Odvrhnutá kůzlata je třeba krmit každé dvě až tři hodiny.

Zaklínačka koz.

Vzhledem k tomu, že Blizzarda a Tuxeda, dva zavržené kozlíky, bylo potřeba krmit v dvouhodinových intervalech z lahve, skládal se náš život z tiků, kdy jsme dojížděli na ranč krmit. Ne, že bychom museli, ale majitelka byla ráda, že alespoň občas se dostane domů za svou rodinou. A naše děti kůzlata neomrzela, naopak po dnech, kdy jsme si nařídili povinnou přestávku na odkození se, obvykle škemraly, kdy zase půjdeme.

S kůzlaty se dá zažít plno skopičin. Od přírody jsou zvědavá, takže stačí si sednout a kozeny se přijdou podívat, co že to dvounožec podniká — a je jedno, jestli krmíte jejich zavrženého sourozence nebo píšete úkoly, nebo jste si přišli jen na chvíli sednout do křesla. Kozy se na vás sesypou a budou se dožadovat chování, drbání a pozornosti.

Bohužel jsme s kůzlaty zažili i ty méně úsměvné okamžiky. Kozlík Oreo, pojmenovaný kvůli stejnému vybarvení jako oblíbené sušenky (kakaové s bílou náplní), jedno dopoledne přestal používat přední nožku. Skákal po třech a veterinářka pravila, že si nejspíš skřípnul nějaký nerv. Nenašla zlomeninu, ani žádné jiné projevy nemoci. Večer už Oreo chodil normálně. Za další dva dny jsme ho ale našli ráno zapomenutého v koutě, prochladlého — a nepohyblivého na obě přední. Dostal flašku, Pixie, jeho maminka, ho chodila olizovat na hlavě, ale taky si moc rady nevěděla. Veterinářka udělala všeliké odběry a čekali jsme na výsledky. Nic. Oreo dostával antibiotika a analgetika. Injekce proti bolesti byly jediné, které zabíraly, po kterých byl schopen alespoň trhaně chodit a jevit zájem o jídlo a okolí.

Kůzlata si pozornost dětí zřejmě užívají.

Tom a Lékorka.

Oreo se nikdy nenaučil pít z lahve; museli jsme mu stříkat nadojené mléko do tlamičky, pak ho polykal. Celý proces zabral klidně tři čtvrtě hodiny, to vše v dvou až tříhodinových intervalech, takže jsme se s krmením střídali, kdo zrovna měl čas. Kromě Orea bylo potřeba krmit i sirotky, takže to celé bylo poměrně časově náročné. Zvlášť když k tomu připočtete normální péči o domácnost a fakt, že děti chodí do školy a mají úkoly.

Po pěti dnech začínalo být jasné, že Ori se z toho nedostane, progresivně se zhoršoval a postupně ztrácel schopnost nejen se postavit, ale nakonec i udržet hlavu. V pátek sedmnáctého dubna už i špatně dýchal. Dala jsem mu injekci benaminu (proti bolestem), ani mi to nepřišlo. Pravda, nezvládla jsem psychicky píchnout ho do svalu na krku, takže ji dostal do zadečku, ale holt jsem byla jediný dvounožec, který byl na místě k dispozici. Po injekci se Oreo zase sebral natolik, že protestoval, že krmím sirotky a ne jeho, a trval na tom, že bude uložen ve svém oblíbeném koutku výběhu, odkud viděl na ostatní kozy. V poledne jsem do něj natlačila další dávku krmení, a rozloučila se. Měla jsem naplánovou další vizitu v sobotu brzy ráno, ale v podstatě už jsem doufala, že nebude zapotřebí. A skutečně — Ori umřel v pátek odpoledne.

Oreo.

Dubnová vedra.

Pro mě to celé bylo poměrně poučné. Člověk žije s tím, že "je lepší to skoncovat, aby se zvíře netrápilo", ale najednou ochrnuté kůzle, které vás vítá, celý tenhle koncept změní. Prvních pár dní jsme čekali na výsledky testů, dalších pár dní na zázrak — jestli třeba nezaberou antibiotika. Poslední den už bylo vcelku jasné, že je to beznadějné, přesto mi přišel výlet k veterináři a zabití (eufemismus s uspáváním mi přijde poněkud zavádějící a nevhodný) Oriho jako ta horší varianta. Bylo by to pohodlnější pro nás, ušetřilo by nám čas trávený s kůzletem a povinnost jezdit na ranč několikrát denně. Oreo se do poslední chvíle bránil zuby nehty přepravce, chtěl být venku se svým stádečkem — a tohle byla ta jediná a poslední věc, kterou jsme pro něj byli schopní udělat. Nemohli jsme udělat víc, ale jsem ráda, že jsme neudělali o nic míň.

Dětem jsem úmrtí Oriho zamlčela až do dalšího dne. V pátek večer měla Lisa dvě školní představení, na která nacvičovala několik měsíců. Měla jednu z hlavních rolí, a hrozně se těšila i trémovala, takže jsem nechtěla situaci komplikovat. Opět jsme se na představeních střídali, já s Tomem přivezla Lisu a absolvovala první představení, Sid nás vystřídal na druhé a odvezl unavenou herečku domů. Hra byla o stydlivém drakovi, poměrně prvoplánovitý muzikál v provedení žáků základní školy, ale opět mě přivádělo k údivu to, jak se děti nakonec dokáží zorganizovat a FUNGOVAT.

Rak.

Lisa coby Hrášek.

To jsem ovšem trošku přeskočila, vraťme se zpět na přelom března a dubna. Počasí je skutečně aprílové. Na jednu stranu se objevují horké dny, kdy je klidně i přes třicet a pak najednou teploty prudce klesnou a my zase topíme a oblíkáme flísky. Takže třeba bazén ještě stále není použitelný, nikdy se nestihne ohřát na snesitelnou teplotu. Ovšem vyráchat děti je potřeba, takže jsme už byli ozkoušet říčku San Lorenzo. Nebyli jsme jediní blázni, na plážičce se vyskytovaly dvě další rodiny a jeden z kluků v řece ulovil obrovského raka. Všechny děti z toho měly zážitek, raka si mohly pořádně prohlídnout a chvíli mu stavěly bazénky na okraji řeky, než jej zase vypustily do řeky.

S naší česko-slovenskou partou jsme podnikli výlet do Pinnacles, musí se záhy, dokud není moc vedro a taky dokud nezačnou v jeskyních hnízdit netopýři — to jsou pak jeskyně uzavřené. Překvapilo nás, kolik lidí v parku bylo, ale je pravda, že začínaly jarní prázdniny a navíc byly velikonoce, a tak se na výlet vydaly mraky lidí. Počítali jsme s tím, že budeme muset zaparkovat u vstupu a dál jet kyvadlovou dopravou. Že situace bude natolik kritická, že bude potřeba mít na autobus místenku, nás fakt zaskočilo. Zvlášť když ranger pravil, že v počtu třinácti lidí budeme na přepravu čekat hodinu. Nakonec to všechno proběhlo hladce — přijel autobus, řidič pravil, že má sedm míst, my jsme mu tam naložili část naší výpravy, a zbytek se bez problémů vměstnal za deset minut do dalšího autobusku. Chápu potřebu organizace několika tisíc návštěvníků pidiparku, ale přišlo mi, že tentokrát to poněkud moc dramatizovali.

Čekání na autobus v Pinnacles.

Kupředu levá!

Výlet se nám zdařil, děti se vyřádily v jeskyních i na skalce nad nádrží, kde jsme měli dlouhou obědovou pauzu. Junioři odmítli jít zpět okružní variantou, i museli jsme opět do jeskyní, ale hlavně že neprudili, že už nebudou chodit. Totiž turistika je sprosté slovo, chodit děti odmítají, ale návštěva jeskyní je něco úplně jiného, než CHOZENÍ. Na parkovišti dostali nezletilí účastníci zájezdu zmrzlinu a zletilí chuť na pivo. Po zvážení možností (koupit plechovku jelení moči v krámku u kempu) jsme dospěli k názoru, že raději popojedeme do osady Tres Pinos, kde je několik hospod a necháme si pivo natočit.
Posezení na terase s opravdovým pivem se nakonec protáhlo až do okamžiku, kdy smečka dětí začala vyvádět příliš mnoho lotrovin, a bylo by celkově příjemnější, kdyby nám zřejmě právě tam někdo neobšlehl kreditku. Místní zvyk funguje tak, že člověk nechá na baru kreditku a píšou se čárky, a nakonec se to zaplatí (aby se nedalo odejít bez placení), ovšem další den se začaly na našem účtě objevovat útraty v Texasu a na Floridě, takže jsme museli kartu zrušit (zřejmě si někdo zvládnul opsat nebo ofotit čísla).

Pytel blech se nám poněkud rozsypal.

Garrapata — máky.

Následující víkend jsem se vypravila do Pinnacles s Pavlem a Mattem lézt. Venku jsem nelezla půl roku, tak jsem se docela děsila, jak to půjde. Navíc opět byl jeden z horkých dní, což v pouštních Pinnacles bývá poměrně znát. Dorazili jsme ráno natolik zavčasu, že jsme si ušetřili pakárnu s autobusama a dojeli až na konec autem. Matt vymyslel, že oblast Upper Crust by mohla být ve stínu a tak jsme strávili osvěžující dopoledne na NEZNÁMÝCH cestách. Pinnacles jsou jedna z našich nejbližších lezeckých oblastí, takže ty nejznámější prásky jsme lezli už mockrát. Odpoledne jsme se přesunuli na Monolith, kde jsem si udělala radost a vylezla bez visení cestu, na které mi obvykle docházejí síly. Cestou dolů jsme ještě hupli na Discovery Wall a zkusili jakousi 5.11a (Between a Rock and a Hard Place). Ne, že bych se nějak extra vyznamenala, ale aspoň jsem to odkrokovala.

Cestou domů jsem navrhla pivní zastávku — Pavel se vykrucoval, že musí pracovat, a Matt si nebyl jistý, ale nakonec oba kumpáni uznali, že pokud si člověk po celodenním lezení může schladit prsty na oroseném půllitru, má to něco do sebe.

Hroch s dětmi ten den vyrazil na Garrapatu, kde na jaře obvykle rozkvete louka. Letos je to kvůli suchu slabší, ale i tak si výlet prý užili.

Motýl.

Lisa na Garrapatě.

Společně jsme pak stihli nějaké výlety na pláž a opět do Feltonu (San Lorenzo River) — obvykle kombinujeme Lisiny sobotní poníky, nebo celorodinné kozy s tím, že pokračujeme po sedmnáctce přes Santa Cruz Mountains. Už jsme ale zkusili i pokračovat po Bear Creek Road, mimo dálnici. Tato úzká silnička vede přes hory taky, ovšem je plná serpentin, takže je to jen pro silné povahy (a žaludky). Avšak v situacích, kdy dálnice stojí, se to určitě vyplatí.

Do měsíce dubna se mi podařilo vtěsnat ještě jedno venkovní lezení na Castle Rock. Asi je ze mě stará protivná baba, ale rozjuchané partičky omladiny se selfie-sticks a hlasitou muzikou, mi ve skalách vadí. Naštěstí Pavel taky asi stárne, takže jsme se odklidili na Lyme Disease Rock a v klidu si oblezli (skoro) všechno, co tahle věžička nabízí. V kombinaci s Pinnacles musím říct, že mě těší, že přes nastupující starobu, jsem v lepší formě než před rokem. Tedy — byla jsem, než jsem si křupla cosi v ruce, následkem čehož musím trošku tejpovat a šetřit levý malíček.

Když na to tak koukám, stihli jsme toho za duben spoustu, což (doufám) poněkud omlouvá i díru v deníčkách. Obávám se, že květen nebude o nic lepší, víkendy máme všechny už teď zaplněné a já jsem se nechala zatáhnout do dobrovolničení kolem stájí a koz, takže fakt nestíhám.