Frosty

Dixie Lise vykládá o radostech a strastech mateřství.

Jaro letos vlastně ani nemuselo chodit - jarní počasí je od vánoc, kdy ani na horách ve dvou a půl tisících metrech nemrzne ani v noci. Vychytali jsme jeden víkend, kdy trochu nasněžilo a ochladilo se tak, že se dalo lyžovat, aniž by se člověk brodil bahnem, ale to bylo tak všechno. Tušili jsme to, a tak jsme s Matesem vytáhli děti na Wall, kirkwoodskou dvojitou černou sjezdovku, protože to byla nejspíš jejich první a poslední šance sjet ji v této sezóně. To, že já jsem byla jediný člen týmu, který nezvládl první ledové koryto, je doufám jasné. Wall má úzký nájezd, který je vždycky o hubu; jakmile se ale překonají první dva tři metry, je to super. Tento víkend byl povrch asi nejblíže prašanu, co jsme za celou sezónu zažili.

Po sportovních výkonech jsme si ještě došli na pivo — s Martinem a Rumiko jsme byli domluvení, že se na Kirkwoodu sejdeme, a Kovářovi jsou místní stálá instalace, takže nebylo těžké sehnat partu dohromady. Domů jsme tedy pak jeli relativně pozdě a dorazili jsme poměrně zničení. Hroch a děti si libovali, že to bylo akorát, mně přišel jednodenní výlet na otočku jako trošku moc náročný na sezení v autě. Nicméně sněhové podmínky moc nelákají k utrácení peněz za ubytování v místě.

Na přelomu února a března mi s překvapením došlo, že mi chybí křeček. A že bych se měla přestat vymlouvat na to, že děti chtějí zvířátko, když ho chci já. Stejně všechna zvířátka nakonec skončí v péči rodičů — děti jsou schopné po připomenutí dosypat krmení nebo vyčistit záchod, nicméně logistika péče — kdy kdo co udělá, kde bude mazlík po dobu dovolené či víkendů — stejně zůstane na mně. Děti si mohly křečka vybrat, u čehož se pohádaly, protože si každý vyhlédl ve zverimexu jiného favorita. Pro mě je výběr vždycky těžký — zvlášť ta představa, že ostatní křečci tam zůstanou a budou nadále čekat, takže jsem nakonec vybrala dle Lisiny preference, protože ten mi přišel o něco upravenější a (doufejme) zdravější. Křeček je tentokrát bílý se šedivým čumáčkem a jmenuje se Frosty (což je jméno sněhuláka z dětské písničky).

Lisa a kozlík Comet.

To je nadělení!

Frosty je už dospělý, veliký. Je poměrně klidný, žádný plašan jako vyděšené miminko Brownie. Nicméně asi není moc chytrý — už několikrát si ucpal přístupovou trubku tak, že se nemohl dostat ven, a nenaučil se chodit na záchod. Tyto své nedostatky zjevně nahrazuje silou — celé noci zběsile cvičí v kole. Museli jsme koupit odhlučněné kolo, abychom se s naším sportovcem vůbec vyspali. Nicméně já mám lepší pocit, když tu je se mnou alespoň ta myš — už jsem si příliš zvykla na to, že do naší rodiny patří i ten obyvatel klece.

Z jarního počasí plyne, že můžeme chodit na poníky, aniž bychom se brodili jílovitým bahnem, které na ranči vznikne po sebemenší přeháňce. Když jsme s Lisou takhle jednou přišly do stájí, bylo kolem kozích chlívků veliké vzrůšo. Majitelka koz, Jenny, tvrdila, že Dixie bude rodit. Omrkla jsem davy čumilů a klidnou kozenku a usoudila, že můžeme v pohodě na poníky, že v tomhle cirkusu se nic dít nebude. Ovšem než jsme očistily s Lisou poně, byla kůzlata na světě — a rovnou tři.

A protože se na místě vyskytovaly tři malé holčičky, mohly si každá jedno pojmenovat. Lisa si vybrala černého kluka a dala mu jméno Comet — protože hned od začátku běhal na vratkých nožkách sem a tam a zvědavě zkoumal okolí. Jeho sestřičky Tilly a Twilight byly mnohem roztřesenější a více se držely mámy. Také se nechaly spíš chytit a chovat. Dixie byla úplně v klidu, pokud její miminka držel někdo z lidí, ale běda, jak se po dvorku prohnal pes nebo kočka — v tu ránu byla okamžitě připravená nepřítele zdrtit.

Blizzard a Tuxedo, které Fawn později zavrhla.

Tady ještě Fawn s celou rodinou.

Nadšeni z kůzlat jsme na sobotu pozvali Klárku (s níž jsme se seznámili na horách) — je stejně stará jako Lisa a holky si dost rozumí, tak nám to přišlo jako dobrý nápad. Děti z auta vyletěly rovnou do chlívku, já si ještě obouvala koňské boty, abych v hnoji nešlapala v teniskách. Na dvorku byl blázinec, veterinář očkoval koně, takže tam stála řada koní a majitelů, někteří koně byli nervózní, lidi mluvili, koně řehtali, psi štěkali — a děti křičely, že máme novorozená kůzlata.

Předpokládala jsem, že se od čtvrtka rozrodily i ostatní dvě kozy, co jsem ale netušila, že kůzlata se rodí právě v tomto okamžiku. Přes plotek od Dixie jsem viděla na zemi mokré kvíkající hromádky a v tu ránu mi došlo, že absolutně netuším, co s tím. Když jsem přebíhala do druhého chlívku, už jsem vytáčela Jenny (naštěstí mám její číslo v telefonu), a vzmohla jsem se jen na sdělení "ona rodí, má trojčata". Jenny mě instruovala, kde je odsávačka, ale to už jsem zahlídla manažerku stájí, Glendu, která splňovala můj požadavek na někoho, kdo na rozdíl ode mě VÍ, co dělat, takže jsem na ni zaječela, že koza rodí a ať mi jde pomoct.

Fawn bohužel pomoc potřebovala — byla počtem miminek poněkud zaskočená; očistila první, dvě nejzamotanější nechala být, a šla do kouta. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tam porodí čtvrté — zatímco to první, briskně Tomem pojmenované Walker, zakopávalo o svou novorozenou sestřičku, my s Glendou se snažily rozmotat dvě prostřední kůzlata. Postupně se situace uklidnila, Fawn si očuchala všechna miminka a některá se zvládla i nakrmit. Nejmenší, bílý kozlík pojmenovaný Blizzard, se ale nebyl stále schopen postavit na nohy, takže jsme ho k mámě přistrkovali. Vůbec to s ním nevypadalo dobře, ležel na slámě a třásl se. Jenny ho odnesla veterináři, který svolil, že ho případně intubuje, abychom do něj dostali alespoň nějakou stravu.

Na poníky nezapomínáme ani uprostřed kozího šílenství.

Kulaťoučká Muffin a hubený Tuxedo.

Já mezitím skončila s prochladlým Blizzardem v náručí a Jenny mi vrazila stříkačku s mlíkem a glukózou. Blizzard se vzpamatoval alespoň natolik, že se začal trošku vrtět, a mně se podařilo mu nacpat stříkačku mezi zuby. S trochou masírování pod bradou něco i polknul — zřejmě na kůzlata funguje totéž, co na nedonošené dětičky — a nakonec se začal i hýbat. Než jsme odcházeli, tak se zkoušel stavět na nohy, ale pořád byl velmi vratký. Nicméně se tím zažehnal veterinář s intubací.

Klárce jsme slíbili poníky, takže jsme si dali ještě procházku kolem ranče a oběd. Lisa odpoledne chtěla nutně zpět, podívat se, jak se kůzlatům daří. Já jsem se trošku bála, jestli Blizzard vůbec dožil odpoledne, ale byl tam, na vratkých nožičkách. Ovšem přibyla další tři kůzlata, od Pixie. Té se podařilo porodit bez přítomnosti jakýchkoliv dětí, takže Lisa v mžiku všechna kůzlata pojmenovala sama. A vzhledem k tomu, že jedno bylo bílé, jedno černé a jedno černo-bíle pruhované, dostala jména Marshmallow, Licorice a Oreo. Licorice je jediná holka, takže konečné skóre kůzlat je šest kluků a čtyři holky.

První polovinu narozenin jsem strávila v kozím výběhu.

Kůzleti Walkerovi vůbec nevadí, že kluci probírají tankové bitvy.

Odpoledne se prý také narodilo Fawn páté kůzle, ale to už bylo mrtvé. Prostě takhle malá kozenka není zařízená na takový nával. Zvlášť když kozy mívají obvykle jedno nebo dvě kůzlata, letos to holt nějak přehnaly. Pro nás je to samozřejmě zážitek, ale co mě na tom fascinuje nejvíc je, jak moc to ovlivňuje děti. Jednak tedy máme prakticky vyřešenou otázku "kde se berou děti", ale Lisiny komentáře mě vždycky překvapí. Třeba její prohlášení, že každé dítě by mělo ještě před pubertou něco takového vidět, kolik práce je s miminky a co všechno musí máma pro svoje dětičky vydržet. Koza žeroucí placentu není zrovna vábná na pohled, ale ve světle toho, že místní les je plný pum, kojotů, mývalů a dravých ptáků, to dává smysl z bezpečnostního hlediska. A Dixie, která je výborná máma a kůzlata nažene a uspí v koutě — a pak se sebere a jde na druhý konec výběhu, aby se konečně v klidu najedla, je taky dobrý příklad toho, jak moc můžou být mláďata vyčerpávající.

Následující sobotu byl den otevřených dveří, kdy kozími chlívky prošlo nějakých dvacet dětí. Nezdá se to moc, ale vzhledem k tomu, že některé děti přišly, nafasovaly kůzle a následujících několik hodin odmítly chlívek opustit, to nakonec bylo docela maso. Bylo zajímavé, že s tulícím se kůzletem byly schopné sedět i relativně neposedné dětičky, nebo děti, u nichž by člověk vzhledem k (nízkému) věku vůbec nečekal schopnost soustředit se déle než pár vteřin.

Když jsme se konečně vymotali z ranče od koz, nastal čas na původní plán — oslavu mých narozenin. To, že jsem první polovinu narozeninového dne trávila ve slámě a hnoji, mi přišlo pozitivní. Tu druhou jsem ovšem chtěla strávit na zahrádce s pivem (a pokud možno vysprchovaná a převlečená). Udělali jsme obědovou zastávku v indické Chaat Paradise a pak ještě hygienickou doma, kde jsme odložili děti — a mohli jsme vyrazit. Nakonec se to protáhlo ještě o večeři, takže chudáci sirotci si museli sami udělat tortille v mikrovlnce, ale zvládli to na jedničku. Zdá se, že si tedy můžu vzít příklad z kozích mamin a občas se od potomků vzdálit a jít si po svém.