V Anglii jsme přistáli s mírným zpožděním, ale jinak v pořádku a s pocitem, že ta cesta nebyla tak hrozná. Tím, že jsme už nemuseli přestupovat, čekat na další let a absolvovat hop do Prahy, se nám značně zkrátila doba na cestě a ani jsme nebyli tak umlácení jako obvykle. Ovšem čekala nás anabáze s půjčováním auta. Sid našel velmi dobrou cenu na internetu — tak dobrou, že jsme čekali, kde bude ten háček. Ten se objevil už na letišti — přestože naše půjčovna měla mít stánek na letišti, tak Nationwide cedule nebyla nikde. Chlápek, co měl podávat informace, hleděl chvilku na naše potvzení a pak zkusil vytočit udané číslo Nationwide — a ozval se mu záznamník Europcar. Tož jsme skočili do autobusu Europcar a nechali se odvézt k nim (tomu, že by půjčovna byla skutečně na letišti, jsme nevěřili ani na začátku). V Europcar to vypadala jako na shromaždišti nějaké demonstrace. Když jsme se dostali alespoň k informačnímu stánku, tak nás baba sprdla, že jdeme o hodinu později. Jako my asi můžeme ovlivnit to, jaké zpoždění má zaoceánský let a to, že nejsou schopní si pověsit ceduli na letiště? Nicméně i tak jsme čekali v půjčovně asi hodinu, než na nás přišla řada na vlastní půjčení auta a pak se ukázalo, že sice nám za tu cenu půjčí čtyřdveřové auto, ale že to auto je Fiat Punto. S Hrochem, dvěma dětma a kuframa na tři týdny to nevypadalo reálně, takže jsme nakonec skončili s Fordem Mondeo za asi čtyřnásobek původní ceny.
Následoval přesun z letiště k Vicky — což bylo poněkud o nervy. Člověk racionálně chápe, že jezdí vlevo, ale stejně pangejty míhající se po levé straně spolujezdce, auta zipující se zleva a provoz v protisměru na nečekané straně, jednoho dost vyvedou z míry. Vicky nás ještě varovala ať se rozhodně vyhneme Kouzelnému Kruhovému Objezdu (Magic Roundabout), což byla velmi rozumná připomínka — tenhle objezd se skládá ze šesti jednotlivých objezdů, takže uvnitř se jezdí vlastně protisměrem (z Anglického úhlu pohledu), což by asi v naší totální zmatenosti nedopadlo dobře.
Kromě toho, že jsme přejeli uličku vedoucí k Vicky, jsme trefili ale výborně a za chvíli jsme už seděli na zahrádce s pivem a spřádali plány na večer. Vicky nabízela, že uvaří, ale my jsme chtěli raději na procházku do města — trošku protáhnout nohy a plíce sražené sezením v letadle. V místní hospůdce nevařili, takže jsme skončili poněkud zvláštně ve steak house, ale asi to bylo dobře, protože jídlo bylo vynikající.
Ráno jsme se museli všichni postupně sbalit, nasáčkovat do aut a vyráželi jsme na sever, do Harrogate. To je městečko výhodně umístěné mezi Yorkshire Dales a Yorkem; slibovali jsme od toho možnost výletů jak do přírody, tak za historií. Na obrácenou dopravu jsme si už pomalu zvykli, ale co nás na Anglii nepřestalo udivovat, byla totální přelidněnost. U nás nadáváme na zácpy, ale pokud člověk vyjede z Bay Area, už je většinou dobře. V Anglii nikdy nevyjedete z civilizace, provoz je neustále velmi hustý a dvě stě mil nám zabralo většinu dne. Pravda, stavovali jsme se na oběd a návštěvu hornického muzea v Matlocku.
V Matlocku na nás intenzivně dolehla další anglická specialita. Za parkování se platí — i třeba za parkování před muzeem, kde si pak ještě zaplatíte vstupné. Nicméně protože pršelo, byli jsme rádi za muzeum a děti se v něm šíleně vyřádily. Kromě expozic věnovaný těžbě olova tam mají totiž instalované šachty — kterými se dá prolézat skrz dvě patra po různých typech hornických žebříků.
Večer jsme konečně dorazili do Harrogate, zaplatili za parkování u hotelu (patnáct liber na noc!), našli thajskou restauraci a doufali, že se do rána skutečně vyčasí tak, jak slibovala předpověď. Chtěli jsme využít příležitosti, že místňáci něco neznají, a předvést jim Malham Cove. Předpověď nelhala a my jsme ráno vyrazili v sestavě já za volantem a Hroch navigující. Já si řízení po anglických silničkách užívala, ale pořád nevím, proč Hroch tolik křičel. V Anglii je třeba jezdit jako Knight Express v Harry Potterovi — když si v duchu říkáte, že pokud na téhle silnici potkáte auto v protisměru, tak se nevejdete, objeví se v protisměru náklaďák nebo autobus. Vy se pevně držíte volantu, protiřidič taky, auta se smrští do jiného časoprostoru a pak už zase uháníte každý svým směrem. Tohle se nám moc hodilo, když jsme Malham Cove přejeli. Nechtělo se nám věřit, že jediné místo na parkování je placené, doufali jsme, že někde zastavíme. Bohužel naposledy jsme byli na Malham Cove ve všední den na začátku května 2003. Teď jsme se tam ocitli o víkendu, na začátku anglických prázdnin, takže ospalá vesnička Malham připomínala Václavák. To, že se mezitím Malham Cove ocitl na stříbrném plátně v posledním díle Harryho Pottera, přilákalo ještě více návštěvníků. I brodili jsme se davy k vápencovému dláždění a já přemýšlela, jestli Anglie byla takhle přelidněná už před těmi více než dvaceti lety, kdy jsem tam byla poprvé a měla z Yorkshire Dales pocit relativně řídce osídlené krajiny.
Ne, že by davy ubrali Malham Cove něco na zajímavosti, ale na betonových chodníčcích se vytrácel pocit toho, že bychom byli v přírodě. Trošku to vynahrazovaly místní krávy — tak jako leckde jinde v Anglii je každý kousek půdy využitý alespoň na pastvinu — a krávy či ovce se dělí o prostor s turisty. Zajímavé na tom je, že hospodářská zvířata ignorují lidi — ani se jich nebojí, ani se nevnucují, a lidé mají podobný postoj ke zvířatům — nikdo nemá tendenci krávy honit, objímat koně či nutit ovci doprostřed rodinné fotografie — a všichni dávají pozor na branky, aby zvěř neutekla ven (nutno dodat, že branky jsou uzpůsobené tak, aby i nejtupější turista nemohl nechat někde omylem škvíru).
Tak až sem jsem tenhle deníček dopsala, ale mezitím se děly věci — o nichž pojednává(jí) další deníček(y), a tento se mi mezitím vymknul. Nestíhám!
- Následující body programu potřebují dopsat:
- Brimham Rocks
- Fountains Abbey
- Prison & Police Museum, Ripon
- York, Minster, Vikings
- Muckleburgh Collection, Norfolk
- London