Herečka se předvádí babičce.

Začátkem listopadu došlo v naší rodině k dramatické události — jednoho rána Tom hleděl chvíli do klece a mluvil na křečka Brownieho, ale ten se jen krčil a třásl v koutě a na nic nereagoval. Vystrkala jsem děti do školy a šla pořádně nešťastného hlodavce prohlídnout. Zjistila jsem, že je ochrnutý, a zjevně mu není vůbec dobře — očka zapadlá, tělíčko ve skrčené pozici, která u křečků signalizuje bolest, prostě taková hromádka neštěstí. Zkusila jsem mu podstrčit nějaké zrní pod čumák, později jsem přešla na strouhané jablko ze stříkačky — a nic.

Zvažovala jsem veterináře, ale vzhledem k pokročilému věku Brownieho (křečci se dožívají kolem dvou let a Brownie tuto metu překonal již v létě), jsem se obávala, že jako jediné řešení mi navrhnou utracení. Pro malá zvířata jsou i injekce velmi bolestivé a stresující, ale nechat ho jen tak chcípnout se mi taky nechtělo. Nakonec jsem na veterině v Petcu koupila výživnou směs pro hlodavce a vyžebrala miniaturní stříkačky — a jala se křečka dokrmovat senným blátíčkem. Dva dny to bylo nerozhodně, třetí den Brownie stříkačku energicky odstrkoval. Ze zoufalství, že bude dehydrovaný jsem mu strčila plátek okurky — a ten v něm zmizel. I usoudila jsem, že je schopen už vzít léčbu do svých tlapek a dala ho i s domečkem zpět do klece, aby si mohl případně vylézt.

Sugar Baby na procházce s Lisou.

Další den začal skutečně opouštět pelech a chodit na písek. Zrovna když jsem zvažovala, jak mu přidělat pítko tak, aby na něj dosáhnul a přitom se o něj nepřerazil, to Brownie opět vyřešil po svém. Ochrnutou zadní tlapku si stočil pod sebe tak, aby na pítko dosáhnul. Ochrnutí je stále znát, jedna zadní mu nefunguje a zůstalo mu natočení hlavičky. Už v létě jsme podezřívali, že je slepý, teď jsme si tím jistí. Nicméně křeček se s urputností opravdového sovětského hrdiny posunuje po kleci, prolézá trubkami, organizuje si zásoby a podestýlku, chodí pít a chodí na písek. Děti tuhle komentovaly, že úplně omládnul — což je do jisté míry pravda. Má zase pěkná očička a srst, zjevně na sebe dbá a nic mu nechybí.

Čtvrtého listopadu nastal dlouho očekávaný den — přiletěla naše babí. Děti sice nesměle navrhovaly, že by jako nešly do školy a zúčastnily se vyzvedávání, ale to jsme jim nedopřáli. Babiččina návštěva byla pečlivě plánovaná tak, aby babí stihla Lisino divadelní představení, dvoudenní prázdniny a zkrácené vyučování. Třídní schůzky tu probíhají tak, že se učitel sejde s jednotlivým rodiči, a aby se to dalo zvládnout, odpadají týden a půl odpoledky.

Tomovi vyhovuje velet zpupnému Charliemu.

Babička projevila dávku osobní statečnosti a absolvovala všechna tři Lisina představení, zatímco my jsme se střídali. Lisa tím pádem měla v publiku vždy několik spřízněných duší a obdivovatelů. Z toho jsem já při jednom představení asistovala v zákulisí. Naivně jsem si myslela, že tak uvidím hru zblízka; místo toho jsem jen zažila chaos zmatených herců, kteří se vystrkovali na scénu, aby vzápětí syčeli, že ne, že ještě ne, že teď jde někdo jiný. A ještě stále nechápu, jak se organizátorce celého tohoto cirkusu pokaždé podaří, že představení se odehraje bez větších nehod či zádrhelů. Asi nějaké kouzlo.

S babičkou jsme projeli různá oblíbená místa. Pláže, redwoodový les, i Monterey. Dále jsem babičku využila na chození s dětmi do knihovny a také na výlet do muzea umění. Lisa dostala ve škole vstupenku pro celou rodinu zadarmo, tak jsme to šli vyzkoušet. Musím říct, že jsem čekala trošku větší muzeum. A trošku méně moderní. Pro mě to celé zachraňoval Robert Henri. A Shopping Mall od Jamese Doolina. Tom proběhnul výstavou asi za čtyřicet minut a pak se okázale nudil. My s babičkou jsme prošly poněkud pomaleji — a Lisa? Po hodině a půl pořád ještě nebyla hotová, hlavně proto, že si psala poznámky.

V Alabama Hills mají kukaň na zlobivé sůvy.

Babičku jsme také vytáhli na ranč za poníky, takže konečně jsem měla další pár rukou, který mohl FOTIT. Když mám na starosti dva poníky a dvě děti, tak nestíhám vůbec nic. Poníci jsou každý jiný; Charlie je starý mazák s povahou hodně zarytého mezka, který čeká jen na to, kdy se k němu dospělák otočí zády, aby dětem provedl nějakou zlomyslnost. Baby je lekavý poníček, který se plaší při každém prudším pohybu — a až dojemně se snaží vyjít dvojnožcům vstříc. Pokud jednám důrazně s Charliem, Baby se plaší, a když se snažím uklidnit Babyho, Charlie mě v lepším případě ignoruje, v horším se pustí do nějaké lumpárny. Výsledek je ten, že stejně musím poníky separovat a trénovat s každým zvlášť. S babičkou byla poníková logistika o něco jednodušší.

Sierra Nevada je tu jak na dlani.

Než jsme se nadáli, dva týdny uplynuly a babička zase letěla zpět. Ještě stihla ve čtvrtek dopoledne zaskočit do školy na Grandparents Day — když jsme objednávali letenku, netušili jsme, že se trefíme zrovna do stejného data. Naštěstí babička letěla až odpoledne, tak to vyšlo. A děti se konečně dočkaly dřívějšího uvolnění ze školy za účelem odvozu babičky na letiště. Doufala jsem, že Lisu rozptýlí návštěva poníků, ale ani ta moc nepomohla. Jak jsou děti starší, tak si více uvědomují, jak dlouho babičku zase neuvidí a už ani nedokážu odvést jejich pozornost na jinou kolej. Holt si musí ta loučení odsmutnit.

Naštěstí dětem začínaly hned týdenní prázdniny na Díkuvzdání, tak se alespoň mohly těšit z toho, že nemusí do školy. Původně jsme zvažovali třeba jedno či dvoudenní výlet na lyže, ale Kirkwood ani neotevřel. Takže jsme šli za poníky a na stěnu, a ve čtvrtek, kdy měl volno už i Sid, odjeli na výlet.

V Den Díkuvzdání je většina obchodů a restaurací zavřená, ale v Paso Robles jsme našli otevřenou Odyseu, což je prazvláštní kříženec mezi bufáčem a restaurací — a nakrmili nás slušně. A zatímco většina lidí seděla doma u krůty, my jsme se zastavili v národním lese Los Padres si zastřílet. Večeři jsme stihli v Tehachapi a na hotel v Lone Pine dorazili v devět večer.

Ostřílený krkavec šmíruje, kde by nabral u turistů sváču.

Sice jsme měli rezervaci, ale díky pozdnímu příjezdu jsme dostali nejstrašnější a nejhlučnější pokoj hned u recepce, v němž navíc chyběl stůl. Situace neměla rozumné řešení (v Lone Pine jsou dva hotely, oba vyprodané) — odložili jsme to na ráno. Nacpali jsme děti do postele a šli do toho druhého hotelu na kus řeči se Švajdovými, abychom zkusili domluvit společný program.

V Mosaic Canyonu lze samozřejmě také jít normálně po dně.

Ráno jsem cestou na snídani šla vyreklamovat pokoj a recepční mi slíbila, že nás zkusí přestěhovat. A skutečně pak telefonovala, že má pro nás uvolněný a uklizený pokoj, a jestli si tam chceme přenést věci, tak se můžeme přestěhovat hned. To mě potěšilo, byla jsem původně vnitřně smířená s tím, že se budeme muset vystěhovat z hnusného pokoje a do nového se dostaneme až večer.

Cestou k lezecké oblasti Candy Store jsme se míjeli se starým Golfem — tím, co v něm jezdí Pavel, který nocoval v kempu, takže jsme tohoto rovnou otočili a na lezení jsme dostavili v plné sestavě. Na Candy Store jsme vylezli všechno, co se dalo, někteří i několikrát. Děti vesměs lítaly okolo. Mě a Sida to už, na rozdíl od ostatních, nepřekvapuje. Víme, že vypustit děti někam do přírody je logisticky nejjednodušší program. Zvlášť pokud jste v místě, kde se dá šplhat po skalkách a kamenech, hledat jeskyně a zajímavé útvary, či se rýt v písku. Děti se dostaví v případě hladu, žízně, či padnutí do kaktusů — a zase mizí v okamžiku, kdy jsou jejich potřeby uspokojeny.
Lisa s Olíkem si hráli na psy; Mirek tvrdil, že v poušti to musí býti dingové, takže od té doby máme doma dinga. Dingo mluví mikimauzovským hláskem se špatnou gramatikou a otce oslovuje Jiggly Belly. Prostě komedoška.

Tak na tu nejvyšší dunu se vypravíme.

Zatímco se naše rodiny rekreovaly, my s Pavlem jsme vylezli hromadu cest — v Candy Store a pak ještě v dalších dvou oblastech. Tlačily mě nové boty a posléze pálily i prošoupané prsty, ale naštěstí se stmívá dostatečně brzy, takže jsem nemusela zbaběle žádat předčasný odchod. Všichni jsme se sešli až v Kolotoči, místní variantě číny, kde jsme způsobili chaos. Přeci jen tahle hospůdka není zařízená na devět lidí, ale nakonec jsme se vešli a časem jsme rozmotali i naši objednávku a najedli se.

V sobotu jsme vyrazili už jen se Švajdovými do Údolí Smrti. Pavel pohrdl rodinným programem a šel na Mount Whitney. My jsme jsme se sjeli u vchodu do parku a společně si pak prošli Mosaic Canyon. Tím, jak jsou děti starší, jsme to proběhli za chvíli, což mě až nepříjemně zaskočilo, představovala jsem si trošku delší procházku. Ovšem smečka prudila, že chce už na ty duny, takže nám nezbývalo než se otočit.

Závětrná strana nejvyšší duny je pěkný držkopád.

Na duny naše děti nafasovaly baťůžky s přídavným tričkem a vodou, a taky instrukce, že půjdeme na nejvyšší dunu a že pokud se ztratí, mají se vrátit k autu a počkat (to jsme zdůrazňovali obzvláště při vzpomínce na poslední výlet tamtéž, kde se nám ztratila Lisa). Zádrhel nastal ovšem tím, že než jsme se z parkoviště posbírali my, dospělí, VŠECHNY děti (naše i Švajdovy) bez rozloučení zmizely v poušti. Švajdovic děti bez vody a instrukcí, takže nám nezbývalo doufat, že se drží pohromadě. Mířili jsme tedy k velké duně, ale po nějakých dvaceti minutách jsem byla nervózní i já — naše děti nebyly nikde ke spatření. Máme foťák s velkým zoomem, takže jsme si přitahovali všechny možné postavičky na okolních přesypech a vždycky jsme zavrhli, že to nejspíš nejsou oni. Nakonec jsme je spatřili skutečně na velké duně, ovšem pouze ve třech, chyběla Julie.

Celá rodina v Údolí Smrti.

Naštěstí Tom, Lisa a Oliver počkali na vrcholku, než jsem dorazila já. Luba po chvíli našla Julku, takže nakonec jsme se všichni našli a sešli, a mohli jsme potomkům vynadat, že se nedrželi pohromadě a že zmizeli bez rozloučení nebo oznámení, kam tedy jdou. Uf.

Večer jsme se už rozdělili. Švajdovi jeli domů, zatímco my měli ještě jednu noc v Lone Pine. Myslím, že nám prospělo se před dlouhou cestou domů pořádně vyspat. Ač se to nezdá, tak den vydatného lezení prostřídaný dnem v poušti mě docela zdrchal (chození po kotníky v písku je poměrně namáhavé). Trošku jsme se obávali nedělní zácpy na silnicích, ale s mírnou zajížďkou přes výbornou thajskou restauraci v Paso Robles jsme to zvládli v pohodě. Cestou domů už pršelo, což byla příjemná změna, sucho bylo už opravdu strašné — a takhle to začíná vypadat i třeba na nějaké to lyžování!