknutí dětiček. Lisa a Sophia se držely svých dolarů jak klíšťata a nebylo jak závod rozhodnout, až to nakonec zachránila Mel, která někde vytáhla další dvě stužky za první místo a problém tím vyřešila, jinak jsme na závodech snad dodnes. Musím říct, že to byl okamžik, kdy jsem byla vděčná za Sue, která s holkama mírně promlouvala — kdybych měla na jízdárnu přístup já, byl by to mnohem větší hukot a asi by mě museli vyvést. Holky byly totálně přetažené a vycukané z celodenního maratonu závodů a já taky — asi by to skončilo nějakou výtržností.

Na konci října má Tom narozeniny. Když jsme se snažili zjistit, co by tak chtěl dělat, tak to nakonec dopadlo tím, že chce hrát tanky s Maxem. Pak ale že chce dort a dětské šampáňo i s ostatními dětmi, takže jsme pozvali všechny do stájí na strašidelnou stodolu a pohrání si s kozama, dali jsme dort, rozloučili se a odvezli si domů Maxíka na tankový maraton. V neděli jsme Maxe předávali v Shoreline parku — sešly se tam tři rodiny, půjčili jsme dětem vodní šlapadla — holky dostaly jedno se mnou, kluci druhé s Jarem a jelo se. Šlapadla jsou dělaná na trpaslíky, takže jsem byla ještě moc ráda, že holky šlapaly většinu doby — já se jednak dusila v povinné plavací vestě a za druhé jsem si při šlapání vyrážela zuby vlastními koleny.

Dort.

Šlapadla v Shorline parku.

Jaro hlasoval, že půjdeme na oběd do hospody s pivem, nás dvakrát přemlouvat nemusel — a tak jsme Tomovy narozeniny oslavili v podstatě dvoudenním maratonem, který skýtal požitky i pro plnoleté.

V závěsu za Tomovými narozeninami se řítí Halloween. Tom si přál být hraničářem (dle knížek Hraničářův učeň od Flanagana), to se zdálo být jednoduché — vezme si něco zeleného či maskáčového a bude mít luk. Lisa ovšem pravila, že by chtěla jít za vlka, což jsem fakt netušila, jak jí splnit. Nicméně mi tentokrát přálo štěstí. V obchodě s kostýmy měli čepicošálu s vlčí hlavou a tlapkami, takže pak zbývalo jen pořídit šedivé tričko a ocas — a vlk byl na světě. Letos ale děti Halloween moc neprožívali, obešli jsme s Lisiným kamarádem Dennisem část sousedství, ale za necelou hoďku jsme byli doma. Dost mě to potěšilo, i jsme tím pádem nepřitáhli takové tuny cukrovinek jako obvykle.