Calico je stříbrokopecký skanzen.

Oběhli jsme oblíbená místa - třeba domek postavený z lahví.

Novoroční výlet jsme plánovali ve stavu zoufalství. V místech, kde by to bylo potřeba (na Kirkwoodu), sněžit nemělo. A naopak do pouští, kam jsme plánovali výlet, se chystala velká sněhová bouře. Nakonec jsme vymysleli takovou z nouze ctnost — zkusíme před bouří dojet až do Flagstaffu v Arizoně, kde máme kamarády. Tam počkáme na bouři, zalyžujeme si v jejich rezortu a po bouři zase dojedeme domů. Na lyžování je to, pravda, dost zajížďka, ale na druhou stranu jsme se mohli sbalit do našeho autobusu, protože jsme neplánovali překonávat žádné horské průsmyky.

Hroch šel ještě v pondělí do práce; dali jsme si večeři a před půlnocí byli v Tehachapi. Ovšem poněkud s komplikací, neboť zmatený děd na recepci nám dal kuřácký pokoj, který jsme museli reklamovat, čímž se oddálilo naše padnutí do pelechu.

Typické Calico - dům namačkaný pod skálu, aby se nemusela stavět střecha.

Hradba mraků signaluzuje blížící se frontu.

Ráno šlo ale vše podle plánu, dali jsme si snídani a pak v pohodě dojeli do Calica, stříbrokopeckého skanzenu. Byli jsme v něm již před pár lety, tentokrát bylo na městečku příjemné minimální množství turistů. Oběhli jsme naše oblíbené atrakce, a trošku nervózně sledovali hradbu blížící se fronty. V poledne jsme už byli na obědě v Peggy Sue's, a pak nás čekala štreka až do Flagstaffu. Trošku napínavé to bylo, ale za sucha jsme tam stihli nejen večeři, ale i návštěvu u Táni a Tomáše spojenou s plánováním dalšího dne — Silvestra.

Cestou jsme řešili ještě jeden problém — po nedávné výměně prasklého čelního skla nejspíš na jeho dolním okraji (u stěračů) vznikla netěsnost, kterou náporový vzduch při jízdě nepříjemně prděl. Poslouchali jsme české písničky z CD a autobus do toho chrčel jako křaplavé rádio. Co s tím, na cestě pouštěmi? Nakonec na nás v Barstow jukla cedule Home Depot, pořídili jsme silikonový tmel, a hranu skla pomazali industriálním soplem. Naše zpívání k trampským hitům bylo od té doby hifi.

Dálnice na Phoenix.

Děti můžou být při sněhových radovánkách i užitečné.

Probudili jsme se do nějakých dvaceti čísel prašanu — a pořád padalo. V hotelové lobby hořel krb a obrovská okna poskytovala od snídaně výhled na poměrně velkou křižovatku, na které ve sněhu plula auta s důstojností bitevních křižníků. I my jsme se vydali na plavbu; náš autobus má náhon jen na přední kolečka, ale zase má velký ponor, takže se s ním ve sněhu jezdí docela dobře. Dokonce se dají s ním řezat zatáčky, protože zadek vždy elegantně švihne v požadovaném směru. Probrodili jsme se k Táně, dali si čaj, rozdali dětem rukavice, čepice a lopaty a poslali je vyklízet terasu. Ve stále padajícím sněhu to byla poměrně sisyfovská práce, ale našim dětem to splnilo přání hrabat se ve sněhu. My s Táňou jsme vytáhly běžky a vyrazily do místního lesíka na procházku. Většinou jsme si musely šlapat stopu, ale o to příjemnější to bylo — žádné davy, rolby, nic. Celý den jsme si gratulovali ke geniálnímu plánu, díky kterému jsme dorazili do Arizony v suchu, pár hodin před tím, než uzavřeli pro sníh hlavní dálnice.

Sehnali jsme dětem boby.

Důchodci na Silvestra.

Večer jsme se sešli u chlebíčků s tím, že na půlnoc půjdeme do centra na spouštění šišky. Čekali jsme, co děti, ale ty po desáté odpadly, takže jsme je pak cestou na půlnoc ještě vyhodili v hotelu a strčili do postele. Na náměstíčku byly davy lidí, ale musím říct, že jsme si tam připadali jak zájezd důchodců — všichni byli minimálně o polovinu mladší. Ale dočkali jsme se půlnoci i spuštění šišky — a šli spát. Arizona je v jiném časovém pásmu než Kalifornie, takže jsme půlnoc slavili v našich jedenáct — a i tak jsme byli dost vyřízení.

Novoroční ráno bylo jak ze žurnálu, hromady sněhu blyštící se ve slunci a my si opět gratulovali k tomu, že nám vyjde krásné počasí na lyžovačku. Bohužel pýcha předchází pád — na lyžovačku se s námi těšily další tisíce lidí a místní hora má v podstatě tři vleky. Nicméně pořád ještě optimisticky naladění jsme se doplížili přes město k odbočce na lyžníkoviště. Tam stála cedule, že dál můžou jen čtyřkolky nebo auta s řetězy. I zastavili jsme a poslušně, před znuděnými zraky čtyř ovestičkovaných dozorců, jsme nasadili na autobus řetězy. Zprasení až za ušima, s omrzlými prsty, jsme se těšili, že tedy budeme lyžovat, načež nám dozorci sdělili, že nahoru pouští jen místní se sezónními permicemi. Jakkoliv opatření chápu, tak mi hlava nebere, proč toto sdělení nemohlo být u vjezdu a PROČ nám to neřekli, když nás viděli nasazovat řetězy na auto, které zjevně NENÍ místní, neb má značku cizího státu. Tahle maloměstská zlomyslnost nám dost pokazila celý dojem z Flastaffu.

Dingo je v poušti Red Rock Canyon jako doma.

Carol a Lisa.

Usoudili jsme, že zvolíme náhradní program a dojedeme alespoň na okraj Grand Canyonu, ale to jsme vzdali po necelých dvou kilometrech, kdy se šňůra aut zastavila a dál nejela. Byli jsme potupně přinuceni otočit se a vrátit zpět do města. Tam jsme zkusili půjčit Hrochovi běžky, že bychom vyrazili alespoň na nějaké lyže v lesíku u Táni. Podařilo se nám ale jen pořídit dětem boby.

U Táni jsme vyhodili děti na stráň, já šla na běžky a Hroch na procházku pěšmo. No co už. Náladu nám trošku spravila výborná večeře v řecké restauraci, pak jsme se rozloučili s kamarády a šli na hotel. Tam Sid musel konstatovat, že skutečně ztratil telefon — nebyl ani zapomenutý na pokoji, ani nikde v autě. Naposledy si ho prý dával do kapsy, než šel nasazovat řetězy, a zřejmě ho vytrousil někde tam. Jako poslední pokus jsem zkusila jeho číslo vytočit, jestli není přeci jen zapadlý někde v autě a neuslyšíme ho. K mému překvapení telefon zvedla nějaká paní, s tím, že ho s manželem našli. Nakonec nám ho nechali u obsluhy na benzínce, takže alespoň jedna pozitivní zpráva. Hrochův telefon je kousek spíš do muzea, takže v tomto směru by nám škoda nenastala, ale má v něm všechny kontakty a pořizování nového by byla pakárna.

Nezdá se to, ale zjevně mrzne.

Jedna společná fotka.

Ráno jsme se sbalili a přestože nás Táňa lákala, že ve všední den nás URČITĚ na horu lyžovat pustí, byli jsme rozhodnutí odjet. V poledne jsme byli už v Las Vegas a touhy po venčení jsme realizovali v Red Rock Canyon. Při našich předchozích návštěvách jsme na turistickém okruhu stavěli na prvním a druhém parkovišti; tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat další část parku. Vybrali jsme si Calico Pools, (dle průvodce) relativně nenáročnou stezku skalami.

Ta nás nakonec velmi příjemně překvapila. Náš pouštní pes dingo jásal, že to vypadá jako doma v Austrálii. Tom na to pubertálně koulel očima, ale donutili jsme ho šlapat taky. Cestička se brzy změnila ve změť kamení, po kterém se dalo škrábat a pak jsme našli pozůstatky sněhové bouře. V korytu potoka byly zbytky vody, ovšem zamrzlé. Díky pouštnímu počasí nám na slunci bylo teplo, ale ve kaňonu zjevně během dne teploty nad nulu nevylezly.

Stezka nás nakonec zavedla až bazénkům. Napřed jsme našli ve skále malé jezírko, a pak i poměrně obstojný rybníček. Za rybníčkem se dalo vylézt ještě na hranu hřebene, ze kterého byl úžasný výhled na červené skály Red Rock — a na Las Vegas. Ovšem sluníčko klesalo k obzoru a s ním prudce klesala i teplota. My byli oblečení z odpoledne, jen v mikinách, takže dolů k autu jsme šli poměrně svižným tempem, abychom tam úplně nezmrzli.

Calico Pool.

Vyhlídka z hřebínku nad jezírkem - v popředí červené skály Red Rock Canyon, vzadu Las Vegas.

Stihli jsme brzkou večeři v naší oblíbené thajské (naše žaludky stále ještě stejně trvaly na arizonském čase) a pak jsme ještě přepadli hobity. Dokonce i Richard byl už doma z večerní směny v práci, takže jsme si mohli pěkně popovídat. A kdyby nám děti nezačaly odpadávat směrem do postelí, sedíme tam snad dodnes.

Doufáme, že neplatí tak úplně že jak na Nový Rok, tak po celý rok. Totální zhacení plánů a lidská zlomyslnost by se nám asi moc nelíbily. Snad rok 2015 soustředí své síly více na to pozitivní — pohostinné kamarády, kteří nabídnou přístřeší i pomoc.