Říjen byl neobvykle teplý.

Tom a Sid na kajaku.

Jakkoliv jsme měli akční září, říjen se moc nevyvedl. Lisa, která onemocněla na balónech, se definitivně kašle zbavila až začátkem října, po nějakých pěti šesti týdnech. Tom a Hroch, kteří to od ní chytli se čtrnáctidenním zpoždění, se prokašlali až za půlku října. Moje plány, jak pojedeme ještě na podzim tábořit do Yosemit, tím vzaly za své; tahat plicní sanatorium pod stan a do vysokých nadmořských výšek nemělo cenu. Přitom říjen byl nádherně teplý, v našem nevyhřívaném bazénu jsem naposledy plavala ještě někdy kolem desátého, což je docela rekord; obvykle nám koupání končí v září.

V půlce října bylo pořád nádherně a po troše domlouvání jsme nakonec vyjeli se Švajdovými na Elkhorn Slough na mořské kajaky. Na kajacích jsme byli před pár lety a mě v hlavě utkvěla pakárna s gumovými obleky a neoprény — a zima. Tentokrát bylo na tričko, určitě milionkrát příjemnější. Jediný zmatek způsobily kajaky s kormidlem, ovládaným nohama. Když chtěl člověk zatočit doleva, musel sešlápnout / natáhnout levou nohu, tedy naopak, než se zachází s řídítky na kole. Přišlo mi to strašně kontraintuitivní a dost jsem s tím bojovala. Na druhou stranu děti povyrostly, zesílily, PÁDLOVALY jak o život, a kormidelníci měli sladký život. Zrovna začínal odliv, takže laguna byla plná vody a zvěře. Viděli jsme z blízka mořské vydry, které lovily a roztloukaly škeble, a vůbec se nenechaly vyrušovat davy turistů.

Lisa a Carol na kajaku.

Druhá Tráva.

Následující víkend už jsem měla přírodní absťák v rozvinutém stadiu a prosadila jsem alespoň túru po Pinnacles. Chodíváme kolečko na High Peaks, kde je část trasy po skalních schodkách, řetězech a mostkách, což si všichni užíváme. Děti skuhraly a Hroch chrchlal, ale ušli jsme to. Cestou dolů v nudných serpentýnách na úbočí se šíleně prášilo a tak jsme se trošku roztáhli, abychom nedýchali prach. Děti mi zmizely za zatáčkou a Sid šel kus za mnou, když jsem uslyšela zvuk, jako když se otevírá lahev se sodovkou a syčí kysličník. V první chvíli mě napadlo, že se mi povolila flaška, kterou jsem měla v baťohu, v druhé chvíli mě napadlo, že si sodovku otevřel Sid. Ovšem ten na mě začal volat, ať se okamžitě vrátím, že to byl slyšet chřestýš.

Had se stočil pod keřem, ochutnával vzduch a vyčkával, co my budeme dělat. Zjevně byl připravený se bránit, takže jsme ho fotili z uctivé vzdálenosti na šílený zoom. Ale konečně jsem viděla pořádně chřestýše; byl veliký a vypasený. Bohužel se nám nepodařilo vyfotit chřestítko, tak aspoň jsem ho viděla.

Pod skalním zubem.

Schodky ve skále.

Tentýž víkend jsem také byla s Lisou na ranči, kde bydlí Foxy. Týden předtím se při rozhovoru s jednou ženskou ze stájí ukázalo, že se tu nově rozjel Pony Club. Shelly má dva poníky a skvadru maminek s dětmi, které si po dnech poníky pronajímají pro děti. Pro nás v podstatě značka ideál, žádné závodění a skákání, ale možnost přijít si jednou týdně otlapkat poníky a trochu se povozit. Bez trenérů, prostě lážo plážo uspokojit Lisinu touhu po koních za velmi přijatelnou cenu. A taky Lise předvést, kolik práce takový kůň znamená, a že půlhodinka ježdění je obvykle vykoupená další hodinou péče. Uvidíme, kam nás to zavede, ten víkend jsme se šly představit majitelce a podívat se, kde co je, a trošku očíhnout poníky.

V úterý večer jsme se Sidem vlítli na internet s tím, že zamluvíme hotel v Coalinze na balonářský slet. Konečně jsme totiž vymysleli, jak celý víkend uspořádáme. Že nepůjdeme na Druhou Trávu v pátek u nás (protože to už budeme na cestě do Coalingy), ale že na ně půjdeme ve čtvrtek ve Feltonu (to tedy po Lisiných ponících) a Tomovy páteční narozeniny oslavíme o týden později. Ovšem velmi rychle jsme zjistili, že naše sofistikované plány jsou k ničemu, protože takhle narychlo v Coalinze hotel neseženeme. A protože je Coalinga díra uprostřed polopouště, kde do nejbližšího dalšího města je to padesát mil, tak se ani nedá sehnat hotel jinde.

Chřestýš.

Redwoodový park ve Feltonu.

Poté, co jsme se přestali tlouct do hlavy za vlastní blbost, se dostavil pocit úlevy. Ve čtvrtek půjdeme jen na poníky. V pátek půjdeme na koncert. Tom bude mít narozeniny v klidu, bude mít čas a prostor poskládat si legový vlak, po kterém touží už rok (na hotel bychom těžko brali krabici lega, zvlášť když má přes 800 dílků.

V týdnu jsem se pak měla jít podívat ještě na trénink maminky Katji, abych měla lepší představu, co se dá dělat s dětmi a poníky, ale jen co jsem vyjela, volal mi Tom, že mu upadl kus rovnátek. Takže jsem honem volala zubařce, ať neodcházejí, že potřebujeme ještě rychle spravit rovnátka; musela jsem zrušit všechno ostatní včetně poníků a už jsme uháněli do Mountain View. Rovnátka nám spravili a já se rozhodla cestou se stavit ve Woodshedu koupit lístky na tu páteční Druhou Trávu. Vlítla jsem do obchůdku a pravila, že chci lístky na páteční koncert. Obsluha na mě koukala, jako když jsem spadla z višně — prej jakej koncert. To jsem zase koukala já a jala jsem se vysvětlovat, že přeci je tady v pátek Druhá Tráva. Dostalo se mi ujištění, že tady žádný koncert v pátek není, neboť město Los Gatos konzerty zatrhlo. Pak se nám to konečně podařilo rozmotat — Woodshed, organizace, která pořádá hudební vystoupení a pořádávala je v prodejně hudebních nástrojů, už osm měsíců pořádá koncerty v kostelíku ve Willow Glen. Uf — ještě že tak; kdybychom šli na koncert rovnou, dorazili bychom na špatné místo (protože jsme na internetu mrkli, že je to Woodshed, ale už jsme nezkoumali adresu drobným písmem pod tím).

Narozeninový peloton.

Oslavenec v restauraci.

Ve čtvrtek měl být náš první oficiální poníkový den. Vezla jsem děti domů s tím, že jen vlítneme do baráku, převlečeme se, nasvačíme a pojedeme na ranč. Ovšem když jsem vystupovala z auta, koukám, že mám poloprázdnou levou zadní gumu — a že mi z ní trčí hřebík. Pocit pohody zmizel; nahnala jsem děti domů, zavolala Sidovi, aby byl připraven mě jet vyzvednout z Costca (kde opravují gumy), dofoukala jsem kolo a odjela. Naštěstí mi kolo spravili za necelou hodinku, takže Sid mohl zůstat v práci a já s Lisou vyrazit alespoň na chvilku, než se setmí, na poníky. Musela jsem zrušit čtvrteční lezeckou stěnu, to už bych fakt nedala. I tak jsem byla večer zralá na panáka; nějak mi přišlo, že všechny naše geniální plány selhávají.

V pátek naštěstí neselhalo nic, a my se nakonec dostali i na ten koncert, který byl úžasný, přestože Druhá Tráva nechala nemocného basistu v nemocnici v Houstonu. Pokecali jsme si s dalšími dvěma Čechy, kteří se dostavili — se Suchýšem a Radkou, a také s muzikanty, což je prima. Asi jsou poněkud cvoci, neboť turné objíždějí autem, bratru čtrnáct tisíc mil během šesti týdnů. No my můžeme být rádi, že se někdo občas za námi vypraví a ještě s dobrou muzikou.

Oslava v garáži :-).

Dort.

V sobotu jsme se ráno nějak nemohli vymotat a rozhodnout, co budeme dělat. Děti tvrdily, že nemají hlad a nikam nechtějí, až v poledne Hroch zavelel, že pojedeme do Feltonu, skočíme si na thajský oběd, a pak se projdeme v redwoodovém lese. Už cestou na oběd začali potomci prudit, kdy už tam budeme a že MAJÍ HROZNÝ HLAD, pročež se jim dostalo kázání, že příště se mají rozhodovat dříve a rychleji. Nevím, nakolik ocenili kázání, ale oběd byl výborný, a nakonec se zúčastnili s nečekanou vervou i toho pobíhání po lese — zjevně ještě pořád potřebují venčit. V neděli jsme pak dali tréninkově jízdu do hospody. Na kolech jsme nebyli hrozně dlouho, a jelikož na první listopadový víkend byla plánovaná velkolepý výpad na oslavu Tomových narozenin, bylo třeba nácviku, aby nám posléze oslavenec a jeho sestra moc neskučeli.

Pořádat Tomovy podzimní oslavy je vždycky sázka do loterie, zda bude pršet či nikoliv. Tentokrát bylo počasí milosrdné a já mohla vydat pokyn k doručení hostů i s bicykly. Slézali se jak švábi na pivo, takže někteří stihli ještě před odjezdem objet pár koleček kolem bloku; pak se rozdala řvavě oranžová trika dětem a svítivě zelená dospělým a mohli jsme vyrazit. Celkem jsme měli mít deset dětí, ovšem Max s Klárou vzdali v hospodě, zatímco Raphael a Joachim měli přes poledne ještě fotbalový zápas a přidali se k nám na zpáteční cestu. Julka se mohla připojit až odpoledne na dort. Počet dětských jezdců pelotonu tedy kolísal mezi čtyřmi a šesti, přestože hostí bylo jedenáct.

Doma jsem nechala peloton v garáži — nafasovali fixy na látku a směli si pomalovat ta cyklistická trika (koupená za tímto účelem v kutilském obchodě za — doslova — pár dolarů). Usoudila jsem, že nesmytelné fixy si NEPUSTÍM do domu; že nechci řešit, kde na odpolední oslavu ukládat kola — a že děti využijí výběh ven. Což se všechno osvědčilo, a zatímco dospělí hosté posouvali pomalu židličky do stínu garáže, jak klesalo slunce, děti střídavě malovaly po tričkách, lezly na strom, házely si míčem, řvaly jak na lesy, a honily se. Poslední hosté odešli až v půl osmé večer — takže Tom měl vlastně devítihodinovou oslavu — to je mnohem intenzivnější sláva, než třeba moje čtyřicátiny. Užili jsme si to všichni pořádně.