Lisa se věší na Sugar Baby.

Ani v roce 2015 nezačalo pršet či sněžit, což mělo jednu výhodu — dalo se chodit pořádně za poníky. Někdy do téhle doby spadá moje přeřeknutí, kdy jsem chtěla Lise nabídnout, že půjdeme na koně, ale než jsem to dořekla, hlava vymyslela, že by bylo lepší říct na poníky — a vyšli mi z toho poně. Od té doby jsou poně u nás vžitý výraz.
Tomovi se obvykle moc nechce a jak jsou v zimě krátké dny, tak ho ani nenutím, i tak mám plné ruce práce. A mám příležitost být jen s Lisou a trochu si s ní popovídat. A dozvědět se zajímavé věci. Menší z poní, Sugar Baby, je celý bílý — a hrozně lekavý. Odsloužil si svoje jako poník na dětských párty, kdy byl voděn dokolečka dokola, tj. je zvyklý na sedlo a na lidi, ale neumí nic ze skutečného jezdectví. Zřejmě udělal i ošklivé zkušenosti, bojí se zvýšených hlasů, biče, všeho. Nicméně Lisa si právě tohoto lekavého poníčka oblíbila a žádá jezdit právě na něm.

S bandou kamarádů jsme se účastnili geocachingu kolem koňských stájí.

Měla jsem trošku pochybnosti, jak to bude zvládat, ale ty Lisa záhy rozptýlila. Baby má tendenci otáčet zadkem tak, aby byl k člověku (či jinému nebezpečí) vždy čelem, což je dost nepraktické, pokud se na něj snažíte nasednout, a nebezpečné, pokud je kolem něj dav obdivujících holčiček. Když Baby toto předvedl Lise, pravila, ať to nechám na ní — a začala poni promlouvat do duše a hladit ho po krku a pomalu se přesouvala k zádům. Baby stál, neuhýbal. Myslela jsem, že to je moment, kdy na něj Lisa skočí — a ona ne. Přehodila obě ruce ruce přes sedlo a na koně si lehla. Tenhle trik jsem naposledy viděla dělat zaříkávače koní Garyho, ale jsem si jistá, že Lisa u toho nebyla. Ať na tom funguje to, že jezdec napřed koni ukáže, že na něj přenese pomalu váhu a kůň usoudí, že to není nebezpečné, nebo je v tom jiná logika, to nevím. Každopádně Lise s Babym funguje. Ptala jsem se jí, kde to viděla, a ona na mě koukala s totálním neporozuměním. Přeci to jasné, že když je Baby tak lekavý, tak se na něj musí takhle.

Baby nemá uzdu, jen otěže připevněné na ohlávce, takže kontrolní mechanismy jsou poněkud omezené. Což je další zdroj mých obav — zvlášť u poníka plašana, který se zprčí kvůli každé maličkosti. Lisa pravila, že se toho vůbec nebojí. Že pozná, když se Baby chystá skočit podle toho, jak přikrčí zadek a že má dost času se na to připravit. Ne, že by toto byl nějaký objev, ale fascinuje mě, že Lisa na to přišla sama.

Racek na naší oblíbené pláži Davenport Landing ulovil pořádného kraba.

Ovšem v tomto okamžiku začalo být patrné, že Lisu vcelku nemám co učit, že by spíš mohla o koních učit ona mě — věci, které já přebírám od trenérů a koňáků, přijdou Lise zcela jasné a samozřejmé — a že by to asi chtělo někoho povolanějšího. Přemýšlela jsem, jak to zaonačit, a snad jen můj pokročilý věk omlouvá, že mě nenapadlo to nejjednodušší — oslovit Sue, která mě občas trénuje na Foxy. Sue pravila, že klidně bude trénovat poníky a že má i poníka doma, takže pokud bude potřeba Lisu naučit něco, co Baby neumí, tak to taky není problém. Ptala jsem na povolení majitelky poní a ta zajásala, že je to výborný nápad a tak teď Sue trénuje nás všechny — matky i děti. Slibujeme si od toho, že když poníci budou mít konzistentní péči pod vedením jedné osoby, budou méně zmatení a potažmo méně prudiví a nebezpeční.

Lisa se naučila zacházet s lekavým koníkem.

Samozřejmě, že máme i jiný program, než poně — už jen proto, že naši mužští zase až tak o ty koně nestojí. Ovšem najít takhle nedělní program pro rodinu obsahující dvě děti nad propastí puberty je docela umění. Já jsem chtěla někam VEN, na vzduch. Hroch po týdnu v kanceláři také, ovšem usoudili jsme, že naše šance na prosazení túry jsou velmi malé. Nakonec jsme si po spoustě rozmýšlení vzpomněli na USS Hornet, kterou Hroch s dětmi viděl před dvěma lety — a já vůbec. S nadšením, jak pěkně jsme to vymysleli, jsem hnala Lisu ráno oblíkat, s instrukcemi, že jdeme na letadlovou loď a bude tam nejspíš foukat. Odpověd? Ježiš, já myslela, že budeme dělat něco ZAJÍMAVÝHO, to se zase budu celý den nudit.

Musím se pochválit za projev neobyčejné úrovně sebeovládání, neboť jsem ji nerozcupovala na tisíc malých Lízinek na místě, nýbrž zvažovala možnosti typu, že ji tedy necháme doma, a aby to nebylo NUDNÉ a měla co dělat, tak jí vyházím bordel v jejím pokojíčku. Tento plán jsem nakonec zavrhla jako zatím neproveditelný — přeci jen jsme plánovali celodenní výlet a Lise je teprve devět. Ale milá Liso, těš se, mám to v zásobě na další léta! (a s tímto tvým přístupem se neobávám, že by nedošlo k uskutečnění).

USS Hornet kotví u ostrova Alameda.

A tak Lisa byla jen sprdnuta a vybídnuta k tomu, aby příště vymyslela něco ona sama. Objasnění toho, jaké má alternativy (všechny zahrnovaly úklid pokojíčku), ji asi vyděsilo, takže po zbytek výletu projevovala alespoň mírné nadšení. Nejspíš to mělo co do činění s obědem v její oblíbené restauraci, kterým jsme výlet zahájili.

Ze zadní hrany letové paluby lze pozorovat panorama San Francisca.

USS Hornet kotví u Alamedy, na druhé straně zátoky, spuštěna byla v roce 1943, zúčastnila se druhé světové války, války ve Vietnamu — a přistání na Měsíci. Z aktivní služby byla vyřazena v roce 1970. Více historie zde. Mě asi nejvíc zaujalo, jak veliká je loď zvenčí a jak stísněné jsou vnitřní prostory. Na prohlídce nás bylo řádově dvacet a neustále jsme měli část skupiny někde v chodbičkách — jak se na loď vešlo bratru tři a půl tisíce osob — a jak se dokázali v úzkých chodbách vyhýbat, to fakt nechápu. Asi největší místnost, jídelna, mohla pojmout až sto osob, to znamená, že se u oběda muselo osazenstvo protočit pětatřicetkrát. V praxi to znamenalo že žádná kafíčka a cigárka a kus řeči — bafnout tác a během deseti minut do sebe jídlo naházet. Na druhou stranu z dochovaných jídelních lístků se zdá, že strava byla vynikající. Průvodce to vysvětluje tím, že námořnictvo alespoň tímto vynahrazovalo všechna úskalí života na moři. Dokonce na lodi byla cukrárna, servírující zmrzlinu. Alespoň nějaké ochlazení, když sprchy často vypadaly tak, že se postavila fronta, první měl patnáct vteřin na namočení, vyběhnul ze sprchy, zařadil se na konec fronty, ve frontě se namydlil — a když na něj zase přišla řada, měl čtyřicet vteřin na opláchnutí. Sladká voda se vyráběla především pro turbíny pohánějící loď, letadla, lidskou konzumaci — v tomto pořadí — a teprve zbytek šel na luxus jako sprcha.

Musím říct, že pro mě by pobyt na válečné lodi byl asi utrpením. Klaustrofobně minimální prostory, navíc rozsekané na miniaturní úseky protipožárními dveřmi, plus soužití s několika tisíci lidmi — to bych nedala ani s tou zmrzlinou. A to se svými sto sedmdesáti dvěma centimetry mám správnou námořnickou míru a pasuju pod všechny trubky a vedení (upozorňuji, že v podstatě na centimetr přesně) — Hroch po prohlídce připomínal Quasimoda a při výkladu musel vždy hledat nějakou skulinu, v které by se mohl narovnat.

Nahoře i v podpalubí jsou roztroušeny exponáty letecké historie.

Tom s Hrochem si užili většinu výkladu, přiznám se, že já a Lisa jsme ve strojovně trochu umdlévaly. Technickým detailům bych nejspíš nerozuměla ani v češtině. Po skončení naší prohlídky, nás ještě odchytil jednaosmdesátiletý dobrovolník, který sloužil na lodi stejné třídy (Essex), co byla nakonec použita na náhradní díly, když se z Hornetu dělalo muzeum. Kromě toho, že mi to děd hladce natřel ve šplhání po žebřících, nám ještě ukázal důstojnickou kajutu — v které přespává, když je ve službě. Samozřejmě, že dokud sloužil u námořnictva, tak důstojnické ubytování ani nespatřil, ale teď si může užívat luxus. Kovová palanda v kovové kobce, s kovovou skříní a umyvadlem. Záchod společňák na chodbě. A samozřejmě žádná okna — vnitřnosti nutné k chodu takové letadlové lodi jsou chráněné až šesti vrstvami oceli, navíc plášť slouží i jako nádrže mazutu nutného k pohonu monstra. Zkrátka nic pro lidi s klaustrofobií jako jsem já.

Děti ve strojovně směly při výkladu točit ovladači parních ventilů.

Leden měl pro nás trošku smutný závěr: umřel nám křeček. Křečci se dožívají dvou let, to mu bylo v srpnu. Někdy v té době začal špatně vidět. V říjnu měl mrtvici, z níž se docela dobře dostal, ale zřejmě oslepnul úplně, pokud jsme jej vzali do prostoru, byl dezorientovaný — a nezamířil to automaticky pod nejbližší gauč. Přes to všechno si myslíme, že se měl dobře — nadále se velmi zajímal o jídlo, chodil k pítku a používal písek. Také udržoval hygienu, kožíšek měl vždycky čistý a načechraný. Zlostně hudroval, když jsem mu vyčistila klec a vyházela jeho nakřečkované poklady. Nadále byl přítulný a nechal se brát a hladit. Devětadvacátého ledna ještě přes den štrachal (zřejmě jak byl slepý, tak přestal rozlišovat noc a den), odnesl si zrní a kus jablka do pelechu, ale večer mu nějak docházely síly — buď usínal každých pár kroků, nebo ztrácel vědomí, to nevím. Nechal se ještě vzít a pohladit, a nakonec se zvládnul vyhrabat do svého pelechu, i když mu vertikální trubka nahoru dala zabrat. V pelechu se stočil do klubíčka a uložil ke spánku — a ve stejné poloze jsem ho našla ráno.

Děti jsem vypravila do školy a pak šla ohledat křečka a byl mrtvý. Odpoledne jsme mu vykopali hrobeček na zahradě. Tom s Lisou to samozřejmě obrečeli, ale myslím, že oba chápou, že Brownie měl vlastně velmi milosrdnou smrt, že do poslední chvíle byl soběstačný a měl se dobře. Lisa vyhlásila, že bude každý rok třicátého ledna pořádat vzpomínkovou akci na Brownieho, i si to poznamenala do kalendáře. Po pár dnech děti mluví hlavně o tom legračním, co jsme s Browniem zažili, tak myslím, že to zvládly dobře. A škemrají o nového křečka, ale to se ještě uvidí.