Lisa v zákulisí školní Variety Show.

Na Northstar nám přišlo přelidněno.

Únor se prořítil s intenzitou mezinárodního expresu a zanechal nás poněkud lapající po dechu. Mě tedy doslova, protože většinu měsíce jsem byla nemocná, konkrétně mě odrovnal vracející se dusící kašel. Přes den jsem tedy řešila únorové události a po nocích sedala u knížky — jakmile jsem si lehla, nastalo dušení.

Hned začátkem měsíce byla ve škole Variety Show. Kterékoli dítě se mohlo přihlásit a předvést nějaký zábavný kousek. Takové Ein Kessel Buntes na úrovni prvního stupně základní školy. Předchozích pár let se nám podařilo před Lisou tuto taškařici zatajit, letos jsme nebyli ušetřeni. Lisa si domluvila s kamarádkou Gabi, že secvičí scénku. Což o to, komediantky jsou obě. Obě jsou taky velmi schopné, takže nakonec můj příspěvek bylo poskytnutí prostoru jedno odpoledne na zkoušku. Zbytek — vymyšlení scénky, kostýmy, pomůcky — vše si holky zařídily samy.

Představení pro školu se konalo dopoledne, večer byl vyhrazen rodičům. Jsem nesmírně vděčná organizátorům, že rozdělili vystoupení na mladší a starší žáky, takže jsme se dostavili jen na druhou část. I tak jsme se trošku obávali, jak přežijeme ve zdraví sáhodlouhá preludia na piánu, nicméně i tady se projevila příčetnost organizátorů — jednotlivá vystoupení byla omezena na dvě minuty. A ještě mě potěšila maminka Gabi, která na před představením vznesla opatrný dotaz, zda máme pro Lisu připravené květiny — ujistila jsem ji, že nikoliv, že skutečně dcerku nepovažujeme za divadelní divu, která musí být po představení zahrnuta květy a šampaňským. Nakonec jsme zůstali sedět s rodinou Gabi ve stejné řadě, což byla úleva — měli jsme tak kolem sebe spřízněné duše, které nás nevydaly davu k lynčování, když jsme se u některých žákovských výkonů dusili smíchy pod židlí.

Díky Zuzce jsme měli sněžnice i pro Toma.

V průsmyku Mt. Rose jsme konečně našli zimní krajinu.

Preludujících pián bylo snesitelné množství, jedno dokonce takové, že nám docela spadla čelist. V revue se střídala hudební vystoupení s tancem, takže nakonec pantomima našich holek byla příjemným zpestřením, přeci jen to bylo něco jiného. Navíc u pantomimy nehrozilo ani vypadávání z rytmu, ani falešný zpěv.

Hroch slavil v únoru kulaté, padesáté narozeniny. My si tedy na veliké slavení moc nepotrpíme, a Hroch na dotaz, jak by si přál slavit pravil, že by chtěl s kamarády na pivo. V našich podmínkách, kdy do slušné hospody (kde budou mít něco jinýho než jelení moč Budweiser) musíme jet autem, je to pro nás opravdu výjimečná záležitost. Nakonec se nám podařilo zorganizovat kamarády, nechat děti doma a sednout si na zahrádku (jedna z výhod Kalifornie — venku se dá sedět v podstatě celoročně) s tuplákem Staropramene.

Další velká únorová událost se týkala zase Lisy. Po vánocích přišla ze školy s tím, že nevidí na tabuli. Poprvé po mnoha letech se totiž ocitla v zadní části třídy — a tím se objasnily její potíže z poslední doby. Neurčité bolesti hlavy a únava zřejmě neměly příčinu v nechuti k úkolům z matematiky. Se Sidem jsme se usnesli, že je nejspíš krátkozraká, Sid pravil, že to bude tak jedna dioptrie — a měl pravdu. Od očaře jsme šly s Lisou s předpisem na tři čtvrtě na obě oči.

Vlastně až do chvíle, kdy jsem držela v ruce předpis, jsem se nějak moc nezaobírala problematikou dětských brýlí, což zjevně byla chyba. A tak jsme s Lisou stály před pultem s dětskými obroučkami a zoufaly si nad výběrem. Dvě třetiny obrouček měly Hello Kitty nebo Mašinku Tomáše, případně plastová srdíčka. Ze zbývající třetiny byly dvě třetiny brýlí s hranatými skly, ve kterých Lisa vypadá jako obstarší učitelka. Dále jsme musely vyloučit všechny černé, tmavé nebo masivní obroučky — v nich zase naše blondýnka připomíná nepovedený pokus o masku Harryho Pottera na maškarním. Nakonec jsme našly jedny, které jakž takž splňují všechny naše požadavky a nechali jsme Lise brýle vyrobit přes prázdniny.

Obránci pevnosti.

Pravda, gondolu na Kirkwoodu nemáme.

Únorové prázdniny posledních pár let trávíme lyžováním. Tentokrát jsme zamluvili celou chalupu na Kings Beach, na severním konci Lake Tahoe, pět minut od resortu Northstar. Zamlouvali jsme na podzim, hluboce přesvědčeni, že v únoru sníh vždycky je. Ovšem od prosincové bouře se sníh jaksi nedostavil, sem tam pár centimetrů a hlavně — ani v noci neklesají teploty pod nulu, takže střediska ani nemají možnost sníh vyrábět. Začínalo být jasné, že se holt musíme zaměřit na výhody chalupy — budou tam s námi kamarádi a chalupa má vířivku, takže alespoň nějaká atrakce bude k dispozici.

V neděli jsme napěchovali autobus a vyrazili oběma auty k Zuzce, která bydlí od nás hodinu směrem do hor. Tam jsme nechali vozík, aby měl Hroch dojet čím domů, až se v úterý večer se Zuzkou vrátí. Pak už jsme se pomalu, se zastávkou na oběd, šinuli na Tahoe. Na chalupě bylo večer veselo, děti od vlezu do vířivky neodradila ani nízká teplota vody a vše probíhalo dle plánu, respektive zcela chaoticky a neplánovaně.

V pondělí jsme my a Březi vyrazili na Northstar. Byla jsem zvědavá; vlastně jsem tu nikdy nelyžovala jinde než na Kirkwoodu a spousta našich známých si Northstar pochvaluje. Bára nám dělala průvodce, což se v natolik rozsáhlém středisku hodí — když někdo ví kudy kam, kde je dobré lyžování, čemu se vyhnout a tak. Pod jejím velením jsme tedy zaparkovali, nastoupili do pendlovacího autobusu, vystoupili ve village, propotáceli se celým střediskem k prvnímu vleku, pak k druhému, třetímu — a nakonec se ocitli na zadní straně, kde konečně bylo méně lidí. Teda Bára si libovala, že je málo lidí a že nejsou fronty na vleky, což fakt nebyly, ale jak je otevřené minimum sjezdovek a i ty jsou různě omezené a plné šutrů, tak ježdění připomínalo velmi akční slalom. Nemluvě o tom, že se lyžovalo na umrzlém podkladě, na kterém ležely hromady mokrého rozježděného sněhu, takže člověk buď klouzal po ledu nebo se beznadějně zasekával ve vatě.

Další šok mě čekal, když jsem s dvaceti dolary zkoušela k naším sbaleným sendvičům přikoupit jedno pivo a dvě limonády — dvacka mi NESTAČILA. Kulila jsem oči natolik, že se paní na baru slitovala a jednu limošku dětem natočila zdarma. Nakonec se oběd stal světlým okamžikem — děti si šly hrát do sněhu, my s Bárou se vyhřívaly na sluníčku a já si srkala své pivo (výborné, i když za těch deset dolarů mi dost hořklo na jazyku).

Vozíky taky na Kikrwoodu nemáme - ale také tam nemáme obří nákupní centrum, přes které by se člověk musel v lyžákách potácet.

Na Mt. Rose jsme našli zasněžené sjezdovky.

Odpoledne jsme ještě nějak prošoupali a byl čas na návrat — v případě Northstar je to dlouhatánský sjezd dolů, který má ovšem jednu nevýhodu — v nějaké fázi se musí sjíždět začátečnické svahy a tam se Tom potkal s nekoordinovanou holčičkou. Bečeli oba, ale já se vyznamenala tím, že jsem je přehlídla; Toma sbírala Bára. Nakonec jsme dorazili všichni dolů, zbývalo posbírat lyže a dát si pochoďák skrz všechny obchody a restaurace kypícího velkocentra. Opět nás čekalo vláčení lyží skrz celou village (velikosti tak půl Václaváku), naštěstí Hroch skončil dřív a přijel nás vyzvednout na točnu, čímž nám ušetřil kodrcání se pendlem.

V úterý jsme dospěli k názoru, že to lyžování nestojí za to a vyrazili se Zuzkou do průsmyku Mt. Rose, který je v devíti tisících stopách a kde se držel ještě pořád sníh. Máme od Zuzky půjčené dvoje sněžnice, Zuzka přivezla další dvoje — a tak jsme mohli přibrat na sněžnice i Toma. Lisa je elf, ta se ve sněhu nepropadá (upřímně, v těch pár číslech, mnohokrát přemrzlých, by se nejspíš nepropadal ani Hroch), a tak klusala vedle s pekáčem na provázku. Došinuli jsme na první kopeček, kde děti objevily rozestavěný bunkr — a tak jsme je tam zanechali a vyrazili se podívat na hřebínek. Hroch se tam odtud vrátil za dětmi, my se Zuzkou jsme ještě obkroužily další část krajiny.

Sněžnice mě nadchly. po cirkuse v lyžařském středisku, bylo velmi příjemné být někde bez davů lidí, navíc s možností vyrazit zcela libovolně, bez permic, poplatků — taky bez ohledu na vyjeté stopy. Jak jsem psala, sníh byl přemrzlý a v horském terénu by to na běžkách bylo o ústa. Cestou zpět jsme se Zuzkou potkali kluka se snowboardem. Ptala jsem se, jestli mu taky vadí davy a on že ano — a že pracuje na Mt. Rose a že tím, že jsou na druhé straně hor, tak chytli víc sněhu a že ve čtvrtek mají Ladies' Day — slevy pro ženské.

Odpoledne jsme nechali děti doma a vytáhli Zuzku a Břeha střílet. Nejlépe známe krajinu kolem Prosser Lake, kam jezdíváme s balonáři — při lovení balónu je potřeba přiblížit se polňačkami a lesními cestami co nejblíže k místu přistání, takže máme slušnou představu, kam co vede. Hned na první lesní cestě jsme v zatáčce narazili na improvizovanou střelnici — několik aut a řádově desítka lidí tam střílela před sesypanou strání. My jsme chtěli být sami, takže jsme ještě o kousek popojeli. Tím, že v nižších polohách vůbec není sníh, to nebyl problém a záhy jsme našli vhodné místo.

Obědová zastávka na Mt. Rose (všimněte si množství lidí na sjezdovkách!).

Bonanza je značená jako středně těžký terén a stala se naší oblíbenou.

Hroch odjel večer se Zuzkou, aby taky něco odchodil do práce, a já zůstala s dětma sama. A ověřila si, že to pořád není jednoduché. Řekli byste, že jsou už dost velcí, aby na trojí připomenutí, zda mají permici, si tuto dokázali vzít s sebou? No tak to jsem si myslela taky, dokud jsme nestáli u vleku a vlekař tvrdil, že mu Tomova permice nepípá. Bodejť by pípala, když byla na chalupě o deset kiláků jinde, že. Bára si přibrala Lisu ke svým dětem a vyrazili lyžovat s tím, že se sejdeme, až vyřešíme Tomovu permici. Sice průkazku nám prostě vytiskli náhradní, nicméně bylo potřeba kvůli tomu přepotácet obrovskou village, plnou schodů a podobných lahůdek na chůzi v přezkáčích. Ovšem poté, co jsem Toma důkladně sprdla, jsem zjistila, že sama nemám telefon, kterým bych se dovolala Báře. Následovalo další kolečko v přezkáčích po celém rezortu s pravidelnými zastávkami ve ztrátách a nálezech, jestli mi telefon někde nevypadl. No nevypadl, byl na chatě s Tomovou permicí. Měla jsem Tomův telefon, ale v něm nebylo číslo na Báru (s Lisou někde v terénu), které mi ale zjistil Hroch od Mirka (oba v práci na druhé straně Kalifornie). No prostě jsem byla totálně za vola.

Lyžování se neslo v podobném duchu jako v pondělí. Všude spousta lidí, na vrcholu sjezdovek led, dole voda, tak mě alespoň nemuselo mrzet, že jsme díky mé a Tomově neschopnosti promrhali hodinu a půl sjezdování. Nicméně jsem dětem dopřála jedinečnou atrakci - svezli jsme se gondolou. Trošku z nouze ctnost, protože sjíždět poslední, nejnižší a nejrozmočenější úsek na lyžích se mi fakt nechtělo. Děti fascinovalo, že se do kabinky nasedá způsobem letmým - zřízenci odeberou lyže a strčí je do nosiče u dveří a pak se do kabinky musí nasoukat také lyžaři. Ovšem přes úspěch s gondolou jsem začala jsem děti připravovat na to, že ve čtvrtek pojedeme zkusit Mt. Rose. Moc se jim nezdálo, že nebudeme s ostatními. Bohužel z ostatních nikdo nechtěl platit extra, když už mají sezónní permice na Northstar.

Ráno jsme tedy vyrazili sami, já napnutá, jak se zorientuju v cizím středisku. Nakonec to bylo velmi jednoduché; Mt. Rose je maličká. Zaparkovali jsme, přešli malé parkoviště ke kase, koupili lístky. I Lisu mi uznali za dámu, takže jen za Toma jsem platila celou (dětskou) jízdenku. Mrkli jsme na plánek, vybrali vlek a už jsme jeli. Mt. Rose má rychlé, šestimístné sedačky, takže to pěkně odsejpalo. Na vleku jsem se ptala lidí, kde máme začít. Doporučili modrou Ramsey's, a tak jsme se tam vydali.

Na Northstar dorazila hromada kamarádů.

Pohled z vleku je značně tristní - kopce holé až do půlky.

Sněhu spousta, děti nadšený, jezdili jsme jak blázni, pořádně projeli přední část hory, hlavně jejich černé sjezdovky, které jsou úžasné. V poledne jsme přejeli hřeben, abychom na oběd byli v zadní lodži s tím, že jsme doufali v méně lidí. A skutečně, pod svahem pohoda, koupila jsem pivo za polovic než na Northstar, takže mi z denního přídělu dvaceti dolarů (které jsem byla ochotná utratit), zbylo nejen na dětské limonády, ale i na odpolední svačinu. I na Mt. Rose odpoledne zadní strana dost změkla, protože na ni paří slunce, takže jsme se vrátili dopředu, pak dozadu na sváču, a zase dopředu, kde jsme vydrželi vlastně až do zavíračky. Já nadšená; konečně lyžování pro člověka, který si chce jezdit v klidu a pohodě, bez tisíců začátečníků, bez brodění se rozměklým sněhem a bez horské přirážky odpovídající minimálně Everestu. Děti pravily, že v pátek jedeme zase na Mt. Rose a Northstar překřtily na Deathstar.

Když jsem se na parkovišti snažila vysoukat z lyžáků a opřela se o svoje sedadlo, zažila jsem trošku šok — sedadlo se vyklopilo. Uvědomila jsem si, že špatně sedělo už ráno a jala se zkoumat, v čem je problém, jestli někde vykolejilo z posuvných drážek či co. K mému překvapení jsem našla rozlomenou nožičku. Sedadlo bylo poměrně nestabilní, zvláště v zatáčkách, navíc se svažovalo v levém zadním rohu, takže jsem seděla nakřivo. Sid mi našel dealership v Renu, takže jsem se splížila z Mt. Rose do Rena, které je od toho lyžařského střediska vidět.

Moje naivní představa, že u dealera Toyoty řeknou, "to nic není, nožičku vyměníme", vzala záhy za své. Auto si rádi ponechají a rádi mi půjčí nějaké vozidlo (při pohledu na kufr plný lyží a lyžáků pravili, že teda něco většího) a dají mi vědět. Zachránil nás Břeh, který pro nás do Rena dojel, abychom nemuseli půjčovat nějakou (drahou) obludu.

Břeh nám nakonec dělal taxikáře i v pátek. Ráno odvezl svou rodinu na Northstar a mě s dětmi na Mt. Rose, s tím, že odpoledne třeba bude naše auto spravené a on nás vezme do Rena. Mt. Rose byla opět super. Z předchozího dne jsme měli poukázku na padesátiprocentní slevu na jednu celodenní jízdenku, ale bez mrknutí oka mi dali slevu pro nás všechny. Už jsme se ve spleti místních sjezdovek dobře orientovali a děti si samy říkaly, co chtějí jezdit. Samozřejmě, že v jejich plánech figurovaly zastávky v lodži na občerstvení, během kterých jsem se já snažila dovolat do opravny. Taky jsem zavelela, že z tréninkových důvodů budeme jezdit neupravený kousek s velkými boulemi. Dopadlo to tak, že Tom s Lisou projeli boule a pak dole na mě znuděně čekali. Prý už chápou, jak je to s tím tréninkem — a prý bych fakt měla víc trénovat. Jsem marná.

Díky Báře jsme našli méně prošoupané sjezdovky.

Lisa má brýle.

Zprávy z opravny ovšem nebyly tak uspokojivé jako lyžování. Prý nám sedadlo za dvanáct set dolarů vymění a prý to bude trvat minimálně týden. Hroch ještě obvolal jiné místní dealershipy, jestli by sedadlo nebylo někde k mání hned, abychom nemuseli být týden bez auta, a nakonec jsme to vzdali. Hroch v pátek v noci přijel se subaru, v sobotu jsme vyzvedli autobus v Renu, připevnili sedačku ke sklopenému sedadlu v druhé řadě a Hroch s tím opatrně dojel do údolí, kde nám rozlomenou nožičku Tony svařil za desetinu ceny. Nevím, proč se po zkušenostech s různými stealershipy ještě vůbec obtěžujeme.

Já s dětmi jsem v sobotu před polednem vyjela na Northstar. Raději bych byla opět lyžovala na Mt. Rose, ale v sobotu bychom museli platit plnou cenu a navíc se zajížďkou do Rena bylo jasné, že nebudeme lyžovat celý den. A na Northstar dorazili Švajdovi a navíc Klárka — holčička Lisina věku, kterou jsme potkali nedávno. Tím, že máme na Deathstar permice, tak nám to přišlo nejjednodušší — a strávili jsme zase alespoň jeden den s kamarády. O lyžování se snad ani nezmiňovat nebudu, kopce do půlky holé, sníh rozbředlý, děs běs.

V neděli ráno jsme uklidili a sbalili chalupu, Švajdovi jeli ještě jednou na Northstar, ale nám se nechtělo. Kdyby děti jevily nějaké nadšení, asi bych to skousla, ale vzhledem k mizerným podmínkám jsem to nijak nehrotila. Přišlo mi užitečnější dostat se domů v neděli před největšími zácpami na silnici, s tím, že budeme mít dost času se vykoupat, vybalit, možná i něco vyprat. Nakonec jsme stihli vyzvednout Lise hotové brýle, takže se mohla těšit do školy.