Všechny naše děti.

Ajťáci na přehradě.

Letenky do Česka jsme kupovali krátce po té, co jedno malajské letadlo zmizelo beze stopy. Posléze, před naším odletem, bylo další malajské letadlo sestřeleno nad Ukrajinou. Takže já jsem si stihla pořídit jet lag pouhým nespaním ještě dřív, než jsme vůbec někam vyrazili. Nicméně jsem se snažila zachovat zdání osoby racionální — a navíc děti se šíleně těšily; Lisa už několik týdnů sjížděla stále dokola dětský naučný pořad o letištích a lítání — a tak mi nezbývalo, než se pochlapit a letět.

Samotný let příjemně překvapil. Vybírali jsme večerní spojení, takže jsme povečeřeli už na letišti, a než roznesli jídlo v letadle, bylo tolik hodin, že děti už byly zralé na spaní. Stačilo odervat je od letadlové televize a přesvědčit, aby zavřely víka. Já jsem také usnula, ovšem až poté, co jsem vyreklamovala druhou deku. Uznávám, že mražení cestující mají menší tendenci courat a nejspíše i méně zapáchají, nicméně já teda mnohahodinové sezení v několika vrstvách včetně čepice moc neocenila.

Dorazili jsme v pořádku, do náruče rozsáhlého uvítacího výboru (tímto děkuji Kočičce a Radimovi za ochotu a trpělivost s naší rodinnou logistikou), a mohli padnout na Písnici do postelí. Ráno jsme spali poměrně dlouho, jestli zásluhou medikace nebo prostě únavou, to nevím; každopádně jsme v pátek byli natolik fit, že jsem začala zjišťovat na sobotu vlaky do Chebu, abychom mohli vyrazit na první z našich úžasných víkendů.

Pátek jsme strávili s rodinou: děti se hrozně těšily na sestřenice. Vše probíhalo v pohodě až na to, že Tom se točil s holkama na kolotoči a pak se mu cestou domů udělalo špatně v autobuse. Přeci jen jsme měli jet lag, v Česku bylo šílené vedro a dusno — a do toho ten kolotoč. Museli jsme vystoupit a nechat synka rozdýchat, než mohl pokračovat dál.

Hujerovi v ZOO.

Holky na poníkách.

Poznámka první, rodinná:
Překvapilo mě, jak moc si naše děti vyhrály se sestřenicemi. Elsa je skoro o sedm let mladší než Tom; o pět než Lisa, Olinka je o osm a šest let. To je v tomhle věku obrovský rozdíl, ale na obou stranách panovalo nadšení ze setkávání se s rodinou. Zřejmě děti podvědomě touží po co největší tlupě a nějak vědí, že to rodinné pouto je přeci jen pevnější, než kamarádi z ulice nebo ze školky.

V sobotu ráno jsme vyrazili na pendolino do Chebu. Martin tedy nabízel odvoz autem už v pátek, ale já chtěla mít ještě jednu noc domácí pohodu, kdy nikomu nevadí brzké vstávání. A navíc takhle jely děti vlakem, což je zážitek, který jim v Kalifornii nabídneme zřídka. Víkend u Rýzlů se sestával z ráchání se v přehradě, výletu na pramici, grilování — a objevu instituce kiosku: takto místa, kam se dá zajít na limonádu, zmrzlinu či smažák (v případě starších a pokročilých i na pivo). Děti kiosek fascinoval, stejně jako možnost vyběhnout si tam samostatně (poté, co vyloudí drobné na rodičích). Mě fascinovalo, jak se zvýraznily rozdíly — Lisa víkendem protančila, proječela a proráchala se s Andrejkou, zatímco skoropuberťáci Tom s Aničkou pohrdli dětskými radovánkami a zašívali se u počítače. A to do té míry, že Tom nakonec odmítl spát se mnou a s Lisou v podkroví, a raději si ustlal v obýváku na sedačce — na dohled od Aničky na peci.

Poznámka druhá, jazyková:
V podstatě od chvíle, kdy jsme vylezli na ruzyňské letiště, přepnuly děti stoprocentně do češtiny. I celou sobotu mluvily s Aničkou a Andrejkou česky, až teprve večer jim postupně došlo, že holky znají z Kalifornie a že spolu můžou komunikovat i anglicky. V okamžiku, kdy jsme se s holkami rozloučili, nastoupila na zbytek pobytu zase čeština — a to v podstatě až do momentu, kdy jsme se ocitli někde nad Grónskem, kdy najednou z ničeho nic došlo k přepnutí zpět do angličtiny.

Elsa v Rezervaci Bororo.

Narozeninový oběd.

Následujících pět všedních dní jsme se pohybovali po Praze. Já jsem částečně obíhala známé, nechávajíc děti s babičkou a sestřenicemi. Teprve toto léto mi došlo, jak veliký rozdíl v rodinném životě činí instituce babičky — kdy člověk zavolá, předá děti — a je volný jako pták. Babička jezdívala k nám do Ameriky na dlouhé týdny a měsíce, ale to je prostě něco jiného. Děti v domácím prostředí přijdou o kouzlo pobytu na JINÉM místě, s jinými kulisami a pravidly; já přijdu o volnost, kdy nemusím plánovat, co bude kdo mít k večeři — a babička přijde o svobodu dělat si věci po svém. Hlídání prarodiči se nám tedy všem náramně zalíbilo a provozovali jsme je co nejčastěji. Já jsem volný čas využívala buď k posedávání, chození na pivo a povídání, nebo k lezení.

Poznámka třetí, lezecká:
Vyzkoušela jsem pražskou stěnu Smíchoff, která se jeví z Písnice nejdostupnější (jeden autobus bez přestupů). Stěna se mi líbila, nicméně mě zarazily dvě věci. Za prvé to, že kromě Radima, se kterým jsem tam přišla, jsem tam nikoho neznala — dávno jsou pryč ty doby, kdy jsem mohla po celé ČR přijít na stěnu nebo pod skálu a potkat známé obličeje, kdy lezecká komunita byla tak malá, že se člověk znal aspoň s částí lezců. Na Smíchoffě byli všichni cizí. Možná z toho pramení můj divný pocit z tykající obsluhy — možná to mají v popisu práce, ale když mi neznámý dospělák tyká jen proto, že jsem vstoupila na lezeckou stěnu, zavání mi to určitým násilným předstíráním kamarádství, které já ani on necítíme. Trošku to bylo, jako kdybych vstoupila do chrámu nějaké příliš usměvavé sekty.
Na ruzyňské stěně, kde mi obsluha tyká proto, že jsme spolu strávili mnoho víkendů někde pod převisem, a kde nikomu nespadne čelist, když se konečně vyhrabu na vršek šest mínusky, a kde se s lidmi zdravíme kývnutím, jako kdyby neuplynulo patnáct let od doby, kdy jsme se viděli naposledy, mi bylo mnohem příjemněji (no dobře, uznávám, nakonec jsem se musela Václava zeptat, jak se jmenuje ten chlápek, co mě zdravil — ale holt po té době a v mém věku — to se už nedá nic dělat).

Děti nemohly vynechat návštěvu Gutovky.

Na Gutovce mají i lanové centrum.

Zlatým hřebem toho týdne byla Lisina oslava narozenin. Přála si jít s celou rodinou do ZOO, což nebylo tak těžké splnit — tedy děda a Kristýna si museli naplánovat volno z práce, a pak jsme museli zkoordinovat příjezd Hujerů ze dvou různých konců Prahy, ale všechno klaplo. V ZOO se nám dokonce dařilo udržet děti jakž takž pohromadě, ale uznávám, že vzhledem k tomu, že jsme měli v průměru jednoho dospělého na dítě, to zase až takový výkon nebyl.

Já jsem se duševně připravovala na šestihodinový maraton jako posledně. S těmi šesti hodinami jsem se příliš nemýlila, ale díky malým holkám a neustálým občerstvovacím zastávkám jsme neobešli ZOO úplně celou. A taky jsme poslední hodinu strávili v Rezervaci Bororo, kde holky (včetně Lisy) prolézaly důmyslnou spletí lan, zatímco Tom s Honzou (kterého jsem nakonec nikdy nespatřila) organizoval provoz tobogánu — Honza pouštěl děti na horním konci, zatímco Tom jej informoval o uvolnění trasy v dolní úvrati.

Poznámka čtvrtá, vodní:
Na Bororo mě fascinovala situace s pítky. Bororo je nová expozice, otevřená dva dny před naší návštěvou. A zde jsem našla první a jediný VEŘEJNÝ zdroj pitné vody — pítko PRO PSY. U vchodu kohoutek půl metru nad zemí a pod ním erární mističky pro čokly — ale pro DĚTI nic — ačkoliv psi mají do Borora vstup zakázaný a naopak děti tam lítají a řádí — takže bych čekala trochu starosti o hydrataci DĚTÍ, a ne psů (pochopila bych psí pítko v psím parku, na cvičáku a podobně — ale na dětském hřišti???). Ne, že bych měla problém natočit si vodu u kohoutku pro psy — ale zjevně jsem byla jediná; babička se dokonce obávala, zda je voda pitná. Musím říct, že systém, kdy s sebou člověk musí v jednadvacátém století, v dvoumilionovém městě uprostřed Evropy, vláčet baťoh s vodou, mi přijde značně absurdní.

Přívoz do Dolního Žlebu.

Děti (i dospělí) si oblíbily instituci kiosku.

Myslím, že Lisa byla s oslavou spokojena, ale pak se Elsa začala dotazovat, kdy že bude ten dort. S tím jsem poněkud nepočítala, ale zaimprovizovali jsme následující den oběd v Adrii a pak, že se půjde na dort do Světozoru. Ani mě vcelku nepřekvapilo, že si děti nakonec vybraly jen zmrzlinu — spokojenost byla na všech stranách. Navíc jsem mohla nechat Lisu s holkama (a prarodiči) ve Františkánské zahradě a vzít Toma do muzea lega. Ve srovnání s cenami ZOO je teda lego dost šílený — dvě stovky za osobu je prostě moc, vzhledem k tomu, co muzeum nabízí. Takže jsem byla ráda, že nemusím platit za Lisu, kterou by to navíc ještě ani moc nebavilo (zase ta výhoda instituce babičky — Lisa se necítila nijak ošizená, CHTĚLA být raději na hřišti než v muzeu, protože prostě s babičkou je to JINÉ, než s bratrem a matkou).

V tomto týdnu děti stihly ještě vláčkové muzeum (s rodinou, zatímco já měla svůj program) a také jsme se vypravili na plavečák v Podolí. Překapilo mě, jak je stadion zachovalý a udržovaný na svých skoro padesát let existence. Ovšem pak nás zaskočila teplota vody — zjevně jsme z Kalifornie změkčilí. Nějak si nedokážu představit, že jsem v tomhle zvládala plavat pětkrát týdně — i když to, jak nám byla v plavecké škole stále zima, si pamatuju až příliš přesně. A to jsme tam tentokrát byli v největších parnech.

Rusalky v Kamenici.

Tady se točila Pyšná princezna.

Druhý český víkend se přiblížil bleskovou rychlostí. Měli jsme naplánovaný výlet na chatu s rodinou mého kamaráda Tomáše. Samozřejmě, že plány podléhají Murphyho zákonům, takže poté, co jsme jakž takž vyladili logistiku dopravy (Tomáš pojede vyřídit zakázku do Děčína, vyzvedne jejich holky u babičky, a doveze je na chatu, zatímco Šárka vyzvedne mě a naše děti v Praze a doveze na chatu nás), začalo se měnit a komplikovat. Nakonec tedy Šárka vyzvedla mě a děti, dovezla nás k JEJICH babičce, kde se v pátek večer konala oslava několika dětských narozenin a svátků. Tomášovi rodiče si mě kupodivu pamatovali — viděli jsme se jednou nebo dvakrát před skoro dvaceti lety — tak nevím, jestli je to dobré znamení, nebo jestli jsem tenkrát udělala nějakou ostudu.

Dětem se samozřejmě oslava se smečkou dětí šíleně líbila (jenom mně se nějak nepodařilo tyto spočítat a vyznat se v tom, kdo je čí bratranec). Zvlášť proto, že měly volný výběh po zahradě, trampolínu — a děsně zvědavou krotkou žábu v rybníčku. Navíc na Labi jezdí parníky a pod zahradou vede trať — takže Tom mohl sledovat čilý provoz. Spaní ve stanu se taky setkalo s úspěchem, a když jsme se ráno konečně posbírali a vymotali, čekala nás zase cesta přívozem — a pak už chatička v Jetřichovicích.

Na odpoledne jsme původně zamýšleli túru — že se necháme svézt autobusem a pak půjdeme po vyhlídkách zpět až do chatičky, ale naštěstí nám autobus ujel. Naštěstí proto, že jsme tím pádem stihli oběd v kiosku a pak jen malou procházku k Dolskému mlýnu — která v šíleném vedru a dusnu byla tak úmorná, že si větší výšlap nedokážu moc dobře představit. Dolský mlýn mě nadchnul; konečně jsem na vlastní oči viděla místo, kde Pyšná princezna strkala do pytlů zbrojnoše! Z mlýnu je dnes bohužel ruina, jen nějaké obvodové zdi, ale snad se opravuje (aspoň to, doufám, byl důvod, proč tam romantiku staré kamenné stavby vklíněné pod skály rušil bagr). Cesta zpět byla šílená; snažili jsme se udržet morálku mužstva slibem zmrzliny v kiosku, nakonec jsme k němu ani nedošli a chvíli odpočívali a vzpamatovávali se u sámošky.

Okna Dolského mlýna.

Naše chatička.

Na chatičku jsme nakonec dorazili totálně vaření, pečení a smažení. Ovšem než jsme rozdělali táborák, přihnala se šílená bouřka. Děti ožily a šly lítat a zlobit do podkroví, my jsme se zabývali tím, že jsme několikrát stěhovali sezení pod střechu a pak je zase vytahovali v naivní víře, že už přestalo pršet. Nakonec pršet fakt přestalo a Tom jásal, že to vypadá jako na čínském obrázku — znáte takové ty kresby, kde z oparu vystupují skalní věže? Já a Tomáš jsme měli mnohem menší radost z malebné krajiny — letní bouře znamenala konec našich lezeckých plánů. Pískovec vodu nasákne jak houba a lézt se nedá (a nesmí) i několik dní poté.

Zbytek večer jsme strávili částečně opékáním buřtů (všichni), popíjením piva a klábosením (dospělí), lovem kobylek (Tom) a stavěním domečků pro skřítky v blízkém lese (holčičky). Ovšem se setměním Šárka s Tomášem vyhlásili noční bojovku — děti měly za úkol dojít se podívat do lesa k domečkům, jestli se tam nastěhovali skřítci. A skutečně, jen co jsme se Šárkou vystrkaly děti na louku, bylo z lesa vidět světlo. Anička s Maruškou se hrnuly, za skřítky chodí běžně. Ovšem Lisa se bála a Tom s mužnou převahou tvrdil, že skřítci neexistují a že je to blbost. Nakonec se mi je podařilo vypravit na těch asi dvě stě metrů polňačky — načež Tom se přestal bát a začal honit v trávě ještěrku. Pokud vím, tak do lesa dorazily všechny děti, slyšely skřítky a potkaly tam Tomáše, který je pak dovedl zpět do chatičky. To už samozřejmě všichni měli velký ramena a nikdo se nikdy nebál.

Druhý den, poučeni z krizového vývoje a odpoledního vedra, jsme vyrazili hned ráno na Mariinu vyhlídku. Cesta byla sice do kopce, ale lesem, takže se to docela dalo zvládnout — a na vyhlídce foukalo. A výhled byl náramný; Českosaské Švýcarsko je velmi malebné. Trošku jsme museli děti ukecávat, aby se šlo ještě na Vilemínku, ale se zastávkou v chladném sedle, kde došlo na stavbu dalšího domečku pro skřítky, to nakonec proběhlo bez problémů. Myslím, že na vyhlídku na Vilemínce moje děti ale nedorazily — oba se zasekly u nevídaného dobrodružství — trhání borůvek. U nás borůvky nerostou, takže zážitek veliký. Následoval zase oběd v kiosku — a bylo na čase sbalit a uklidit a vyrazit zase do města.

Českosaské Švýcarsko.

Borůvky byly větším lákadlem než vyhlídky.

Poznámka pátá, fekální:
Nejsmutnější na celém Českosaském Švýcarsku byla souvislá vrstva papírků v lese. Totálně mě to drtilo: nádherné skály, přiroda, krajina — a všude nasráno (pardón, ale to se jinak definovat nedá). Chápu zoufalé turisty, kteří prostě MUSÍ. Nechápu správu parku, že neposkytne nějaké kadibudky, alespoň na těch nejvytíženějších místech a parkovištích. Třeba na začátku stezky k mlýnu, nebo na parkovišti v Jetřichovicích pod Mariánkou. Lidí projdou lesem davy, a kdyby i jenom polovina potřebných použila nějaký suchý záchodek a hodila svůj papírek (nemluvě o odpadu silnější ráže) do díry, vypadalo by to úplně jinak.
A možná, že kdyby se všude nepovalovaly útržky toaletního papíru, že by pak dalším kálejícím bylo blbé ten svůj papírek nezahrabat.

V dusné Praze nás čekaly jen dva dny a zas jsme odjížděli na chalupu za zbytkem rodiny. Tedy za babičkou, dědou a holkama; Týna bohužel musela do práce. Na chalupě se děti vítaly se sestřenicemi a následně všichni skončili na pískovišti, kupodivu včetně skoropuberťáka Toma. Dětská smečka zaujala sousedovic kotě Samíka, který projevil neobyčejnou náchylnost k mazlení a nechal se tahat a nosit a chovat, na rozdíl od svého plachého sourozence. Tom s Lisou se dožadovali kiosku, který před dvěma lety v Dubenkách existoval, ale tento rok bohužel otevřený nebyl. Ono vlastně i celé koupaliště bylo prázdné, a jediný, kdo se ráchal, byla naše kachna Lisa, která do vody nalákala i holky — ale kačenky vydržely v té ledárně maximálně po kolena.

Mnohem úspěšnější byla výprava na houby. Opět něco, co doma děti nemají, a tak si to neuvěřitelně užívali. K našem velikému překvapení jsme našli spoustu hříbků a děti propadly houbařské vášni. Večer pak nastal zlatý hřeb výletu — cestu do Česka jsme plánovali tak, abychom stihli Folkové prázdniny v Telči, a mohla jsem vzít děti na koncert. Měli jsme vybrané Hop Trop; bohužel na folkinách mají slavné skupiny předskokany, takže se představení značně táhlo a Lisa mi ke konci, když konečně nastoupili Hoptropáci, už poněkud usínala.

Z lezení bohužel sešlo.

Smečka (včetně kotěte) na písku.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat výlet na Roštejn; tentokrát vysadil děda napřed mě s dětmi u Malého Pařezitého rybníka a vrátil se pro babičku a holky, s nimiž pak jel až na hrad. My jsme měli jít kousek pěšky, přičemž Tom s Lisou ze začátku docela hudrovali. Pak jsem ale našla v příkopu prvního hříbka a zbytek cesty probíhal ve znamení hub a nadšení. Absolvovali jsme zase prohlídku hradních strašidýlek, vylezli jsme na věž, děti dostaly nezbytnou zmrzlinu (a já s babičkou nezbytné kafe).

Další den děda s babičkou zvažovali, jaký program pro děti uspořádat s tím, že v Kamenici je otevřený nějaký zábavní park s pohádkovou tématikou, ale nakonec jsem je přesvědčila, že je to zbytečný. Pro naše děti parky a muzea nejsou vzácné; mnohem zajímavější je pro ně třeba to sbírání hub a tahání sousedovic kocourka. Nečekala jsem, že v sobotu ráno budeme v lese nějak extra úspěšní, zvlášť když jsme potkali další houbaře, ale nakonec jsme nesli opět plné tašky.

V neděli jsme se vraceli do Prahy — tedy já s dětmi. Poněkud zmatená situace nastala na pelhřimovském autobusovém nádraží. Internet tvrdil, že v jedenáct jedenáct nám jede autobus, nicméně na nádraží nikde taková linka psaná nebyla, ačkoliv jsem oběhla všechna stání a prostudovala všechny jízdní řády. On autobus jede z postranní ulice, kde ovšem také není v řádu psaný; pozná se to jen podle toho, že se tam začnou kupit lidé, kteří VĚDÍ.

Sbírání hub bylo velikou atrakcí.

Roštejn.

Myslím, že tímto odjezdem do Prahy na děti padla dovolenková kocovina. Začaly si stěžovat, že se jim stýská, že chtějí domů, že se těší na tatínka a na křečka a na kamarády. Možná to bylo i tím, že už je vlastně nic dalšího v Česku nečekalo. Dokud se Tom s Lisou mohli těšit na výlety, hrady, koncert, muzea a kamarády, tak se jim po domově nestýskalo, ale v tento okamžik jsme už měli splněno. Já tedy ještě honem stíhala to, na co nedošlo během předchozích dvou a půl týdne, a také jsem se snažila honem ještě rozloučit s kamarády, kteří nám tentokrát hodně pomohli nejen s logistikou přeprav, ale i prostě tím, že jsou a zůstali přáteli i přes tu velikou vzdálenost a dlouhou dobu.

Poznámka šestá, hospodská:
Babička bydlí blízko proslulé SAPy, i přišlo mi přirozené zpestřovat si všudypřítomné české smažáky vietnamskou stravou, na kterou jsme z domova zvyklí. Martin nás zavlekl do polévkové díry — místa, kde vaří jen polévky a kde se číšník pouze zeptal lámanou češtinou, jestli hovězí nebo kuřecí. Dali jsme si hovězí polévku a byla výborná. Ovšem když jsem tam příště dovedla i děti, objednala jsem si vietnamsky pho tai. Rozdíl je v tom, že v téhle verzi hovězí hodí do polévky syrové a přinesou vám ještě růžové maso. Jestli česky objednaná hovězí byla výborná, tak vietnamsky objednaná hovězí byla ještě lepší o to čerstvé maso. Do díry jsem pak zatáhla i Tomáše a Radima s Gabkou, a myslím, že všem chutnalo. S dětmi jsme pak vyzkoušeli tamní restaurant, kde jsme se ale marně dožadovali mi xao don — křupavých smažených nudlí, které má ráda Lisa. Číšník tvrdil, že z místních nudlí nejde udělat, že se musí dělat z tenkých nudlí, které v Česku nemají.

Odlet jsme opět absolvovali v hujerovské sestavě — na letišti mají v odletové hale obrovské Člověče, nezlob se, takže holky organizovaly figurky a Tom hrál s nějakým chlapečkem neméně obrovské šachy. Prý vyhrál, ale zase tak důkladně jsem hru nesledovala. Loučení proběhlo s mírnou komplikací, kdy babička dětem na poslední chvíli nevydala kinder vajíčka, ale naštěstí se kontroloři a úředníci ustrnuli nad roztomilou Lisou a dovolili jí ještě vyběhnout a vajíčka nafasovat.

Loučíme se s Vysočinou.

Odlet.

Mě dost rozmrzel Mnichov. Na mezinárodních odletech nejenže odstranili automaty na kávu, ale kávu vám ani neprodají, aniž by vám skenovali pas. Prý kvůli tomu, že je to duty free prostor. Nechápu. A byla jsem nesmírně vděčná, že mě napadlo sbalit nám oběd do baťůžku, když jsem viděla, že rodina za pár sendvičů a dvě lahve vody zaplatila padesát dolarů. Přiště se musím na Mnichov nějak lépe obrnit. A také na to, že je úplně jedno, kolikrát potvrdíte volbu sedadel — na našich palubních lístcích byla zcela nesmyslná čísla, rozesetá po celém letadle. Šla jsem to řešit s pozemní letuchou, která na to s úsměvem konstatovala, že to nemáme k sobě daleko, a že to zvládneme. Kontrovala jsem tím, že netoužím po ničem jiném, než strávit let v klidu a o samotě, že si ráda nasadím sluchátka a nebudu se o nic starat, jenom ať mi řekne, na koho se mají obracet mé děti. To ji trošku zchladilo a najednou nám šly letenky předělat alespoň tak, aby děti seděly spolu. Já měla být dvě řady za nimi, ale to jsem nakonec vyřešila na místě. Také jsem už na rozdíl od mnohých dalších cestujících byla řádně vybavená na mrazírenský vůz a měla připravenou kromě čepice a mikiny ještě i péřovou vestu.

Opět se nám podařilo v letadle spát, a tak cesta uběhla relativně rychle a konečně jsme se ocitli doma, pohromadě i se Sidem. Děti si užily moc pěkný konec prázdnin, a já si uvědomila, že jsem zase po dlouhé době zažila skutečnou DOVOLENOU. Tentokrát jsem v Česku nemusela vyřizovat žádné papíry ani úřady, a také jsem díky prarodičům zakusila zase trošku svobody — stavu, kdy je možno milované děti odložit k babičce a vyrazit si do světa, bez složitých příprav a organizace.