Lisa chtěla ještě oslavu narozenin s kamarádkami.

Labor Day na Leavitt Meadows.

Návrat z Česka byl krušný, obzvláště pak pro Toma, kterého značně zaskočilo, že má už za pět dní jít zase do školy. Nějak žil v domnění, že škola začne až za další tři týdny. Samozřejmě, že se už nekonalo prvňáčkovské dojetí (na straně rodičů) ani těšení (na straně dětí); prostě jsme děti vyprovodili do školy. Tedy — šli jsme s nimi oba až ke třídám, místo toho, aby je jeden z nás jako po zbytek roku vyhodil na rohu ulice, z něhož už se dá do školy v pohodě dojít. Děti jsou mazáci, takže zmizely na hřišti s kamarády a my šli domů.

V prvním školním týdnu jsme zvládli ještě Lisinu narozeninovou oslavu. Měla už jednu rodinnou v Česku, ale je ve věku, kdy k tomu chtěla i ty kamarádky. Naštěstí v létě je to jednoduché: děti se pozvou na bazén a o program je postaráno. Dalším světlým bodem na začátek školního roku je sousedská grilovačka. Letos se konala v postranní slepé uličce, což bylo fajn; děti měly spoustu prostoru a nemuseli jsme řešit projíždějící auta. Ovšem Tom zjistil, že v sousedství bydlí jeho kamarád Kai z kroužku Lega, a zašil se na většinu girlovačky u něj.

Secret Lake

U Jeffa se nás sešla pěkná banda.

Přijde mi, že ty první týdny děti ani do školy moc nechodily. Vyučování začalo v úterý, takže absolvovaly jen čtyřdenní týden. Další týden měl už školních dní pět, ale hned potom následoval prodloužený víkend (Labor Day), kdy jsme měli zamluvené koně na Leavitt Meadows. Luba se dotazovala, jestli mohou vzít ještě další kamarády, a tak se nás sešla docela velká parta. Sedm dětí ve věku od sedmi do dvanácti let, a šest dospělých. Akorát se nám trošku pletla Klárka s Lisou — obě drobné nohaté blondýnky.

Bohužel se nám nepodařilo pro druhou blondýnku, Klárku, domluvit takhle narychlo koně, takže odjela s vlastní rodinou do Bodie, my (mínus Mirek a Oliver, kteří o koně nestojí) vyrazili na Secret Lake. V Kalifornii je dle zpráv sucho, nicméně tenhle kout Sierry dostal vydatný příděl letních bouří. Ne, že by nějak dlouhodobě zvedly hladiny v řekách, ale na loukách vyrostla zelená tráva a dokonce rozkvetly kytky.

Odpoledne jsme se všichni sešli u Jeffa na kafe a limonádu, a domluvili si předvečerní vyjížďku k historické drtičce dolu Golden Gate. Na tábořišti se smečka dětí proháněla po lese — a my si povídali. A také zpívali, což mě mile překvapilo. A dokonce jsme si u většiny písniček vzpomněli i na většinu slok!

Děti pomáhají s balónem.

Dragon Moon.

Následující týden šly děti do školy jen na dva a půl dne — pondělní Labor Day nám prodloužil tábořící víkend s kamarády, a ve čtvrtek jsem je vyzvedávala už v poledne, abychom do večera dorazili do Rena v Nevadě. Zavrhli jsme kratší trasu přes Sacramento, které bývá hrozně zasekané, a projeli osmaosmdesátku kolem Kirkwoodu. V šest jsme se ubytovali, během půlhodiny se sešli s Jeanne a Tomem a vyzvedli si propustku na parkoviště posádek balónů — a nařídili jsme budíka až na pátou ráno.

V pátek nelítá Dawn Patrol, takže se startuje až za úsvitu — i tak byl budíček v pět dost nezvyk, ale zvládli jsme to. Letos bohužel nestartovala Jen s Mikem, takže jsme měli jen jeden balón k obsluze. Balónová soutěž v Renu je asi největší sraz, kterého jsme schopni se účastnit (Albuquerque je přeci jen hodně z ruky), a tak jsme si ho chtěli řádně užít. Odpoledne už jsme sotva pletli nohama, takže jsme nahnali děti do postele (abychom si mohli také lehnout). Na to, že prudily, jestli si můžou číst (nesměly), tak vytuhly hodně rychle. Bohužel ale Lisa se probudila s horečkou, takže jsme odpoledne ještě strávili výletem do lékárny a sháněním něčeho na horečku a něčeho na strašnou rýmu.

Letos se letu zúčastnil Beagle Max a Stará paní s dětmi v botě.

Great Reno Balloon Race v plném proudu.

V sobotu nás čekalo brutální vstávání v půl čtvrté — Jeanne letěla Dawn Patrol, a tak jsme měli nástup na poli u balónů ve čtvrt na pět. Plánovali jsme, že pokud bude Lise špatně, tak se s ní vrátím na hotel a pak přijedu vyzvednout Toma se Sidem, až skončí akce. Ovšem Lisa se tvářila zcela vesele a zdravě, a nakonec vyškemrala i pouťovou atrakci — skákání v nafukovacích bublinách, takže jsme ji prohlásili za více méně zdravou. Tom se Sidem jezdili honit balón, my s Lisou si užívaly pouťové atmosféry a sbíraly jsme upomínkové kartičky různých balónů.

Lisa také dohnala Kris a Lance, naše místní kamarády, a pozvala nás na odpolední návštěvu, podívat se na štěňata. Samozřejmě, že ze štěňátek za ten rok vyrostli svalnatí labradoři, ale aspoň přestali skákat na všechny lidi okolo. A návštěva byla prostě fajn náplň na odpoledne, i procházka se psy, taková pohoda.

V neděli se opakoval ranní balonářský program, s tím, že tentokrát jsme se už rozloučili a jeli honem do hotelu balit, abychom odpoledne stihli dojet domů a trošku se vzpamatovat z východopobřežního jet lagu — ono vstávat tři dny o dvě až tři hodiny dříve člověka už docela dezorientuje. Reno se mi opouštělo těžce; je to jedno z míst, kde bych si dokázala představit žít. Miluju pouště a hory, a obojího tam je k dispozici požehnaně. A navíc ta pohoda — přes celé město se člověk dostane za patnáct minut.

Usoudili jsme, že Lisa není nijak závažně nemocná.

Dawn Patrol stojí za vstávání v půl čtvrté ráno.

V následujícím týdnu měly děti opět páteční miniprázdniny, které se nám nakonec docela hodily. Lisa si pořád stěžovala na bolesti ucha, takže přestože neměla teploty, vzala jsem ji ve čtvrtek k doktorovi. Ten pravil, že to zánět není a že to přejde; den navíc doma se nám hodil. S Tomem jsem zase absolvovala instalaci rovnátek a sama se sebou další kolo ohledně implantátu, takže jsme se docela naběhali po doktorech. Zvládli jsme výlet k moři s novými kamarády, načež mi lehnul s rýmou Tom; zjevně to chytil od Lisy. Další týden si rýma přeskočila k Hrochovi — jediné zlostné je, že to není klasická viróza, co trvá sedm dní, ale nějaká mrcha odolná, s kterou bojujeme i několik týdnů.

Zůstala jsem posledním zdravým členem rodiny, což jsem ocenila. Měli jsme s Pavlem domluvené lezení, vlastně první lezecký VÍKEND v tomto roce. Původně jsme plánovali Shuteye, ale tam začalo hořet týden před naším výjezdem. Změnili jsme plány na Lovers' Leap a tam začalo hořet ve čtvrtek. V pátek jsme tedy probrali další možnosti, a vyšel nám z toho Courtright Reservoir. Hledali jsme místo dostatečně vysoko, aby nebylo vedro a také místo mimo dosah kouře a popela z požárů.

Vyhlídka na startovní pole (z cizí terasy). Najdete Darth Vadera?

Z chaosu balónové soutěže zase do skal - Courtright reservoar poskytuje yosemitskou krajinu bez yosemitské pakárny.

V sobotu ráno jsme tedy vyrazili přes Centrální údolí, a teprve tady, víc na jihu, bylo vidět, že skutečně máme hodně suchý rok. Projížděli jsme kamenitou pouští, kde nic neroste, občas někde byly zbytky suché trávy, ale jinak vesměs prach a písek. Přehrada Courtright je skoro prázdná. I tak mě ale krajina totálně uchvátila. Yosemitské žulové dómy bez yosemitských davů a pakáren. Ne, že by v okolí nebylo živo, je to chatařská oblast pro celé Fresno a okolí, a navíc začala lovecká sezóna, takže se občas vynořil z lesa chlap s kulovnicí, ale chlapi s kulovnicemi mě neiritují zdaleka tolik, jako kvičící turistky ve vietnamkách. Lovci se chovají tiše a slušně.

Přejeli jsme přehradu Courtright a zaparkovali u jakýchsi informačních tabulí na dohled od Power Domu. Dle Roba je k Power Domu rychlý přístup. Pavel toto potvrdil, a okometricky to taky vypadalo jako nedaleko. Nicméně myslím, že si budu muset se svými americkými spolulezci vyjasnit slovníček. Krátký přístup pro mě znamená, že pokud nemůžu jistit z přední kapoty auta, tak minimálně si můžu k autu zaběhnout pro sváču. V jejich pojetí krátký přístup znamená, že se projde sto metrů směrem k dómu, což by bylo fajn. Ovšem když po téhle procházce následuje slezení na jednu polici, zjištění, že to není ono a slezení o patro níž, následně nadvakrát slanění a pak ještě asi dvě stě metrů kolem dómu (po spodním okraji dómu, bez jištění — ale jsem dobrá, hodila jsem tam jen jeden hysák), tak to NENÍ krátký přístup k lezení. Rozhodně si touto cestou neskočím zpátky do auta pro sváču.

První jištění je zatraceně daleko.

Západ mezi bouřkovými mraky.

Na rozlez Pavel vybral Welcome to Courtright, což má být 5.9 a vypadá to nádherně od začátku do konce. Pravda, s jištěním se tam moc nepředali, v první délce je jeden nýt (a jedna spárka na založení), v druhé tři nýty přes trošku složitější bouli. Tam jsem dolejzala poněkud znepokojená tím, jak se kolem nás smrklo — černé mraky se vůbec netvářily vlídně, nicméně nikde nebouřilo, tak jsem doufala, že při nejhorším jen zmokneme. On ten krátkej přístup má výhodu i v tom, že by člověk měl případně kam a hlavně JAK utíkat. Kaňonem se proháněl studený vítr, takže Pavel třetí délku (čtyři nýty) už lezl ve větrovce, já jsem ji nasadila až na dalším štandu. Na čtvrtou délku na nás vykouklo sluníčko, na pátou se zase mraky otočily — a na vrcholku Power Domu na nás spadlo pár kapek.

To už nám ale bylo jedno, protože v na konci cesty jsme byli pět minut lehkým terénem od auta, takže jsme naskočili a odjeli se k přehradě umýt. Zbývalo najít místo na spaní, což se v národním lese dělá přesně tak, jak píšu — člověk uvidí nějaký pěkný placatý kousek a tam zabydlí. Při zatloukání posledního kolíku se rozpršelo a následujících dvacet minut jsme seděli v autě a nevěřícně koukali, jak kolem nás lítají kroupy. Když se to přehnalo, tak jsme vyběhli ven uvařit večeři, pak jsme zase zaběhli na další bouřku do auta — no prostě jak pejsek s kočičkou, když prali prádlo.

Rudý západ byl zpestřený blesky — počasí se předvádělo v celé široké škále. Spát jsme šli ale v klidu, stan jsme měli postavený, suchý — a na neděli bylo v předpovědi dvaceti stupňů a slunečno, bouřky se měly přehnat do jedenácti večer. A skutečně v noci byly vidět hvězdy a já měla rozepnutý spodek péřového spacáku, i když k ránu jsem si nandavala šátek na hlavu.

C47 Skytrain

Blízká setkání.

K mému překvapení bylo ranní počasí stále velmi proměnlivé — ve smyslu, že buď se hnaly těžké bouřkové mraky, nebo pršelo. V okamžiku, kdy vylezlo slunce, jsme honem sušili tropiko a podlážku stanu, aby šel sbalit. Samozřejmě dvacet stupňů nebylo ani náhodou, ale tak pořád jsme doufali, že se to zlepší. Vybrali jsme si k lezení Trapper Dome, který by měl splňovat požadavky na KRÁTKÝ přístup, a hlavně na něj vedou jednodýlkové cesty, což znamená jednoduchý způsob ústupu. Ovšem v okamžiku, kdy už jsme měli sbalené lezení pod Trapper Domem, zahnala nás přeháňka do auta. Po dvaceti minutách, kdy jsme se věnovali každý své knize a venku se střídaly kroupy s deštěm, nám došlo, že se rosničkáři asi poněkud mýlili a že si tady nezalezeme. Mokrá žula šíleně klouže a podle toho, jaké se tvořily louže a potoky, bylo jasné, že po skalních stěnách toho bude spousta stékat ještě hodně dlouho.

Rozhodli jsme se zkusit štěstí v nižších polohách, konkrétně na Squarenail. Následující hodinu jsme sjížděli promočenou horskou krajinou, abychom kousek před Squarnail vyjeli do brutálního slunce. Než jsme našli přístupovou cestičku a dostali se dolů, bylo po poledni, a slunce rozpálilo stěnu dómu tak, že sálala jak kamínka. Pavel trval na tom, že musíme něco vylézt, já to vzdala v půlce druhé cesty. Na bikram jógu jsem chodila a bylo to fajn, ale bikram lezení fakt nemusím. A tak jsem toužebně hleděla na bouřkovou oblačnost nad horami, která se ne a ne přesunout nad nás. No alespoň si nemůžu stěžovat, že bych si neužila počasí — všechno, od čtyřicetistupňové výhně až po blesky a kroupy. Škoda jen, že se nedalo nějak rozumněji lézt, Welcome to Courtright bylo nádherné. Tak snad se někdy vrátíme.

Thunderbirds.

Thunderbirds.

Na konci září bývá tradičně letecký den v Salinas. Letos to vypadalo, že konečně zase budou létat i stíhačky — Thunderbirds. Cestou do Salinas jsme byli poměrně napnutí — od pobřeží se valily mraky a celkově počasí vypadalo nevábně. Dost jsme váhali, zda vůbec na letecký den jít — přeci jen vstupné za čtyři lidi a parkování už jsou docela tučná částka, ale nakonec jsme se hecli a šli. Dostavili jsme se v okamžiku, kdy lítaly bombardéry z druhé světové války, a byl k tomu i zajímavý výklad, tak to bylo dobré. Monster trucks naopak totálně zklamaly — všechna tři auta se jim hned rozpadla, ještě než něco pořádně předvedla. Nakonec jsme se ale dočkali i těch Thunderbirds, což bylo super.

Ze Salinas jsme jeli do Santa Cruz, kde kamarádi našich dětí pořádali narozeninovou oslavu na pláži. Přijeli jsme později, ale to vůbec nevadilo — děti stihly dort i pizzu, plážový táborák. A my s Hrochem jsme se vytratili na rande. Teda rande — šli jsme prostě na večeři do našeho oblíbeného Sabiengu, akorát že bez dětí. Ty jsme si vyzvedli po sedmé večer a skuhrající únavou (protože ještě pořád postižené rýmičkou) odvezli domů.

Pokud pominu choroby a zubaře, tak se nám září docela vyvedlo — koně, balóny, letadla, pláže, hory — od všeho trochu. Lisa zase začala nacvičovat na školní divadelní představení. Napřed tedy obrečela roli, neboť bude hrát jednoho z podvodníků, a prý že není fér, že ji na konci zavřou do vězení, takže jsme ji museli trošku zpracovávat ohledně toho, co je to dobrá role. Myslíme si, že dostala docela zodpovědnou a těžkou roli, definitivně se posunula z kategorie "jedna z oveček" k samostatným rolím, což je fajn. Tom chodí na svoje Lego, tam žádná změna, i učitele mají stejného — toho, co s klukama skládá tanky v době, kdy by měl dávno razit na rande. Čtvrteční Mad Science jsme letos dětem odepřeli. Místo toho se je snažím brát jednou týdně na lezení. Přeci jen teď tráví spoustu času dřepěním ve škole nebo nad úkoly (případně u počítače, co si budeme nalhávat) a pomalu se jim vytrácí ze života takové to lítání na ulici, tak aby měli alespoň nějakou sportovní aktivitu, kromě rodinných víkendových akcí. Snažím se jim vždycky domluvit nějaké kamarády, aby Tom s Lisou nebyli odkázáni na nudné rodiče, tak uvidíme, kam to povede.