Fern Canyon.

Na přelomu června a července Sidovi poněkud nečekaně vyvstal týden volna. Na dotaz, kam by chtěly děti jet, odpověděl Tom briskně, že na rafty, protože loni nám nevyšly kvůli sněžení. Letos vypadalo počasí více než příznivě, takže jsme rychle vymysleli okruh, který by nás vrátil před Dnem Nezávislosti do Východní Sierry, kde jsme měli na pátek sraz s Dulinovými.

Z domečku jsme se moc nehrnuli, v sobotu jsme ještě opendovali doma, koupali se v bazénu a mírně balili. V neděli jsme naházeli do autobusu krámy a vyrazili na dlouhou štreku na sever. Brali jsme to po pobřeží, oběd nám vyšel v Petalumě, a pak jsme pokračovali a poslouchali Hobita. Třicet mil před Eurekou začal Sid klít, a už jsme stavěli. Opět prázdná guma — ta, kterou údajně v Costcu spravili. Výměna za světla a s naší nedávno nabytou praxí nám zabrala mnohem méně času, nicméně i tak jsme se doplížili do Eureky po šesté a v neděli, takže ačkoliv jsme našli několik opraven pneumatik, měly všechny zavřeno. Dali jsme si večeři ve vietnamské restauraci, na kterou jsme si měli z loňska dobré vzpomínky; bohužel se zjevně změnilo osazenstvo včetně kuchaře a jídlo bylo sotva průměrné.

Na našem oblíbeném oregonském tábořišti.

Zbývalo nám dojet pár mil do Arcaty, kde jsme měli zamluvený hotel. Tentokrát jsme zvolili zastrčenou Quality Inn, která se nám nakonec osvědčila mnohem lépe než příšerný vybydlený Motel 8 u dálnice (o tom, že byla výrazně levnější, ani nemluvě). My s Hrochem jsme cítili potřebu trošku spláchnout nešťastný začátek dovolené a dožadovali jsme se na recepci, kde by se bylo možné v Arcatě osvěžiti. Chlapík vypadal od pohledu na znalce a poslal nás do Redwood Curtain Brewing Company. Ještě že tak, protože i s vytištěnou mapou jsme napoprvé útulný pivovárek, schovaný mezi průmyslovými budovami, málem přejeli. Příště budeme poučeni, a najdeme jej rovnou, a nejspíš si tam rovnou dáme i večeři — protože podnik je zjevně zařízený i na děti.

Kráterové jezero.

Ráno nás čekalo otravné zdržení — museli jsme vyřešit problém s gumou. V Les Schwab's pravili, že se na to podívají, ale nakonec označili pneumatiku za neopravitelnou, že díra je příliš veliká a ucpávka by nejspíš zase vypadla, a že musíme koupit novou. Vzhledem k tomu, že jsme předtím při bloudění po Eurece našli Costco, rozhodli jsme se celý problém hodit na hlavu této povedené firmě — oni nám gumy prodali a oni gumu v záruce spravili natolik "odborně", že nám selhala po pár týdnech, během dovolené. Naštěstí toto zafungovalo, opravu jsme vyreklamovali, a když už jsme s tím měli trávit tolik času, koupili jsme nakonec gumy nové všechny, neboť byly sjeté natolik, že kupovat jen jednu (byť s výraznou slevou) nedávalo smysl. Akorát bych příště tedy něco takového raději dělala v rámci všedních dní a netrávila s tím první den dovolené.

Naši háčci na Rogue River.

V Costcu jsme i poobědvali, a bylo jasné, že odpolední program musíme zkrátit. Místo túry do redwoodového lesa jsme se omezili na Fern Canyon. Ten opět nezklamal, poskakování po lávkách přes potok a přelézání kmenů se nekvalifikuje jako túra ani pro naše děti, a náležitě jsme si to užili, včetně krátkého výpadu do jednoho z ramen kaňonu připomínajícího džungli. Jenomže nás tlačil čas, potřebovali jsme ještě za světla dojet do sousedního státu Oregon, najít tábořiště a postavit stan.

Cestou od pobřeží se prudce oteplovalo, takže po mikinách ve Fern Canyon jsme na večeři v Grants Pass už vystoupili v pětatřiceti stupních (C). Tábořiště máme ve vyšší nadmořské výšce, ale i tam bylo teplo. Zaskočily nás nové cedule o zákazu rozdělávání ohňů; žili jsme v domnění, že problémy se suchem a zákazy má jen Kalifornie a ne šťavnatě zelený Oregon, ale zdá se, že tento rok je suchý všude.

Kormidelník a kapitán na Rogue River.

Už od rána bylo vedro — opravdu nesrovnatelné s loňským rokem, kdy ráno mrzlo — zdá se, že naše dovolená zásadně padne na dobu s extrémním počasím. Sbalili jsme se na rafty a vyrazili do Shady Cove. U rafťáků jsme zjevně byl prvními zájemci, a i na řece bylo volno. Je pravda, že jsme se vyskytli uprostřed týdne; o víkendu prý museli některé zákazníky odmítnout. Plavba probíhala dle očekávání, řeka byla ledová, vzduch se blížil čtyřicítkám, ale v této kombinaci to bylo snesitelné. Namáčeli jsme si oblečení, případně i sebe, a bylo fajn. Posléze jsme se ptali rafťáků, kam na večeři, a dostalo se nám objasnění místní situace — můžeme na pizzu, můžeme ke stánku s grilovaným kuřetem a žebírky — a nebo do Rogue River Lodge. Nikdy předtím jsme tam nebyli, i když Lodge vídáme jak ze silnice, tak z řeky, i rozhodli jsme se to zkusit.

Nejlepší část raftování na Rogue River — Lodge a pivo.

Dobře jsme udělali, dostalo se nám piva a limonády, tolik vytouženého chládku a výborného jídla. A padlo zásadní rozhodnutí — v těhle vedrech nemá cenu plánovat nějaké výšlapy, pojedeme znovu na rafty, tentokrát vybavení penězi — a plavbu si zpestříme obědovou zastávkou na zahrádce pod Lodge. Aby se teda neřeklo, tak jsme ještě vyjeli ke Crater Lake, ale musím říct, že i já jsem měla dost. Kombinace vedra a nezvyklého pohybu (pádlování) nám dala dost zabrat.

Ve středu jsme tedy naložili stan a vyrazili znovu na rafty. Měla jsem pocit, že už to máme zmáknutý, ale zjevě byl to byl pocit značně pomýlený — když nás autobusek vyklopil pod přehradou, zjistili jsme, že děti si s sebou nevzaly klobouky. Někdy mi to přijde beznadějné. Já jsem balila pro všechny vodu a krémy a svačiny, a potomci nejsou schopni si ani vzít ten klobouk? Plavbu jsme absolvovali ve složení: Tom v mém klobouku, Lisa s trikem na hlavě. Já alternovala Lisino a Sidovo triko — v němž jsem vypadala jako arabská žena s šátkem — a musela jsem si namáčet hlavu. Zastávka na oběd na pivo přišla velmi vhod, ale během té velepříjemné hoďky to počasí rozburácelo naplno a ze Shady Cove jsme na další část výletu odjížděli s teploměrem ukazujícím čtyřicet dva stupňů.

Nebude-li pršet, tak bude aspoň krupobití.

Během několika dalších hodin se teplota moc neměnila, pořád se pohybovala kolem čtyřicítky, takže jsme usoudili, že ani nebudeme stavět v Lassenu — na chození po horách to fakt nevypadalo. Doufali jsme, že se navečeříme v Susanville, v což zřejmě doufalo i několik stovek dalších turistů. Hospody narvané, servis mizerný, jídlo velmi podprůměrné a s neblahými následky. Příště raději zakousneme cereální tyčku během jízdy.

Se setměním jsme vyvstali v Renu a zapluli do našeho oblíbeného Best Westernu u letiště. Pokoj se našel tedy až na druhý pokus, ten první sousedil s jakousi záhadnou, zamčenou, hlučící místností, o níž hoteloví pracovníci netušili, co by mohla obsahovati. Polomrtví jsme to nakonec vyřešili, ale před padnutím do postelí bylo potřeba ještě řádně spláchnout prach a pot posledních dvou dní. Obzvláště proto, že tato druhá hotelová zastávka byla poslední štace se sprchou na našem týdenním výletě.

Nedá se říci, že by na Carol nezůstala nitka suchá.

Ve čtvrtek odpoledne jsme si stavěli stan na Leavitt Meadows a zašli na kus řeči na pack station. Slovo dalo slovo, a najednou jsem se s Lisou chystala na neplánovanou projížďku. Kovbojové s námi hleděli na nebe a vedli řeči o tom, že déšť je zapotřebí a že ničemu nevadí, že se aspoň v tomhle vedru zchladíme. Přišlo mi to jako rozumný přístup, a tak jsme vyjeli během prvních kapek deště. Skutečně to nebylo nepříjemné, tedy až do té chvíle, kdy se drobný déšť změnil v krupobití a bouři. Musela jsem uznat, že nastal čas k návratu. Sid se nám hrozně smál a pak trval na tom, že si bude fotit můj zadek — sedlo jsem měla suché a ze zbytku mi crčela voda. Inu, zážitky nemusí být krásné — hlavně, že jsou silné.

Jaro na Opim, takto šavlozubém koni.

Ráno jsem vstávala první, a než se ze spacáků vyhrabal zbytek rodiny, našla jsem šňůru a rozvěsila svoje a Lisino mokré oblečení pěkně mezi stromy. Zrovna jsme snídali a meditovali, co budeme dělat do pěti hodin odpoledne, kdy máme zamluvenou vyjížďku s Dulinovými, a zda stihneme nějaký výlet a kam, než nám kamarádi dorazí. Do toho se k našemu tábořišti přiřítil bílý kotík, a zrovna když jsem se chystala hudrovat, co tady ti obejdové chtějí, tak se ukázalo, že je to Sage, kterého Craig vyslal, aby se optal, zda nechceme jet dřív. Vzhledem k tomu, že předchozí den se navečer přihnaly bouřky, považovali jsme to za dobrý nápad. Takže jsem zavolala Dulinům (na našem tábořišti na kopci je lepší signál než v civilizaci pod horami), zjistila, že jsou už téměř v Sonoře, a odsouhlasila dřívější odjezd na vyjížďku. Tím se stalo, že jsme zbytek dopoledne proflákali spokojeně u stanu a užívali si dovolené. Překvapivé bylo to, že mi do oběda uschly i ty džíny, které jsem původně považovala za neusušitelné, takže jsem na vyjížďku MĚLA kalhoty.

Na poslední brod přes Walker River se těší nejen koně.

Naše plánovaná hromadná vyjížďka nezačala dobře. Jarův Opi byl zjevně nenaložen a prudil, a pak se v brodu rozhodl vylít si vztek na Sidovu koni, který ovšem fikaně uskočil, takže Opiho zuby trefily Sidovo stehno. Přestože měl Sid na sobě džíny, modřina byla parádní a vydržela mu po mnoho týdnů. Opi byl pasován na šavlozubého koně a po zbytek vyjížďky jsme mu nechávali více prostoru.

Chtěli jsme jet někam dál než po louce a obligátní Secret Lake se nám už taky zajídalo, takže jsme tentokrát vyrazili k Roosevelt Lake. Původní pořadí koní a jezdců dostalo na frak v prvním brodu díky Opimu, v druhém brodu se loudala Lisina Jenna, a Lisa se tudíž propadla na konec, který uzavíral Corvin s ještě jedním patnáctiletým kovbojem (jehož jméno si nikdo nepamatuje). Trošku jsem se obávala, ale kluci byli profíci, drželi svojí pozici zametačů a dávali na Lisu i Jennu pozor. Vzhledem k tomu, jak živá debata se mi za zády rozproudila, pustila jsem za sebe i Toma a až k Roosevelt Lake jsem měla pro jednou obě děti mimo zorné pole — jen pubertální chichotání za zády mě ujišťovalo, že mládež se drží výpravy, byť s odstupem. Nakonec, co by taky dělali s námi, starejma nudnejma páprdama?

V průzračné vodě Rooseveltova plesa bylo lze pozorovat pěkné raky.

Překvapilo mě, že v Roosevelt Lake se koupali lidi, ale když jsme sesedli a já se k jezeru dostala na dosah, hodně jsem litovala, že s sebou nemám plavky — jezero skutečně mělo koupací teplotu, přestože se nachází v dvou a půl tisících metrech. Kdybychom s sebou nepřivezli celou výpravu včetně hromady puberťáků, asi bych tam vlítla nahatá, ale holt jsem si tentokrát musela nechat chuť zajít. Děti strávily přestávku broděním se na mělčině a pozorováním raků — a od té doby žádají výlet opakovat. Takže obrovský úspěch.

Celá výprava (minus fotograf) na výšlapu k vodopádům nad Twin Lakes.

Den Nezávislosti jsme slavili velmi aktivně. Ráno jsme se šli podívat na vodopády nad Twin Lakes. Není to těžká túra, ale upřímně v těch vedrech jsme byli rádi, že vůbec jdeme. Naštěstí bylo pod mrakem, takže alespoň do nás nepálilo tolik slunce. Odpoledne jsme chtěli stihnout rodeo a podařilo se nám dorazit akorát na jízdu broncos. Následovali ostatní kovbojské disciplíny a tak naši kamarádi viděli i tyto venkovské zemité zábavy. Z rodea nás vyhnala blížící se bouřka a ujeli jsme jí k dalšímu průsmyku, k Nellie's Deli u vjezdu do Yosemit, kde jsme si dali večeři. Pak jsme se ještě zastavili u Mono Lake, děti jsme nechali na hřišti a sami se šli podívat na jezero a tufy. Nad Bridgeportem se pořád honily mraky, ale když jsme se vrátili na ohňostroj, nepršelo.

Zdá se ovšem, že jim ohňostroj poněkud navlhnul, ne všechny petardy se zadařily, ale přesto bylo odhlasováno, že je to důstojné zakončení oslav (zvlášť pod vlivem fernetu, kterým jsme se posilňovali). Na našem tábořišti zjevně mezitím pršelo fest, vznikl nám tam rybníček, který jsme pak museli potmě opatrně obcházet. Stany naštěstí stavíme na vyvýšenině, takže ty zůstaly suché.

Populární disciplinou farmářského rodea v Bridgeportu je zahánění telat do přívěsu.

Po dovolené čekal Sida návrat do práce a Toma příměstský tábor lukostřelby. Kromě toho, že se tam něco naučil, jsme objevili poměrně zásadní komplikaci. Tom je levák s dominantním pravým okem, což zrovna při střelbě je trochu problém. Pokud se Tom bude chtít lukostřelbě věnovat víc, tak je to ale docela řešitelné.

I děti si ohňostroj velmi užily.

Lisa na žádný tábor nechtěla, takže ta se mnou zajišťovala letní provoz ve stájích. Užily jsme si poníků i kozenek, a taky jsme tam udělaly spoustu práce. Příjemně překvapili poníci, kteří si na nás víc zvykli a krásně spolupracovali. Když jsme jednoho dne dojeli na stezce k padlému stromu, který nešel nijak obejít, ale musel se podlézt pod kmenem u stráně, tak poně ani okem nemrkli. Děti slezly, provedly je pod stromem, zase nasedly, a pokračovali jsme v krasojízdě. Možná vám to nepřijde jako nic zvláštního, ale ještě před pár měsíci se Sugar plašil kvůli sedlům hozeným přes židle, když se na ranči prodávaly. Charlie bral jakoukoliv záminku k tomu, aby mohl prudit. To, že neprudili kvůli nečekané situaci se zablokovanou cestou, považuju od nich za důkaz důvěry a jako známku toho, že s dětmi mají dobrý vztah.

V tomto relativním poklidu jsme se přehoupli přes polovinu prázdnin, a přiblížil se okamžik, kdy bylo potřeba sbalit bágly a připravit se na dlouho plánovanou cestu do Evropy. Lisa si pročítala průvodce Londýnem pro děti, zatímco já se stresovala s balením a logistickou celé akce. Ale o té až příště.