Letos kromě klasických tvarů máme na stromečku i vydru.

Začátek prosince u nás znamená výlet pro stromek. Letos se tedy moc nekonala nějaká romantika; ze slunného údolí jsme vjeli na kopci do mraku a drobného, leč vlezlého deště. Já jsem se chytře vypravila v džínách, takže jen jsem šmrncla o první smrček a byla jsem totálně promočená. Tom chtěl pobíhat po farmě a vybírat stromek — měli jsme docela problém ho přesvědčit, že ten na kraji je dobrý a že to stačí.

Stromek šel do kýblu na zahradě a my se vrhli na výrobu vizovického na stromeček. Lisa se mnou pracovala na klasických tvarech, Tom se rozhodl vyrobit mořskou vydru. Projevil obdivuhodnou trpělivost, a tak skutečně máme letos na stromečku tuto netradiční výzdobu.

Ranní kolo monopolů.

Ve škole se přicházející vánoce poznají dle toho, že děti už se toho moc neučí; nastupují různé besídky, vystoupení, oslavy a výlety. S Lisinou třídou jsem absolvovala výlet na misii — který by byl fajn, kdyby tam nebyla příšerná zima. Nějak mě nenapadlo, že v městečku kousek od nás bude tak strašně lezavo — a jízda netopícím autem taky moc nepomohla — zbytek dne jsem strávila doma pod peřinou. Kupodivu jsem neonemocněla, ale to bylo možná tím, že jsem jela autem a ne narvaným školním autobusem.

Poslední víkend před vypuknutím prázdnin jsme provedli bleskovou akci "Lednice." Před skoro třinácti lety jsme koupili dům i s lednicí, a tato v poslední době zvukově připomínala startující stíhačku a kromě toho se začala různě rozpadat. Hroch tvrdil, že lednice je důležitá i kulturně — což můžu jen potvrdit; Hroch chodí občas do lednice jen tak hledět, a tak teď hledí do nového. Netušila jsem, že koupě nové lednice bude znamenat zároveň i vystěhování zahrady — jak stará, tak nová lednice totiž neprojdou dveřmi a jediná schůdná trasa vede přes francouzské okno do zahrady a uličkou kolem domu ven. V uličce normálně postávají popelnice a před francouzským oknem trčí zazimovaný zahradní nábytek, tak holt jsme museli vyklidit cestu.

Na vršku Kirkwoodu.

Lednici přivezli ve středu před zimními prázdninami, takže stěhování bylo taková třešnička na dortu ke všem vánočním zmatkům. Děti finišovaly s besídkami, bylo potřeba doobstarat nějaké dárky a drobnosti do školy, dále dokoupit a dořešit lyžařskou výbavu — lyže byly zařízené, ale detaily jako rukavice, hůlky a podobně taky něco zabraly. No a samozřejmě bylo potřeba sbalit na brzký sobotní odjezd na Kirkwood. Letos už nemáme sezonní podnájem, v němž bychom mohli nechávat veškeré lyže a helmy a bundy a povlečení a náhradní oblečení a jídlo a hry všechno možné. Měli jsme pronajatý byt jen na pět dní, takže jsme si museli přivézt a odvézt úplně VŠECHNO. A to v subaru, protože s minivanem si do hor netroufneme, zvlášť když mělo sněžit. A to ani nemluvím o tom, že návrat byl plánovaný na Štědrý večer, takže doma musely být připravené a zabalené dárky.

V sobotu jsme se nasoukali do auta — v mém a Tomově případě šlo skutečně o soukání se, neboť podél našich dveří byly v autě nasáčkované moje běžky — a krátce po osmé jsme už směřovali do hor. Přesně v jedenáct jsme brali za kliku u Giant Burgeru, jehož obsluha právě otevřela. Juhani nevypadali moc probuzeně, nicméně nad mou objenávkou cheeseburgeru bez housky brvou nehnuli. Přemýšlela jsem, čím budu burger jíst; tohle je v podstatě stánkový prodej, kde dostanete sendvič v papíru — nakonec jsem našla v kabelce nůž. Zcela zbytečně, protože chlapík u grilu zručně zabalil maso vrstvené majonézou, sýrem a zeleninou do salátového listu. Co se kultury stolování a míry opatlání týče, nebyla jsem na tom o nic hůř, než zbytek rodiny s jejich houskami.

Bohužel ledovka nás odkázala do nižších poloh a lehčích terénů.

Posilněni jsme dojeli už bez větších problémů za mírného deště se sněhem až do hor. Zjevně jsme byli jedni z mála šílenců, neboť jsme našli místo na zaparkování hned pod vlekem. Ubytování bylo k dispozici až od čtyř hodin, takže jsme jen na parkovišti na sebe hodili lyžařské kalhoty, bundy, helmy — a vyrazili. S Tomem jsem zkusila projet oblíbený Drain, ale ani bouře (které to letos dotáhli až do mezinárodního zpravodajství) nestihly zasypat potok v téhle strži. Dobrodružný slalom mezi vylézajícími šutry a zrádnými sněhovými šachtami (často vedoucími právě až do toho potoka) nás moc nenadchl, a tak jsme se spořádaně vrátili na upravené sjezdovky. Ve větru, sněhu a dešti začaly děti brzy kňourat, že je jim zima, a tak šly s Hrochem na kakao do bufáče. Já si ještě párkrát něco sjela, v těžkém čerstvém sněhu mě ale stehna bolela jak blázen, takže jsme záhy vyměnila sjezdovky za běžky, a protože se blížila čtvrtá hodina, padlo rozhodnutí, že Sid popojede s dětmi autem a já doběhnu na běžkách přes louku.

Vzhledem k zádrhelu s elektronickým zámkem (respektive se TŘEMI zámky, takže nebylo jasný, který máme používat) jsem se ani neulila z vybalování a nošení věcí nahoru, ale hlavně jsme konečně byli uvnitř, v pohodlí a teple bytu. Rozlosovali jsme si ložnice, udělali večeři a prázdniny mohly začít.

Běžkovací dávka před odchodem na svah.

V neděli ráno se výprava velrybářská nakonec vypotácela na lyže, načež děti vydržely pouze dopoledne a žádaly se jít rýt ve sněhu. Nafasovaly telefon a instrukce, jak se dostat zpět dovnitř, a dospělí šli lyžovat. Silné kusy (já a Mirek) vydržely až do zavíračky, ale to už jsem měla pocit, že se mi nožičky podlomí. Takže jsem zbaběle nešla na běžky; místo toho jsem si dala svačinu a postupně začala chystat večeři. Po té se rozloučil Hroch a odjel domů, který v pondělí a úterý šel ještě do práce.

Poučena z krizového vývoje jsem v pondělí vyrazila na běžky ještě než se většina rekreantů vykulila z postelí. Usoudila jsem, že děti zaopatřené snídaní se můžou chvíli povalovat v pyžamech a nástup na lyžování zvládneme ještě pořád v dobrém čase. A skutečně. Ovšem můj další plán, že začneme lyžovat brzy, než lyžaři a snowborďáci vytvoří z upravených sjezdovek hromady těžkého sněhu, značně narušilo počasí. V noci zjevně mrzlo, a když jsme se nadšeně vypravili na oblíbený Sentinel, který měl být upravený, zjistili jsme, že stojíme na hraně ledové plochy, rovné jak zrcadlo, nicméně značně nakloněné. Nějak jsme to zhranili až do místa, kde se sjezdovka stáčí doprava. Přímo dolů pokračuje strž, která v tomto případě samozřejmě nebyla sjízdná. Čekali jsme na zbytek mužstva, když v půlce kopce nad námi upadl snowbordář. Řítil se dolů s děsem v očích; my stihli uskočit a on se nakonec zastavil právě na hraně, před pádem do strže, s očima navrch hlavy. Tím skončily naše pokusy o sjíždění těžších terénů — nebezpečí toho, že se nám do nějaké strže zřítí děti, případně, že je tam někdo strhne, nám nepřišlo až tak zanedbatelné. A tak jsme brousili střední vleky, dokolečka dokola, až do zblbnutí. Když si děti po obědě začaly vymrčávat hraní venku, nijak jsme jim nebránili — v tomto terénu skutečně nedávalo smysl je trápit sportovními výkony.

Snažili jsme se dětem nakukat, že vánoce už byly.

My s Mirkem jsme opět zavírali vleky, ovšem k mému překvapení jsem doma našla již vyvenčeného a mokrého Toma, ovšem nikoliv Lisu; prý je s kamarádem. Nakonec jsem teda Lisu sehnala, a prý je pozvaná k Alexovi domů. Ptala jsem se, kam domů — a ukázalo se, že to jsou naši sousedi. A navíc Lisu pozvali na večeři (do místní restaurace). Mno, na to, že je jí devět, tak fakt docela výkon. Bylo mi to takový hloupý, ale když si se sympatickým klučinou tak pěkně rozumí, dostala jsem nápad, jestli s námi Alex nechce jít další den lyžovat, že by si to užili spolu.

Alex chtěl, ale bohužel to špatně dopadlo, neb se ukázalo, že neumí lyžovat vůbec. Horko těžko jsem ho dostala na vlek, z vleku a z kopce a pak domluvila s maminkou, že ho dají napřed do kursu. Mě nenapadlo, že by dítě, které žije trvale na horách, neumělo lyžovat, i když chápu, že pokud jsou rodiče přes den v práci, tak nemají čas se rekreovat na sjezdovkách. Bylo mi kluka líto, naštěstí lyžařské neúspěchy nijak nebránily dalšímu přátelství s Lisou, a tak k žádným škodám nedošlo.

V úterý večer přišli na kus řeči Kovářovi, a později v noci dorazil Hroch. Ve středu ráno jsme museli pozpátku zopakovat sobotní program — tj. napřed sbalit všechny věci, pak nasadit lyže a jít na chvíli na kopec, a nakonec odjet domů. Mysleli jsme, že si sbalíme nějaký oběd a rozvalíme se v křesílkách na Backside, ale už při první cestě nahoru foukal tak šílenej vítr a hnal nám do obličeje sníh, že jsme to záhy vzdali. Jednak lyžovat ve větru a sněžení není nic příjemného, a za druhé jsme se báli, že se přižene nějaká mela a zavřou nám ústupovou silnici domů, ke stromečku a dárkům.

Dárky se pod stromečkem taky objevily.

Bohužel bouře se nakonec nekonala a nenasněžilo ani do konce roku, takže tahle sezóna bude nejspíš úplně nejhorší ze všech. Cestou domů nás ovšem čekalo další drama — když už jsme prakticky dojeli do údolí, volal Mirek, že jejich auto vyhlásilo stávku a jsou zaseklí v Livermore. Podotýkám, že bylo čtyřiadvacátého, zhruba pět odpoledne. Slíbili jsme, že dojedeme domů, Hroch se alespoň osprchne; pak přeskočí do autobusu a vydá se na záchrannou výpravu. Naštěstí je nakonec dovezla odtahovka — on totiž tady byl normální pracovní den PŘED svátky a směrem na Livermore byly úplně ucpané dálnice lidmi, kteří odjížděli na prázdniny — to by se tam Švajdovi Hrocha dočkali až za pár hodin. Směrem do civilizace ta doprava byla zanedbatelná, takže takhle snad i oni stihli vánoce. Prý je měli alespoň veselé, když štěstí se na ně moc neusmálo.

My jsme zvládli udělat salát, všichni se vykoupat, vybalit, nakonec i ogrilovat rybu a jít na tradiční procházku vyhlížet Santu. Když jsme se vrátili, snažili jsme se dětem nakukat, že Santa už u nás byl před vánoci s lednicí a že se tedy vyfotíme místo u stromečku u lednice a tím máme vánoce odbyté. Myslím, že nám to stejně nikdo nevěřil, protože děti na fotografii s lednicí vypadají velmi vesele. Nakonec došlo i na ten stromeček a dárky, a myslím, že byla spokojenost na všech stranách.

Původně jsme zamýšleli po vánocích vyrazit někam na výlet s tím, že bychom se na Silvestra zase upíchli na hory, ale předpověď byla mizerná a taky se dostavila únava z lyžování a přesunů, a tak jsme zůstali doma až do pondělka, kdy na nás konečně padla zase cestovací nálada.